Rázný krok při dohánění vyspělé Evropy učinily české země na konci vlády Habsburků v letech 1890 až 1914. Další díl seriálu týdeníku Ekonom, který srovnává domácí hospodářství s okolním světem, přiblíží dobu, na jejímž konci se podařilo vybudovat komplexní „české hospodářství“. Současně ukáže, že i když se Češi a sudetští Němci vyšvihli mezi nejvyspělejší části Rakouska‑Uherska, ve srovnání s vyspělými západními zeměmi stejně zůstávaly pozadu.
Průmyslové srdce monarchie
Důležitost českých zemí se během 19. a na začátku 20. století znásobila jejich aktivní účastí na moderní industrializaci monarchie. Podle historika Zdeňka Jindry se vedle Dolního Rakouska s Vídní staly prvořadým nositelem technického pokroku, výrobní výkonnosti i tvorby národního důchodu.
V pohraničních německých okresech prosperovala tradiční výroba textilu. O skutečně české podnikání šlo při cukrovarnictví, lihovarnictví a škrobárenství, které čerpaly z vnitrozemské agrární báze. Rozvíjela se nová odvětví, spjatá s druhou průmyslovou revolucí, zbrojovky, výroba motorů a dopravních prostředků, elektrotechnika či chemie.
České země se prosadily také v hutnictví. Zatímco ještě v roce 1875 ve výrobě surového železa hrály prim alpské země, o deset let později už Čechy, Morava a Slezsko produkovaly v rámci monarchie 59 procent a alpské regiony jen 35 procent železa. Což bylo spojeno s tím, že za padesát let, mezi lety 1862 až 1912, jeho výroba narostla v českých zemí desetkrát.
Rychlému růstu průmyslu v českých zemích pomáhala geografie. Důležité byly odbytiště i zdroje technologií a nápadů v Německu – hned za hranicemi ležela jeho dvě průmyslová centra: v Sasku a tehdy německém Slezsku. Ještě větší význam měly energetické zdroje – hnědé uhlí v severních Čechách a černé na severní Moravě a středních Čechách. Nic podobného jinde v monarchii neměli. Uhlí umožnilo existenci hutí a snadnější rozvoj průmyslu i železniční dopravy, protože až do konce 19. století v nich dominoval parní stroj, později uhelné elektrárny. Koks se přitom výhodně vyvážel i do Uher, ruského záboru Polska a Německa. Význam zprvu měla ložiska fosforové železné rudy u Kladna, kaolinu a sklářských písků v pohraničí a nezanedbatelné bylo rovněž rovnoměrně rozprostřené lesní bohatství, tedy dřevo pro stavebnictví a výrobu papíru i nábytku.
Z českých zemí se koncem 19. století vyváželo uhlí, železo, stroje, ale i textil a potraviny, například cukr, pivo nebo šunka.
Postupně docházelo k přesunu ekonomického potenciálu z německého pohraničí do vnitrozemí. To bylo spojeno jak se vzestupem materiální úrovně českého obyvatelstva, tak s růstem významu jeho podnikatelských vrstev. Vliv českého kapitálu pokulhával, protože ten před koncem monarchie ovládal pouze necelou třetinu domácích průmyslových kapacit. Jejich většina zůstávala v rukou sudetských Němců, židovských podnikatelů a s rozvojem akciových společností i velkých vídeňských finančních ústavů v čele s bankou Creditanstalt.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 80 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!
Tento článek je zamčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.
Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef Pravec
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.



