Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef PravecMeziválečné Československo sice patřilo mezi průmyslové země, avšak mezi nimi už nijak nevynikalo. Podniky se technicky ani organizačně nemohly rovnat konkurenci v USA, ve Velké Británii či v sousedním Německu. Existovaly ovšem výjimky, zejména Baťovy obuvnické závody ve Zlíně či zbrojovky, nebylo jich však mnoho. Tomu, proč to tak bylo, a pokusům průmysl modernizovat je věnován následující díl seriálu týdeníku Ekonom o českém hospodářském dohánění Západu.
Promeškaná příležitost
Po vzniku Československé republiky se na jejím území ocitlo 70 procent průmyslu Rakouska‑Uherska. Avšak navzájem provázané politické a ekonomické elity stály před nutností překonat zaostávání této výrobní základny za úrovní nejpokročilejších zemí.
Habsburská monarchie za Evropou ekonomicky i technicky zůstávala pozadu, a za první světové války navíc šly peníze jen na výrobu zbraní a potřeb pro armádu. Proto byla zapotřebí rozsáhlá investiční vlna, která by – po vzoru moderních provozů v USA – vedla k pronikavé mechanizaci a hromadné výrobě. Ať už by šlo o strojírenství, chemii nebo spotřební průmysl. Bylo co dohánět: v roce 1925 představovala podle dobové statistiky hodnota strojů na osobu v USA 126 zlatých marek, ve Velké Británii 53, v Německu 39 a v Československu jen 15 marek.
Domácí finanční ústavy v čele s dominantní Živnostenskou bankou dávaly přednost skupování podniků, a nikoliv jejich vybavení moderní technikou. Průmyslové firmy marně kritizovaly výši úroků provozních úvěrů a existenci provizí, které se k nim připočítávaly. Zmíněná Živnostenská banka ve snaze vyhnout se ztrátám téměř neposkytovala investiční půjčky, často ani podnikům vlastního koncernu, který si počátkem 20. let vytvořila. Například při úvěrování jejích Mautnerových textilních závodů hrál hlavní roli konkurenční rakouský Creditanstalt.
„Banka nebyla ochotna pokrývat většími částkami finanční nároky našich nejvýznamnějších průmyslových závodů. Firmy musely odkládat modernizaci provozů a zařízení. Ty zastarávaly, a tak se zboží, které produkovaly, stávalo nákladnějším a hůře umístitelným na trzích,“ uvádí historik Jiří Novotný. Podobně se chovaly mnohé další české finanční ústavy, protože často byly dlužníky Živnostenské banky.
Ta stála i za politikou drahých peněz ministra financí Aloise Rašína. Krocení inflace při zavedení československé koruny v roce 1919 bylo správné a zamezilo hospodářskému chaosu, který zachvátil okolní země střední Evropy. Avšak následné zpevňování nové měny, která za dva roky posílila o 121 procent, už bylo strategickou chybou a příčinou hospodářských potíží. Dokonce se pro tuto dobu – zejména roky 1921 až 1923 – používá pojem deflační krize. Ta podlomila bezprostředně po válce spuštěnou investiční vlnu a vedla k pokračujícímu technickému zaostávání většiny firem.
Růst na starých strojích
Problém nebyl zřetelný hned. Díky před válkou vybudovaným výrobním kapacitám bylo možné bez technologického přezbrojení zvyšovat produkci. Zejména pokud šlo nakupovat levné suroviny, což silná koruna usnadňovala. Konjunktura před rokem 1929, kdy domácí ekonomika rostla až o deset procent ročně, pak zase na pár let přinesla příhodné odbytové podmínky. Ve statistikách si tuzemské hospodářství dokonce po Švýcarsku vedlo nejlépe v celé Evropě.
Výjimkou byly Baťovy závody, které dokázaly vybudovat moderní systém výroby i odbytu bez větších bankovních úvěrů.
Opatrná zůstávala i podniková sféra, od níž se bezprostředně po vzniku republiky očekávalo razantní proniknutí na středoevropské a jihoevropské trhy. S tím počítal například tehdejší ministr průmyslu Rudolf Hotowetz. Kapitáni průmyslu ovšem nehodlali riskovat, a navíc byli svázáni s bankovním světem. Předsedy vlivného Ústředního svazu průmyslníků dlouho zůstávali zástupci Živnostenské banky.
Modernizace by přitom umožnila zvýšit produktivitu výroby. Což by znamenalo více peněz na investice, růst mezd i životní úrovně a tím prostor pro rozvoj lehkého průmyslu a služeb. Případně prostředky na industrializaci Slovenska, které se tehdy podílelo na československé průmyslové výrobě jen devíti procenty.
Výjimkou z převažujícího trendu byly Baťovy závody ve Zlíně, které dokázaly vybudovat moderní systém výroby bez větších bankovních úvěrů. Nejdůležitějším technicko‑organizačním opatřením bylo zavedení hromadné pásové výroby po americkém vzoru v roce 1927. K racionalizaci přispěla i samospráva dílen, jejich samostatné provozní účetnictví a prémiový systém u zaměstnanců.
Vysoké zisky umožňovaly pořizovat nejmodernější techniku a investovat do prodeje i reklamy. Firma také prováděla rozsáhlé finanční operace: soustřeďovala finanční prostředky prostřednictvím vlastní úvěrové soustavy, poskytovala půjčky, obchodovala s cennými papíry a ukládala volný kapitál do dalších podniků. Zejména pak financovala sesterské společnosti doma i v zahraničí. Nakonec šlo o podnik zaměstnávající v Československu 40 tisíc lidí a dalších více než 20 tisíc ve filiálkách po celém světě.
Baťovskými principy se inspirovaly dvě moravské oděvní firmy, společnosti Rolný a Nehera, které si po zlínském vzoru vybudovaly síť vlastních obchodů.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
