Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef PravecMiloš Zeman podle historika Michala Macháčka využil toho, že přímá volba posílila postavení prezidenta, a rád ukazoval svoji moc a vliv. Na hraně ústavy vykročil i směrem k poloprezidentskému systému. „V souvislosti s tím, že tu máme přímou volbu, která je trendem jak v Evropě, tak i ve světě, by to bylo čistější řešení,“ řekl při výhledu na budoucí roli českých prezidentů Macháček týdeníku Ekonom.
Platí, že v Československu a nyní v Česku je v realitě vždy silnější než podle ústavy
Prezidentství je klíčový symbol české státnosti. Z toho plynou ostatní věci. Do jisté míry je na Pražském hradě stále jakýsi stolec, který propůjčuje svatý Václav jako věčný vládce českých zemí. To u lidí podprahově funguje dodnes. Monarchistická tradice je přítomná i proto, že byla vědomě budována už prvním československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem a jeho okolím.
Ústavní právníci nyní tvrdí, že Miloš Zeman napínal ústavu. Nepočínali si tak také mnozí jeho předchůdci?
Současná ústava není ve všem bodech jasná a poskytuje k tomu určitý manévrovací prostor. U Miloše Zemana skutečně vidím kontinuitu s předchozími prezidenty, ačkoliv v jeho případě bylo vše umocněno přímou volbou hlavy státu. S ní také byla spojena velká očekávání veřejnosti a on už svoji kandidaturu postavil na vymezení se vůči neoblíbené vládě, tehdy kabinetu premiéra Petra Nečase. Se svými politickými ambicemi a celou osobností do toho silně šlápl. Což hned ukázal, a bylo to podle mě na hraně, při jmenování kabinetu Jiřího Rusnoka, který pak vládl bez důvěry sněmovny. (Bezprostředně po pádu Nečasovy vlády pověřil Zeman sestavením nového kabinetu nestraníka Rusnoka, navzdory tomu, že tehdejší vládní koalice ve sněmovně disponovala většinou – pozn. red.)
Nemohl i v tom být jeho vzorem právě Masaryk? Ten úřednickou vládu jmenoval dokonce dvakrát.
Do určité míry z takového příkladu mohl vycházet. Hlavně si ale myslím, že si tuto situaci prezident Zeman užíval. Samotný pád Nečasovy vlády bych na něj ale neházel, ta byla zasažena řadou skandálů a vlastní neschopností. Všichni, kdo Miloše Zemana trochu znali, však museli tušit, že této příležitosti využije, aby demonstroval svoji moc a vlastně i splnil přání svých voličů.
Nepokoušel se tu vybudovat jakýsi poloprezidentský systém, jako mají ve Francii?
Trochu o to usiloval už Václav Havel, ale chyběla za ním v parlamentu reálná politická síla. Opíral se o Občanské hnutí, pak Unii svobody a podobné politické síly, ale ty neměly velký vliv. Rovněž prezident Zeman měl jen Stranu práv občanů, tedy klub svých přátel, a ten se do parlamentu ani nedostal. Naopak za francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem, který poloprezidentský systém prosadil, silná politická strana byla. Což je ten zásadní rozdíl.
Zmínil jste, že pozici Miloše Zemana posílila přímá volba. Byla bez ohledu na osobu krokem správným směrem?
Má svoje plusy i minusy. Kladem je, že se společnost může více vyjadřovat k politickým otázkám, více se zajímá o veřejné dění, kterého se ve vyšší míře cítí být součástí. Navíc se tím umocňuje dělba politické moci, snižuje prezidentovu závislost na politických stranách. Na druhou stranu je s tím spojena polarizace společnosti a vychýlení ústavního systému. Protože prezident je volen velkým množstvím hlasů, což jsme viděli u Miloše Zemana a teď i u Petra Pavla, který dostal o milion hlasů více než současná vládní koalice. Nikde to sice není napsáno, i tak to ale lidmi volené hlavně státu nepřímo dává vyšší legitimitu. Tomu odpovídají očekávání veřejnosti. Jinou věcí je, zda takto volenému prezidentovi dnešní ústava dává prostor, aby veřejné záležitosti opravdu mohl tak silně ovlivnit.
Prezident je volen velkým množstvím hlasů. Nikde to sice není napsáno, ale lidmi volené hlavě státu to dává vyšší legitimitu.
K prezidentským pravomocím patří udělování milostí. Miloš Zeman při nich nezapomněl na své podřízené, jinak s nimi docela šetřil. Má ale vůbec takovou možnost mít?
Udělování milostí opět vychází z monarchistického principu, protože bývalo zvykem, že je panovník při nástupu na trůn i v průběhu vlády uděloval. Zkušenosti s tím jsou u nás po roce 1989 různé. Jedním z prvních kroků Václava Havla v prezidentské funkci byla rozsáhlá amnestie, díky níž byly propuštěny tisíce lidí. Bohužel i takoví, kteří hned poté, co se dostali z vězení, někoho dalšího zabili. Máme tu Klausovu amnestii, která leckoho nadzvedla, a pak spornější jednotlivé případy. Přes všechno se domnívám, že institut prezidentské milosti smysl má, a to jako výsada motivovaná humanitárními ohledy, které nemohly být jinak zohledněny.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
