Už jsme si na to za ta léta zvykli. Kolem Prvního máje se česká pole začnou barvit dožluta od kvetoucí řepky. Mnoho lidí však tuhle plodinu nenávidí. Vadí jim, že se velká část sklizně využívá pro výrobu biopaliv, která se povinně přimíchávají do nafty. A k tomu zároveň tvrdí, že místo řepky by na polích mohly růst prospěšnější plodiny, které by se v potravinářství uplatnily více. „Řepka zabírá na polích zbytečně místo, kde by se měla pěstovat pšenice,“ říká například šéf pirátských poslanců Jakub Michálek. Mnozí si navíc pěstování a zpracování řepky spojují s koncernem Agrofert, který patří do svěřenského fondu expremiéra a šéfa hnutí ANO Andreje Babiše.

Kritiky řepky na českých polích tak potěšilo, když vláda před časem rozhodla o zrušení povinnosti přimíchávat biosložku do pohonných hmot. Jedním z hlavních argumentů bylo, že biopaliva ze zemědělských plodin nenaplňují hlavní cíl, kvůli kterému je Evropa před lety začala zavádět. Tedy že nejsou dostatečně „zelená“. A že navíc pohonné hmoty zbytečně o korunu až dvě na litru prodražují. Jak se ale ukazuje, novela, kterou minulý týden ve zkráceném projednávání schválili poslanci, konec kritizovaných žlutých lánů řepky nepřinese. A nejspíš ani úlevu motoristům, kteří s nelibostí sledují vysoké ceny paliv u totemů na čerpacích stanicích. Vláda si nicméně bude moci alespoň formálně odškrtnout jeden bod ze svého programového prohlášení, kde zrušení podpory biopaliv první generace slibuje.

Jeden škrt v zákoně nestačí

Aktuální předpis, který nyní putuje do Senátu, ruší jen jednu část povinnosti, kterou distributoři pohonných hmot mají. Hned za škrtnutým paragrafem totiž v zákoně na ochranu ovzduší následuje další, který jim pod hrozbou pokuty ukládá povinnost snižovat emise skleníkových plynů o šest procent oproti roku 2010.

Vláda tuhle část šmahem zrušit ani nemůže, vychází z evropských směrnic. I samotní ministři si uvědomují, že by na sebe přivolali hněv evropských byrokratů a kvůli nepřevedení evropské legislativy do národních zákonů by Česku mohly hrozit sankce.

Právě biopaliva jsou aktuálně nejlevnějším způsobem, jak mohou distributoři pohonných hmot požadavkům na snižování emisí dostát. Jiné způsoby jsou sice technologicky možné, ale v praxi vesměs relativně nedostupné nebo příliš drahé.

„Kapalné biosložky první generace či vyspělá biopaliva budou zatím rozhodující pro plnění cílů ve snižování emisí. Postupně budou přibývat i další alternativy, jako vodík, CNG, LNG, dobíjecí stanice. Zároveň EU požaduje zvyšovat podíl obnovitelných zdrojů v dopravě a dál snižovat emise CO₂,“ říká Václav Loula z České asociace petrolejářského průmyslu a obchodu (ČAPPO).

Řepka nejen do motorů

Byť mnozí nemohou přijít řepce olejce na jméno právě kvůli jejímu masivnímu využití mimo potravinářství, stojí tato žlutě kvetoucí plodina podle údajů ministerstva životního prostředí aktuálně jen za 45 procenty produkce bionafty v Česku.

Vláda si bude moci alespoň formálně odškrtnout jeden bod ze svého programového prohlášení, kde zrušení podpory biopaliv první generace slibuje.

Zhruba z třetiny se jako vstupní surovina využívá použitý kuchyňský olej, necelých 12 procent obstarávají destiláty palmových mastných kyselin, zbývající podíly připadají na jiné druhy olejů.

„I kdyby se v Česku řepka využívala v menším množství pro výrobu biopaliv, přesune se zpracování do potravinářského sektoru na výrobu potravinářských olejů. A pokud by k tomu nedošlo, vyvezou ji pěstitelé za hranice. Je to žádaná surovina ve všech okolních státech,“ říká ředitel divize obnovitelných zdrojů koncernu Agrofert Martin Kubů.

Už dnes se značná část produkce řepky ve stovkách tisíc tun z Česka vyváží. Nahrávají tomu i vysoké ceny komodity. Olejka prostě díky vysoké poptávce zemědělcům vydělává. Například na pařížské burze se kontrakt na srpnovou dodávku tuny řepkového semene nyní obchoduje kolem 800 eur (a před pár dny stála kvůli panující nejistotě ještě výrazně víc). Ovšem před rokem touto dobou se cena obdobného kontraktu pohybovala kolem poloviny této sumy.

„O řepku je velký zájem nejen u nás, ale i jinde v Evropě, takže odbyt je v nejbližší době zajištěn. K tomu se přidává výpadek produkce olejnin z Ukrajiny a omezení obchodu ze strany některých významných producentů palmového oleje. Dá se tedy očekávat, že zájem o tuzemskou řepku poroste,“ říká Vladimír Pícha ze Zemědělského svazu ČR.

Proto není pravděpodobné, že by řepku z českých polí vystrnadila například pšenice. Ta už dnes tuzemským polím dominuje, loni se pěstovala na 785 tisících hektarech, což je zhruba třetina celkové osevní plochy, k tomu se přidávají další obiloviny, jako jsou ječmen, kukuřice či žito. Oproti tomu řepka zabírá necelých 14 procent.

Další zvýšení podílu pšenice by dál posílilo jednodruhovost zemědělství, které jde proti vládním plánu na větší diverzifikaci pěstovaných plodin.

Na výrobu bionafty jde v Česku zhruba třetina z celkové tuzemské produkce řepky, která překračuje milion tun ročně.

„Řepka patří k několika málo zlepšujícím plodinám v osevním postupu, která zemědělcům zajišťuje i rentabilitu výroby. Jde o výborný přerušovač sledu obilovin a vynikající předplodinu pro pšenici. Obiloviny už rostou na více než polovině výměry orné půdy a další navyšování tohoto podílu by vedlo k jednostrannému vyčerpání půdy,“ říká Pícha.

Žlutá invaze z 90. let

Na druhou stranu, nedá se ani příliš čekat, že by se řepky kvůli její příznivé ceně začalo pěstovat výrazně víc. „Prostor pro toto navýšení teoreticky existuje, ale neočekáváme výrazné navýšení výměry nad únosnou mez pro udržitelnost hospodaření,“ říká Pícha. V posledních dvaceti letech se plocha, na níž se řepka pěstuje, pohybuje mezi 250 až 420 tisíci hektary.

K obří invazi řepky na česká pole došlo v 90. letech minulého století, ještě v roce 1990 se řepka pěstovala jen na 64 tisících hektarech. Její rozmach tedy nesouvisí primárně s využitím pro výrobu biopaliv, která přišla až o pár let později.

Povinnost přimíchávat do nafty biosložku byla zavedena po roce 2007.

Loni na podzim byla pro letošní sklizeň podle údajů Českého statistického úřadu vyseta na 352 tisících hektarech. „Řepce počasí opět moc nepřálo, období jejího výsevu bylo deštivé. Meziročně došlo sice k tříprocentnímu nárůstu její plochy, ale stále je oseto o 37 tisíc hektarů méně proti průměru let 2011 až 2020,“ říká vedoucí oddělení statistiky zemědělství a lesnictví ČSÚ Renata Vodičková.

Na výrobu bionafty jde dnes v Česku zhruba třetina z celkové tuzemské produkce řepky, která překračuje milion tun ročně.

Z řepky se ovšem nevyrábí pouze olej, a případně biopaliva, ale jako vedlejší produkt při druhotném zpracování také statisíce tun krmných surovin pro živočišnou výrobu.

„Pokud nebudeme v Česku zpracovávat řepku, bude nutné dovážet krmiva. A to buď z okolních států, což by byl nejspíš paradoxně řepkový šrot z vyvezené řepky. Nebo v horším případě sójový šrot z Jižní Ameriky, odkud už nyní unie dováží vyšší miliony tun krmných směsí,“ říká Kubů z Agrofertu.

Sporný přínos biopaliv

Mnohé studie, jako například ta z University of Michigan, poukazují na to, že biopaliva nejsou k ovzduší o moc šetrnější než fosilní paliva. Přesto mají biopaliva jednu výhodu. Alespoň zčásti nahrazují ruskou fosilní ropu a plyn. A dá se proto čekat, že Evropská unie na ně bude tlačit ještě víc. Zástupce petrolejářů Loula předpokládá širší uplatnění benzinu E10, tedy benzinu s 10procentním podílem biolihu, namísto současného pětiprocentního podílu.

„E10 je již v současné době na trhu v některých zemích, jako jsou Německo, Slovensko, Maďarsko a další. Kvalita E10 patří mezi paliva schválená výrobci automobilů, musí splnit stanovené parametry dle normy, z pohledu ekologie i provozních parametrů,“ říká Loula. Některé čerpací stanice tento benzin nabízejí i v Česku.

Než se prosadí jiné způsoby, jak dosahovat předepsaného snižování emisí, bude to ještě chvilku trvat. Počet elektromobilů se sice zvyšuje, ale jejich celkový podíl je v Česku stále nízký. LPG je mezi českými motoristy oblíbený, jde však většinou o starší vozidla a některá už jejich vlastníci vyřazují z provozu.

Upotřebených kuchyňských olejů je dramatický nedostatek, výrobci biopaliv v EU jich už více než polovinu dovážejí.

V posledních letech rostl zájem i o vozidla na stlačený zemní plyn CNG, je však otázka, zda o ně bude zájem i v prostředí vysokých cen plynu. Až do poloviny loňského roku vycházel jejich provoz na polovinu ve srovnání s benzinovými auty. Ale zemní plyn zdražil výrazně více než ropa, a tak za něj motoristé u plniček nyní platí více než za klasická paliva. Cena za kilogram CNG se u veřejných stanic pohybuje aktuálně mezi 50 a 60 korunami.

Biopaliva dospěla, ale není jich dost

A změny nejspíš nepřinesou ani výraznější přesun k vyššímu využívání vyspělejších alternativ k fosilním palivům. Ve srovnání s nimi jsou biopaliva vyráběná ze zemědělských plodin – i přes prudký nárůst ceny komodit v posledních měsících – stále levnější, a to o stovky dolarů na tunu.

„Upotřebené rostlinné oleje jsou stále stejné oleje, původně se vyrobily z řepky, ze slunečnice, z palmového oleje. A když roste cena základního oleje, určeného pro zpracování v kuchyni, poroste následně i cena použitého oleje,“ říká Kubů.

Těchto upotřebených olejů je navíc dramatický nedostatek, výrobci biopaliv v EU jich už více než polovinu dovážejí, většinou z Asie. Evropské směrnice proto zavádějí strop na použití biopaliv z těchto upotřebených olejů. A ani by jich nikdy nebylo dost na splnění unijních cílů.

Pro příklad: z tuzemských restaurací a dalších potravinářských provozů se podaří sesbírat desítky tisíc tun použitého oleje, pro splnění unijních cílů jsou však třeba stovky tisíc tun biosložek. Svou roli hraje i příklon ke zdravějšímu životnímu stylu, méně  se smaží.

Jak upozorňuje Kubů, Česko je ve využívání biopaliv z přímo pěstovaných plodin kolem evropského průměru.

V koncernu Agrofert se zpracováním řepky zabývá lovosický Preol, vedle biopaliv dodává také krmiva, řepkový šrot. Jiná společnost koncernu, milínská Primagra, vyrábí vyspělá biopaliva zejména z použitých kuchyňských olejů. Z nich vyrábí také ústecký Chemoprojekt ze skupiny Safichem podnikatele Tomáše Plachého. K významným výrobcům v tuzemsku patří také liberecký Temperatior, kde se vyrábí biopalivo do nafty z živočišných tuků.

Bioetanol, který se využívá jako biopříměs do benzinu, se v Česku vyrábí ve dvou závodech. Ethanol Energy, který vlastní Agrofert napůl se slovenskou skupinou Envien, ho vyrábí z kukuřice a obi­lovin v lihovaru Vrdy, zatímco největší tuzemský producent cukru Tereos TTD využívá ve svém liho­varu  Dobrovice pro výrobu bioeta­nolu jako základní surovinu cukrovou řepu.

Přestože se Agrofert významně podílí na zpracování olejky v tuzemsku, na jejím pěstování se podílí jen menšinově. Babišův koncern obhospodařuje 5,3 procenta z celkového množství půdy, na které se řepka v Česku pěstuje.