Josef Hlávka pohádkově zbohatl a pak podporoval českou vědu a umění

Josef Hlávka je ojedinělou postavou. První polovinu života jako stavitel tvrdě pracoval a nesmírně zbohatl. Ve druhé nechal byznys byznysem, stal se mecenášem a jako přesvědčený vlastenec rozdal celé své jmění ve prospěch kulturního a vědeckého povznesení českého národa. K proměně ho dotlačila závažná choroba. Ve 38 letech ho vyřadila z podnikání, jemuž se předtím po deset let se sebezničujícím nasazením věnoval.

Už za svého života se stal symbolem vzestupu české společnosti, která v druhé polovině 19. století doháněla zpoždění za západním světem.

„Hlávka je přirovnáván k těm, kteří pracovali na skvělém díle obrození českého jazyka a vytvoření národní kultury, ale je i výrazným spolutvůrcem našeho osamostatnění hospodářského a politického,“ napsal o muži se vzezřením starozákonního patriarchy autor biografických studií Alois Lodr.

Stavitel Vídně

Josef Hlávka se narodil v západočeských Přešticích v rodině nezámožného státního úředníka. V dětství oslňoval kreslířskými schopnostmi a později, na pražské polytechnice a Vídeňské akademii výtvarných umění, vynikal při studiu architektury.

Roku 1855 obdržel státní tříleté stipendium, které mu umožnilo poznávací cestu po západní a jižní Evropě. Nejvíce jej upoutala Itálie.

Nakonec ale nenašel uplatnění ani tak jako architekt, ale především jako stavební podnikatel. Odešel totiž do Vídně. O ní se tehdy říkalo, že je po Praze druhým největším českých městem – třetina jejích obyvatel měla česká příjmení a přes 80 tisíc Čechů v ní pracovalo, ať už šlo o řemeslníky, umělce či úředníky. Seznámil se tam s pražským rodákem, vlastencem a uznávaným stavitelem Františkem Šebkem. Nastoupil k němu a ze zedníka se vypracoval až na jeho zástupce. V roce 1860 Šebek překvapivě Hlávkovi stavební kancelář – ačkoliv měl v Praze syna, také stavitele – kompletně předal.

Josef Hlávka byl nejen úspěšný podnikatel, ale rovněž největší český mecenáš. O jeho přízeň usilovali politici, vědci, malíři, literáti i hudebníci. Také díky jeho štědré finanční podpoře se česká kultura v závěru 19. století zcela vyrovnala evropské.

Foto: ČTK

Hlávka se vzápětí přihlásil do konkurzu na stavbu velkého vídeňského kostela za 300 tisíc zlatých. A vyhrál. Touto stavbou získal pověst zdatného stavitele a získal při ní základní kapitál pro budoucí podnikání. Vzápětí přišla obří státní zakázka na výstavbu rezidence pravoslavného biskupa v Černovcích na Bukovině, tedy habsburské části Ukrajiny. Její projekt, na rozdíl od mnoha jiných, vypracoval (a pečlivě nakreslil) sám. Vyvolal zájem nejen mezi rakouskými odborníky, ale také na Světové výstavě v Paříži v roce 1867. Hlavně díky citlivému provázání moderních stavebních prvků s tradiční architekturou.

Současně se ukázal jako zdatný organizátor i mimo vlastní stavbu. Nechal postavit novou cihelnu, otevřít povrchové kamenolomy a k tomu vybudovat vlečnou dráhu. K tomu všemu musel nejdříve z Vídně a jejího okolí přetáhnout mnoho schopných odborníků i dělníků. I jeho kancelář se podstatně rozrostla a zvládala v jednom okamžiku řídit až padesát staveb.

V druhé polovině 19. století se začalo s rozsáhlou přestavbou Vídně, do níž se valili lidé z venkova. Jen v letech 1869 až 1873 se v ní postavily domy pro 911 tisíc lidí. Po vzoru jiných evropských měst se tak dělo na základě velkorysých urbanistických projektů, které historické centrum sevřené ještě středověkými hradbami spojovaly s rychle narůstajícími čtvrtěmi, s ulicemi lemovanými činžovními domy.

Hlávkova kancelář vybudovala po celé monarchii 142 staveb. Všechny stavitel osobně sledoval a kontroloval.

O ty šlo také Hlávkovi. Zakázky na ně se doslova hrnuly a jeho stavební kancelář byla oblíbená pro rychlost, preciznost i relativní lacinost. U bytových domů kladl důraz na účelnost a hospodárnost. Hlávkou projektovaný a postavený činžovní dům s jednoduchou fasádou a bohatě zdobenými interiéry byl mnohem lacinější, a proto přitažlivější než domy jiných architektů. „Princip účelné hospodárnosti vyznačuje všechny Hlávkou postavené obytné domy a výjimku netvoří ani vídeňské a pražské činžovní domy, které byly v jeho vlastnictví,“ zdůrazňuje Alois Lodr.

Při jejich stavbách se již užívalo moderních metod. U mnoha bytových nájemných domů například kladl důraz na používání nových stavebních materiálů a konstrukčních systémů. Například hotových dílů objednávaných podle katalogů. Často se také postavil nejdříve plášť budovy a teprve pak se do něj vestavěla jednotlivá patra.

Přesto stavební technologie zůstávaly v plenkách, například železné konstrukce se používaly jen minimálně a při stavbě nejvíce záviselo na dovednosti najatých zedníků, kameníků a tesařů. Hlávka, který se kdysi zedníkem vyučil, kvalitu jejich práce neustále kontroloval a jednotlivé stavby osobně řídil. Byl náročný na sebe i na ostatní – šlo o naprostého perfekcionistu – a stejný přístup vyžadoval od svých zaměstnanců. Jeho kanceláře nesměl opustit žádný detail projektu, aniž by ho neviděl a neschválil. I tak se u něj ale o místo ucházel zástup mladých architektů. Tempu na jeho stavbách odpovídala dlouhá pracovní doba. V létě se pracovalo od šesti ráno do šesti večer se dvěma přestávkami na jídlo. A často sem dnů v týdnu.

Více se Hlávka proslavil jako stavitel velkých a investičně nákladných budov, jejichž návrhy vypracovali jiní architekti. Příkladem byla Dvorní opera, kterou se Vídeň chtěla připodobnit Paříži. Do stavby šel na výzvu rakouského ministra obchodu a získal za ni od císaře Františka Josefa I. nejen symbolický zlatý klíč, ale hlavně na ní pohádkově zbohatl. Konkurenci odrazil nabídkou nízké ceny ve výši 965 tisíc zlatých. Z ní pak, i při dodržení stanovených podmínek, vytěžil zisk 400 tisíc zlatých, hlavně díky perfektní organizaci stavebních prací. Šlo o úctyhodnou sumu, roční učitelský plat tehdy činil 400 zlatých.

Následovaly stavby obchodních domů, kostelů, škol i paláců. Postavil rovněž vídeňské Dvorní muzeum, Velmistrovský palác Německého řádu, a dokonce novou synagogu. A na okraji města vybudoval rozsáhlý vojenský areál včetně jezdecké školy a arzenálu.

Jeho dalším velkým projektem byla v letech 1867 až 1870 Zemská porodnice v Praze v Apolinářské ulici, na niž si místní stavitelé netroufali. Stala se po provozní a dispoziční stránce první moderně řešenou nemocniční stavbou v české metropoli a splňovala veškeré hygienické nároky, na které tehdy lékaři začali klást důraz. Inspiraci Hlávka nalezl v podobných stavbách v západní Evropě.

Stavitel Josef Hlávka

1831
V Přešticích u Plzně se v rodině nemajetného státního úředníka narodil Josef Hlávka.

1855
Nastoupil do vídeňské Šebkovy stavební kanceláře, kterou v roce 1860 převzal. Zaměřil se jak na stavbu laciných činžovních domů, tak architektonicky náročných a finančně nákladných monumentálních budov.

1861
Začal budovat Vídeňskou operu, pak získal zakázku na stavbu církevního areálu v dnes ukrajinských Černovcích a později na Zemskou porodnici v Praze.

Stavba Vídeňské opery

Foto: Wikimedia Commons (PD)

Zemská porodnice v Praze

Foto: Shutterstock

1869
Následkem pracovního vypětí se zhroutil, nemohl chodit a dočasně přestal vidět. Postupně musel ukončit činnost své stavební firmy, která po celé monarchii vybudovala 142 objektů.

1883
Jako člen poroty a příslušné stavební komise ovlivnil podobu pražského Národního muzea.

1903
Financoval a organizoval v Praze stavbu Hlávkových kolejí pro 215 nemajetných studentů. Do projektu postupně vložil 323 tisíc korun a později přispíval i na provoz.

1908
Josef Hlávka zemřel. O čtyři roky dříve odkázal veškerý svůj movitý i nemovitý majetek – celkem 4,6 milionu korun – Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových. Tato instituce podporuje českou vědu a umění dodnes.

Hlávka se ale ocitl v začarovaném kruhu. „Čím více a intenzivněji pracoval, tím větší zájem o svou práci vzbuzoval. Prostě kdekdo chtěl stavět jen prostřednictvím Hlávkovy kanceláře, pro preciznost, relativní levnost a rychlost, s jakou stavěl,“ uvádí podnikatelův životopisec Pavel Ries.

Zajatec vlastního úspěchu

Některé zakázky ani nebylo možné odmítnout. Například stavbu paláce arciknížete Viléma ve vídeňském Parkringu. Hlávka se pokusil práci uniknout a nadsadil cenu v naději, že taková nabídka nebude přijata. K jeho překvapení však velmož souhlasil a práci mu zadal. Až při dokončení honosného sídla si posteskl, že na talíři měl opakované výčitky šetrného císaře Františka Josefa I. podivujícího se příliš drahé stavbě. Členové habsburské dynastie totiž brali peníze ze speciálního fondu, do něho kdysi peníze vložil manžel Marie Terezie a úspěšný podnikatel František Lotrinský. A podle dobových odhadů by se za vyplacených 500 tisíc zlatých daly postavit paláce dva.

V důsledku pracovního vypětí se Hlávka ocitl na konci sil. Jeho firma vybudovala 142 staveb a ty všechny osobně sledoval. Kontroloval hlavně, zda se dodržují schválené plány a jeho instrukce. A zda se neplýtvá, protože i velké zakázky dostával proto, že investoři v jeho osobě měli záruku, že za minimální prostředky obdrží maximum. Což ovšem znamenalo neustálé střety na staveništi a dlouhé cesty mezi Vídní, Prahou a Černovcemi. V 38 letech stavitel zkolaboval, ochrnul na obě nohy. Podle lékařů v důsledku selhání nervového systému z nadměrné pracovní zátěže. Čtyři roky svoji vídeňskou firmu ještě řídil z kolečkového křesla, definitivně ho z podnikání vyřadilo dočasné zeslábnutí zraku, které mu na léta bránilo číst a psát.

Kancelář rozpustil, část peněz uložil do akcií, část do úsporně postavených a konkurencí kritizovaných, ale výnosných činžáků. Přestěhoval se na zámek v Lužanech nedaleko rodných Přeštic. Tam si za ním zvykli jezdit architekti, malíři, literáti a hudebníci, ale také ekonomové a vědci. A řada předních politiků v čele se staročechem Františkem Ladislavem Riegerem a rakouskými ministry českého původu.

Vše pro národ

Uzdravující se Hlávka se k byznysu už nevrátil, nový smysl života nalezl ve veřejné činnosti. Byl poslancem Českého sněmu a vídeňské Říšské rady a v politice osciloval mezi staročechy a Stranou konzervativního velkostatku, která zastupovala aristokracii.

Stal se členem odborných komisí, které se věnovaly ochraně památek. V roce 1883 usedl i do poroty posuzující návrhy na stavbu Národního muzea a měl hlavní slovo při dozoru nad realizací vítězného projektu. Stejně tak se zasloužil o rozšíření Akademie výtvarných umění, které v té době hrozil zánik. Prosadil její zestátnění, stavbu nové budovy a získání kvalitních profesorů v čele s malíři Františkem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem. Radou přispěl i ke stavbě Akademie hraběte Straky, rozlehlé budovy, kde dnes sídlí česká vláda. K tomu částečně vtiskl své představy o rekonstrukci středověkých památek, Karlštejna a Chrámu sv. Víta. A vypracoval i odbornou expertizu k opravě Karlova mostu poničeného povodní v roce 1890.

Hlavně se však stal největším českým mecenášem. Stály za tím dva motivy. Navzdory tomu, že nemluvil správně česky a pravopis mu do konce života dělal problémy, protože měl jen německé školy, byl Hlávka přesvědčeným vlastencem. Významnou roli ovšem sehrála také skutečnost, že neměl žádného dědice.

Peníze posílal na stipendia pro studenty filozofie, práv a lékařství a hradil studijní cesty budoucím technikům. Přispíval na tisk českých vědeckých spisů. V roce 1887 ho druhá žena Zdeňka, někdejší klavírní virtuoska, inspirovala k založení fondu k udílení cen za poezii.

Stál rovněž za zrodem České akademie věd, kterou prosadil proti vůli panovníka a anonymně jí věnoval 200 tisíc zlatých. Dalších 100 tisíc zlatých vložil do nadace na podporu zmíněné Akademie výtvarných umění. Kromě toho se zasadil o výstavbu kolejí pro sociálně slabé studenty, která začala v roce 1901. Budovu sám zaplatil, na provoz už musela přispívat veřejnost.

Podporoval rovněž umělce. Zaplatil kompletní překlad Shakespearova díla Josefu Václavu Sládkovi a sta­novil odměnu za jedno drama na 100 zlatých. Práci dával spisovateli Juliu Zeyerovi a českým hudebníkům včetně Antonína Dvořáka. Toho navíc přiměl k návratu z USA zpět do vlasti.

V roce 1900 věnoval Národnímu divadlu deset tisíc franků, aby v rámci pařížské Světové výstavy ve Francii zazněla Smetanova Prodaná nevěsta. Kupoval obrazy krajináře Julia Mařáka a pomáhal rovněž malíři Františku Ženíškovi.

Mecenášskou politiku musel přísně řídit, protože ji kryl jen z úroků svého jmění, které už dále nerozšiřoval. Přesto roku 1904, většinou anonymně, rozdal více než dva miliony rakouských korun, tedy milion zlatých. Zbylý movitý i nemovitý majetek, více než dvojnásobek této sumy, odkázal později „Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových“. To funguje dodnes.

Stavitel a filantrop Josef Hlávka tak přispěl k tomu, že na konci jeho životní dráhy – v roce 1908 – Češi žili bohatým kulturním, vědeckým i spolkovým životem a podobně jako on prokazovali podnikatelské schopnosti. Podle historika Milana Hlavačky se v té době stali standardním evropským národem, kterému k dokončení emancipace chyběla už jen možnost rozhodovat samostatně a v úplnosti o svém osudu.