Po deseti letech ve funkci končí Miloš Zeman, poslední prezident, který byl osobně spojen s převratnými událostmi po roce 1989. To jej spojovalo jak s Václavem Havlem, tak Václavem Klausem. Po disidentovi a pak konzervativním architektovi českých ekonomických reforem vládl z Pražského hradu technolog moci s mandátem výrazně posíleným přímou volbou hlavy státu.

Zeman chtěl být prezidentem dolních deseti milionů a garantem ekonomické prosperity. Lídrem, který pomůže zajistit domácí hospodářský růst nejen úzkou spoluprací s Evropskou unií, ale také napojením na ruský trh a energetické zdroje a zejména na novou ekonomickou velmoc, na Čínu.

Z následující analýzy týdeníku Ekonom ovšem vyplývá, že se svými plány příliš neuspěl. Doma narazil na rychle se vyvíjející postmoderní společnost, které odmítal porozumět a místo toho ji provokoval. Ve světě zase na to, že globalizaci a myšlenku spolupráce celého světa najednou vystřídalo nesmlouvavé soupeření velmocí. Takže pro jeho politiku všech azimutů odkoukanou od gaullistické Francie nezbylo místo.

Na hraně ústavy

„Nabízím prezidentský úřad jako neutrální pole pro dialog všech parlamentních stran, ale i dalších významných společenských organizací, ať už jsou to odbory, zaměstnavatelské svazy a další instituce,“ uvedl Miloš Zeman v březnu 2013 při své první inauguraci. Zároveň ujistil, že bude prostředníkem a moderátorem a v žádném případě soudcem, protože taková role prezidentu republiky nepřísluší.

Související

Přesto do politiky podle historika Michala Macháčka výrazně „šlápl“. Své zásahy Zeman vysvětloval potřebou politické stability jako podmínky hospodářské prosperity. Přičemž „jeho“ kabinety opravdu vydržely až do řádných voleb, zatímco v letech 2002 až 2013 se chaoticky střídaly. K tomu také ekonomika až do covidové epidemie znatelně rostla.

O jaké kroky šlo? Po demisi pravicové vlády Petra Nečase v roce 2013 nepověřil sestavením nového kabinetu tehdejší vládní koalici v čele s ODS. Místo toho jmenoval svého „úřednického“ premiéra Jiřího Rusnoka, který pak nedokázal získat důvěru Poslanecké sněmovny. Řešením se tak staly předčasné volby. Ty do vlády na dlouho vrátily ČSSD a tu si Zeman pokusil vytvarovat podle vlastních představ. Ve snaze vyšachovat jejího šéfa Bohuslava Sobotku z křesla předsedy kabinetu a nahradit ho sobě oddaným Michalem Haškem už ale neuspěl.

Podobu zato vtiskl následující vládě premiéra Andreje Babiše, šéfa hnutí ANO 2011, která nastoupila v závěru roku 2017. Babiš díky prezidentově podpoře na druhý pokus sestavil menšinový kabinet s ČSSD s tichou podporou komunistů. Ve vládách, které jmenoval, prezident hájil své oblíbence. Část politiků, jako zmíněný Sobotka nebo Miroslav Kalousek, šéf Senátu Miloš Vystrčil a pravidelně ministři zahraničí, se naopak ocitla na černé listině.

Navzdory svým slibům nebyl Miloš Zeman moderátorem, ale hybatelem české politiky. Při jmenování vlády i ministrů se často pohyboval na hraně ústavy.

Své záměry Zeman prosazoval razantně a na hraně svěřených kompetencí, což po celou dobu vyvolávalo odpor politických protivníků i právních znalců. „Deset let výkonu prezidentských pravomocí Milošem Zemanem ukázalo slabá místa ústavy,“ podotýká Jan Wintr z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, a doporučuje nyní dokonce její úpravy.

Rozepře ovšem vyvolával i výkon dalších prezidentských pravomocí. Milostmi sice na rozdíl od svých předchůdců šetřil, přesto některé budily vášně. Milost udělil například dvojnásobnému vrahovi Jiřímu Kajínkovi či řediteli Lesní správy Lány Miloši Balákovi, odsouzenému za machinace při zadávání veřejné zakázky. Na rozdíl od Václava Havla a Václava Klause ovšem nikdy nevyhlásil amnestii. Za jeho předchůdců se tak z vězení dostaly tisíce lidí.

Výkon pravomocí českých prezidentů v letech 1993–2023

Zvětšit přes celé okno

ČNB jako prezidentova hračka

Zatímco pro přímé ovlivňování politiky Zeman prostor měl, možnosti pro prosazování vlastních ekonomických představ už byly omezenější. Ovlivnit mohl jen jmenování bankovní rady ČNB.

Ještě před prvním zvolením sliboval Zeman v centrální bance názorovou pestrost. „Bankovní rada je sedmičlenná. Těžko tam můžete namíchat deset ekonomických škol. Pro vytvoření konkurenčního prostředí stačí mít dvě – jednu keynesiánskou a jednu dejme tomu friedmanovskou. A tím, že se vytvoří konkurenční prostředí, bude bankovní rada dostatečně pestrá,“ nechal se slyšet před svým prvním zvolením v deníku MF Dnes.

Nakonec ta pestrost nijak výrazná nebyla. Do čela ČNB Zeman jmenoval svého někdejšího spojence Jiřího Rusnoka a jemu blízké ekonomy Vojtěcha Bendu, Tomáše Nidetzkého a Marka Moru. Takže Rusnok získal pohodlnou většinu. Na tom nic nezměnilo ani jmenování zastánce eura Oldřicha Dědka či v listopadu 2018 Aleše Michla, který byl podobně jako Zeman kritikem kurzových intervencí. Ani bývalého šéfa měnové sekce Tomáše Holuba, který se také názorově zařadil do Rusnokova týmu.

Dál svůj slib o názorové pestrosti Zeman porušil ve chvíli, kdy loni v květnu jmenoval guvernérem právě Michla. I jemu jmenoval do bankovní rady lidi, kteří stejně jako on nesdílí ochotu s inflací bojovat pomocí zvyšování sazeb.

Zakleté čínské peníze

Když Miloš Zeman před deseti lety nastupoval do prezidentského úřadu, začal prosazovat politiku „více azimutů“. Volně přeloženo to znamenalo, že se Česko mělo daleko více soustředit na azimut východní – tedy posilování vztahů s Putinovým Ruskem a především s komunistickou Čínou. Vrcholem tohoto snažení byla návštěva čínského prezidenta Si Ťin‑pchinga v Praze v březnu roku 2016. Jednání s čínskou delegací se tehdy zúčastnily špičky české politiky i byznysu, prezidentská kancelář se chlubila třicítkou podepsaných dohod o spolupráci, které měly dohromady přinést kolem 240 miliard korun.

Nadšení z čínských investic se rozplynulo. Příslib 240miliardové částky z roku 2016 se v roce 2020 smrskl na pouhé čtyři miliardy korun přímých investic.

Nadšení bylo ale vystřídáno rychlým vystřízlivěním. Miliardové kontrakty zůstaly většinou na papíře a v konkrétní projekty se je až na výjimky nepodařilo přetavit. Synonymem čínských aktivit v Česku se stala skupina CEFC, která vstoupila do několika českých firem, ovládla fotbalovou Slavii Praha a kupovala nemovitosti. Její šéf (a rovněž poradce prezidenta Miloše Zemana) Jie Ťien‑ming ale na počátku roku 2018 upadl v nemilost čínských úřadů a byl zatčen pro podezření z nezákonných machinací. Aktiva CEFC v Česku nakonec přebral čínský státní konglomerát CITIC.

Že se Zemanovy plány přílivu čínských investic nezdařily, je zřejmé i z údajů České národní banky. Podle nich byl v roce 2016 – tedy v roce podpisu smluv – stav přímých zahraničních investic z Číny 17 miliard. V roce 2018 už to bylo ale jen 15 miliard a v roce 2020 pouhé čtyři miliardy.

Krach proruské politiky

Zemanovi nevyšly ani jeho snahy o rozšiřování vztahů s Ruskem. „S Natalií Gorbaněvskou jsem si podal ruku na to, že za dvacet let bude demokratické Rusko členem rozšiřující se Evropské unie,“ prohlásil Miloš Zeman, když tuto disidentku v roce 2018 in memoriam vyznamenal. Nic se ale po útoku Vladimira Putina na Ukrajinu nezdá méně pravděpodobné. Ukazuje to, na jak vratkých základech stála Zemanova zahraničněpolitická koncepce, respektive jak málo a s velkým zpožděním prezident spolu se svými poradci reagoval na měnící se svět, v němž globalizaci vystřídalo soupeření velmocí.

Zeman svoji ztroskotavší východní orientaci – kromě Moskvy šlo i o zmíněný Peking – hájí potřebou ekonomické diplomacie a získáním levných surovin, rozsáhlých odbytišť i nových investorů. I poukazem, že o těsnou hospodářskou spolupráci usilovali rovněž západní státníci v čele s francouzskými prezidenty či německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Méně připomíná geopolitiku, protože dlouho razil představy o Evropě od Atlantiku po Ural, či dokonce po Tichý oceán. Teze, které v 60. letech propagoval francouzský prezident Charles de Gaulle a v osmdesátých letech sovětský šéf Michail Gorbačov a které za současného semknutí Západu neplatí.

V poslední době také neopakoval dřívější ujištění, že je přesvědčeným eurofederalistou, místo toho pravidelně kritizoval evropskou zelenou politiku. Nikdy ovšem nezpochybnil členství Česka v EU a v NATO, dokonce od západu požadoval větší nasazení v boji s terorismem a islamismem, přičemž odsoudil i stažení amerických vojsk z Afghánistánu.

Výsledek jeho aktivit na mezinárodní scéně se zdá tristní. „Miloš Zeman se v oblasti zahraniční politiky dá považovat za nejméně úspěšného českého prezidenta. Z jeho velkých priorit se v podstatě nic nerealizovalo,“ konstatoval brněnský politolog Lubomír Kopeček.

Do Zemanových zahraničněpolitických i domácích postojů se promítalo jeho staromódní kulturní zakotvení a sílící odpor k postmodernímu světu. Ačkoliv se v devadesátých letech etabloval jako levicový politik, v praxi za svého prezidentství převzal mnoho z názorů politického konzervativismu. U prognostika a milovníka klasické sci‑fi literatury jde o poměrně překvapivý vývoj.

Prezident tří, a nikoliv deseti milionů

Miloš Zeman rovněž nikdy nenaplnil v úvodu zmíněný slib, že se stane prezidentem „dolních deseti milionů“. Dlouhodobý výzkum CVVM mu přiřadil důvěru pouze v rozmezí od 60 do necelých 30 procent populace.

Zeman nakonec zastupoval zájmy svých voličů. Téměř tří milionů lidí z chudších regionů, méně vzdělaných, často venkovanů, penzistů a většinou voličů levice. Proto podporoval Babišovu vládu s komunisty v zádech a vyznamenával ve státní svátek lidi spojené s předlistopadovým režimem. Většina aktivních, úspěšných a vzdělanějších občanů nicméně hledala jiné zastoupení a nacházela ho u politiků současné vládní koalice. Podle sociologů a politologů Zeman společnost nerozdělil – ta se štěpila už dříve, na druhou stranu k jejímu sjednocení nijak nepřispěl.

Propad prezidentovy obliby začal od chvíle jeho vážné choroby na podzim roku 2021. Jednak ztratil přímý kontakt se svými sympatizanty, protože nemohl vyjíždět do krajů. Navíc za říjnové hospitalizace vznikly pochybnosti – podložené i vyjádřením ošetřujících lékařů –, zda je v daném okamžiku, tedy po parlamentních volbách a uprostřed sestavování nové vlády, způsobilý vykonávat pracovní povinnosti. Současně i úvahy, zda jeho jménem nezačali mluvit Zemanovi spolupracovníci na Pražském hradě. Což politolog Kopeček přirovnal k „bizarnímu panoptiku, nad nímž se vznáší odér vzdáleně připomínající nějakou orientální despocii“.

Podobný odér ulpívá na celé jeho prezidentské éře. Čas ovšem může dnešní příkré odsudky obrousit, protože stále existuje i jiná Zemanova podoba. Ještě z doby, kdy stál v čele ČSSD a vlády.

Pochopení pro Zemanovu celoživotní politickou dráhu zatím přichází z nečekané strany, od jeho antipoda Karla Schwarzenberga. „Miloš Zeman je vysoce profesionální politik, který je velmi inteligentní, má politický instinkt a musím říci, že to byl soupeř, který člověka opravdu bavil. Byl a dodnes to je zajímavý člověk, zkušený borec,“ řekl Schwarzenberg, poražený protivník z prezidentské volby roku 2013, letos v lednu v televizi CNN Prima NEWS.

S přispěním Petra Kaina a Vojtěch Wolfa

Související
Zobrazit