Nacistická ekonomika rychle rostla, ale jen díky dluhům a zbrojení

Nacismus se ve třicátých letech minulého století stal vážným soupeřem liberálního kapitalismu. Nešlo jen o pozdější válečný střet, v němž nakonec podlehl, ale také o samotný hospodářský model, který s ním byl ještě v době míru spojen. Vzniku nacistické ekonomiky, jejímu krátkému vývoji a spojení s válkou je věnován další díl seriálu týdeníku Ekonom o dějinách světového byznysu.

Hitlerův vzestup

Nacistický režim zrodila světová hospodářská krize. Ta v Německu – evropské ekonomické jedničce – přinesla pokles průmyslové výroby o třetinu a obdobný pokles zaměstnanosti. Což znamenalo šest milionů lidí bez práce a nejistotu pro většinu ostatních.

Hitler na jedné straně lákal voliče slovy o panském árijském národu, současně však sliboval prosperitu. Základem měl být pořádek a expanze, které bránilo evropské uspořádání ustavené na účet Berlína na mírové konferenci ve Versailles. Sociální základnu jeho vzestupu představovaly střední vrstvy ve městech i na venkově a částečně se nacistům dařilo oslovovat i dělníky – příslibem oživení průmyslu a obnovení pracovních míst. Na ně se orientovalo zprvu vlivné levicové křídlo strany spjaté s ideologem Gregorem Strasserem.

Cílem byl soběstačný celek, který by hospo­dářsky a mocensky mohl konkurovat britské říši a USA a bojovat jednou o vládu nad světem.

Jak Hitler získával hlasy voličů a stoupala naděje na vstup nacistů do vlády, snažil se navázat kontakty s velkým průmyslem, který do té doby sázel na tradiční pravicové strany. Už v roce 1927 pro něj sepsal dílko „Cesta k opětovnému vzestupu“, zájem z řad významnějších podnikatelů ale byl malý, protože právě vrcholila hospodářská konjunktura.

Za zničující krize o tři roky později bylo vše jinak. První kontakt na byznys Hitlerovi zprostředkoval ocelář Fritz Thyssen a finančník Hjalmar Schacht. Podnikatel Wilhelm Keppler počátkem roku 1932 zorganizoval Hitlerovi setkání se třemi stovkami podnikatelů a politiků, které si získal slovy o zavedení režimu pevné ruky, potlačení odborů a levice a hospodářství založeném na auto­ritě osobnosti. A slibem získat životní prostor, tedy zdroje surovin a odbytiště. Nezůstalo jen u sympatií, do stranické pokladny přibylo finančních příspěvků, což umožňovalo velkorysou a nakonec vítěznou volební kampaň.

Největší německé firmy v roce 1938

Zvětšit přes celé okno

Část byznysu nicméně nacistům nevěřila, například elektrotechnický koncern AEG, jeho zakladatel Walther Rathenau byl židovského původu. Větší váhu měl nicméně fakt, že s Hitlerem navázalo kontakty vedení největšího soukromého podniku v zemi, koncern I.G. Farbenindustrie, a hlavně majitelé a manažeři hutí a velkých strojírenských podniků usilující o státní subvence. Výsledkem těchto kontaktů byl tlak části byznysu na říšského prezidenta Paula von Hindenburga, aby Adolfa Hitlera jmenoval do čela koaliční vlády složené z nacistů a představitelů konzervativních pravicových stran. K čemuž 30. ledna 1933 skutečně došlo.

Pod kontrolou státu

Po uchopení absolutní moci nacisté přistoupili k přebudovávání ekonomiky. Hlavním rozdílem oproti centrálně plánované sovětské ekonomice bylo podle ekonoma Libora Žídka zachování soukromého vlastnictví. Bylo však omezeno, vlastník už nemohl rozhodovat o tom, co bude vyrábět ani pro koho bude vyrábět. „Stát činil za vlastníka i rozhodnutí o investicích, mzdách, cenách, úvěrech, zahraničním obchodě i rozdělení zisku. Ve formě dividend z něj bylo možné vyplatit jen šest procent. Navíc nutil firmy do kartelů, aby je mohl lépe ovládat,“ uvádí Žídek.

Šlo o postupný, ačkoliv docela rychlý proces. Hlavní slovo při určování hospodářské politiky měl zprvu Hjalmar Schacht, který ve svých rukou soustředil ohromnou ekonomickou moc. V roce 1933 se stal prezidentem Říšské banky (byl jím už ve dvacátých letech), o rok později ministrem hospodářství. Prosazoval centralizaci rozhodování o všech velkých inves­ticích: Říšská banka schvalovala zásadní investiční rozhodnutí a ta se řídila prioritami státu. Úřady pod jeho vedením neřídily jen kapitálový trh, ale i obchodní a měnové aktivity a prosadily politiku nízkých mezd. Vznikla korporátní struktura v čele s rozvětvenou Říšskou hospodářskou komorou a speciální instituce řídila také zemědělství. Důležitou roli hrál i neustále se rozrůstající statistický úřad.

Schacht za důležitý prvek ekonomické obnovy pokládal i zadlužování. Když však uprostřed třicátých let přerostlo únosnou mez a narůstaly inflační tlaky, složil všechny funkce.

V čele nacistické ekonomiky ho v roce 1936 nahradil Hermann Göring, který dlouhodobě s byznysem udržoval dobré vztahy. Dostal za úkol sestavit čtyřletý plán, protože Hitler podle britského historika Richarda Overyho zavrhoval volné působení tržních sil ve prospěch představy, že „co bylo kdysi náhodou, musí být nově naplánováno“. Působil zde sice vzor sovětských pětiletek, přesto ani v Německu nešlo o nic zcela nového. Navazovalo se na dobu první světové války, na řízené a o monopoly opřené hospodářství. To mnozí němečtí ekonomové i podnikatelé stále pokládali za moderní systém schopný podávat vysoký výkon, a navíc odolávat krizím.

Göring se obklopil takto orientovanými odborníky a založil velký plánovací úřad, který propojil s ministerstvem hospodářství řízeným bývalým novinářem Waltherem Funkem. Tato byrokratická mašinerie pak plánovala a přidělovala investice, určovala úkoly jednotlivým odvětvím, přidělovala suroviny a dohlížela na obchodní transakce, zejména na export i import. Prvořadým úkolem bylo dosažení maximální soběstačnosti nezbytné pro vedení války.

Růst HDP v hitlerovském Německu

Zvětšit přes celé okno

Zbrojení jako program

Nacisté měli i štěstí, protože ekonomika postižená krizí se už uprostřed roku 1932 odrazila ode dna a začala růst. Hitlerova vláda zprvu postupovala podle hospodářských receptů připravených za předchozích kabinetů.

Prosazovala rozsáhlé programy veřejných prací, například výstavbu dálniční sítě, ale i železnic a vodních cest. Mezi opatření stimulující ekonomiku patřilo výběrové snižování daní a přímé subvence, zejména do hutí a těžkého průmyslu. Na počátku nacistické éry přišla ke slovu privatizace, protože za krize přešla řada velkých podniků do rukou státu. Na jedné straně sílila regulace a nucená kartelizace, nakonec byla tímto způsobem zrušena pětina malých firem, na druhé vláda prodávala své podíly ve velkých bankách, železnicích a loděnicích.

Zvláštním způsobem se privatizovaly veřejné služby, sociální a pracovní služby – přebíraly je organizace přidružené k nacistické straně. Zisky i investice podniků do výroby a její modernizace rychle rostly, protože po zrušení kolektivního vyjednávání byly mzdy v roce 1936 zmrazeny.

Hlavním rozvojovým programem bylo enormní zbrojení. Hitler to zdůvodnil tím, že budoucnost Německa stojí a padá s rekonstrukcí wehrmachtu. Mezi lety 1933 až 1939 šlo na německou armádu 60 miliard marek. Protože však státní rozpočet za stejnou dobu i přes výrazné zvýšení daní vybral pouze 62 miliard marek, šla velká část zbrojních výdajů na účet rostoucího dluhu. A to prostřednictvím Schachtova nejdůležitějšího finančního vynálezu, takzvaných Mefo směnek. Tedy dluhopisů s pětiletou splatností, které nakonec musely nakupovat banky a pojišťovny.

Zbrojovky a vlastně celý průmysl zůstávaly v soukromých rukou, k žádným experimentům se státním vlastnictvím se nacistický režim neodhodlal. S výjimkou postupně se rozrůstajícího podniku Reichswerke Hermann Göring. Šlo o státní akcio­vou společnost, která měla přispět k produkci oceli z rud s nízkým obsahem železa. Postupně se rozšiřovala o další firmy jak v Německu, tak v okupovaných zemích. Nejdříve v Rakousku, patřily k ní nakonec i Škodovy závody a Vítkovické železárny.

Na počátku druhé světové války už šlo se zhruba půl milionem zaměstnanců o největší evropskou průmyslovou firmu. Sloužila i jako nástroj ekonomického nátlaku na porúrské ocelářské magnáty zdaleka ne vždy ochotné plnit státní zakázky, pokud z nich sami neměli dostatečný profit.

Tento státní koncern představoval výjimku, což souviselo s postojem nacistických ideologů ke kapitalismu. Ten na jedné straně podle Hitlera nesl odpovědnost, že se národy staly rukojmím kosmopolitní a příživnické třídy rentiérů, tedy Židů. V rozhovoru s italským diktátorem Benitem Mus­so­linim také prohlásil, že se kapitalistický systém již přežil. Na druhé straně ale Hitler soukromé vlastnictví respektoval, protože jej považoval za předpoklad kreativity příslušníků nadřazené německé rasy. A především protože bylo funkční.

Tato dvojznačnost vytvářela prostor, aby navzdory stále sílící regulaci ekonomiky a všudypřítomnému zastrašování a teroru si firmy v předválečné době uchovaly autonomii a možnost manévrovat. Některé dokonce kvůli rentabilitě odmítaly účast na vládních zakázkách. Například těžařský podnik Vendel nešel do výroby benzinu z uhlí a podobně společnost I.G. Farbenindustrie ani na žádost vlády nezačala investovat do umělého hedvábí a kaučuku. Když Adolf Hitler chtěl rozjet výrobu lidového vozidla Volkswagen konstruktéra Ferdinanda Porscheho, německé automobilky se postavily proti. Výrobní linky nakonec v roce 1938 musela budovat Německá pracovní fronta, nacistická obdoba odborů.

I u zbrojních zakázek úřady respektovaly smluvní svobodu. Ostrá konkurence se týkala dokonce výroby tanků a zejména letadel. Objevily se i privilegované firmy, například největší zbrojovka Krupp. Výsadnímu postavení se těšil rovněž zmíněný Ferdinand Porsche a bavorský letecký konstruktér a průmyslník Willy Messerschmitt.

Globální plány

Nacistům se podařilo nastartovat rychlou hospodářskou obnovu, podle švýcarského ekonomického historika Paula Bairocha německý hrubý národní produkt ve třicátých letech rostl v průměru o 4,2 procenta ročně. Původně šestimilionová nezaměstnanost klesla na 300 tisíc lidí. Hospodářství současně čelilo nerovnováhám, často chybělo spotřební zboží a některé potraviny, zejména tuky. K tomu po celou dobu běželo na dluh, nejen domácí, ale i zahraniční. Zadluženo bylo Německo i v jinak chudé jihovýchodní Evropě, z níž dováželo suroviny a potraviny, ale platilo se zpožděním.

Nacistické vedení počítalo s tím, že ekonomické problémy země vyřeší vítězná válka. Jeho snem byla přímá nadvláda nad Evropou. Německo spolu s Rakouskem a germanizovanými českými zeměmi a pohraničními regiony Belgie a Francie by byly jejím jádrem. To mělo obklopit surovinové zázemí na Balkáně a ve východní Evropě.

Vznikl by tak ohromný a zcela soběstačný celek, který mohl hospodářsky i mocensky konkurovat britské říši a hlavně USA. A s nimi by se, podle amerického historika Gerharda Weinberga, nakonec utkal o vládu nad světem. Nevnikl však, protože německá armáda a za ní stojící nacistická ekonomika druhou světovou válku vyhrát nedokázaly.