Jejich neobliba se dá srovnat snad jen s revizory v hromadné dopravě. Kontroloři Ochranného svazu autorského (OSA) nebývají vítanými hosty, ať už přijdou do prodejny, restaurace nebo třeba na koncert. Výsledkem jejich návštěvy bývá licenční smlouva a s ní spojené tisícové poplatky.
Přístup těchto takzvaných kolektivních správců autorských práv k výběru peněz není zrovna bohémsky velkorysý, jak by někdo od zástupců umělecké scény třeba naivně čekal. Při zastupování svých smluvních umělců postupují velmi důsledně. Občas balancují až na samé hraně autorského zákona a neváhají se o nároky autorů různých děl soudit, pokud je považují za oprávněné. Poslední připomínkou je spor OSA o poplatky z mobilních telefonů s operátorem Vodafone, u nějž soud na konci loňského roku vynesl verdikt ve prospěch správce práv.
Rozsudek Nejvyššího soudu rozvířil vášně a probudil z letargie část politiků, především Pirátů, kteří chtějí část poplatků zrušit. Spolu s tím se objevila také spousta zavádějících tvrzení či vyložených nepravd, které kolektivní správce autorských práv stavěly do ještě horšího světla než jindy. Nabízí se tak otázka: Je špatná pověst OSA, Intergramu a dalších získaná skutečně oprávněně?
Ve stínu OSA
Prvním a patrně nejčastějším omylem je soustředění veškeré zloby na jediný terč – OSA. Ta je bezpochyby nejznámějším kolektivním správcem autorských práv, nezastupuje ale zdaleka všechny jejich majitele – pouze autory hudby, případně textů a jejich nakladatele. Vedle OSA fungují další čtyři organizace, které pokrývají další segmenty – práva interpretů a hudebníků (Intergram), divadelníků či spisovatelů (Dilia), zvukařů (OAZA) a výtvarníků (OOA‑S).
Jak vlastně kolektivní správa autorských práv funguje a odkud se vzala? Porevoluční úprava vycházela nejprve z autorského zákona z roku 1965 a jeho novel, až v roce 2000 vznikl zákon nový. Ten s drobnými změnami platí dodneška. Zároveň v něm (a jeho přílohách) najdeme rámec fungování, práv a povinností kolektivních správců. Vyplývá z něj také, za jaké využití uměleckých děl mohou vybírat autorské odměny.
Nejde pochopitelně o českou specialitu či výmysl. „Naše autorské právo je harmonizováno s Evropskou unií, takže musíme vycházet z evropských směrnic a implementovat je,“ vysvětluje vrchní ředitelka legislativní sekce ministerstva kultury Petra Smolíková. Česko má podle ní sice určitou volnost v tom, jak některé legislativní záležitosti upravit, ale základní zásady musí vycházet z evropského práva, případně z mezinárodních smluv spravovaných Světovou organizací duševního vlastnictví.
Zákon kolektivního správce definuje jako spolek, který si mohou založit nositelé autorských práv. Důvod tohoto sdružování je jednoduchý. „Kolektivní správa řeší situace, kdy není možné, aby si uživatel autorského díla mohl při jeho každém užití vyžádat souhlas autora,“ vysvětluje Smolíková. Jednoduše řečeno, kolektivní správce jedná jeho jménem a má k tomu od autora souhlas.
Infografika
Správa autorských práv má ještě jedno specifikum: spolky jsou de facto monopoly. „Pro určitý okruh nositelů práv a určitý okruh předmětů práv smí existovat jenom jeden,“ říká Smolíková. Pokud by tedy někoho napadlo, že si na ministerstvu kultury požádá o oprávnění a založí konkurenci OSA či Intergramu, úřad jeho žádost zamítne.
A konečně, důležitou podmínkou fungování spolků dohlížejících na autorská práva je jejich neziskovost. „Nesmí sledovat žádný hospodářský výsledek, usilovat o žádný zisk,“ připomíná Smolíková. Jinak řečeno, veškeré peníze, které vybere od uživatelů autorských děl, musí po odečtení vlastní režie rozdělit mezi autory.
Vybrané miliardy
Největší podle vybraných autorských odměn i počtu zaměstnanců je jednoznačně OSA. V roce 2023 vybrala přes 1,7 miliardy korun a největší část příjmů zajistily poplatky za vysílání, online média a veřejné provozování hudby (viz graf). Mimochodem, šlo o dosud rekordní výsledek, o 18 procent vyšší než v roce 2022. OSA nicméně nevybírá poplatky jen sobě. Dohodla se také s ostatními správci a část odměn vybírá i pro ně. „My vystavíme jednu licenční smlouvu kavárně, hospodskému, provozovně obchodu nebo služeb, ve které má jasně a přehledně uvedeno, tohle jde OSA, tohle Intergramu, tohle je případně dalším kolektivním správcům,“ vysvětluje šéf OSA Roman Strejček.
Druhý v pořadí byl Intergram, který vybírá peníze jménem muzikantů. Celkem šlo předloni o více než 617 milionů korun. Třetí pak byla Dilia. „V roce 2023 jsme pro autory v rámci výkonu kolektivní správy vybrali částku přesahující 194,7 milionu korun,“ říká ředitel Jan Barták a dodává, že část z těchto peněz Dilia vybrala pro spolek OOA‑S.
Náklady kolektivních správců se pohybují obvykle kolem hranice 10 procent z vybraných peněz. Například OSA za rok 2023 spočítala svou vlastní režii (zaměstnává zhruba 150 lidí od právníků přes ajťáky až po kontrolory v terénu) na necelých 12 procent, tedy v přepočtu více než 200 milionů korun. Náklady Dilie činily něco přes devět procent z výběru. „Z nákladů na výkon kolektivní správy činí náklady na mzdy a pojištění zaměstnanců 83,2 procenta,“ upřesňuje Barták.
Jak se vybrané peníze rozdělují? Každý z kolektivních správců má pro rozúčtování vlastní „klíč“. Například OSA vyplácí autorům i nakladatelům pevné částky za skutečné počty přehrání, stažení a další využití skladeb. Náhradní odměny pak rozděluje poměrně podle příjmů každého autora za poslední dva roky.
Odměna, nebo presumpce viny?
Nejvýbušnějším tématem v různých diskusích jsou takzvané náhradní odměny. Tedy poplatky vybírané ze všech v Česku vyrobených nebo sem dovezených kopírovacích přístrojů nebo „prázdných“ datových nosičů. Zatímco u poplatků za vysílání hudby v rádiu nebo v prodejně je snadné pochopit odvádění odměn autorovi za to, že i díky jeho dílu provozovatel vydělává, u náhradních odměn je situace komplikovanější.
Jedno z nejčastějších vysvětlení je, že jde o „výpalné“ za potenciální pirátství. Skutečnost je jiná. „Náhradní odměny vycházejí z toho, že v době moderních technologií je prakticky nemožné každé užití či rozmnožení autorského díla spočítat,“ vysvětluje Smolíková. I za tyto, jak říká, zásahy do autorského práva ovšem mají umělci dostat zaplaceno. Právě kvůli tomu vznikly náhradní odměny.
Podobné poplatky se odvádějí autorům ve všech evropských zemích, byť přístupy k placení jsou různé. „Například ve Finsku se náhradní odměny platí ze státního rozpočtu. V jiných zemích zase o sazebnících správci práv s uživateli vyjednávají,“ říká Smolíková. Český problém je, že vyhláška určující výši odměn za přístroje či nosiče pochází z roku 2006. Což v době překotného technologického vývoje způsobuje nejasnosti.
Kauza smartphony
Náhradních odměn se týkal i poslední velký spor OSA. Zmiňovaná vyhláška ve výčtu nosičů či přístrojů obsahuje vzhledem k době svého vzniku jednu výjimku: mobilní telefony. Z nich se náhradní odměny vybírat nemají.
OSA ale tvrdí, že od většiny dovozců už drahnou dobu i za smartphony poplatky vybírá. Až na jednu významnou výjimku – operátora Vodafone. „Máme část trhu, která platí už spoustu let. Ale jeden ze tří operátorů ne. Tak jsme si řekli, nechť to rozhodne soud,“ vysvětluje šéf OSA Roman Strejček. Dlouholetý spor se vyvíjel pro obě strany se střídavými úspěchy. Až nakonec loni v prosinci Nejvyšší soud rozhodl, že ani mobily by neměly být poplatků ušetřeny.
Celá věc se nyní vrací k soudu nižší instance a Vodafone tvrdí, že boj nevzdává. OSA naproti tomu hodlá vymáhat nejen poplatky za nové prodané přístroje, ale také za ty, které se prodaly v minulosti. Děj dramatu tak zdaleka není u konce a nabídne nejspíš ještě mnoho dalších zápletek.
Samo ministerstvo kultury se k nepříjemnosti zatím nechce vyjadřovat a čeká na definitivní výsledek. Tématu se ale chytila část politiků. Piráti rozjeli kampaň proti kolektivním správcům jakožto výběrčím výpalného a žádají zrušení náhradních autorských odměn. To by ale vyžadovalo poměrně zásadní překopání českého autorského zákona a navazující legislativy.
Aby se podobným „technologickým nedorozuměním“ v budoucnu předešlo, bude nutné vyhlášku o náhradních odměnách přizpůsobit době a zásadně ji přepsat. Ostatně, i sami správci připouštějí, že v některých případech už náhradní odměny v dnešní podobě skoro nic nevynášejí. „U odměn od poskytovatelů rozmnožovacích služeb sledujeme dlouhodobý průběžný pokles okolo 10 procent ročně s tím, že se aktuálně pohybují okolo částky 1,6 milionu korun ročně,“ potvrzuje Barták z Dilie.
Žaloba sem, žaloba tam
Spor s Vodafonem není zdaleka jedinou soudní tahanicí kolektivních správců. V minulosti už OSA, která je v soudních síních nejaktivnější, řešila mnoho sporných situací. Pokud se někdo zdráhal platit, v drtivé většině čelil žalobě. „Při množství uživatelů autorských děl se bohužel nevyhneme soudním sporům o placení autorských odměn. Přesto se vždy snažíme do poslední chvíle dohodnout mimosoudně. Týká se to zejména uživatelů, kteří používají hudbu jako kulisu v restauraci nebo obchodě,“ vysvětluje Strejček.
OSA, stejně jako Intergram, už ale v minulosti také dostaly „přes prsty“, když se dožadovaly odměn, na něž neměly nárok.
Patrně nejzajímavější byla kauza týkající se plateb za televizory na hotelových pokojích. Hoteliéři před mnoha lety prohráli při o to, jestli za přijímače mají autorským svazům platit. OSA a Intergram ale přestřelily, když začaly vybírat peníze také za dny, kdy pokoje byly neobsazené. A to se nelíbilo Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Kolektivním správcům vyměřil pokuty – 10,7 milionu pro OSA a 20 milionů pro Intergram – za zneužití dominantního postavení na trhu.
Oba svazy se proti rozhodnutí ÚOHS bránily soudně a zprvu úspěšně. Na konci roku 2023 ale Nejvyšší správní soud případ vrátil podřízeným instancím a pokuta je tak stále ve hře.