Aktuální číslo časopisu Ekonom
Radek NovotnýObjevují se v divadelních představeních, kreslených vtipech i filmech, například ve Vratných lahvích otce a syna Svěrákových. Žluté batohy první české kurýrní služby Messenger se staly na přelomu milénia součástí české popkultury, což se stane málokteré domácí firmě. Z kol a skútrů její kurýři přesedli do aut a firma nyní roste díky zvyšující se poptávce po rychlém doručení zásilek z e‑shopů, jak po městě, tak především mimo něj. Brzdí ji ale extrémní nedostatek lidí. Zakladatel David Voverka, který podnik s obratem blížícím se čtvrtmiliardě korun vlastní se svým bratrem Alešem, proto plánuje novinku. Chce do doručování zapojit i „amatéry“, kteří by zásilky rozváželi jen třeba cestou do práce nebo za zábavou.
Jak vnímáte současný vývoj společnosti, jak ji ovlivnila pandemie covidu?
Doba je turbulentní a bouřlivá. Svým způsobem mi současné období připomíná 90. léta, kdy se děly věci, které jsme si předtím pomalu nedokázali představit nebo jsme o nich do té doby jen snili. Třeba že budeme moct podnikat. Samozřejmě se tehdy děly i hodně špatné věci. Teď je popisuje v České televizi seriál Devadesátky o českém podsvětí. V současnosti je zase obrovský problém, že se dějí strašné věci kolem covidu, umírají miliony lidí, zavírají se státy a hranice, také je energetická krize. Ale doba je bouřlivá i v tom, že se neskutečně rychle vyvíjejí některé obory, třeba technologie nebo zdravotnictví. Byť je to z jiného soudku než v 90. letech, cítím hodně nové energie.
Kde se ta energie bere?
Je tu spousta mladých talentovaných lidí, kteří vystudovali skvělé školy a mají perfektní vhled do věcí, kterými se zabývají, i zkušenosti ze světa. Za pár měsíců se vyvinou věci, například vakcíny, jejichž vývoj dřív trval léta. Nepatřím k těm, kteří si myslí, že je to odfláknutá práce, ale spíš k těm, kteří věří, že se po světě dalo dohromady hodně chytrých lidí a dokázali fantastické věci.
Pro lidi v určitých povoláních by mohlo být doručování zásilek jako „spolujízda“ oživením všedního dne.
Na současné období se tedy díváte hlavně pozitivně a z pohledu nebývalého pokroku ve vědě i společnosti?
Na jedné straně tuto dobu vnímám jako příležitost k pokroku, jaký dřív nebyl možný, ale je potřeba si s pokorou uvědomovat historické souvislosti. Po uvolnění, kdy skončila první světová válka, zahubila španělská chřipka spoustu lidí, kteří válku přežili. Přes všechny vymoženosti a vědecké výsledky si příroda v určitou chvíli něco usmyslí a my s tím nic neuděláme. Další, co tuto dobu dělá super speciální a přelomovou, je změna klimatu a s tím související vývoj. Kdo by si před deseti lety pomyslel, že automobilky půjdou tak rychle do elektromobility? Na druhou stranu nikdo neví, jestli to za dalších deset let nebude úplně jinak.
Když už jsme u historie – jak se proměnil obor kurýrních služeb za více než 30 let, co v něm podnikáte?
Známé kurýrní služby, které v 90. letech rostly, a množství různobarevných batohů, které se pohybovaly po Praze, pomalu vymizely. Úplně se proměnila povaha zásilek.
Jak?
Ubývají malé zásilky a obálky. Smlouvy se posílají pořád, ale jen některé specifické, které klienti nechtějí posílat elektronicky, protože u toho musí být koncový podpis v originále. Znásobil se počet větších zásilek, které se posílají autem. Jde hlavně o balíky z e‑shopů, ale i jiné objemnější. Během 90. let jsme nejvíc jezdili pro reklamní agentury, dneska je to už marginálie. Hodně také roste počet zásilek mimo město. V roce 2008 jsme vytvořili distribuční systém po celé republice a ten je dnes na tržby silnější než doručování po městě.
Takže se vozí víc zásilek auty a méně na kole?
Je to tak, ale tato změna se děje už přes 10 let. V 90. letech bylo tolik malých zásilek, že je cyklisté vozili i do vzdálenějších částí Prahy. Dnes zůstávají v centru, kde jsou stále nejefektivnější, ať už elektromobilita postoupí, jak chce. U nás se prosazuje spíš na nákladních kolech než v autech. I já jezdím od minulého roku po Praze na cargo elektrokole a jízdy autem po městě jsem omezil na nutné minimum.
Kolik máte ve flotile elektrokol a budete si pořizovat další?
Teď asi deset. Máme daleko víc zásilek pro auta než pro kola, ale stále věřím na využívání kol po širším centru města. Jízda na kole po Praze je sice občas náročná a nebezpečná, ale dneska je daleko víc odvážných cyklistů a i řidiči jsou o něco ohleduplnější. Také výrazně narostl počet cyklostezek. Přál bych si počet našich cargo kol zvýšit, přemýšlíme o tom, ale v tuhle chvíli to nedává úplně smysl, protože i střed města je pořád autům hodně přístupný.
Předpokládáte, že se centrum, podobně jako v mnoha západních městech, zavře pro auta se spalovacím motorem?
Ano, je to přirozený vývoj a myslím si, že to bude brzy fungovat i tady. Praha nemá jinou možnost než automobilovou dopravu v centru omezit ve prospěch ostatní mobility, ať už je to veřejná hromadná doprava, kola nebo pěší.
Proč?
Ve městech je potřeba snižovat provoz aut a zlepšovat ovzduší. Praha je historické město, není navržena v 19. století jako Paříž, takže bulvárů a širokých ulic je tady pomálu a nedají se moc rozšířit, aby mohly sloužit pro kola, pěší i elektromobily zároveň. Auta za posledních 30 let nabrala na rozměrech, jezdí čím dál víc SUV, takže elektromobilita dopravu po Praze nevyřeší. Je proto potřeba dál zlepšovat podmínky pro cyklisty, aby se cítili bezpečně a příjemně. Pro člověka, který si není na kole tak jistý, je to stále někdy šílené, protože auta často projedou těsně kolem něj. Praha tak má před sebou ještě nějaké regulace.
Letos začal platit předpis, že auta musí při předjíždění dodržovat odstup jeden a půl metru od cyklistů. Nestačí to?
Jasně, ale kdo to bude vymáhat, když člověk leží se zlomenou nohou na zemi a pak v nemocnici? Ke střetu prostě nesmí dojít a to záleží hlavně na ohleduplnosti řidičů. Problém je i v tom, že řidiči se v robustních autech cítí velice bezpečně, takže nejsou tak opatrní, navíc pozornost hodně odvádí infotainment v autech.
Lidský kontakt bude stále žádán. Robotů se nebojím, třeba jednou přijede kurýr s dodávkou do čtvrti a vypustí drony.
Vaše výroční zpráva z roku 2020 uvádí, že kvůli pandemii covidu nastal skokový nárůst poptávky po doručování zásilek z e‑shopů a že chcete rozšířit kapacity a vozový park. Povedlo se to při současném nedostatku aut?
Povedlo, ale bohužel nám chybí lidé a nedaří se je sehnat. Po chvilkovém období na začátku covidu, kdy na trhu práce zase začali být lidé k dispozici, je to teď už zase špatné. Zásilky sice vždycky někdo odveze, ale když se rozhodne víc lidí odejít, musí se to záplatovat. Posledních pět let je na českém pracovním trhu zoufalá situace.
Čím to je?
Především je na trhu obrovská nabídka brigád a přivýdělků, takže nám chybí studenti. Budeme je muset opět oslovovat a zaujmout. Vidím v nich hlavní potenciál, protože mají obvykle volno v různé časy během týdne, chtějí větší míru svobody a zároveň si vydělat peníze. Kurýrní služba je tvrdá práce, ale na druhou stranu je svobodná. Člověk sám hledá cestu, jak se někam dostat. Je to obrovský benefit oproti zaměstnáním, kde osm hodin denně sedí a ve stresu plní úkoly. Také zkusíme využít potenciál lidí, kteří mohou doručovat třeba hodinu nebo dvě denně.
Kdo by to měl dělat, třeba i lidé cestou do práce?
Naši dispečeři to neradi slyší, protože je pro ně komplikované takové lidi zapojit, ale ano. Mohli by doručovat i lidé třeba cestou do práce nebo při jiném typu přesunu. Sice by to úplně nevyřešilo problém s nedostatkem lidí, ale mohlo by nám to dost pomoct. Pro příležitostné kurýry by to mohla být zábava. Zvlášť v době, kdy je spousta lidí doma na home officu a do práce nebo do města jezdí jen občas. Někteří dojíždějí pravidelně z vesnic. V určitých povoláních by mohlo být doručování zásilek oživením všedního dne.
Jak je tento váš plán daleko?
Zatím je to jen představa, která narazila na to, že jsme měli během pandemie covidu jiné starosti, ale teď nastává doba, kdy se budeme zase věnovat novým projektům.
Váš problém s nedostatkem lidí by mohli „vyřešit“ doručovací roboti, které teď vyvíjí řada start‑upů. Neobáváte se, že vás z měst vystrnadí?
V roce 1991 se mě jeden člověk ptal, jestli není v době faxu zakládání Messengeru hloupost. Od té doby jsem se tomu už hodněkrát zasmál. Kde jsou faxy a kde jsme my? A to mě uklidňuje. Lidský kontakt je a stále bude žádán. Robotů se tak nebojím, na druhou stranu se může stát leccos. Je jasné, že se naše práce promění. Možná jednou přijede kurýr do čtvrti s dodávkou, z které vypustí drony. Ty doručí zásilky a zase se vrátí. Mezitím něco roznese i kurýr, nejspíš těžké zásilky nebo věci, u kterých je přítomnost člověka potřeba, protože s doručením souvisí i nějaká další služba.
Vy a váš kolega Ivo Lorenc, se kterým jste Messenger rozjížděl, jste byli vlastně první kurýři v Česku. Vezl jste nějaké kuriózní zásilky?
Například jsem vezl z Revoluční ulice do Jinonic milion korun na výplaty. Byl jsem nervózní, peníze jsem si ani nepřepočítal, a to byl rok 1991. Když se dneska dívám na seriál Devadesátky, tak si říkám, že v té době mít na zádech milion nemuselo být úplně bezpečné. Na začátku devadesátých let v Praze také začínaly velké poradenské firmy a jedna z nich přes nás poslala privatizační projekt do slavné fabriky Ton. Ten projekt měl samozřejmě velkou hodnotu, já jsem jel na Jawě 350, bylo strašné počasí, takže jsem tam dorazil úplně zaflákáný od bahna. Měl jsem ale dobrý pocit, že se věci vracejí do normálního stavu, protože tu fabriku kdysi zabavili komunisti.
Když jste v roce 1991 začínal, banka vám odmítla půjčit peníze na rozjezd firmy. V té době prý nebylo složité získat v bance půjčku. Proč vám ji nedali?
Abych byl korektní, jen jsem se v bance zeptal a banka mě odpálila, takže jsem pochopil, že jsme pod jejich rozlišovací schopnosti. Nechtěl jsem si půjčit víc, než bylo potřeba. A jakmile cítím, že je někde úřednická stěna a neochota, jsem na to citlivý, takže jsem to dál ani nezkoušel. Nechtěl jsem plýtvat energií a entuziasmem té doby. Byl jsem ale připravený rozjet firmu navzdory všemu. Sice jsem neměl žádný byznysplán, ale věděl jsem, že kurýrní služby už dobře fungovaly v Anglii, Německu a Rakousku.
Vystudoval obor společné stravování, v gastronomii ale dlouho nezůstal. V roce 1991 založil první městskou kurýrní službu v Česku Messenger. Krátce poté se rozešel s obchodním partnerem a spolumajitelem firmy se stal jeho bratr Aleš. Předloni měl Messenger tržby 215 milionů korun a zisk 14 milionů korun, za loňský rok se budou tržby blížit 250 milionům.
Peníze vám nakonec půjčila německá kamarádka tehdejšího obchodního partnera. Jak jste ji přesvědčil?
Z nějakého důvodu mi důvěřovala a půjčila nám na čestné slovo. Na české koruny to bylo asi 360 tisíc, což pro mě byly velké peníze. Byla to úřednice, která se starala o uprchlíky přicházející z východních zemí do Německa, žádná byznysmenka. Cítil jsem k té paní neskonalou vděčnost a rozčiloval jsem se nad krátkozrakostí, že řada lidí odmítala vstup západních firem do Česka. Německý kapitál ale hrál v proměně české ekonomiky zásadní roli. Také jsem v té době v Česku zastupoval německého výrobce kol a díky tomu jsem byl ze začátku podnikání schopný uživit rodinu. Říká se, že doma není nikdo prorokem. Nechci to vůbec přirovnávat, ale napadá mě určitá paralela. Václav Havel byl významná osobnost ve světě, ale tady ho mnoho lidí vnímalo negativně. Byl tu obrovsky nedoceněný. Možná proto, že jsme tu byli dřív izolovaní, lidé si myslí, že není možné se prosadit ve světě.
Vy jste v období, kdy byl Václav Havel prezidentem, vozili z Hradu zásilky.
To bylo krásné období, Klaus to ale pak hned zařízl.
Jak jste se k tomu dostali?
Tenkrát přišel na Hrad člověk z byznysu. Měl částečně na starosti správu a spadali do toho i řidiči. Pozval si mě a říkal, že doručování denního tisku pro prezidentskou kancelář a prezidentské pošty pro parlament, Senát a Úřad vlády zajišťuje řidič v luxusním bavoráku. Tomu hradnímu správci to přišlo jako plýtvání. My jsme na to vyčlenili jednoho člověka exkluzivně pro Hrad a vyšlo je to významně levněji. Náš kurýr pak říkal, že si někdo v parlamentu stěžoval, že tam jezdí starou jawou a že to je nedůstojné. To někoho dráždilo, ale že tam předtím jezdil luxusní bavorák s několika papíry, jim nevadilo. Byl to odraz té doby.
Vozit hradní zásilky pro vás musela být skvělá reklama.
Spíš jsme měli radost, že můžeme něco dělat pro prezidenta, kterého jsme měli rádi. Ale byla to prestižní záležitost.
Reklamu vám udělal film otce a syna Svěrákových Vratné lahve, kde byly scény z vašeho dispečinku a Zdeněk Svěrák tam vystupuje jako messenger. Mělo to dopad na byznys?
Pocitově mohu říct, že nám to pomohlo, když jsme rozjížděli distribuční síť po republice. V Praze jsme byli známí, ale lidé z jiných oblastí příliš nevěděli, co vlastně Messenger dělá. Po tomhle filmu stačilo říct, že jsme ty žluté batohy z filmu Vratné lahve. Agentura TNS Aisa tehdy prováděla průzkum povědomí o značkách a my jsme se překvapivě objevovali před velkými a známými firmami.
Lidé z jiných měst příliš nevěděli, co vlastně Messenger dělá. Po tomhle filmu stačilo říct, že jsme ty žluté batohy z filmu Vratné lahve.
Na začátku 90. let s vámi natáčela britská BBC reportáž o Praze, v roce 2004 zase uvedlo divadlo Ypsilonka představení Nic nás nezastaví, které popisuje život kurýra jako „reflexi doby“. Známé jsou i vaše vtipné reklamy v artových kinech. Vypadá to, že jste se stali součástí popkultury.
I tak se to dá říct. Objevili jsme se také v kreslených vtipech Vladimíra Jiránka nebo kdysi v novinách vyšla známá fotka, jak jede messenger na kole po totálně zasněženém Karlově mostě. I díky tomu jsme se stali známou firmou.
Už pár let se věnujete i své další firmě. V Pošumaví máte ovocné sady, rekonstruovanou usedlost a palírnu, kde vyrábíte ušlechtilé destiláty. Co vás k tomu vedlo?
Dlouho jsem se zabýval hlavně Messengerem, a abych neztratil chuť, musel jsem se trošku vzdálit. Krásně to zafungovalo. Strávil jsem hodně let ve službách a měl jsem chuť něco vyrábět. Shodou okolností to byla zrovna palírna, protože jsem se v 90. letech ocitl u výroby whisky ve Skotsku a zasáhlo mě to. S touto prací se pojí příjemná kultura. Samozřejmě vím, že vyrábím něco, čeho by člověk neměl vypít příliš. Ale je za tím chuť dělat nějaké řemeslo dobře. Messenger je moje dítě, palírna je moje druhé děťátko.
Jak se rozjel prodej destilátů?
Nesnažím se příliš rozvíjet prodej, snažím se o vysokou kvalitu a dělat to tak, aby mě práce těšila. Jeden můj guru, který měl slavnou palírnu u Bodamského jezera, vyhořel, protože práci neudržel na rozumné míře. Nechci, abych dospěl k tomu, před čím jsem se chránil. Lihovar zůstane malý a zůstane jen koníčkem. Někdo jezdí na golf, někdo jezdí na jachtě, já pálím ovocné destiláty a trochu sadařím.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
