Migrace není charita. Otevřené hranice by se světu vyplatily

Kdyby státy přestaly s restriktivní imigrační politikou a otevřely své hranice, bohatství světa vyjádřené globálním HDP by se zdvojnásobilo. Říká to americký ekonom Bryan Caplan, jemuž nedávno v češtině vyšla kniha Otevřené hranice. I když je opatřena dlouhým seznamem literatury, jde o komiks, který má být přístupný každému. V rozhovoru pro Ekonom jeho spoluautor tvrdí, že se snaží zcela změnit uvažování lidí o migraci. Nejde podle něj o akt sebeobětování, kdy se obyvatelé jedné země uskromní, aby někomu pomohli. Naopak se domnívá, že na tom vydělají přistěhovalci, obyvatelé přijímající země i lidstvo jako celek. Komiks vytvořil spolu s kreslířem a spisovatelem Zachem Weinersmithem.

Česko v posledních týdnech poskytlo azyl 225 tisícům uprchlíků z Ukrajiny, což jsou více než dvě procenta zdejší populace. Podle průzkumu STEM/MARK souhlasí s jejich přijetím 97 procent Čechů. Potřebujeme teď vůbec vaši knihu a vaše argumenty pro otevřené hranice?

Rozhodně je stále potřebujeme. V první řadě bude o Ukrajincích téměř každý říkat, že jde o speciální případ. Jejich země čelí invazi, jejich kultura je blízká a tak dále. Druhá věc je, že jde o úplně jiný způsob přemýšlení, než jaký prezentuji v knize Otevřené hranice. Přijímání válečných uprchlíků lidé vnímají jako charitu. Jde o velké břemeno, které jsme ochotni vzít na svá bedra. Postaráme se o ně, protože jsme dobří lidé. Podle tohoto pohledu bude přijímání lidí znamenat obrovské odčerpávání domácích zdrojů na mnoho let dopředu. Já však tvrdím, že tento pohled je chybný. Přijímání migrantů vidím jako příležitost pro cílovou zemi i pro zemi, z níž migranti odcházejí. Základní důvod, proč lidé migrují v době míru, je ten, že v některých zemích jsou výrazně vyšší mzdy. A to díky tomu, že je tam vyšší produktivita. Migrace tedy znamená zvyšování bohatství světa a lidstva. To je základní poznatek, který v této debatě chybí. Místo toho se bavíme o vůli lidí obětovat se, aby pomohli. Což je v pořádku v krátkodobém horizontu, ale z dlouhodobého hlediska je to chyba.

Že Ukrajinci prchají před válkou a jsou nám kulturně blízcí, bude hrát určitě velkou roli. Můžete tedy přiblížit důvody, proč bychom měli přijímat i lidi, kteří nejsou uprchlíky a nejsou nám tak blízcí?

Vzít sem kulturně blízké lidi, kteří utíkají před válkou, dává smysl, pokud věříte tomu, že jde o sebeobětování. Ale jak jsem říkal, podle mě jde o chybný pohled. Navzdory kulturním odlišnostem vznikají ekonomické příležitosti. Anebo lépe řečeno – ekonomické příležitosti často vznikají naopak díky těmto odlišnostem. Jde o příležitosti nejen pro samotné migranty, ale i pro obyvatele přijímajících zemí. Když jsem se procházel po Praze, viděl jsem velmi mnoho restaurací s mezinárodní kuchyní z celého světa. Existují většinou jen díky tomu, že sem přišli migranti z těchto zemí a rozjeli tu tyto podniky. U hostů je to jiné. Většina z těch zemí nepochází, jsou to Češi. Je to jeden z mnoha příkladů toho, že z výhod migrace profitují místní úplně stejně jako přistěhovalci.

V Praze jsem viděl spoustu restaurací s mezinárodní kuchyní, kde jedí místní. I takhle prospívá migrace z jiných kultur.

To je příklad, kdy imigrant přirozeně našel způsob obživy, třeba měl i takový plán. Uprchlíci si ho budou muset najít.

V knize také upozorňuji, že pokud o migraci přemýšlíte jako o charitě, pořád máte morální limit. A to ten, že můžete říct – heleďte se, nejprve se musíme postarat o vlastní lidi, a pokud nám zbudou nějaké prostředky, můžeme pomáhat i cizincům. Já na to ale odpovídám, že dovolit někomu, aby někoho mohl zaměstnat, není charita. Jde o základní lidskou slušnost. Jestli toho člověka nechcete zaměstnat, v pořádku. Ale tohle je jiný případ. Máte člověka v jedné zemi, který se chce nechat zaměstnat, a v druhé zemi je člověk, který by ho rád zaměstnal. Morální otázka zní – co je komu do toho? Kdo má právo říct, že se tohle nesmí?

Peníze, které lidé pracující v zahraničí posílají domů, podle Bryana Caplana pomáhají tamním ekonomikám.

Foto: Radek Vebr

To jsme se dostali k morální stránce věci.

A vás zajímá ta ekonomická. Tam platí, že je to naprosto realizovatelné právě proto, že nejde o charitu. Přijdou sem lidé a lze čekat, že se o sebe postarají. Získají práci a budou pracovat. Nabízejí ostatním zboží a služby, za což získávají prostředky, díky nimž se o sebe dokážou postarat.

To je makromodel. Jaké přínosy by měl akceptující přístup k migrantům pro obyvatele přijímajících zemí konkrétně?

Řekněme, že válka na Ukrajině dopadne dobře a uprchlíci přijdou jen na chvíli, využijí pomoc a zase se vrátí domů. Pak to skutečně byla charita a asi k tomu není co víc dodat. Na druhou stranu, pokud velká část těchto lidí zůstane a třeba jich ještě dost přijde, tak i když je smutné, že museli uprchnout, jde také o velkou příležitost. Můžete očekávat, že se stanou důležitou součástí vaší ekonomiky. Díky zboží a službám, které mohou nabídnout, bude Česko mnohem lepší místo pro život. Jak pro ně, tak pro místní. Pokud jde o nějaký ekonomický popis, je poměrně jednoduché si to představit v zemědělství. Máte člověka, který pracuje na zaostalé farmě v jedné zemi a přesune se do moderní zemědělské firmy v bohatším státě. Co se stane? Vyprodukuje daleko větší množství jídla než doma. Podobně ilustrativní případ je zpracovatelský průmysl. Stejný člověk, který přijde z rozvojové země do bohatého vyspělého státu, vyprodukuje mnohem víc. Složitější na pochopení je to u služeb. Můžete říct, že není rozdíl mezi tím, jestli leštíte boty v Kyjevě, nebo někde jinde. Z ekonomického hlediska je cílem služeb šetřit lidem čas. Pokud ušetříte čas někoho, jehož produktivita je vyšší a jehož práce je hodnotnější, opět jste světu přispěl mnohem víc. Pokud ušetříte pět minut času Billu Gatesovi, má to mnohem větší hodnotu, než když ušetříte pět minut mého času.

Nemusíte být Einstein, abyste byl hodnotným členem společnosti. Nízká kvalifikace neznamená, že je vaše práce bezcenná.

Dokážeme tedy ekonomicky vyčíslit, jak by se projevilo, kdyby všechny země světa otevřely hranice a lidé by se mohli stěhovat po světě, jak uznají za vhodné?

Pochopitelně je velmi obtížné odhadnout, jak by se projevila radikální změna, která nenastala. Přesto je možné se o to pokoušet. Základní přístup současných ekonomů je podívat se na to, o kolik se zvýší světová produktivita, pokud se přestěhuje jeden migrant. Obvyklý odhad je, že se produktivita tohoto konkrétního člověka zpětinásobí. Následně to musíte vynásobit počtem lidí, kteří by se podle dat z průzkumů rádi přesunuli a aktuálně jim to není umožněno nebo je to pro ně složité. Když vezmete ten obrovský nárůst produktivity na jednoho člověka a obrovský počet pracovníků, kteří se chtějí přestěhovat, a vynásobíte je, dostanete se k obrovskému číslu. Rovnice zní takto: vysoký nárůst produktivity krát vysoký počet pracovníků rovná se vysoký přínos pro svět. Tak se dostaneme k číslu, na něž se ptáte.

A kolik to tedy je?

Obvyklý odhad, tedy za předpokladu, že se kdokoliv může skutečně bez jakýchkoliv podmínek přesunout kamkoliv, bývá ten, že se světové bohatství – globální HDP – zdvojnásobí. Samozřejmě by k tomu nedošlo přes noc, ale dává nám to dobrou představu, o jak velkou příležitost v důsledku restriktivní migrační politiky přicházíme. Jedná se o ještě větší přínos než v případě přechodu bývalého východního bloku od komunismu ke kapitalismu.

A jak by se projevilo, pokud by k otevření hranic přikročila pouze jedna země, řekněme Česko?

To je dobrá otázka. V případě malé země lze při velkém nárůstu počtu obyvatel určitě očekávat velký nárůst cen nemovitostí. V určité chvíli dosáhnou takové výše, že se tam už další lidé nebudou chtít stěhovat. To dobře ilustruje Lucembursko. Jde o zemi, která má nejvyšší HDP na hlavu v Evropské unii. V schengenském prostoru fungují otevřené hranice mezi Lucemburskem a zbytkem EU. Ale není to tak, že by se tam stěhovala celá EU. Je to právě proto, že životní náklady v Lucembursku jsou velmi vysoké. Ve větších zemích je samozřejmě možné stavět další bydlení, čímž se ceny sníží, v menších zemích v určitém momentu začnete narážet na limity. Takže co by se stalo? Z Česka by bylo větší Lucembursko, superbohatá země s vysokou hustotou zalidnění, extrémně kosmopolitní a s vysokými životními náklady. Lidé, kteří tu už teď vlastní nějakou nemovitost, by závratně zbohatli. Růst nákladů kvůli vysoké poptávce sice znamená, že by se sem nepřestěhovala miliarda lidí, ale klidně by se počet obyvatel mohl zpětinásobit na padesát milionů. To odpovídá hustotě zalidnění Nizozemska.

To, co říkáte, by pro řadu lidí byl naopak argument proti otevřené migrační politice. Ceny bydlení jsou už teď pro leckoho na hraně únosnosti a vysoká hustota zalidnění asi taky nevyhovuje každému.

Tady máte upřímnou odpověď: Samozřejmě že to je pravda. Tohle platí pro všechny ekonomické změny. Vždy máte vítěze i poražené. Dokonce i vakcíny proti covidu měly poražené. Podnikatelům v pohřebních službách to ublížilo. Otázka je, jestli budeme veřejnou politiku modelovat podle toho, jestli najdeme někoho, kdo na tom může tratit, nebo podle toho, co je nejlepší pro svět v úhrnu. Já jsem všemi deseti pro druhou možnost. I za cenu toho, že některé ceny stoupnou a některým lidem se to nebude zamlouvat. A pokud jde o ceny bydlení, jinde argumentuji, že deregulace v této oblasti by vedla k tomu, že by se stavělo víc, tím by se výrazně snížily ceny a zvýšila dostupnost bydlení.

Z Česka může být větší Lucembursko. Superbohatá drahá kosmopolitní země s vysokou hustotou zalidnění.

Vaše základní teze je, že lidé mají nějaké schopnosti neboli kvalifikaci, a když se přesunou do vyspělejší země, uplatní je lépe, jsou produktivnější, což prospěje místní i světové ekonomice. Jak si poradíte s argumentem odpůrců migrace, kteří namítají, že za prací přicházejí hlavně pracovníci s nízkou kvalifikací a vlastně naší ekonomice zase tolik nepomáhají?

Já na to říkám, že zaměstnanci s nízkou kvalifikací jsou skvělí, a každý to ví. Když u vás v práci náhle zemře správce budovy, žádný rozumný člověk neřekne, že se nic nestalo, protože to byl pracovník s nízkou kvalifikací, kterého nikdo nepotřeboval. Ten člověk poskytoval užitečné služby, staral se o budovu. Když zemře, musíte ho někým nahradit. Představa, že tito pracovníci nejsou hodnotní, je naprosto bláznivá a scestná. Fakt nemusíte být zrovna Einstein, abyste byl hodnotným členem společnosti. To, že mají lidé z evropského pohledu nízkou kvalifikaci, vůbec neznamená, že je jejich práce bezcenná. Její hodnota může být třeba v porovnání s kvalifikovanějšími pracovníky o něco nižší, ale pořád jde o obrovský přínos. Je skvělé, pokud sem takoví lidé přicházejí a chtějí pracovat. Ve skutečnosti potřebujeme pracovníků s nízkou kvalifikací ještě víc. Je spousta toho, co si lidé dělají sami, a bylo by lepší, kdyby to mohli svěřit někomu jinému. Ale lidé, kteří by to za rozumnou cenu udělali, prostě nejsou.

A co dopad na domácí zaměstnance? Odbory v Česku už vyjádřily obavy, aby jim uprchlíci „nekonkurovali“.

V 60. a 70. letech ve Spojených státech přibývalo žen na trhu práce. Byla výsledkem masová nezaměstnanost mužů nebo obrovský propad jejich mezd, protože ženy zabíraly jejich pracovní místa? Samozřejmě že ne. Ekonomika se přizpůsobila a všichni jsme na tom lépe. Rozhodně by pro mužské zaměstnance nebylo lepší, kdybychom ženám zakázali pracovat, a stejně tak pro tuzemské pracovníky není lepší, když zakážeme pracovat cizincům. Samozřejmě, někdo může namítat, že na Západě existuje sociální stát, který přerozděluje nějaké množství prostředků k pracovníkům s nízkou kvalifikací nad rámec jejich skutečné produktivity. I když se to přeceňuje, je to v zásadě pravda. Na to mohu odpovědět – tak dobře, v tom případě můžeme přistěhovalce z tohoto systému vyčlenit. Což, jak jsem se dozvěděl, už funguje v Česku, kde mají cizinci nárok jen na podporu v nezaměstnanosti, pokud odvedli příslušné daně.

Mám to chápat tak, že si při odhlédnutí od sociálního systému ti lidé nutně nekonkurují?

Tady je třeba zdůraznit, že práce, kterou zastanou jednotliví zaměstnanci, se výrazně liší. Není žádná obecná škatulka „pracovníci s nízkou kvalifikací“. Kvalifikace různých lidí je jiná a schopnosti jsou úplně jiné, hodí se na jiná místa. Nekvalifikovaný Američan v USA na rozdíl od migranta z Bangladéše třeba umí anglicky a také se mnohem lépe orientuje v americké společnosti a západním světě. Pracovník z Bangladéše mu tím pádem u řady pracovních míst vůbec nekonkuruje.

V souvislosti s uprchlíky ze Sýrie se hodně objevovala otázka, která možná časem začne vyvstávat i kolem uprchlí­ků z Ukrajiny – proč se raději nevrátí, aby znovu vybudovali svoji zničenou zemi? Nebyli by přínosnější tam? Vy říkáte, že migrace má přínos i pro zemi, odkud lidé odcházejí. Můžete to osvětlit?

Typicky jsou to převody peněz, které přistěhovalci posílají zpátky domů svým rodinám. Jsou to často sumy, jež by doma v životě nemohli vydělat. Na Ukrajině v době míru to odpovídalo osmi procentům HDP, v Egyptě je to ještě mnohem víc. Tyto peníze potom lidé utratí v tamní ekonomice, které to pomůže. Lidé také v zahraničí získávají obchodní kontakty a učí se novým postupům nebo technologiím. To vše pak mohou zužitkovat, pokud se třeba jednoho dne rozhodnou k návratu. Nebo se mohou prostě rozhodnout, že v původní vlasti stráví důchod, což může vytvořit zcela nové odvětví ekonomiky kolem služeb pro tyto lidi. To všechno jsou jednoznačné přínosy.

A mají pro tu zemi otevřené hranice nějaká negativa?

Nelze popřít, že ztráty tu jsou. Otázka je, co v součtu převažuje. Proto je dobré se podívat na případy otevřených hranic mezi bohatou a výrazně chudší zemí. V USA máme od roku 1904 otevřené hranice s Portorikem. Polovina etnických Portoričanů v tuto chvíli žije ve zbytku Spojených států. A když přijedete do Portorika, uvidíte nejbohatší ostrov v Karibiku. Protože všechny ty přínosy – převody peněz, obchodní kontakty – výrazně převažují a udělaly z Portorika mnohem bohatší zemi.