Leopold Bareš: Z domů budou elektrárny. Fotovoltaika se stane běžnou součástí fasád

Vysoké ceny energií změní domy, ve kterých bydlíme, pracujeme i nakupujeme. Kvůli velké energetické náročnosti se snižuje zájem o celoprosklené budovy. Na jejich plášti získávají více místa neprůhledné, zateplené plochy. Díky nim se administrativní i bytové domy mohou proměnit na solární elektrárny. „Přichází trend, kdy se začínají do fasád integrovat fotovoltaické panely. V budoucnu se z nich stane běžný architektonický prvek,“ myslí si Leopold Bareš, majitel holdingu LBSH s tržbami kolem 1,5 miliardy korun. Pod něj spadá zejména stavební firma Sipral, která vyrábí atypické prosklené fasády. Mezi stovkami projektů, které realizuje hlavně v západní Evropě a Česku, vyniká zejména pařížská budova Nadace Louis Vuitton od architekta Franka Gehryho, luxusní londýnské mrakodrapy Wardian nebo kodaňská spalovna s lyžařským svahem na střeše. Bareš, který se na vysoké škole specializoval na stavební fyziku, předpokládá, že se budou fotovoltaické panely stále častěji instalovat i na střechy a do stěn velkých průmyslových hal. Sám s tím chce začít na svém výrobně‑skladovém centru za Prahou.

Elektřina a plyn prudce zdražily a v Evropě se zvyšuje důraz na udržitelnost. Přitom domy s prosklenými fasádami, které vyrábíte, jsou energeticky náročnější než klasické zateplené zdi. Nebojíte se prudkého snížení poptávky ve vašem oboru?

Je to trochu složitější. Sklo má sice oproti těžké stěně s kvalitní tepelnou izolací zhruba pětinásobnou tepelnou ztrátu. Na druhou stranu u administrativních budov, na kterých často pracujeme, jsou důležité i další parametry, například požadavky na hygienické normy. Tyto budovy mívají hluboký trakt a hygienické normy požadují určitou úroveň denního osvětlení. V Evropě jsou mnohem přísnější než třeba v Americe, kde se prostě rozsvítí zářivky a nikdo neřeší, že člověk v práci sedí daleko od okna a nemá denní svit. V Česku jsou úplně jiné limity, které pak vyvolávají potřebu vysoké míry prosklení fasády. A to se zatím nemění.

Během covidu ale řada firem zjistila, že nepotřebuje tolik kanceláří, takže výstavba kancelářských budov zpomalila.

Nevyrábíme jen prosklené konstrukce, ale celé prefabrikované stěny fasád. V naší fabrice předvytváříme obaly domů, jejichž plášť může mít i neprůhlednou výplň. V Česku se to sice zatím moc nedělá, často ale stavíme ve Velké Británii, kde montujeme takové prefabrikované stěny i na rezidenční budovy. Do hliníkového rámu potom dáme místo skla neprůhlednou výplň, která obsahuje tepelnou izolaci. Práce v našem oboru tak běží dál, vyrábíme v podstatě stejné výrobky, jen už nejsou tolik prosklené. To se často děje právě u bytových domů. Například fasády mrakodrapů Wardian, což jsou nejvyšší bytové domy v Londýně, mají zhruba 60 procent neprůhledné plochy.

Fotogalerie fasád a dalších stavebních prvků od firmy Sipral

Prohlédnout fotogalerii

Na fasádách se zvyšuje podíl neprůhledných výplní a právě do nich se může zakomponovat fotovoltaický panel.

Jak se zvyšuje podíl neprůhledných zateplených fasád?

Těžko to říct paušálně, je to různé projekt od projektu, ale plně prosklené fasády už nejsou trendem, a to ani na kancelářských budovách. Na druhou stranu velkou roli hraje v domech také akumulace tepla. Moderní budovy s prefabrikovanýni plášti mají perfektní tepelný odpor, ale nízkou tepelnou akumulaci. Staré cihlové domy sice mají z hlediska prostupu tepla oproti dnešním domům tragické parametry, ale když se vyhřejí, naakumulují teplo a pak stačí relativně málo energie na dotápění, pokud se na noc topení vypne.

Z čeho by se tedy měly domy z dnešního pohledu ideálně vyrábět?

Moderní kancelářské i bytové domy by měly mít nejen dobré zateplení, ale i akumulační hmoty, které by zajistily setrvačnost tepla, aby se nemuselo při každém otevření okna dotápět. U kancelářských domů je to ještě složitější v tom, že se v nich staví místo skutečných stěn jen sádrokartonové příčky, čímž se dál snižuje schopnost budovy akumulovat teplo. Další věc je, že do loňského zdražení energií byla tepelná ztráta prosklených domů oproti tepelným ziskům z hlediska nákladů relativně zanedbatelná. Větší náklady tak byly na chlazení. To se ale teď kvůli obrovskému zdražení energií, respektive dostupnosti plynu mění, protože najednou bude tepelná ztráta mnohem větší problém než dřív. Architekti a inženýři, kteří navrhují domy, proto musí nyní otočit. Bude se muset změnit celé paradigma stavebního oboru.

Jak se výstavba změní?

Přichází trend, kdy se začínají do fasád víc integrovat fotovoltaické panely. Už to tady před časem bylo, ale přínos byl kvůli levným energiím relativně malý. Teď ale jejich cena stoupá, takže přínos bude mnohem větší. Navíc díky rychlému vývoji už fotovoltaické panely nemusí být nutně jen šikmo na střechách, ale staví se při slušné výkonnosti jak horizontálně, tak vertikálně. To je určitě jeden z velkých stavbařských trendů, který se bude dál rozvíjet. Dneska je to nastaveno tak, že když mám na střeše místo, instaluji tam fotovoltaický panel. V budoucnu se z toho ale stane architektonický prvek, fotovoltaické panely budou běžnou součástí architektury. Na fasádách se zvyšuje podíl neprůhledných výplní a právě do nich se může zakomponovat fotovoltaický panel a za ním bude tepelná izolace. To je ideální řešení.

Takže když si odmyslím problémy s kapacitou elektrické distribuční sítě, teoreticky je už dnes možné postavit mrakodrap s tím, že na všech částech pláště, kde není okno nebo nějaký technický prvek, může být fotovoltaický panel?

Přesně tak, domy mohou fungovat jako velké elektrárny. Respektive tady na severní polokouli zatím nemá smysl instalovat fotovoltaiku na severní stěny domů. Samozřejmě ideální směr je jih, odkud slunce svítí nejdéle, ale často se fotovoltaické panely vyplatí na východní a západní stěně budov. Na ranní náběhy, když se lidé probudí nebo začínají v kanceláři pracovat, je nejvýhodnější východní strana, na vykrytí pozdní špičky je zase dobrý západ. Elektřina, kterou dům nespotřebuje, se pak často může prodat do distribuční sítě.

Během covidu se lidem nasypaly peníze a řadě pracovníků, kteří před pandemií dělali dobře, se teď pracovat nechce.

Už máte nějaké poptávky po fasádní fotovoltaice?

Zatím ne. Velké projekty, které děláme, se plánují dlouho dopředu a prudké zdražení elektřiny je tady zatím relativně krátce. Jsem si ale jistý, že tento trend přijde.

Výrobní a logistické centrum v Jirnech za Prahou sídlí ve vaší vlastní budově. Plánujete tady nějaké investice do fotovoltaiky?

Ano. Máme tam spotřebu asi 600 megawatthodin ročně, takže počítám s tím, že tam na střechu i na fasádu nainstalujeme fotovoltaické panely. Průmyslové haly mají obrovské volné plochy s minimem oken, kde se můžou panely instalovat. Nejdřív to aplikujeme u sebe, pak s tím nejspíš půjdeme dál a budeme nabízet instalaci fotovoltaiky.

Stejně tak o fotovoltaice uvažujeme i v kancelářské centrále v Praze. Máme tady tepelná čerpadla, která chladí a zároveň můžou topit. Takže když dáme na střechu fotovoltaické panely, budeme mít vlastní zdroj energie na chlazení i topení.

Jaké další změny čekají budovy v souvislosti s tlakem na šetrné hospodaření s energiemi?

Můžete lépe využívat sluneční záření během různých ročních období. Aktivně i pasivně. Například moje chalupa je orientovaná na jih a má vysoký převis střechy nad terasou, která je celá prosklená. V zimním období, když je slunce nízko, vyhřívá vnitřek chalupy. Naopak v létě, kdy je slunce vysoko, je převis střechy dostatečný na to, že je prosklená část domu před svitem kryta a dům se nepřehřívá. Je to úplně jednoduchý princip.

NESPOLEHLIVÝ VÝCHOD

Naprostá většina vašich staveb vzniká v západní Evropě, v Česku a na Slovensku. Proč nepracujete i víc na východě Evropy?

Tento byznys funguje dobře, pokud dohody, které uzavřete, platí zjednodušeně řečeno třeba i za půl roku. Na východě to tak ale není a pak vzniká vážný problém. Několikrát jsme byli ve fázi návrhu a přípravy projektu i ve východní Evropě mimo Česko a Slovensko, ale nikdy jsme je nakonec nerealizovali, protože jsme se tam často setkali s nespolehlivostí. Pak bychom museli na stavby neustále jezdit něco řešit a to nemáme šanci zvládnout.

Náš byznys funguje dobře, když dohody, které uzavřete, platí i třeba za půl roku. Na východě to tak ale není.

Vedle Česka instalujete své fasády nejvíc ve Velké Británii. Proč právě tam?

Když jsem začínal v 90. letech podnikat, do světa velkého byznysu mě přizval jeden Němec žijící v Anglii. Když viděl naše první realizace, rozhodl se, že nám pomůže víc se rozjet. Přizval nás na řadu zakázek v Británii. Bohužel před 20 lety zkrachoval, dodělávali jsme po něm nějakou zakázku a pak jsme se rozhodli založit v Británii vlastní pobočku a rozjet tam byznys samostatně.

V Británii se stále účastníte řady velkých projektů, teď jste tam například získali novou miliardovou zakázku na bytový projekt Wood Wharf v Londýně. Britská libra ale za poslední dobu hodně klesla. Jak to na vás dopadne?

Na stávajících projektech asi nijak, protože na příjmy máme u bank zafixovaný kurz z doby, kdy jsme zakázku dohodli. Problém může nastat u nových projektů. Kvůli měnovému kurzu jsme najednou dražší než místní firmy. Na druhou stranu v našem oboru je Británie z 90 procent závislá na importu fasád a práci zahraničních firem, takže podobný problém jako my teď mají skoro všichni.

Pociťujeme velké ochlazení na evropském trhu, recese přichází,“ myslí si Leopold Bareš, zakladatel a majitel stavební firmy Sipral.

Foto: Tomáš Nosil

Pracujete na řadě velkých zakázek, což má nevýhodu v tom, že vaše tržby jsou meziročně hodně nestabilní. Například v roce 2017 jste utržili 731 milionů korun a v roce 2018 1,5 miliardy. Jak se s tím byznysově žije?

Tyto dva roky byly výjimečné. Dlouhodobě jsme měli stabilní tržby kolem 700 až 800 milionů korun. Když přišla velká zakázka Wardian v Londýně, která byla skoro za dvě miliardy, nakoplo nás to na dvojnásobný obrat. Ustát to byl masakr. Přestože jsme se na to připravovali, chyběly nám skladové kapacity, chyběli lidé, chybělo skoro všechno. V roce 2018 jsme se tedy dostali na tržby 1,5 miliardy a od té doby se pohybujeme řádově nad miliardou. V roce 2020, když začal covid, jsme měli tržby 1,1 miliardy, protože nám vypadla jedna zakázka a jedna se posunula. Loni jsme už byli zase zpátky na 1,5 miliardy a letos na tom budeme podobně.

I tak jde ale o poměrně velké výkyvy, kvůli kterým asi musíte dost měnit počet zaměstnanců. Jenže v Česku se shánějí obtížně. Lze tyto výkyvy řešit ve vašem oboru automatizací?

Rádi bychom, ale je to složité. Kolegové teď přišli s návrhem, že nasadíme koboty, což jsou roboti spolupracující s lidmi. Pracovní síla je velký problém a je tragédie, jak se v České republice i obecně v Evropě řeší. Během covidu se lidem nasypaly peníze a řadě pracovníků, kteří před pandemií dělali dobře, se teď pracovat nechce. Při dvou‑ nebo tříprocentní nezaměstnanosti tak seženeme dělníka do výroby jen výjimečně.

O skladníky se zase pereme se všemi logistickými centry. Českých dělníků máme asi 30 procent, proto si je najímáme ze zahraničí. Jde hlavně o ukrajinské dělníky, ale když přišla válka, dostali víza a můžou do jiných zemí. V Česku jsou měsíc nebo dva a pak odcházejí do Itálie, Francie nebo do Německa. Musíme se této situaci přizpůsobit, proto budeme muset začít víc automatizovat. I když v našem oboru je to hodně složité. Na každou stavbu vytváříme něco jiného, takže by musela spousta lidí neustále programovat data pro to, aby roboti správně pracovali. Robotizace může fungovat jen při opakované výrobě obrovských sérií výrobků. Ve Velké Británii máme teď jeden výjimečný projekt, kde se to bude dít, takže v tomto případě uvažujeme o automatizované lince, která by mohla doplnit v určitých operacích lidská pracoviště.

Zlenivěli lidé během pandemie?

Je to dlouhodobější problém. Dneska je tu trend, že si koupím nějaké zboží a prodám ho o pár korun dráž dál. Věci se přesouvají zleva doprava, ale v tom není žádná přidaná hodnota. Není to jen problém Česka, ale celé Evropy, která přestala vytvářet skutečnou přidanou hodnotu. Podnikání je virtuální.

Patříte k signatářům výzvy k druhé transformaci české ekonomiky, která toto téma řeší. Jak si transformaci představujete?

Je potřeba přestat podporovat takzvané zahraniční investory. Ti sem sice přinesou práci, podpora ale stát stojí stovky milionů, přitom místní firmy, které tady přidanou hodnotu vytvářejí, mají problém sehnat pracovní sílu. Česko by nemělo být jen fabrikou, která něco vyrobí podle know‑how, které k nám pošle firma se sídlem v zahraničí. Měla by se tu vytvářet přidaná hodnota a peníze z ní by tu měly zůstávat. My jsme na trhu 30 let a za tu dobu jsme nepotřebovali státní podporu. Přitom zaměstnáváme 250 lidí, a když to rozšířím na subdodavatele, tak dáváme práci až několika tisícům lidí. Máme vlastní značku a sami si sháníme zakázky. Myslím si, že by stát měl víc podporovat takové typy firem.

Růst cen stavebních materiálů byl zhruba z 20 procent vyvolán objektivními důvody a z 80 procent to byly spekulace, kdy výrobci a prodejci zneužili situaci.

Jak?

Je to komplexní téma. Některé firmy potřebuji otevírat zahraniční trhy, některé potřebují, aby stát přispěl na prezentaci na zahraničních veletrzích, některé potřebují zajistit lepší provozní financování, protože úrokové sazby rostou. My potřebujeme hlavně státní garance na zakázky do zahraničí. EGAP a Česká exportní banka podporovaly především zakázky ve východních zemích, a ne v západních. Museli jsme si na to shánět garance od komerčních subjektů. To se nyní začíná měnit a začínají se podporovat i firmy našeho typu, které jsou orientovány spíš na západ. Trvalo to ale 30 let.

Během pandemie brzdily stavební trh velké nárůsty cen materiálů a také jejich nedostatek. Zlepšila se situace díky ochlazení trhu?

Situace se trochu začala stabilizovat. Myslím si, že nárůsty cen byly zhruba z 20 procent vyvolány objektivními důvody a z 80 procent to byly spekulace, kdy výrobci a prodejci zneužili situaci. Po dlouhé době, kdy všichni tlačili na ceny, měli najednou skvělou pozici, kdy měli materiál na skladě a spekulovali na nárůst cen. Ceny vyletěly, protože všichni byli vystrašení z nedostatku a chtěli materiál nakupovat. To se už trochu uklidnilo. Cena skla, které hodně potřebujeme, je ale z velké části závislá na energii, proto je stále drahé. Platí se u něj energetický příplatek na základě předchozího měsíce. Ten tvoří třeba 30 procent ceny skla.

Zajistili jste se i vy proti těmto změnám cen vůči vašim zákazníkům? Zavedli jste do smluv inflační nebo energetické doložky?

Snažíme se obojí do smluv zavádět, ne vždy se to ale daří. Záleží na síle konkurence. Klienti ale teď takové přirážky víc akceptují.

DOBÍJEJÍ MĚ AUTA A DŘEVO

Sedíme ve vaší centrále v Praze, kde dřív probíhala i výroba, v hale stojí jeden veterán a několik aut skrytých pod plachtou. Sbíráte stará auta?

Ano, i pod plachtou jsou veteráni. Vždycky mě bavila auta a zároveň se snažím být výkonný, takže sbírám starší výkonná a zajímavá auta.

Dneska je tu trend, že si koupím zboží a prodám ho o pár korun dráž dál. V tom ale není žádná přidaná hodnota.

Máte je jako investici, s kterou obchodujete?

To ne. Jsou tu sběratelské kousky, které si kupuju pro sebe, a užívám si je, i když do nich tak zároveň ukládám peníze. Jsou to hlavně krásná auta, která se vyráběla v malých sériích, například BMW Alpina. Mám jedno ze série, v které se vyrobilo jen 90 kusů.

Opravujete si auta sám?

Na auta se necítím, nechávám je opravovat v servisech. Rukama dělám rád, ale hlavně se dřevem.

Ke dřevu a stavařině jste měl vztah už od dětství. Pak jste vystudoval stavební fakultu. Vaše firma Sipral se ale na začátku zaměřovala na poměrně úzký obor lepení a těsnění skel s využitím silikonu. Nechtěl jste stavět dřevěné domy?

Je fakt, že jsem byl odmalička budovatel. Měli jsme chatu v Krušných horách a tam jsem stavěl všechno možné od betonových zdí a plotů až po věci ze dřeva. Na střední školu jsem šel sice na gymnázium, ale pak mě to vedlo vcelku bez přemýšlení na stavařinu. Na vysoké škole jsem chodil i na brigády na klasické stavby, v holínkách jsem se brodil betonem.

Jak jste se pak dostal k firmě na lepení skel a výrobu domů ze skla a kovu?

Bavily mě konstrukce a už na vysoké škole jsem si oblíbil hliník, který je vlastně hodně podobný dřevu. Obrábí se a řeže podobně, dá se také dobře tvarovat a to všechno nabízí velkou kreativitu. Navíc je hliník ideální v kombinaci se silikonem, tyto materiály jsou technologicky absolutně kompatibilní. Školu jsem skončil v roce 1985 a pak jsem byl rok na vojně. Hned po revoluci jsem začal podnikat jako živnostník a krátce poté jsme se spolužáky založili eseróčko. Našimi prvními produkty byla těsnění oken a pak na hliníkové konstrukce silikonem nalepená skla a další díly. V 90. letech jsme byli průkopníky strukturálního zasklívání v České republice.

Máte za sebou práci s řadou významných architektů na ikonických stavbách, jako jsou luxusní rezidenční projekt Wardian London, kodaňská spalovna Amager Bakke, jejíž střecha slouží i pro lyžování a další sporty, nebo pařížská budova Nadace Louis Vuitton. Který projekt považujete za nejvýjimečnější?

Vypadá to, že pořád stavíme krásné budovy a firma neustále jede, ale za těch 30 let vývoje firmy jsem také zažil spousty těžkých chvil. Proto je pro mě nejdůležitější stavba Fondation Louis Vuitton. Ta přišla po hospodářské krizi v roce 2008. V tu dobu jsme měli na kahánku, protože se nám propadl obrat na 300 milionů a museli jsme propouštět. Nebyla žádná práce, najednou se ozval tento klient a zadal nám velkou zakázku. Dá se říct, že nás tenkrát zachránil Louis Vuitton. Byla to ale výjimečná stavba i z technologického hlediska, strávili jsme nad tím 130 tisíc projekčních hodin. Navíc se nám pak skvěle pracovalo přímo na stavbě. Přišel za námi člověk od hlavního dodavatele stavby, představil se a řekl, že nám bude zametat cestu, že to je jeho role, abychom udělali co nejlepší práci. Kdykoliv vznikl nějaký problém, on to vyřešil. To se ve stavařině nestává, spíš vás někdo kontroluje a snaží se najít chyby, aby srazil cenu.