Investování by měla být nudná činnost, při které musíte pořád malovat čerta na zeď

Představujte si vždycky ten nejhorší možný výsledek i cesty, které k němu vedly. Pak se jimi možná nevydáte, radí investorům Tomáš Martinec, generální ředitel J&T Investiční společnosti.

Jaký je podle vašich zkušeností vztah lidí v Česku k investování?

Přijde mi, jako kdyby mnoho lidí v Česku, ale i na Slovensku, nevěřilo ve fungování kapitalismu. Nechápou, že když si koupí podíl ve firmě, ať už je veřejně obchodovaná, nebo privátně držená, je to z dlouhodobého hlediska lepší, než když bance půjčí svoje peníze. Občas se říká, že tohle konzervativní uvažování je ještě dědictvím komunismu, ale od jeho pádu už uplynuly více než tři dekády, na to se už moc vymlouvat nemůžeme. Bylo tabu mluvit o penězích. Zkusme překonat tento strach a víc o tom mluvit. Rozebírejme své úspěchy i neúspěchy. Když už zmiňujeme ten komunismus, tehdy se říkalo, že kdo nekrade, okrádá svou rodinu. Dnes určitě platí, že kdo neinvestuje, okrádá sám sebe.

Uvažují podobně konzervativně i bohatí Češi a Slováci, kteří třeba uspěli v podnikání a mají peněz dost?

Někteří ano, jiní si zase myslí, že když uspěli v podnikání, uspějí i v investování. Jenže to je úplně jiný sport. Ve světě investic je lepší se svěřit profesionálům, kteří to dělají celý život a mají zkušenosti. Když se podíváte na statistiky výnosnosti jednotlivých aktiv, ať již jde o nemovitosti, akcie podle různých sektorů, komodity či dluhopisy, tak v horizontu deseti a více let jsou všechny solidně v plusu. Ale retailoví investoři v USA mají výnos jen kolem dvou, dvou a půl procenta. Důvody jsou nasnadě. Snaží se například časovat trh, tedy investovat nebo prodávat v momentu, kdy podle nich akcie dosáhly dna nebo vrcholu, což dlouhodobě nezvládne správně trefovat nikdo. Nebo příliš obchodují a platí pak strašně moc na poplatcích. Jasně, někdy se i investorský začátečník může trefit a díky štěstí vydělá. Investování nejsou šachy, kde amatér proti profesionálovi nemá šanci, je to podobné spíš pokeru, kde i začátečník může porazit zkušeného hráče. Dokáže to ale udělat opakovaně? Těžko.

Z čeho vyplývá ta neochota svěřit peníze profesionálům?

Možná hraje u lidí roli takzvaný Ikea efekt, člověk totiž přikládá větší hodnotu tomu, co si vytvoří sám. Neochota možná vychází i z toho, jakým způsobem se o investování mluví a píše. Často se používá výraz na něco vsadit. To je ale pomýlení pojmů. Sází se v kasinu, na kapitálových trzích se investuje nebo spekuluje. Etymologicky toto slovo pochází z latinského speculare – dívat se, sledovat, pátrat, zkoumat, rozjímat o něčem. Pozorovatelé z věží sledovali okolí a na základě neurčitých informací si museli vytvořit úsudek, jestli horda vojáků jde jen okolo, nebo na ně zaútočí. Spekulace je intelektuální činnost, která se sázením nemá nic společného.

Co by měl tedy investor dělat, aby zhodnotil finance co nejúspěšněji?

Moje babička mi vždycky říkala, abych nemaloval čerta na zeď, že ho přivolám. V investování je to přesně opačně, neustále musíte uplatňovat starou stoickou techniku, které se říká premeditatio malorum neboli negativní vizualizace. Když si takhle dopředu dovedete představit ten nejhorší možný výsledek, dokážete přece vidět i cesty, které vás k němu vedly. A pak si to spočítáte a jimi se nevydáte. Moderně tomu říkáme řízení rizika. Někdy je samozřejmě strašně těžké se jimi nepustit a tady už se dostáváme k behaviorálním předsudkům ve světě investování. Vezměte si třeba fenomén stádního chování. Když se velká část lidí chová jako stádo, je psychicky velmi obtížné jít proti proudu. Je dokázáno, že člověku to působí doslova fyzickou bolest. Podobných behaviorálních předsudků je popsáno více než tři stovky. Ale na všechny dnes asi nezbude prostor.

Jaká základní pravidla by tedy měli investoři dodržovat?

Mějte jasně promyšlené finanční cíle, investujte dlouhodobě, diverzifikujte rozumně, průměrujte nákupy i prodeje v čase, nedělejte zbrklé rozhodnutí, „spekulujte“ o budoucnosti. Mohl bych vám toho poradit víc, častokrát se to ukazuje jako zbytečné, protože teoretická pravidla se není těžké naučit. Složité je se těmi pravidly doopravdy dlouhodobě řídit a nepodlehnout vábení momentální situace. Odysseus se radši přivázal k lodi, když věděl, že ho Sirény budou svým hlasem vábit. Nastavte si trvalý příkaz, dejte si vpřed do kalendáře pravidelnou schůzku se svým privátním bankéřem, vytvořte si svůj roční investiční rituál. Věnujte svému portfoliu čas, vědomě. Pokud mu dáte čas, riziko se tím rozplývá. Studujte, proč.

Proč je pravidla těžké dodržet?

Na jedné straně investorům chybí trpělivost. Investování je dlouhodobá činnost, nesmíte se nechat vyděsit krátkodobými výkyvy a tancováním trhů, kde se někdy dějí iracionální věci, kterým nerozumíte. Ale zároveň je důležitá i odvaha učinit v určitou chvíli rozhodnutí a jak udělat svoji strategickou alokaci, mít svou reakční funkci na taktické úpravy a ty dodržet. Pak je také fajn si uvědomit, že investování by ve své podstatě měla být nudná, bezemoční činnost. Zároveň i tvrdá práce, které musíte věnovat úsilí a naučit se zvládat emoce, překonat strach, najít důvěru. Řemeslo, kterému se celý život učíte. Podstatné je pravidelně vyhodnocovat svá rozhodnutí. Správný investor by si měl vést detailní deník se zápisy, proč a s jakými předpoklady učinil nějakou investici. Pouze tak může rozpoznat, jestli mu určitá investice vydělala, protože jeho úsudek byl správný – nebo protože měl prostě štěstí. Podstatné je také si uvědomit, že složené úročení je doslova a do písmene osmý div světa. Reinvestování výnosů vám pomůže v dlouhodobém horizontu znásobit investice. Jinak bych měl k těm tradičním pravidlům přece jen jednu poznámku. Každý poradce i bankéř vám řekne, že máte diverzifikovat. Já mám v poslední době pocit, že investoři někdy diverzifikují až moc. Rozumně si nedávají vajíčka do jednoho košíku, ale rozdělí je do strašně moc košíků. A podléhají pasti mentálního účetnictví. Což v důsledku mnohdy znamená, že mají tak komplikované portfolio, že mu jednak nedokážou věnovat dostatek energie, nerozumějí všem faktorům, které na něj často i protichůdně působí, a nakonec si ani nedokážou spočítat, jaký mají vlastně celkový výnos. A o ten primárně jde.

Když se velká část lidí chová jako stádo, je psychicky velmi obtížné jít proti proudu. Člověku to působí fyzickou bolest.

Co byste poradil začínajícímu investorovi Tomáši Martincovi?

První věc, kterou bych mu poradil: dvakrát měř, jednou rež. No možná třikrát i čtyřikrát, protože jak říkají japonští lukostřelci, když už vypustíš šíp z luku, ztrácíš kontrolu. A největší chyba, kterou může investor udělat, je permanentní ztráta kapitálu. Jednou či dvakrát se mi to povedlo. Ale k některým věcem můžete dojít jen na základě vlastních zkušeností. Druhá by byla: hned po této zkušenosti se snaž zjistit, proč jsi tuto chybu udělal, a snaž se dělat vše pro to, abys ji už nikdy nezopakoval.