Rázný krok při dohánění vyspělé Evropy učinily české země na konci vlády Habsburků v letech 1890 až 1914. Další díl seriálu týdeníku Ekonom, který srovnává domácí hospodářství s okolním světem, přiblíží dobu, na jejímž konci se podařilo vybudovat komplexní „české hospodářství“. Současně ukáže, že i když se Češi a sudetští Němci vyšvihli mezi nejvyspělejší části Rakouska‑Uherska, ve srovnání s vyspělými západními zeměmi stejně zůstávaly pozadu.
Průmyslové srdce monarchie
Důležitost českých zemí se během 19. a na začátku 20. století znásobila jejich aktivní účastí na moderní industrializaci monarchie. Podle historika Zdeňka Jindry se vedle Dolního Rakouska s Vídní staly prvořadým nositelem technického pokroku, výrobní výkonnosti i tvorby národního důchodu.
V pohraničních německých okresech prosperovala tradiční výroba textilu. O skutečně české podnikání šlo při cukrovarnictví, lihovarnictví a škrobárenství, které čerpaly z vnitrozemské agrární báze. Rozvíjela se nová odvětví, spjatá s druhou průmyslovou revolucí, zbrojovky, výroba motorů a dopravních prostředků, elektrotechnika či chemie.
České země se prosadily také v hutnictví. Zatímco ještě v roce 1875 ve výrobě surového železa hrály prim alpské země, o deset let později už Čechy, Morava a Slezsko produkovaly v rámci monarchie 59 procent a alpské regiony jen 35 procent železa. Což bylo spojeno s tím, že za padesát let, mezi lety 1862 až 1912, jeho výroba narostla v českých zemí desetkrát.
Rychlému růstu průmyslu v českých zemích pomáhala geografie. Důležité byly odbytiště i zdroje technologií a nápadů v Německu – hned za hranicemi ležela jeho dvě průmyslová centra: v Sasku a tehdy německém Slezsku. Ještě větší význam měly energetické zdroje – hnědé uhlí v severních Čechách a černé na severní Moravě a středních Čechách. Nic podobného jinde v monarchii neměli. Uhlí umožnilo existenci hutí a snadnější rozvoj průmyslu i železniční dopravy, protože až do konce 19. století v nich dominoval parní stroj, později uhelné elektrárny. Koks se přitom výhodně vyvážel i do Uher, ruského záboru Polska a Německa. Význam zprvu měla ložiska fosforové železné rudy u Kladna, kaolinu a sklářských písků v pohraničí a nezanedbatelné bylo rovněž rovnoměrně rozprostřené lesní bohatství, tedy dřevo pro stavebnictví a výrobu papíru i nábytku.
Z českých zemí se koncem 19. století vyváželo uhlí, železo, stroje, ale i textil a potraviny, například cukr, pivo nebo šunka.
Postupně docházelo k přesunu ekonomického potenciálu z německého pohraničí do vnitrozemí. To bylo spojeno jak se vzestupem materiální úrovně českého obyvatelstva, tak s růstem významu jeho podnikatelských vrstev. Vliv českého kapitálu pokulhával, protože ten před koncem monarchie ovládal pouze necelou třetinu domácích průmyslových kapacit. Jejich většina zůstávala v rukou sudetských Němců, židovských podnikatelů a s rozvojem akciových společností i velkých vídeňských finančních ústavů v čele s bankou Creditanstalt.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 80 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později