Je tomu rok, co se Dalibor Dědek musel po dvanácti letech v „důchodu“ vrátit do své firmy Jablotron. Donutil jej k tomu rozchod s někdejším společníkem Miroslavem Jarolímem, kterého si Dědek vybral za svého nástupce. Dodnes je znát, že pro Dědka to je stále velké zklamání. „Jsou lidé, kterým firma přiroste k srdci, a jsou lidé, kterým přiroste k peněžence,“ říká s trochou hořkosti v hlase. Jarolímovi totiž musí vyplatit čtyřicetiprocentní podíl v podniku, ačkoliv mu část tohoto podílu před lety sám daroval. I ve svých pětašedesáti letech nicméně Dědek ukazuje, že do důchodu opravdu nepatří a stále má potřebný drajv. Dokladem je i jeho projekt Dárek pro Putina, v němž dokázal vybrat od lidí přes 1,25 miliardy korun, za něž se nakupují zbraně pro ukrajinskou armádu. „První sobotu po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu mě úplně vytočilo, když jsem si uvědomil, že my tu sedíme, pijeme kafe a pár kilometrů od nás někdo morduje ženy a děti,“ vysvětluje, proč s celou sbírkou vůbec začal.

V e‑shopu vzniklém v rámci kampaně Dárek pro Putina lidé utratili už více než 260 milionů korun. Překvapil vás tak velký zájem?

E‑shop začal fungovat až ve chvíli, kdy už jsme měli vybranou miliardu. Takže celkem se na zbraně pro Ukrajinu vybralo přes 1,25 miliardy korun. Obří zapojení mě rozhodně překvapilo. Mělo to ale svůj vývoj. Ve velkém přispívali lidé v květnu, přes léto to zpomalilo a obrovské oživení nastalo od 21. srpna, kdy někdo přišel s nápadem posílat 1968 korun. Celkem přispělo kolem 70 tisíc lidí.

Jak jste se k myšlence na vytvoření této iniciativy dostal?

Byla za tím zbabělost Západu. Po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu mě vytočilo, když jsem si uvědomil, že my tu sedíme, pijeme kafe a pár kilometrů od nás někdo morduje ženy a děti. My, jako Západ, jsme se zaštiťovali tím, že nemůžeme vojensky pomoci, protože nejde o členskou zemi NATO, a zároveň jsme říkali, že Budapešťské memorandum, na základě kterého se Ukrajina vzdala jaderných zbraní výměnou za svou územní celistvost, není vymahatelné. To byla taková levárna, na jakou jsem se nemohl dívat.

Kolik jste vy sám na zbraně pro Ukrajinu přispěl?

Za firmu to bylo asi 60 milionů korun a pak jsem přispěl něco jako soukromá osoba, takže celkem asi 70 milionů korun.

Vytočilo mě, když mi došlo, že tu sedíme, pijeme kafe a pár kilometrů od nás někdo morduje ženy a děti.

Jak moc jste v sobě řešil dilema, jestli poslat peníze na zbraně, které budou zabíjet?

Hodně. Původně jsem chtěl poslat peníze na charitu. Silným momentem, kdy jsem se rozhodl přispět na zbraně, bylo, když jsem si uvědomil, že před válkou jsme měli na Ukrajině kolem 3000 proškolených montérů. Většina těchto lidí odešla na frontu bránit svoji zem. Je hrozné, když někdo, s kým spolupracujete, je najednou v zákopech, volá vám a posílá videa, že nemá uniformu, zbraň a jediné, co ho žene vpřed, je to, že doma má ženu a děti. Druhým momentem pak bylo, když jsem se potkal se šéfem Člověka v tísni Šimonem Pánkem. Ten nám podnikatelům sám říkal, že pokud chceme zemi pomoci, tak máme dát raději peníze na zbraně.

Peněžní dar na nákup zbraní si lze odečíst z daní

Setkal jste se kvůli vaší iniciativě s negativními reakcemi?

U nás ani ne. Jedna z největších věcí, které mi tato krize dala, je, že od února jsem získal kolem 1600 nových kontaktů na lidi, se kterými bych se asi jinak do styku nedostal. Když jsem sháněl peníze, tak jsem dokonce obtelefonoval 50 nejbohatších Čechů.

A jaká byla jejich reakce?

Úspěšnost byla značná, protože právě v březnu a dubnu nám tam natekla zmíněná miliarda korun. Ano, byli někteří, kteří řekli, že nic nedají. Úsměvné bylo, že ti, kteří jsou v žebříčku miliardářů na těch nejvyšších příčkách, většinou reagovali, že by rádi přispěli, ale sami mají málo. Někomu zase nedovolilo přispět náboženské přesvědčení, jinému manželka a jinému firemní zásady. Část z nich měla samozřejmě problém přispět i kvůli korupci na Ukrajině. Báli se, co se stane s penězi, které pošlou na účet tamní vlády. To bylo ostatně i moje dilema. Přesvědčilo mne ale setkání s ukrajinským velvyslancem, ze kterého jsem měl jednak dobrý pocit a pak mi vysvětlil, jak ten účet funguje.

A jak funguje?

Jde o účet, který vlastní ukrajinský stát. Pokud by se vybíralo na tuzemský účet, tak se řeší DPH a daň z příjmu. Zároveň to nemohla být veřejně prospěšná sbírka, protože to je na zbraně. Vláda umožnila, že pokud jde o dar na zbraně pro Ukrajinu, tak si to můžete uplatnit do nákladů. O použití peněz pak rozhodují zástupci ministerstev obrany ČR a Ukrajiny.

Napadlo vás, že tato iniciativa může být pro vás nebezpečná, že si svou veřejnou podporou znepřátelujete Rusy?

Napadlo a spousta lidí mi to i říká. Ale jde o princip. Ukrajinci se také nebojí. Samozřejmě jsem měl i pár divných telefonátů. Vyvolat strach je ale to, co Rusové chtějí. Myslím, že už Masaryk říkal „nebát se a nekrást“.

Vedle přímé podpory Ukrajině jste na začátku války v Jablotronu odpojili všechny běloruské a ruské klienty. Máte už spočítáno, na kolik vás to vyšlo?

To nejde spočítat, protože to zejména ovlivní budoucí prodeje. Tito lidé od nás už nic nekoupí.

Nemělo to konsekvence i v jiných zemích? Nepozorovali jste, že vám odchází klienti například z Íránu či jiných zemí, kde se může stát podobný akt agrese?

Výhodou je, že převážná většina našich klientů je v Evropě. Samozřejmě jsme způsobili rozruch i kvůli porušení GDPR, kdy jsme v rámci kampaně využili skutečnost, že máme kontakt na několik set tisíc lidí v Evropě, a do jejich aplikací přišly výzvy, aby se připojili k naší iniciativě. Výjimečná doba si žádá zvláštní řešení a rozhodně se nebudu trápit tím, že využiji kontakt, který jsem použít neměl. Ano, Rusové nás žalují. Uvidíme.

Vyhlásil jste, že pokud kdokoliv z vašich ruských a běloruských klientů veřejně odsoudí agresi, tak ho znovu připojíte. Našel se alespoň jediný?

Za sedm měsíců se nenašel ani jeden.

Pokud po skončení války zůstane v Rusku stejný režim, vrátíte se na jeho trh?

Jestli má někdo ambice takhle jednat, tak já určitě ne. Abychom se tam vrátili, tak se Rusko musí stát opět civilizovanou zemí. Cítím, že i my jsme ve válce, takže se stranou nepřítele žádný byznys dělat nebudeme.

Hlavně nepřijít o trh

Blíží se konec roku; jak se letos skupině Jablotron dařilo?

Byznys nám jede skvěle a máme slušné obraty, ale stejně letošní rok vypadá zatím jako nejtěžší. Když začal covid, tak jsme si naplnili sklady čipy, jenže ty teď došly. Takže máme 98 procent komponentů pro výrobu v oblasti zabezpečení, ale chybí nám třeba tři součástky v hodnotě 70 centů. Aby se nám nezhroutil prodej, kupujeme tyto díly kus za 40 dolarů. Takže u takového produktu jdeme do totální ztráty. Nic jiného nám nezbývá, abychom nepřišli o trh. V tuto chvíli máme asi polovinu položek ztrátových a balancujeme tak, abychom dosáhli jako celek alespoň nějakého zisku.

Jak moc současná krize ohrožuje Jablotron?

Každá taková krize je nepříjemná, zároveň vás ale posouvá dopředu. Věci dokážeme dělat rychleji. Abychom mohli použít v některých produktech jiné čipy, musíme přepsat software a to teď dokážeme dělat mnohem svižněji.

Dalibor Dědek (65)

Český miliardář, podnikatel, vlastník firmy Jablotron, která se specializuje na zabezpečovací a komunikační systémy. Zároveň je výrazným českým filantropem.

Přistoupili jste k optimalizaci provozů a propouštění?

Před dvěma týdny jsme propustili 20 lidí. Důvod ale nebyl ekonomický. Souviselo to s mým návratem do firmy, kdy jsem najednou po 12 letech zjistil, že někteří lidé už nemají takový drajv jako dřív. Kdysi jsem řekl, že potřebujeme koupit tlačítko se zeleným světýlkem, a měl jsem druhý nebo třetí den na stole tři vzorky. A teď jsem najednou po týdnu dostal odpověď, že to nejde poptat, protože jsem neudal vlnovou délku zeleného světla. Takhle se nedá pracovat. Je vidět, že mnoho lidí tu zkostnatělo. Víte, ono firmě může uškodit, i když se jí dlouhá léta hodně daří. Někteří zaměstnanci se ukolébají a zajímá je jen mzda a benefity.

Takže to vyhazování byla jakási motivační decimace?

Ano, bylo to takové proroštování. Osobně to bylo mimochodem dost těžké, protože řada těch propuštěných tu se mnou začínala. Jenže prostě ztratili tah na branku. Tak jsme si řekli, že s tím stromem zatřeseme a ty načervivělé švestky shodíme dolů.

Letos jste rozhodl o rozdělování deseti procent zisku mezi zaměstnance Jablotronu. Co vás k tomu vedlo?

Protože nechci ve firmě zaměstnance, chci tam lidi, kteří s firmou podnikají. Nikde není psáno, že tu Jablotron zítra musí být, bude jen tak dobrý, jak ho uděláme. A dobrým ho musí chtít udělat všichni. Ne sem chodit s tím, že co jim řekneme, to udělají. To je málo. Musí chtít sami Jablotron posouvat dopředu. Já navíc ty peníze nepotřebuju pro sebe, peníze jsou jen hydraulický olej potřebný pro to, aby podnik fungoval.

Někteří naši zaměstnanci ztratili tah na branku. Tak jsme si řekli, že s tím stromem zatřeseme a ty načervivělé švestky shodíme dolů.

Přitáhl závazek rozdělovat mezi zaměstnance část zisku do Jablotronu nové lidi?

Rozhodně na to velmi dobře slyší. Podobný benefit jen tak někdo nenabízí.

Jak obtížné je pro vás shánět zaměstnance? Přece jen jste podnik, který potřebuje lidi s hodně odborným technickým vzděláním.

Je to těžké. Problém je v tom, že ve společnosti ubývá techniků. Dojděte se zeptat na ČVUT, kolik mají lidí v ročnících, to je tragédie. Tahle civilizace spěje do záhuby, protože jsme čím dál závislejší na technologiích, ale techniku chce studovat čím dál méně lidí.

Dát Jablotron na burzu by bylo jako prodat vlastní dítě

Před šesti lety jste 40procentní podíl ve firmě odprodal dlouholetému výkonnému řediteli Miroslavu Jarolímovi. Zároveň jste ho určil za svého nástupce. Jak velké překvapení pro vás bylo, když se loni rozhodl ze společnosti odejít?

To byl šok. Měl zdravotní problémy, ale myslel jsem, že společnými silami najdeme někoho dalšího a potáhneme to spolu dál. Domníval jsem se, že těch 40 procent podílu ve firmě je dost silná motivace, než aby přišel s tím, že už tu nechce být vůbec. Zvlášť když jsem mu peníze na nákup části toho podílu vlastně dal.

Pro vás tedy evidentně velké zklamání.

No, hlavně velká výzva. Uzavřel bych to asi tak, že jsou lidé, kterým firma přiroste k srdci, a jsou lidé, kterým přiroste k peněžence.

Co jste si z toho odnesl za poučení? Jak budete teď třeba přistupovat k otázce nástupnictví ve firmě?

Intenzivně to řešíme. Nechci, aby firma byla založená na tom, že její vedení předá člověk člověku. Vznikl svěřenský fond a snažíme se definovat soubor pravidel, která by měla být zárukou, že Jablotron zůstane podnikem, který si příští generace budou předávat dál. S tím souvisí i to již zmíněné rozdělování desetiny zisku mezi zaměstnance a třeba i zásada, že firmu nevytváříme proto, abychom ji následně prodali.

Uvažoval jste někdy, že byste dal Jablotron na burzu?

Ne. To je, jako kdybyste prodal svoje vlastní dítě. Nepotřebuji dávat firmu na burzu, aby mi za to někdo dal peníze. Ty my máme, umíme si je vydělat.

Chodí vám stále nabídky, abyste Jablotron prodal?

Občas chodí, ale myslím, že už se lidé poučili, že je tahle snaha marná. Já Jablotron fakt neprodám.

Největší část vaší výroby tvoří alarmy. Jak si vedou další produkty, které nabízíte?

Alarmům v poslední době hodně šlapou na paty větrací jednotky, které vyrábíme v Holešově. Tam nás v prodeji limituje jen prostor a nedostatek komponentů. Teď jsme třeba řešili, že úplně vypadl jeden výrobce ventilátorů.

Vidíte ještě nějaký další segment byznysu, který by vás lákal?

Vždycky mě lákaly věci, které jsou na hranici neznáma, něco, co je ještě v oblasti výzkumu. Aktuálně třeba vodík. Máme firmu Leancat, která dělá do vodíkových technologií, ta má mimochodem velmi zajímavou genezi. Kdysi jsem zjistil, že na Karlově univerzitě je patent na katalyzátory do palivových článků s extrémně nízkým procentem platiny. Problémem totiž je, že kdyby se prosadily elektromobily poháněné vodíkovými palivovými články a všichni začali jezdit třeba v Toyotě Mirai, tak to skončí na tom, že na zeměkouli není dost platiny, ze které by se ty palivové články daly vyrobit. Dnes to ještě nikdo neřeší, protože takových aut je málo. Tehdy byl ten patentovaný katalyzátor ve fázi laboratorních zkoušek a bylo zapotřebí to dostat do aplikační úrovně, aby se z toho stal výrobek. Založili jsme tedy firmu Leancat a katalyzátor dovyvinuli. Všichni velcí hráči v tomhle oboru jsou z toho nadšení a tvrdí, že až ta vlna vodíkových vozů přijde, tak po tom sáhnou. Buď koupí patent, nebo od nás budou odebírat vyrobené katalyzátory.

Na celém tom příběhu byla ale zajímavá ještě jedna věc. Aby bylo možné katalyzátor vyvinout, bylo zapotřebí koupit testovací stanici, kterou vyráběla jen jedna americká firma. Za pár milionů jsme ji koupili a po pár týdnech zjistili, že je pro nás nevhodná, protože spoustu věcí neumí. Vyvinuli jsme proto vlastní. Pak jsme vyrazili do Německa na jeden veletrh, kde jsme měli primárně ukazovat ten náš palivový článek, ale museli jsme vzít i tu testovací stanici, abychom vše mohli předvést. No, a největší zájem byl nakonec právě o tu stanici.

Tahle civilizace spěje do záhuby, protože jsme čím dál závislejší na technologiích, ale techniku chce studovat čím dál méně lidí.

Takže ji teď prodáváte?

No jasně, jsme vyprodaní na několik let dopředu, prodáváme ji třeba až do Číny nebo do Indie. Vodík teď zažívá ohromný boom, proto taky v Jablonci stavíme testovací stanici, která je snad největší v Evropě. Chceme to pak nabízet automobilkám jako testovací centrum.

Pozorujete, že by rostl s blížící se krizí zájem o vaše alarmy, protože se lidé bojí, že se bude víc krást?

Bude to znít cynicky, ale za těch třicet let, co prodáváme do všech koutů světa, jsem se naučil jednu věc. Když jde ekonomika nahoru a staví se hodně nemovitostí, tak se logicky montuje hodně zabezpečovacích zařízení. A když jde ekonomika dolů, tak se víc krade, a proto lidé s postavenými, ale ještě nezabezpečenými domy mají mnohem větší motivaci si nějaký alarm koupit. Já bych byl vlastně hrozně rád, aby poptávka po alarmech jednou skončila, protože vlastně vyděláváme na tom, že určitá část lidí jsou zloději.

Už víte, koho byste v prezidentských volbách podpořil?

Moc jsem to zatím nesledoval, mohu jen říct, že jedna z kandidátek se mně líbí, čímž vám dost napovídám.

Takže Andrej Babiš, který vás kdysi lákal ke spolupráci v politice, pro vás není možná volba?

Andrej Babiš je neuvěřitelně schopný a dokáže věcmi rychle pohnout. A mnohdy opravdu správným směrem. Myslím, že se o to i docela snažil. U něj je ale jedna potíž, že vůbec nerozlišuje mezi tím, že jsou tu zákony, ale ještě před nimi je morálka. Když mě kdysi lákal do hnutí ANO, tak jsem s ním měl několik schůzek, na kterých jsme probrali třeba Čapí hnízdo a z těch diskusí jasně vyplynulo, že on je schopen všechno hnát až na hranu legálnosti. Já jsem se mu snažil vysvětlit, že je přece nutné žít v nějakém morálním prostoru, a ne jít až tam, kam mi dovolí různé mezery v legislativě. Že morální člověk se ani nepřiblíží hranici, kde už to smrdí kriminálem. Když jsem mu tohle řekl, tak měl v očích prázdno. A já jsem tehdy poznal, že je to člověk, s kterým nemůžu spolupracovat. V současnosti mě navíc irituje jeho postoj k válce na Ukrajině. Zoufale balancuje, aby neodradil část svých příznivců, kterým by nejradši slíbil levný plyn i za cenu, že se dohodne s Putinem, ale zároveň se to bojí říct nahlas. Takže si teď říkám, jestli nenapřít úsilí k tomu, aby si to jeho potenciální voliči uvědomili.

Související