Výsledky trojích letošních voleb budou spolurozhodovat o Fialově vládě

Strany vládní koalice čeká nepříjemný rok. V době hospodářské stagnace stát šetří a Češi čelí propadu svých příjmů. Politická uskupení, jež jsou za této situace u moci, budou usilovat o voličské hlasy hned v trojích volbách. Poprvé v červnu, kdy půjde o výběr 21 zástupců země do Evropského parlamentu. Na podzim se na čtyři roky rozhodne o složení krajských zastupitelstev a současně bude v sázce třetina senátorských křesel.

Ve všech případech jde podle politologů o takzvané volby druhého řádu v porovnání s prezidentskými nebo těmi do Poslanecké sněmovny. V těch totiž jde o složení vlády. Nicméně stále tu jde o správu veřejných záležitostí. Kraje například mají poměrně silné pravomoce při řízení regionálního školství, zdravotnictví a dopravy. Na europoslance není tolik vidět, jenže jednak republiku reprezentují v zahraničí a jednak jsou u zrodu legislativy, kterou české právo musí implementovat.

Především jde ale v každých volbách o test, jak je ta která strana silná. Vládních se to týká zejména a v Česku jich je momentálně pět. Výsledky se pak promítají do financování stran i hnutí a závisí na nich také šance prosadit straníky na místa v úřadech.

Druhořadé volby bývají výrazně ovlivněny nezájmem voličů, zejména mladých. Právě na ně apeloval v novoročním projevu prezident Petr Pavel. „Mladá generace byla vždy nositelem změny. Proto má cenu, abyste se zajímali o své okolí a snažili se měnit věci k lepšímu,“ řekl v něm. Mladí voliči zatím podporovali hlavně Piráty a Starosty, nově se však na občany nespokojené s poměry zaměřuje hnutí ANO 2011.

Opomíjené pravomoce krajů

Nízká volební účast tradičně doprovází krajské volby. Kraje v roce 2000 vznikly proto, že lidé nechtěli být ve všem závislí na centrální vládě a požadovali, aby se o řadě věcí rozhodovalo v jejich blízkosti. Nadšení pro takový systém nicméně vyprchalo.

O krajských volbách nerozhodují krajská témata, ale politické dění v celé zemi, názory na centrální politiky i státní ekonomika.

Jedním z vysvětlení je převažující názor, že bez ohledu na slíbenou decentralizaci se o věcech důležitých pro život v regionech dál rozhoduje v Praze. Což je pravda: do loňských příjmů krajů ve výši 313 miliard korun jejich vlastní daňové výnosy přinesly jen 29 procent, zbytek představovaly investiční a zejména neinvestiční dotace vyplácené na základě zákonů a vládních rozhodnutí ze státního rozpočtu. Systém má zajistit přibližně stejné podmínky života na rozdílných místech v zemi.

Volby do krajů v letech 2000 až 2020 (vítězná politická strana v kraji v %)

Zvětšit přes celé okno

Vedení krajů jsou tedy při prosazování svých plánů a plnění předvolebních slibů závislá na penězích přidělovaných z centra. Proto i zmíněná třetina lidí, která ke krajským volbám chodí, se podle brněnského politologa Michala Pinka rozhoduje hlavně na základě postojů k celostátní politice a momentálního názoru na politické dění v zemi. Roli hraje celostátní ekonomika, silné je téma migrace, záleží třeba na oblíbenosti ministrů. Regionální problematika tu hraje druhé housle.

Mnoho na tom nemění, že krajští politici jsou spoluodpovědní za kvalitu veřejné dopravy či povrch silnic první třídy a počet objížděk. Podle analýzy Věry Kameníčkové ze společnosti CRIF na tyto účely šlo loni z krajských výdajů 56 miliard korun. A do školství dokonce 175 miliard. Určitý manévrovací prostor přitom kraje mají – například Jihomoravský dává na vzdělávání polovinu svých výdajů, jiné méně. Podobně peníze na sociální služby v Karlovarském kraji představují 13 procent celkových výdajů, zatímco v Středočeském jen sedm.

Osobnosti v čele krajských kandidátek bývají důležité jen pro pětinu dotázaných, většinou pro lidi s vyšším vzděláním. Potvrzením nezájmu o krajské lídry je fakt, že polovina voličů svého hejtmana nezná jménem.

Josef Smolík z Mendelovy univerzity v Brně ve shodě s dalšími sociology a politology vysvětluje voličský postoj také dopadem korupčních skandálů. Nejznámější je případ někdejšího středočeského hejtmana Davida Ratha z ČSSD, který byl v roce 2012 obviněn a o tři roky později odsouzen na sedm let za machinace se zadáváním veřejných zakázek ve zdravotnictví. A nepravostí mezi politiky v regionech neubývá. Nedávno ODS v Olomouckém kraji odvolala svého náměstka hejtmana a současně stranického lídra Michala Záchu. Spolu s dalšími je obviněn v korupční aféře Autostráda, při níž podle předběžné policejní kalkulace vznikla kraji škoda ve výši 50 milionů korun.

Vítězství v krajských volbách, které by se měly konat někdy v září či říjnu, bude obhajovat hnutí ANO, které v roce 2020 vyhrálo hned v deseti krajích, nejzřetelněji v Moravskoslezském a Olomouckém. S ohledem na současné celostátní preference (šplhají nad 30 procent) by úspěch mělo přinejmenším zopakovat.

Jinou věcí je, že výsledné krajské „vlády“ byly ve většině případů sestaveny jinými stranami, protože s lidmi Andreje Babiše až na výjimky nikdo spolupracovat nechtěl. Přesto v krajích vznikly koalice, které se politicky od složení kabinetu Petra Fialy liší – nejpestřejší sestavu mají ve zmíněném Moravskoslezském kraji. Řídí ho ANO 2011 spolu s KDU‑ČSL a ODS, k nimž se později připojila ČSSD.

Někdy krajské volby zahýbou i celostátní politikou. V roce 2008 se o tom přesvědčil šéf ODS Mirek Topolánek, když je na celé čáře prohrál. Jeho strana přišla o 12 hejtmanů a všechny navíc vystřídali zástupci opoziční ČSSD vedené Jiřím Paroubkem. Mezi občanskými demokraty to začalo vřít a Topolánkova vláda, která se potýkala s dopady hospodářské recese, do roka od těchto voleb padla, protože část poslanců ODS vedení vypověděla poslušnost.

Ze systému krajů se vymyká Praha. Ačkoliv jde o nejbohatší a zdaleka nejdůležitější region, jde současně o město, a tak se o podobě jejího vedení rozhoduje ve volbách komunálních. Ty jsou na programu až v roce 2026.

Je Senát stále záruka stability?

Nízká účast je typická i pro volby do Senátu. Opakují se po dvou letech, ale vždy se týkají jiných obvodů, neboť se mění jiná třetina této parlamentní komory, celkem 27 křesel. K volbám chodí v prvním kole v průměru 37 procent voličů, o týden později přijde odevzdat svůj hlas už jen něco málo přes dvacet procent. Proto se po léta vedou spory, zda za Senátem jako institucí, která má být oporou ústavnosti a pojistkou proti autoritářství v politice, stojí dostatečná legitimita.

„V některých regionech, například v Karlovarském kraji, byla ve druhém kole ani ne 11procentní účast. To znamená, že šest procent voličů rozhodlo o tom, koho bude reprezentovat jeden kandidát, pro kterého ale nehlasovalo 94 procent jiných voličů,“ prohlásil po minulých senátních volbách politolog Lukáš Valeš.

Podle jeho kolegy Michala Pinka je však Senát v domácím politickém uspořádání naprosto klíčovou institucí a hraje například nepostradatelnou úlohu při obsazení Ústavního soudu, změnách Ústavy ČR, volebních zákonů a tak dále. V těchto otázkách je rovnocenným partnerem Poslanecké sněmovně. Jakákoliv snaha o jeho zrušení by podle Pinka přinesla do české politiky vyšší míru rozkolísanosti a nepředvídatelnosti.

Povolební úvahy například o snížení počtu senátorů, jednokolových volbách nebo i posílení senátních kompetencí se postupně vytratily. I proto, že by se jednalo o ústavní změny a chybí patřičná politická většina, aby je prosadila.

Z nízké volební účasti existují výjimky. Před dvěma lety ve volebním obvodu Jihlava, kde obhajoval svůj mandát předseda Senátu Miloš Vystrčil z ODS, porazil v koalici Spolu kandidátku ANO Janu Nagyovou, v té době obžalovanou v kauze Čapí hnízdo. Druhé kolo tohoto klání si nenechalo ujít téměř 38 procent voličů. Motivovaní lidé tedy k volbám chodí.

Volby do Senátu (počty křesel)

Zvětšit přes celé okno

Vítězem senátních voleb se před dvěma lety stala ODS, která získala osm křesel, lidovci šest a hnutí ANO 2011 tři. Letos však může ODS, která je zatím nejsilnější senátní stranou, mnoho ztratit. Její kandidáti budou obhajovat mandát v deseti případech. V podobné situaci bude STAN v pěti okrscích. O znovuzvolení bude usilovat například i lidovecký politik Jiří Čunek, pirátský senátor Lukáš Wagenknecht či bývalý prezidentský kandidát Marek Hilšer.

I eurovolby dokázaly otřást českou politikou. Jejich bídné výsledky pro ČSSD před dvaceti lety vedly k pádu premiéra Špidly.

Euroskeptičtí Češi nevolí, ale kritizují

Jinak je tomu u Evropského parlamentu, do něhož budou Češi volit popáté. Zatím naposledy v roce 2019 u nich s převahou vyhrálo hnutí ANO 2011, které získalo nejvíce hlasů ve všech krajích s výjimkou Prahy. Díky tomu má šest mandátů, zatímco druhá ODS jen čtyři.

Co se nemění, je přezíravý postoj Čechů k významu unijní zákonodárné instituce, kde je pro jejich zástupce vyhrazeno 21 křesel. Zdejší občané paradoxně přehlížejí i její podíl na přípravě legislativy, kterou jsou zvyklí ostře kritizovat. Europarlament je spolu s Evropskou komisí a vládami unijních zemí mimo jiné původcem radikálních požadavků na prosazení zelené ekonomiky v Evropě do roku 2050.

O malém zájmu českých voličů svědčí dlouhodobě nízká účast v eurovolbách – před pěti lety dosáhla necelých 29 procent. A nic nenasvědčuje tomu, že by to začátkem letošního června mělo být jiné. Podle Eurobarometru je nynější interes Čechů o nadcházející volby v unii nejnižší, jít k nim chce pouze 28 procent dotázaných. Třeba v Nizozemsku to je 69 procent.

Kdyby se volby konaly nyní, zvítězilo by v nich opět opoziční ANO s Klárou Dostálovou v čele kandidátky. Koalice Spolu vedená Alexandrem Vondrou by se podle průzkumu agentury IPSOS umístila druhá a na třetím místě by bylo hnutí STAN, jehož tváří má být ekonomka a nedávná prezidentská kandidátka Danuše Nerudová. Další by byli Piráti. Křeslo v europarlamentu by měla s novou formací Stačilo obhájit komunistická europoslankyně Kateřina Konečná. A konečně SPD, jejíž kandidátku vede někdejší spolupracovník Václava Klause, ekonom Petr Mach, předpovídá výzkum kolem osmi procent odevzdaných hlasů.

Rovněž eurovolby v minulosti dokázaly otřást celou českou politikou. Jejich bídné výsledky pro ČSSD v roce 2004 vedly k odvolání premiéra Vladimíra Špidly z funkce a jeho nahrazení stranickou dvojkou Stanislavem Grossem. Pokud má tato zkušenost obecnější platnost a pokud tentokrát neuspěje koalice Spolu a v ní ODS, může se už za půl roku opět začít mluvit o nové podobě současné vlády.