Ukrajincům budujeme školku, ale na zbraně peníze nedám

Podle Radima Passera, miliardáře, adventisty sedmého dne a zakladatele Passerinvest Group, je příchod uprchlíků příležitost. „Průzkum na Ukrajině před válkou říkal, že třetina lidí by ráda šla do zahraničí. Je jasné, co je motivuje. Žít důstojný život. Pokud by pro naši společnost byli přínosem, neměli bychom se tomu bránit,“ říká. Miliony korun na pomoc Ukrajině poskytuje například přes humanitární organizaci ADRA, buduje komunitní centrum pro ukrajinské děti předškolního věku. Poslat peníze na zbraně mu však nedovoluje svědomí. „Byť vím, že je Ukrajina ze světského pohledu potřebuje,“ uznává.

V roce 2019 jste předpověděl, že Česko má dva tři roky na to, aby změnilo kurz ze směru k bankrotu a zajistilo si dlouhodobou prosperitu. Do jaké míry se to podařilo?

Evropa žije v takzvané zbytkové demokracii. A v Česku je těch zbytků z evropských zemí možná nejvíc, což je i příležitost k udržitelnější prosperitě. Avšak všechny polistopadové vlády ve větší či menší míře dělají rozhodnutí, která vedou zemi nevyhnutelně k bankrotu. Nedošlo k němu zatím jen díky nezdolné touze soukromého sektoru, který reprezentuje zhruba 3,8 milionu lidí, prací vytvářet hodnoty.

Vidíte nějakou naději na změnu tohoto směřování?

Musíte si uvědomit realitu roku 2019 a současnou. Před třemi lety byl předcovidový stav veřejných financí mnohem lepší. Už tehdy zodpovědní lidé říkali, že důchodový systém je po roce 2030 neudržitelný. Jinými slovy, že i veřejné finance jsou neudržitelné. Čekal bych, že pokud tohle někdo řekne, tak i naznačí, jak to můžeme změnit. To se ale nestalo. Česko nutně potřebuje velkorysou vizi, tedy plánovat tuto zemi nejméně pro 15 milionů obyvatel. To je asi o 4,2 milionu víc oproti dnešku. Každý dodatečný milion lidí v soukromém sektoru při tehdejších průměrných mzdách představoval ročně 250 miliard korun pro státní rozpočet pouze z komplexních mzdových odvodů.

Je vůbec reálné, aby se počet lidí v Česku takhle zvýšil?

Ti lidé se tady sami jen tak neobjeví. Musí se počítat s postupným a pravidelným nárůstem v nejbližších 20 až 30 letech. V roce 2019 chybělo ve výrobní sféře skoro půl milionu lidí. To ekonomiku brzdí, žene to nahoru ceny stavebních prací, přetahují se zaměstnanci mezi obory. Prakticky se tu rozložilo učňovské školství. Nikdo samozřejmě nemůže lidi nutit, aby dělali rukama. Pak ale bylo povinností každé vlády vytvořit podmínky, aby sem přicházeli lidé z kulturně spřízněných zemí. To se nedělo. Už před válkou průzkumy ukazovaly, že by si třetina ukrajinské populace přála žít v zahraničí. My jsme pro ně přirozenou destinací. Jestliže před covidem bylo v Polsku 1,1 milionu Ukrajinců a u nás 100 tisíc, mluví to za vše. To je opět chybou všech minulých vlád. Bez výjimky. Rozdíl do 15 milionů nemusí být vyplněn jen lidmi z Východu. Tady na Brumlovce sídlí mnoho nadnárodních firem. Jedna z nejvýznamnějších je Microsoft a 70 procent lidí, které nabírá, přichází ze zahraničí. To je pro státní rozpočet dar z nebes. Více než polovina z komplexních hrubých mezd končí ve státním rozpočtu. Třetím zdrojem je, že každá vláda, které leží na srdci udržitelná prosperita jejích obyvatel, musí připravit pro rodiny takové podmínky, aby dávalo i ekonomicky smysl mít děti. Navrhovali jsme politikům, aby rodiče, pokud vychovají dítě s ukončeným středním vzděláním bez zneužívání dávek, dostali významnou finanční prémii, protože každý takový jedinec za 40 let produktivního života odvede pouze ze svých mezd do státního rozpočtu v průměru zhruba 10 milionů korun bez multiplikace (znásobení peněz v ekonomice – pozn. red.). A za každé další dítě by prémie měla být ještě větší.

Už před covidem bylo jasné, že důchodový systém bude za pár let neudržitelný. Potřebujeme, aby nás bylo 15 milionů.

I když to zní cynicky, z hlediska vámi zmíněného prvního bodu je uprchlická krize obrovská příležitost. Co by podle vás měl dělat stát?

Je špatně, aby k nám z Ukrajiny chodili jen muži, kteří nevědí, co mají po práci dělat. Měly se vybudovat podmínky, aby přicházely celé rodiny. To jsem říkal už v roce 2019.

Jenže teď přes polovinu současných uprchlíků tvoří děti a asi 80 procent z toho zbytku ženy.

Ano. Ta válka je šílená. Žádný normální a psychicky zdravý člověk nechce válčit. Je logické, že při tom, co se na Ukrajině děje, tam lidé nemohou teď žít a prchají. A je pochopitelné, že sem jdou hlavně ženy a děti. Velmi obdivuji ukrajinské muže, že jsou natolik stateční a ruskému agresorovi se postavili. Z těch, kteří u nás pracovali, se podle odhadů vrátilo bránit vlast asi 10 až 20 procent. Věřím ale tomu, že dá‑li Bůh a tihle ukrajinští muži přežijí, za nějaký čas přijdou za svými rodinami. To by pak byla příležitost i pro český stát. Je i v tom, že jim ukážeme vlídnou, přátelskou a nápomocnou tvář. Ti lidé se pak zde rádi zapojí do pracovního procesu. Vezměte si, jak pandemie vymetla lidi ze služeb. To je obří příležitost pro Ukrajinky. Jde o příležitost s určitou nadsázkou. Bůh nikdy nepůsobí zlo, to působí ďábel. Bůh však zlo může použít k vykonání dobra. V tomto případě je tím dobrem skutečnost, že by tu uprchlíci z Ukrajiny mohli začít pracovat a zapojit se do české společnosti, čímž by pomohli k její udržitelné prosperitě. Pokud k nám nikdo nebude přicházet, zanedlouho zbankrotujeme demograficky. V roce 2020 připadalo na jednoho důchodce 2,5 pracujícího. V roce 2050 to má být ale jen 1,5 člověka.

Nebylo by však sobecké snažit se Ukrajinu připravit o její obyvatelstvo, pokud válka skončí?

Jak jsem říkal, třetina by ráda žila v zahraničí. Pokud by pro naši společnost byli přínosem, neměli bychom se tomu bránit. Budou mít svobodnou volbu si vybrat, jestli se chtějí vrátit domů, nebo tu zůstat. To platí i pro nás. Pokud bude stát stále dělat špatná rozhodnutí, nejschopnější mladí lidé budou odcházet a Česko to bude poškozovat.

Bůh nikdy nepůsobí zlo, to ďábel. Zlo může ale použít k vykonání dobra. V tomto případě je tím dobrem, že by tu uprchlíci mohli začít pracovat a žít.

Co konkrétního v souvislosti s touto krizí děláte?

Jako adventisté máme humanitární organizaci ADRA. Přes ni jsem ihned poskytl pomoc v řádu milionů. Ze soukromých příjmů vracím desátek Pánu Bohu skrze církev a 35 procent mi zůstává pro rodinnou spotřebu. Zbytek používá má křesťanská nadace Maranatha, ze které podporujeme některé věci přímo nebo přes ADRA. Adventisté sedmého dne působí i na Ukrajině a dalším darem ve stejném řádu jsme podpořili tamní církev. Když jsem tentýž den prosil Pána Boha o moudrost, co ještě můžeme pro Ukrajince udělat jako firma, dostal jsem nápad, že na Roztylech máme volný pozemek, kde se další dva roky nebude stavět. Poprosil jsem kolegy, jestli by nešlo sehnat stavební buňky a předělat je na ubytování. Odpověď nebyla moc pozitivní, protože než se buňky vyrobí, trvá to čtyři až šest měsíců. Jedna firma nám ale nabídla soustavu buněk, které byly vyrobeny jako školka do Německa. Jelikož to Němci odřekli, se slevou jsme ji koupili a i s dopravou a připojením na infrastrukturu nás vyšla na osm milionů korun. Měla by sloužit jako komunitní centrum asi pro stovku ukrajinských dětí předškolního a školního věku. Jako tři křesťanské rodiny máme ubytovací zařízení v Podkrkonoší, kam se vejde asi 40 lidí, a to jsme také dali k dispozici.

Jste silně věřící. Umíte si představit, že byste přispěl do sbírky na zbraně pro Ukrajinu, která se v Česku organizuje?

Boží desatero konstatuje nezabiješ. Možná jste viděli film Mela Gibsona Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny o Desmondu Dossovi. On byl adventista, který šel do války beze zbraně, aby pomáhal raněným. Byli i mnozí další, v Česku jsme měli za první světové války svého hrdinu, bratra Vincenta Kroulíka. Moje svědomí mi nedovoluje dávat peníze na zbraně, byť vím, že je Ukrajina ze světského pohledu potřebuje. Než jsem v roce 1998 uvěřil v Boha, měl jsem zbrojní průkaz a zbraň. Poté jeden z mých prvních činů byl, že jsem obojí odevzdal úřadům.

Stále žijeme z toho, co naplánovali komunisté

Ve své vizi země pro 15 milionů jste uvedl, že aby mělo Česko budoucnost, je třeba vybudovat infrastrukturu. Povedlo se už něčeho dosáhnout?

Část ministerstva dopravy ještě před pár lety zcela absurdně vycházela z toho, že nás za 50 let bude sedm až osm milionů, takže nové dálnice nejsou vlastně potřeba. Tenhle zvrácený přístup se naštěstí podařilo trochu změnit. Zatím počítají s pouhými 12 miliony, ale je to lepší. Odpovědnost za odvážnou vizi však nemají úředníci, ale politici. A takové jsme zatím neměli a 33 let po revoluci nám chybí skoro 600 kilometrů dálnic, které naplánovali ještě komunisté. I okružní trasu metra měli v hlavě už komunisté. Jediný, za koho se to trochu posunulo, byl ministr Vladimír Kremlík. Ředitelství silnic a dálnic teď prověřuje možnosti. Vždyť kde budou nové dálnice, tam budou vznikat nové ostrůvky prosperity. Dnes je na nedodělaném vnějším okruhu Prahy asi 600 tisíc aut denně, z toho 300 tisíc úplně zbytečně, protože nemají kudy město objet.

Od vlády Andreje Babiše jsem měl větší očekávání. Na druhou stranu, s pandemií by se dobře nevypořádala žádná vláda.

Čekáte, že se s novou vládou situace změní? Ani vláda Andreje Babiše s tím toho evidentně moc neudělala.

Myslím, že v nové vládě jsou i slušní lidé, ale musí mít pokoru a vědět, že nerozumí všemu a že tu je soukromý sektor, který má jednak praktické zkušenosti a jednak „volební období“ trvající celý profesní život. Že tu jsou podnikatelé, kteří jsou jim ochotní nezištně pomoci. Od vlády Andreje Babiše jsem měl v tomto ohledu větší očekávání. Že co se týče vize na několik dekád dopředu, toho přinese daleko víc. Na druhou stranu, přišla pandemie, se kterou by neměla šanci se dobře vypořádat žádná vláda, a Babišův kabinet se s ní potýkal polovinu funkčního období.

Jen blázen by se za současných podmínek zabýval nájemním bydlením, říká Radim Passer.

Foto: Honza Mudra

Realitní trh dobře funguje jako ukazatel toho, co se s ekonomikou děje. Co říká dnes?

K České národní bance chovám z mnoha důvodů respekt. Ale realitnímu trhu se za 30 let jeho existence dle mého ani nesnažila porozumět. Mám tím na mysli třeba požadavky na kapitálovou přiměřenost či rezervy ve vztahu ke komerčním nemovitostem. Ty jsou úplně absurdní. V okamžiku, kdy ČNB takto zvedá sazby, je pro individuální investory nejjednodušším řešením uložit si peníze na úrok. Při koupi investičního bytu musíte v průměru každý rok a půl hledat nového nájemce. Nárůst úroků ze dvou na pět procent je obří a každý si dokáže domyslet, co to znamená z hlediska dostupnosti hypoték pro střední třídu. Druhou věcí je společenská poptávka po nájemním bydlení. Nebudou‑li sazby do dvou procent včetně bankovní marže, nikdo nebude podnikatelsky stavět. Jedinou alternativou pak je stavět za vlastní peníze. Hrubý výnos, pokud neuděláte chybu, je u nájemního bytu někde kolem čtyř procent. Tohle dnes dostanete na úroku u spořicích účtů. Jen blázen by se pak za těchto nastavených podmínek zabýval nájemním bydlením. Nefunguje‑li finanční páka, méně se staví a také nájemní bydlení pak bude dražší.

Praha se nepřipravila na budoucí rozvoj

Jak by se podle vás měla z urbanistického pohledu dál vyvíjet Praha?

Já říkám, že nebude fungovat bez Česka a naopak. Po příštích komunálních volbách by snad mohla nastat spolupráce mezi vládou a Prahou. Musí se z ní stát metropole pro 2,5 milionu lidí, aniž by se rozšiřovala za stávající hranice, ale musí jít i ekologicky nahoru. Vždyť Praha je dnes nejméně zahuštěná metropole v celé Evropě. Pak je nesmyslně drahá MHD, prodražuje se školství a živnostníci se kvůli menšímu počtu zákazníků hůř uživí. Tím, že je Praha podle cen bytů a kanceláří v evropském kontextu spíš levnějším městem, nemůže si dovolit stavět budovy o 150 až 200 metrech, ekonomicky na to nemá. Ale řádově stometrové budovy musí vznikat na všech místech, kde to je možné, a už jich tu měly být stovky. A nikdo nekompetentní do toho nesmí mluvit. Praha nepotřebuje UNESCO. UNESCO potřebuje Prahu.

Vidíte nějakou šanci na změnu?

Je tu fobie určité části společnosti z výškových budov. Možná se bojí, že developeři je budou stavět v historické části Prahy, jenže to by dělal jen blázen. Všude jinde ale mohou klidně vyrůstat. Myslím, že my developeři, i když už pár let máme asociaci, děláme málo pro to, abychom edukovali veřejnost, politiky a média. Proto jsme udělali ve spolupráci s poradenskými společnostmi PwC či EY studii, jaký je společenský a finanční přínos takové zástavby.

Sloužit Bohu neznamená žít asketicky. Už při koupi prvního sportovního auta jsem ale věděl, že ho chci jednou Bohu odevzdat.

A na co jste přišli?

Skutečnost, že Praha se v celé porevoluční době nepřipravovala k potřebnému rozvoji, nám způsobila, že se na jejím území dnes staví minimálně o deset tisíc bytů ročně méně, než by se stavět mělo. To ochuzuje státní rozpočet nejméně o 40 miliard korun ročně. Vezměte si, že z každé koruny skončí ve státním rozpočtu skrze multiplikační efekt asi 76 haléřů. Těch 40 miliard je přitom jen ze samotné výstavby. Pak tu máte ještě signifikantnější prvek, nedostatek kancelářských budov. V Česku inkasuje stát díky daňovým odvodům a multiplikacím z kvalitně spravované kancelářské budovy čtyřnásobek nájemného, které získá majitel budovy. Praha by jich měla mít dvojnásobek. Dnes máme asi 3,75 milionu metrů čtverečních, ve kterých může pracovat asi 250 tisíc lidí. Takže dalších 250 tisíc lidí z nejrůznějších zemí světa, kteří by tu mohli pracovat a žít, zde není. A oni by si tu také potřebovali pronajmout či koupit byt. Dalších 80 miliard korun ztrácí stát jen na mzdových odvodech firem za tyto chybějící zaměstnance. Takže nerozvoj Prahy nás ročně připravuje nejméně o 120 miliard korun. Z tohoto pohledu vypadají až komicky snahy našich vlád ušetřit tu či tam stovky milionů korun, přičemž tyhle peníze leží doslova na zemi.

Říkáte, že Praha by měla mít dvojnásobnou plochu kancelářských prostor. Nezměnil tohle covid a home office?

Před covidem jsme měli neobsazenost kanceláří asi tři procenta. V půlce pandemie to vystoupalo asi na sedm až osm procent a dnes jsme zase na třech. Domnívám se, že kvalitně spravované kancelářské budovy se nemusí ničeho obávat. Ano, firmy budou fungovat v nějakém hybridním modelu i s tolerancí k home officu. Zároveň ale v těch kancelářích bude potřeba větší sociální distance. Jestliže před pandemií měly firmy na 2000 metrech v extrému až 250 lidí, po covidu to více než 140 až 150 nebude a bude kladen větší důraz na sdílené prostory pro týmovou práci. Takže kanceláře budou potřeba, jen budou vypadat trochu jinak.

Má auta patří Pánu Bohu

Před časem jsme spolu řešili, jestli to, když jste poprvé se svým Bugatti Veyron překonal rychlost 400 km/h na německé dálnici a modlil se za zdárný průběh, neznamená rouhání. Teď jste zveřejnil video s Bugatti Chiron. Kromě toho jste tam jel i s dalšími auty Lamborghini Aventador S, Porsche 911 Turbo S a Bentley Continental Flying. To už působí, že pokoušíte Boží trpělivost. Takže otázka je stejná. Není to rouhání?

Určitě není. K té konkrétní kauze, kterou řeší či neřeší německé úřady, se zatím nebudu vyjadřovat, udělám to až někdy v polovině roku. Z hlediska víry tomu může porozumět pouze člověk, který má opravdový vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Jde o vztah bezvýhradné důvěry. Je to jako vztah malého dítěte k milujícímu rodiči. A navíc, Bůh mě zná lépe, než znám já sám sebe. Křesťanství není takové, jak se ho snaží karikovat ďábel. Sloužit Pánu Bohu neznamená žít asketický život s věčně zachmuřenou tváří. Bible jasně vybízí prožívat radostný život v plnosti. A to se týká nejenom naší radostné služby Pánu Bohu, ale i radostně stráveného volného času. Když Bůh uvedl Izraelce do zaslíbené země, řekl jim, že až zasází vinice a postaví si domy, nemají zapomenout na zdroj svého blahobytu a požehnání. Díky Boží milosti si to uvědomuji. Na prvním místě je Bůh. A pak, to nejcennější, co mám, jsou vztahy. V rodině, v církvi, se spolupracovníky. I ty mi dává Bůh. Až někde pod tím jsou materiální věci, jako jsou naše kancelářské budovy, můj dům a třeba i ta auta. Když jsem si kupoval první sportovní auto ve svých 42 letech, věděl jsem, že je to něco, co není k životu nezbytné. Hodně jsem se tehdy modlil, jestli si ho vůbec mám koupit. Už tehdy jsem si uvědomil, že i ta sportovní auta chci Pánu Bohu odevzdat. Moje první auto bylo Lamborghini a už tehdy jsem slíbil, že až ho jednou prodám, ty peníze věnuji na Boží dílo, tedy možnost záchrany každého člověka, který po tom opravdově touží, pro věčný život.

A chcete tedy svá auta prodat?

To Lamborghini jsem naboural rok poté, co jsem ho koupil. Něco jsem dostal od pojišťovny, část byla cena vraku, ale stále chyběly dva miliony do kupní ceny. Vzal jsem je ze svého a celý tento balík peněz jsem dle slibu odevzdal na Boží dílo. Když jsem si později koupil Veyron a pak Chiron, také říkám: Pane, ta auta patří tobě. A až je jednou prodám, prostředky opět věnuji na stejný účel. A Boží odpověď je vždy taková, že se stará o to, co mu člověk ve svém srdci odevzdá. Na té německé dálnici u Wittenbergu jsme testovali už čtyřikrát. Tam se zrodila reformace a zprostředkovaně pak západní prosperita. Martin Luther je pro mě nejvýznamnějším Němcem, který kdy žil. Všechny pobyty ve Wittenbergu byly pro celý náš tým především krásnými duchovními zkušenostmi. Chci zdůraznit, že jsme tam nezažili ani jediný náznak sebemenšího nebezpečí nebo ohrožení kohokoliv. Z tohoto pohledu by bylo rouháním, kdybych to považoval za rouhání.

Proč jste raději nejel někam na okruh?

Nikdy bych si nekoupil žádné sportovní auto, pokud bych nemohl vyzkoušet jeho maximálku. Problém je, že v Evropě neexistuje okruh, kde by bylo možné jet 400 km/h, kromě továrního okruhu VW u Wolfsburgu. I samotné Bugatti má obří problém, aby se tam dostalo se svými testy, protože na okruhu jezdí koncernová testovací auta 24 hodin denně sedm dní v týdnu. Jednou v roce 2009 jsem byl mezi pěti zájemci z vlastníků Veyronu, kterým bylo umožněno na tomto okruhu vyzkoušet tuto rychlost s továrním Veyronem. Ale já jsem chtěl vyzkoušet i ten svůj. Bugatti se snažilo, ale nabídnutá cena 200 tisíc eur už pro mě byla za hranou. Za ty peníze si koupíte nové Porsche. Takže jsem to odmítl a oni to i přestali klientům nabízet. Pak už zůstala jediná možnost.