Miroslav Kalousek: Příští prezident bude lhář

Miroslav Kalousek více než dvacet let patřil k těžkým vahám domácí politiky. Ve sněmovně často vynikal díky své zdatné rétorice a nikdy neměl problém jasně a úderně formulovat svůj názor. Stejně přímočarý je i ohledně nadcházející volby prezidenta republiky. „Když to vyjádřím cynickou zkratkou, tak ten, kdo bude chtít vyhrát, bude muset hodně lhát,“ řekl týdeníku Ekonom. A sám právě proto, že úspěšný prezidentský kandidát bude muset slibovat nesplnitelné, na svoji kandidaturu rezignoval.

Česko má podle Kalouska přes sebou těžké časy: ekonomická situace je vážná a prakticky všichni zchudneme. Jako někdejší ministr financí Nečasovy vlády se významnou měrou podílel na obnově ekonomického růstu po finanční krizi. Připouští, že oproti stávajícímu kabinetu to měli podstatně jednodušší. „Tehdy totiž existoval odstrašující řecký příklad. Vláda Petra Fialy musí řešit ještě větší strukturální změny a přitom své kroky bude veřejnosti vysvětlovat jen těžko.“

Vláda premiéra Petra Fialy minulý týden schválila rozpočet se schodkem 280 miliard korun, tedy bezmála o 100 miliard korun nižším, než plánoval pro letošek předchozí kabinet Andreje Babiše. Jak tento výsledek hodnotíte?

Je to maximum možného. Je třeba si uvědomit, že když vláda v čase, který měla k dispozici, chtěla hledat úspory, tak je nemohla hledat v objemu celých dvou bilionů korun výdajů, ale jen asi ve 400 miliardách nepovinných výdajů. Protože ten zbytek – výdaje povinné – by už znamenal změnu legislativy, případně změnu struktury státních zaměstnanců. Z makroekonomického hlediska mají navržené úspory jen velice malý dopad a byl bych velice opatrný používat pro tento rozpočet termín protiinflační.

Takže nový rozpočet protiinflační není?

Fialova vláda napumpuje do ekonomiky jen asi o 1,8 procenta výdajů méně, než měla v úmyslu vláda Babišova. Což z hlediska dopadů na inflaci má zanedbatelný význam. Rozpočet s deficitem skoro 300 miliard protiinflační opravdu být nemůže. Abychom vyhověli propagandě současné vlády, můžeme říci, že tento rozpočet je o něco méně proinflační než rozpočet vlády Babišovy. I tak je ale snížení deficitu o těch 100 miliard korun důležitým signálem, že vláda bere rozpočtovou odpovědnost vážně, chce šetřit každou korunu a že v rámci zákonného i časového rámce udělala, co mohla. Za to ji chválím.

Není pouhý signál trochu málo?

Je to nultý krok, to hlavní je teprve před námi. To zásadní spočívá v povinných výdajích, popřípadě v daňové základně.

Není do povinných výdajů příliš obtížné říznout?

Je to mimořádně složité, já však už nejsem politik, a tak to můžu říci naprosto otevřeně. Strukturální problém představuje v současných cenách asi tak 200 miliard korun. Každá vláda, která nechce ohromnými deficity tuto zemi dál zatěžovat, musí vyřešit tento rozdíl mezi pravidelnými příjmy a pravidelnými výdaji. V této věci neexistuje krok, který by nebolel a který by nebyl nepopulární.

O co by šlo konkrétně?

Každý politik bude tvrdit, že bude šetřit na státu, a aby to nebolelo lidi. To by však byly jen kosmetické krůčky. Skutečné úspory se dají najít jen v penzijním a zdravotním pojištění a ve mzdách státních zaměstnanců. Pokud vláda říká, že nechce zvýšit daně, a to premiér Fiala říká, a současně tvrdí, že nechce zadlužovat zemi, musí najít odvahu a zpomalit valorizaci penzí a začít opět zvyšovat věk odchodu do důchodu. K tomu zvýšit míru spoluúčasti ve zdravotnictví a umožnit privátní připojištění. Současně by se měla výrazně omezit personální náročnost a tím objem mezd vyplácených při poskytování veřejných služeb. Aniž by se snížila jejich kvalita. V ostatních oblastech ušetříte ročně pár miliard, tady desítky miliard.

A pokud jde o ty daně?

Když se mě ptáte, co bych dělal já, tak bych netrval tak rigidně na tom, že se zvyšovat nebudou. Když říkám, že problém má velikost 200 miliard korun, tak polovinu z něj udělalo populistické hlasování ANO 2011, SPD a ODS před volbami. Snížením daně z příjmů připravili roční příjmy zhruba o 100 miliard, a navíc tím nejméně odborným způsobem, protože šlo jen o daně a nikoho nezajímalo s tím související sociální a zdravotní pojištění. Jsme tak dál v absurdní situaci, kdy máme strašně vysoké pojistné a velice nízké daně. Změna, kterou zmíněná hlasovací koalice přinesla, je výhodná pro lidi s vysokými příjmy, lidem s příjmy nízkými nepřinesla skoro nic. Pokud by stejný zásek neudělaly daně, ale sociální pojištění, tak by to bylo fér. Před hlasováním jsem před svými kolegy z ODS téměř klečel a říkal: proboha nedělejte to, jak jednou s takovou dírou v příjmech chcete vládnout? Populismus ovšem převážil nad racionální úvahou. A vůbec se přitom nezamýšleli, jak ve stejné míře snížit povinné výdaje.

Neřekli ale také, že to je na dva roky, že je to dočasné?

To ale nikdo jasně neřekl, něco takového stojí jen v důvodové zprávě. A koneckonců, já vůbec nemám rád slovo „dočasný“. Naše generace ví, že v tomto geopolitickém prostoru má časový rozměr dvaadvaceti let (tak dlouho trval dočasný pobyt sovětských vojsk na území Československa po invazi v roce 1968, pozn. redakce). Takže ho raději nepoužívejme. Kdybych měl deficit na starosti, tak bych se ho snažil řešit v poměru 1 : 2. Takže 60 až 70 miliard na straně příjmů a většinu u povinných výdajů.

Nepřidá oněch 60 až 70 miliard korun na daních inflace?

Dodá, ale kromě toho vyvolá vyšší náklady, pokud jde o valorizaci důchodů či minimální mzdy a existenčního minima. Možná inflace trochu pomůže dlužníkům a stát je dlužník největší, ale co se týče bilance příjmů a výdajů, tak nula od nuly pojde.

V rozhovoru pro Český rozhlas jste nedávno uvedl, že v programovém prohlášení vlády chybí jasný cíl konsolidace veřejných financí. Jaké ambice by kabinet měl mít?

Cíl bych chtěl vidět jasnější, podílel jsem se na programu koalice Spolu a tam bylo napsáno, že do konce volebního období by strukturální deficit měl klesnout pod 1,5 procenta. V té době to představovalo částku těsně pod 100 miliard korun, což je ještě stále hodně. V programovém prohlášení vlády teď najdeme poněkud vágní požadavek, že to bude pod tři procenta. Pokud se to vezme doslova, tak to znamená, že po celé volební období deficity neklesnou pod 200 miliard. To by byl další bilion a toho bych se za rozpočtově odpovědné vlády nerad dožil.

Třetí pilíř bez náhrady

Mluvíte o vyšším věku odchodu do penze – co by to znamenalo konkrétně? Nešlo by navíc o opatření, které by rozpočtu pomohlo až za několik let, protože onoho stropu ve výši 65 let se zatím ještě nedosáhlo?

To je pravda, avšak problém s penzemi je především demografický. S tím nic neuděláme a svým způsobem je to dobře, protože se dožíváme vyššího věku. Současně je stále méně těch, kteří penze hradí, takže je není možné ufinancovat. Nelze slibovat, že všichni budeme mít vysoké důchody a zdravotní péči zdarma. Je nutné říci, že pokud chceme důstojné stáří, tak po celý život musíme mít více osobní spoluúčasti a více osobní odpovědnosti.

Od kolika let by se tedy mělo do penze odcházet?

Předchozí politická reprezentace odchody zastropovala na 65 letech, Já se ale domnívám, že by se s prodlužováním lidského věku měl prodlužovat i ekonomicky aktivní věk. Když je před lidmi perspektiva, že se dožijí 80 až 90 let, tak není z ekonomických důvodů možné, aby skoro třetinu života zůstávali v důchodu. Za Nečasovy vlády byl nastaven jakýsi automat – každý rok věk odchodu poskočil o tři měsíce a to přibližně odpovídá nárůstu průměrného věku.

Miroslav Kalousek (61)

Vystudoval Vysokou školu chemicko‑technologickou v Praze. V roce 1998 se stal za lidovce poslancem, v roce 2009 založil vlastní stranu TOP 09. Za obě byl ministrem financí, a to ve vládách premiérů Topolánka a Nečase. Poslaneckého mandátu se vzdal v roce 2021, nyní se živí jako investiční manažer. Podílel se na ekonomickém programu koalice Spolu.

Foto: Lukáš Bíba

Průběžný systém je fajn, nicméně platit se z něj může jen tolik, kolik se do něj vloží. Všechno navíc si už lidé musí naspořit sami podle toho, jak komfortně chtějí své stáří trávit. Existuje i mnoho jiných modelů, než co říkám já. Netvrdím, že na něj mám patent, ale nějaké rozhodnutí už konečně padnout musí. Jestliže se ANO 2011 a sociální demokracii nelíbil náš model třetího pilíře a zrušili ho, tak měli navrhnout něco jiného. Oni však promarnili sedm let poměrně slušných hospodářských časů, pokud nepočítám poslední dva roky covidu, a nepředložili nic. Což je zločin proti budoucnosti.

Jak vlastně hodnotíte model, který byl zrušen?

Šlo o první krok, který by vyžadoval různé úpravy a modifikace. Psal se rok 2011 a nikdo nepočítal s tím, že do Evropské centrální banky přijde Mario Draghi a peníze ztratí svoji hodnotu. Tenkrát ještě bylo možné na finančních produktech vydělávat, dnes je každý šťastný, když na nich neprodělá. Šlo o poctivý první krok, který bylo možné opravovat i korigovat.

Jak byste penzijní reformu navrhoval nyní?

Především je namístě férové jednání. Obrátit se na ekonomicky aktivní generaci, hlavně na dnešní třicátníky, a říci jim, že za současné situace není šance brát jednou důchod ve výši 40 procent průměrné mzdy. Že budou brát daleko méně, na hranici životního minima. A aby to bylo fér, tak říci i to, že do systému budou také méně platit a na rozdíl si musí nějakým způsobem spořit.

Říkal jste, že se vláda ANO 2011 a ČSSD dopustila zločinu na budoucnosti. Nemohli by ale její ministři zase říci, že alespoň zajistila ekonomický růst, což se o vašich vládách říci nedá?

Česká ekonomika je spíše menší, otevřená, liberální a mimořádně proexportní. Hospodářská politika jakékoliv vlády, pravicové i levicové, proto oproti vnějšímu prostředí má jen zanedbatelný vliv. Chápu každou vládu, za které dojde k hospodářskému růstu, že se tím vytahuje a říká, že je to její zásluhou – já bych to dělal taky –, ale žádná nemá pravdu.

Když ještě peníze měly cenu

Někteří ekonomové, i ti pravicoví, však tvrdí, že makroekonomická restrikce za vlády, v níž jste byl ministrem financí, byla zbytečně velká. A že to vedlo k potížím.

Co je to zbytečně velká? Možná z dnešního pohledu, kdy peníze nemají žádnou cenu. V roce 2011 šlo o krizi důvěry, finanční trhy přestávaly věřit, že státní dluhopisy jsou stoprocentně bonitní. Některým státům hrozilo, že jim nepůjčí vůbec, a některým, že jen za nepřiměřeně vysokou rizikovou přirážku, protože jim prostě nevěří. To se týkalo i České republiky. Když jsem přebíral ministerstvo financí, byl desetiletý dluhopis za 5,7 procenta ročně. Což skutečně hrozilo dluhovou spirálou, představte si za takových podmínek výši dluhové služby. Nespal jsem spolu s kolegy hrůzou ne z toho, za kolik nám finanční trhy půjčí, ale zda nám vůbec půjčí. Ekonomové, kteří dnes s desetiletým odstupem trousí svá moudra, by si mohli vzpomenout, jak to bylo. A že například ČNB v roce 1997 dusila českou ekonomiku desetkrát více než my v roce 2011. Přičemž reálné dopady našich kroků na hospodářský růst, tedy na jeho pokles, jsou velice sporné. Restrikce přece nebyla výsledkem toho, jak jsem se zrovna vyspal, byla výsledkem hlubokých ekonomických analýz, Nečasova vláda měla ekonomické poradce v NERV. Mnozí experti nás teď kritizují, ale tenkrát nám to radili a my jsme měli odvahu tyto kroky uvést do reálného života. Díky tomu do jednoho roku ony desetileté dluhopisy nebyly za 5,7 procenta, ale pod tři procenta. A půjčovali jsme si stejně draho jako Německo. Protáhli jsme zemi krizí finanční důvěry bez ztráty květinky.

Ještě jste asi zapomněl dodat, že právě proto pak česká ekonomika mohla růst.

Jistě a hlavně jsme odvrátili nebezpečí neúměrně vysokých nákladů dluhové služby. Měli jsme pocit dobře odvedené práce, ocenily nás ratingové agentury a skromně podotýkám, že ten samý rok mě Financial Times označil za nejdůvěryhodnějšího ministra financí. Znamenalo to ale ohromné politické náklady, dodneška se nám vyčítá, že jsme měli postupovat jinak. Jistě i já bych s odstupem deseti let dělal mnoho věcí jinak, nicméně naše kroky tehdy vedly k tomu, že se reálná kupní síla obyvatelstva snížila o čtyři procenta. Byla plná náměstí, svolávaly se demonstrace, na transparentech stálo: „Díky tobě, Kalousku, nemáme už na housku“. Uteklo ale deset let, centrální banky a vlády ekonomiku za covidu zasypaly penězi, všichni byli šťastní, akorát teď v únoru mají kupní sílu slabší ne o čtyři, ale o deset procent. Tak kdo více snížil kupní sílu obyvatelstva – naše politika, nebo politika, která se donedávna praktikovala?

Je teď ohledně deficitů vláda ve snadnější pozici, než byla vláda Nečasova, v níž jste působil?

Není, je ve velice těžké pozici. V horší než my, protože tehdy existoval odstrašující řecký příklad. Vláda Petra Fialy teď musí řešit ještě větší strukturální změny a při tom své kroky bude veřejnosti vysvětlovat jen těžko.

Vzpomenete si na něco, co se tehdy nepovedlo a z čeho by se současný kabinet mohl poučit?

Stojím si za všemi kroky vzhledem k prostředí i informacím, které jsme měli. Naše komunikace s veřejností ale byla příliš technicistní komunikací a měli jsme mít daleko více trpělivosti, empatie a pokory. To určitě. Tohle vše by nynější vláda ke svému jednání měla dodat. Rozhodně by však neměla být měkká a myslet si, že každému musí zachovat jeho současnou životní úroveň. Tento a pravděpodobně i příští rok nás čekají měsíce, kdy budeme chudnout všichni. To je reálný fakt. Pokud však má někdo pocit, že vláda tu je od toho, aby mu to vykompenzovala, tak čeká marně. Není z čeho. Musíme být schopni pomoci asi 200 tisícům domácností, které se skutečně propadnou do dramatické chudoby. Zbytek se musí smířit s tím, že bude chudší než před dvěma lety. Pokud by vláda propadla populismu a slibovala pomoc všem, byla by to katastrofa.

Přestaneme v této situaci dohánět Západ?

To si nemyslím, i ten má svoji inflaci a prodělává si demografické problémy. Pevně doufám, že přibližování k ekonomické úrovni vyspělých zemí bude zase pokračovat, že opět porosteme. Ale nejdříve trochu zchudneme. To se v tržní ekonomice stává.

Nehrozí nám přitom ale v odborné literatuře zmiňovaná past ekonomiky středních příjmů, tedy stav, kdy výrazně rostou mzdy, ale ne produktivita práce, což brzdí další růst?

Hodně záleží na nás. Tomu, co se teď děje, například Green Dealu, kterému by bylo velice zpozdilé se bránit, je lepší jít naproti. Přináší nejen velké náklady, ale rovněž velké šance. Jak restrukturalizovat českou ekonomiku, jak zvýšit její přidanou hodnotu, jak ji učinit více vzdělanostní. Nechci opakovat klišé, že z montoven uděláme mozkovny, to bych nikdy s vážnou tváří neřekl. Ale že každá krize je svým způsobem šancí, je historicky ověřený fakt. Říkat, že jsme odsouzeni k trvalému patu, je pro mě poraženecká věta, kterou nemohu přijmout. Může se nám to stát, pokud k tomu budeme přistupovat pasivně, pokud k tomu většina bude přistupovat aktivně, tak se nám to nestane.

Česko hledá spasitele

V Poslanecké sněmovně jste byl 22 let. Jak moc se za tu dobu česká politika proměnila?

Výrazně. Byli v ní vždy lidé, kteří chtěli něco změnit, něčeho dosáhnout. A pak ti, kterým to bylo jedno, hlavně když je to bude dobře živit a oni budou ve funkcích, které si vysnili. Za těch více než 20 let se bohužel výrazně změnil jejich poměr. Prvních, kteří politiku berou jako poslání, je daleko méně, zato těch druhých výrazně přibylo. Také to na politice je docela vidět a zdaleka se to netýká jen České republiky.

Do jaké kategorie řadíte Andreje Babiše?

Ten je nezařaditelný, hlavně by chtěl mít celou republiku ve svém holdingu. Nikdy nemyslel na nic jiného než na své soukromé zájmy.

Může se stát prezidentem?

Doufal jsem, že kampaň před třetí přímou volbou hlavy státu se konečně bude týkat prezidentské agendy, a ne věcí, které prezident stejně nemůže změnit. Že by její podstatou bylo to, jak úřad prezidenta vykonávat, aby se výkon parlamentní demokracie posiloval. Aby ji prezident neoslaboval jen proto, že chce být ten nejdůležitější. Tahle představa nicméně narazila na syrovou ekonomickou realitu související s inflací, se zdražováním energií, což se bude týkat dalších statisíců domácností. Ty se začnou cítit ohroženy chudobou, na což nebyly zvyklé. Nemyslím tím, že by snad měly mít hlad, ale chudoba je relativní pojem. Takže kampaň bude právě o tom, ačkoliv s tím prezident nebude moci nic udělat. Významná část společnosti ale bude chtít slyšet, že konečně přichází spasitel, který to nějak zařídí. Když to vyjádřím cynickou zkratkou, tak ten, kdo bude chtít vyhrát, bude muset hodně lhát. Z tohoto hlediska má Andrej Babiš velkou šanci, protože jde o disciplínu, v níž vyniká.

Co by jeho zvolení pro Česko znamenalo?

Pro lidi, kteří očekávají spasitele, nic. Nic pro ně neudělá. České republice to přinese velkou ostudu v zahraničí a lidem se tady ekonomicky nijak nepomůže. Pokud se najde někdo, kdo bude umět lhát inteligentněji a bude zvolen místo něj, tak se lidem opět nepomůže, protože něco takového v pravomoci prezidenta jednoduše není. Možná si však v zahraničí takovou ostudu neuděláme.

Neuvažoval jste sám o prezidentské kandidatuře?

Několik měsíců velice vážně. Nechal jsem si udělat řadu analýz a vedl diskuse s marketingovými odborníky. Různých výzev a podpory si vážím, ale ze všech informací vyplývá, že moje šance na vítězství by byla nulová. Nejsem takový exhibicionista, abych podstupoval zápas o druhé až třeba osmé místo a marnil čas, energii, pozornost veřejnosti i peníze marným zápasem. Druhý důvod jsem vlastně už uvedl, jde o to, jak bude vedena kampaň. Kdo bude chtít vyhrát, bude opravdu muset rezignovat na realitu a slibovat nesplnitelné. Což je předmět, v němž jsem byl vždy chabý a nechci se ho učit.