Historie ČNB: Stoletý zápas o samostatnost a uměřenou měnovou politiku

Centrální banka se v minulých desetiletích v Československu jmenovala různě a odlišných slov se užívalo i pro označení jejích šéfů. Prošla totiž složitým vývojem – úřad, který jí předcházel, a ona sama zprvu závisela na vládě a z podřízeného postavení se banka vymanila vlastně až v roce 1990. Přesto po celou její historii, i v éře socialismu a státního plánování, v její činnosti probleskovaly dvě tendence: snaha získat samostatnost či alespoň autonomii na vládě a uměřená měnová politika, která pomáhala stabilizovat ekonomiku.

Měna v rukou ministerstva

Po vzniku Československa funkci centrální banky zastával Bankovní úřad ministerstva financí, který vznikl z pražského ústavu Rakousko‑Uherské banky a dalších jejích 30 filiálek v novém státě. Měl na starosti zabezpečení domácího peněžního oběhu a devizového hospodářství včetně řízení kurzu, správu státního dluhu i zlatých rezerv a především emisi peněz. Podle studie ekonoma Davida Martinčíka o historii centrální banky bylo základním nástrojem stanovení výše úrokové míry u emisních úvěrů pro peněžní ústavy.

V čele úřadu stál buď přímo ministr financí, nebo jeho náměstek, a i když zákon bránil přímému úvěrování státu, o jeho podřízenosti resortu financí, a tím i celé vládě, nebylo pochyb. V praxi hlavně bojoval s poválečnou inflací, která drtila sousední Německo, Rakousko i Polsko. Během první poloviny 20. let úřad většinou razil politiku zpevňování koruny, kterou prosazoval první československý ministr financí Alois Rašín a jeho nástupci. Stála za nimi mocná Živnostenská banka, jíž silná koruna usnadňovala výkup akcií od rakouských majitelů domácích firem a budování průmyslového impéria. Na druhou stranu to znamenalo stabilizaci celé ekonomiky.

Rozdílné představy rašínovců a englišovců získaly konkrétní podobu při sporu o devalvaci koruny v roce 1934.

Ke zřízení plnohodnotné centrální banky – Národní banky československé – došlo za hospodářské prosperity v roce 1926. Samostatnost měl zajistit status akciové společnosti s majetkem 12 milionů zlatých dolarů – vlastněna byla soukromými investory a z jedné třetiny státem. Ale i tento menšinový podíl v dobové situaci znamenal silnou pozici státu. V čele stála bankovní rada v čele s guvernérem: jeho a tři další členy jmenoval na návrh vlády prezident republiky, dalších šest členů rady volila valná hromada. Jejího jednání se účastnil i zástupce ministerstva financí, který byl ze zákona povinen protestovat, pokud by výsledek jednání odporoval zájmům státu.

V prvorepublikové ekonomické teorii i v centrální bance samotné vykrystalizovala trojice hlavních názorových proudů. Zprvu nejsilnější byl liberální, rašínovský. Ten na první místo stavěl vyrovnaný státní rozpočet a výdajové úspory a k tomu zlatý standard, který měl automaticky udržovat kupní sílu československé koruny. A který byl v omezené podobě zaveden na vrcholu prosperity (a současně v předvečer světové hospodářské krize) v roce 1929. Tuto politiku prosazoval první guvernér národní banky Vilém Pospíšil. Ale vláda ji postupně opouštěla.

Druhý a nakonec převažující směr představoval dlouholetý ministr financí Karel Engliš. Zdůrazňoval zájmy jednotlivých ekonomických subjektů – soukromých i veřejných – a v oblasti měnové politiky kladl důraz na souvislost mezi emisí peněz a tvorbou národního produktu. Spojení měny se zlatem nepovažoval za ideální, mimo jiné proto, že zlato v té době zdražovalo a koruna automaticky zpevňovala. Což šlo proti zájmům domácího exportu. Ve 30. letech začali být slyšet, hlavně pokud jde o teorii, i keynesiánci vedení Josefem Mackem. Požadovali aktivní měnovou politiku v zájmu výroby a zaměstnanosti a za zcela neefektivní považovali zlaté krytí koruny.

Spor o devalvaci

Rozdílné představy získaly hmatatelnou podobu při vleklém sporu o devalvaci koruny za hospodářské krize. Devalvaci se Englišovi podařilo prosadit – jak připomíná historik Martin Hlaváč – z pozice poradce premiéra Jana Malypetra až v roce 1934. A to zákonem proti vůli centrální banky, jejíž guvernér Pospíšil na protest odstoupil a byl nahrazen vítězným oponentem. Z kabinetu odešla i pravicová politická strana, národní demokracie, spjatá s deflační politikou a Živnostenskou bankou.

Šéfové centrální banky

Vilém Pospíšil
1926–1934

Jako spolupracovník tvůrce silné české koruny Aloise Rašína a zastánce zlatého standardu byl jmenován prvním guvernérem národní banky. V jejím čele marně bojoval proti devalvaci a po jejím uskutečnění se funkce vzdal.

Karel Engliš
1934–1939

Odpůrce zpevňování československé měny a navázání měny na zlato. Před nástupem do funkce prosadil s pomocí vlády a parlamentu devalvaci, ale proti druhé v roce 1936 – i když nakonec marně – bojoval.

Ladislav František Dvořák
1939–1945

Přes okupační tlak v čele Národní banky pro Čechy a Moravu bránil zbytky měnové samostatnosti. I tak byla koruna znehodnocena nadměrnou emisí sloužící ke krytí německých požadavků.

Jaroslav Nebesář
1945–1950

Jako sociálnědemokratický teoretik hájil keynesiánské zásahy státu do ekonomiky. V roce 1945 stál u obnovy měny a centrální banky v prvorepublikových tradicích. Současně patřil k zastáncům snížení počtu bank.

Otakar Pohl
1950–1954 a 1957–1969

Pod jeho vedením se uskutečnilo komunistické postátnění bankovnictví podle sovětského vzoru a podílel se na provedení měnové reformy. V druhém funkčním období ale prosazoval autonomii centrální banky na vládě.

Jaroslav Kabeš
1954–1957

Na úrovni KSČ a vlády prosazoval měnovou reformu a po jejím provedení se stal generálním ředitelem Státní banky československé. Ta v té době byla prodlouženou rukou ministerstva financí.

Svatopluk Potáč
1969–1981 a 1988–1989

Před nástupem do čela Státní banky československé se v 60. letech podílel na pokusech o reformu bankovní soustavy. Po celou kariéru prosazoval opatrný postoj k zahraničnímu zadlužování Československa.

Jan Stejskal
1981–1988

Jako specialista na devizové hospodářství byl odpůrcem většího zadlužování Československa. Podílel se na návratu měnového zlata z USA a Velké Británie, které v těchto zemích zůstalo po druhé světové válce.

Josef Tošovský
1989–1998 a 1998–2000

Jako guvernér ČNB se po pádu komunistického režimu zasadil o tržní transformaci československé a české ekonomiky. Prosazoval zejména protiinflační měnovou politiku, stabilitu kurzu a konvertibilitu české koruny.

Hodnota koruny ve zlatém vyjádření klesla o šestinu, nicméně význam devalvace zůstal sporný: k podobnému kroku už dříve přikročily i hospodářské mocnosti jako Velká Británie a USA. Když si českoslovenští exportéři v roce 1936 vymohli další 16procentní devalvaci, byl již Engliš proti, avšak prohrál.

Manévrovací možnosti národní banky – zejména při kontrole výdajů a brzdění rostoucího státního dluhu – podstatně omezila narůstající hrozba války. Zbrojení získalo prioritu před ekonomickou.

Po okupaci byla centrální banka v roce 1939 přejmenována na Národní banku pro Čechy a Moravu a podřízena berlínské Říšské bance. Pod vedením agrárnického ekonoma Ladislava Františka Dvořáka se snažila uchovat zbytky nezávislosti, úspěšná ovšem nebyla. Koruna byla znehodnocována nadsazeným kurzem říšské marky. Protože se přes centrální banku účtoval zahraniční obchod, vyplácela inflační peníze protektorátním firmám vyvážejícím do Německa, které za zboží neplatilo buď vůbec, nebo liknavě.

Hned po stabilizaci poničené ekonomiky byla v závěru roku 1945 obnovena Národní banka československá. Jejím šéfem byl poválečnou vládou jmenován keynesiánec Jaroslav Nebesář, stoupenec státních zásahů do ekonomiky a snížení počtu domácích komerčních bank. Současně došlo na měnovou reformu, kterou připravil už londýnský exilový kabinet. Ta přinesla omezení oběživa a převod inflačních válečných úspor na těžko dostupné vázané vklady.

Od měnové reformy k seminářům

Politický i ekonomický vývoj od roku 1945 směřoval k centrálnímu plánování a soustředění českého bankovnictví do obří monobanky. Tou se stala v roce 1950 právě Státní banka československá. Došlo tak k převzetí sovětského modelu, kde centrální banka zaujímá podřízené postavení a pasivní pozici a její činnost je řízena plánovači. Do její činnosti zato přibyla správa vkladů podniků i občanů a poskytování krátkodobého úvěru. Dále vykonávala i emisní činnost a sloužila také jako ústředí bezhotovostního styku. Nový bankovní systém byl doplněn ještě státními spořitelnami a Investiční bankou, která spravovala cenné papíry.

Zvětšená, ale co do pravomocí i významu podstatně okleštěná centrální banka se do povědomí veřejnosti vepsala zúřadováním měnové reformy z června 1953. Při ní lidé přišli o většinu úspor. Reforma ovšem byla připravena na vládní úrovni a za přispění sovětských poradců. V čele banky v té chvíli stál komunistický ekonom Otakar Pohl, kterého jen nakrátko v letech 1954 a 1957 vystřídal exministr financí Jaroslav Kabeš. Pohl, jehož synovcem je česko‑americký ekonom Jan Švejnar, se ve svém druhém funkčním období zasazoval po západním vzoru o samostatnější postavení banky. Její závislost na resortu financí se počátkem 60. let uvolnila, znovu například předkládala vlastní měnový plán. A neformálně začala být ekonomy i politiky chápána jako částečně nezávislá na exekutivě.

V souvislosti s připravovanou Šikovou ekonomickou reformou v roce 1968 se dokonce uvažovalo o jejím opětovném rozdělení. Centrální bance by zůstala emisní činnost, o úvěry a obchod by se už starala síť obnovených komerčních bank. Tyto záměry padly s nástupem normalizace po potlačení pražského jara. Samostatnější postavení centrální banky nicméně přetrvalo. Potvrzením byla skutečnost, že jejího předsedu už nejmenovala vláda, ale prezident republiky.

Po vynuceném odchodu příliš reformního Pohla se v následujících dvaceti letech v čele banky vystřídali dva další komunističtí ekonomové, Svatopluk Potáč a Jan Stejskal. Potáč se v 60. letech podílel na pokusech o zmíněnou reformu bankovní soustavy a později zastával funkci předsedy státní plánovací komise a místopředsedy vlády. Státní banka se za jeho vedení i za šéfování Stejskala, po krátkou dobu také ministra financí, snažila o udržení stability ekonomického vývoje. Uspěla pouze částečně, nicméně takzvaná skrytá inflace (která reálně existovala, ale nebyla zachycena ve statistikách) zůstala i těsně před pádem komunismu nízká, v rozmezí dvou až čtyř procent.

Promítla se do toho přežívající prvorepubliková tradice měnové disciplíny, protože v bance do jisté míry přetrvávala personální kontinuita z předsocialistické doby. Příkladem byl právník a ekonom František Vencovský. Ten patřil mezi žáky komunisty neoblíbeného Karla Engliše, a přesto se v roce 1971 na dlouhá léta stal poradcem Svatopluka Potáče (a po roce 1989 prvního polistopadového šéfa centrální banky Josefa Tošovského).

Centrální banka se navíc za pozdního socialismu stala institucí, z níž bylo možné vyjíždět na služební cesty do kapitalistických zemí. A udržovat, alespoň na teoretické úrovni, kontakt s vyspělým bankovnictvím. Konaly s v ní rovněž nejrůznější odborné semináře. Nejznámější z nich po řadu let organizoval její zaměstnanec a polistopadový premiér a prezident Václav Klaus.

Návrat liberalismu

Po pádu komunismu se realizovaly dlouho připravované plány na oddělení centrální banky od komerčních bank. O převedení instituce, od roku 1993 České národní banky, na standardní západní model s důrazem na péči o měnu se zasadil Josef Tošovský, který v letech 1988 a 1989 získával zkušenosti v Londýně. Ze své pozice v ČNB prosazoval i protiinflační měnovou politiku, stabilitu koruny a dosažení její konvertibility.

Centrální banka se za pozdního socialismu snažila o udržení stability ekonomiky. Na uzdě udržela alespoň skrytou inflaci.

Při jeho odchodu z funkce se rozpoutala zatím poslední bitva o nezávislost ČNB na vládě. Ve snaze zabránit, aby prezident Václav Havel jmenoval novým guvernérem Oldřicha Tůmu, usiloval tehdejší sociálnědemokratický premiér Miloš Zeman o právo toto rozhodnutí kontrasignovat. Aby ho mohl zmařit tím, že se odmítne spolupodepsat. Ačkoliv Zemana podpořili Václav Klaus i sám Tošovský, kteří se také obávali, že ČNB pod Tůmovým vedením zvedne úroky, bitvu právníků premiér prohrál.

Jmenování guvernéra centrální banky nakonec zůstalo výlučnou pravomocí hlavy státu. Sám Zeman ji v prezidentské funkci využil dvakrát: v případě Jiřího Rusnoka a nyní Aleše Michla.