Penzijní reforma: Příliš velké sousto pro české politiky

Senioři jsou stále početnější a pro volby důležitější skupinou populace. Jde skoro o dva a půl milionu lidí a podle politologů je nyní každý druhý člověk, který skutečně volí, penzista. Starobní důchody, které představují největší položku státního rozpočtu – letos přijdou na 443 miliard korun – jsou faktorem, který zásadně ovlivňuje domácí politiku.

Týdeník Ekonom proto v posledním díle předvolebního seriálu zmapuje, jak se penzijní systém v polistopadové době vyvíjel a jaké jeho reformy, či alespoň pokusy o ně, se dosud uskutečnily. A co se s penzemi může stát v následujících letech, v době, kdy rychle začne stárnout česká populace. Ta už však stárne dávno, a tak v uplynulých třiceti letech podíl všech starobních důchodů na celkovém objemu mezd a platů narostl z 16 na 19 procent.

Privatizace penzím nepomohla

Po pádu komunismu zůstal zachován státní průběžně financovaný systém penzí. Od roku 1993 jej plnily odvody sociálního pojištění zaměstnavatelů (na ně se přejmenovala část dřívějších podnikových daní) a v menší míře odvody samotných zaměstnanců. Další změny byly spíše kosmetické, v roce 1990 byla například zrušena kategorie osobních důchodů – asi 30 tisíc vysokých penzí pro prominenty bývalého režimu. Už o rok později ale byla zavedena pravidelná valorizace penzí, která nahradila předchozí ad hoc rozhodnutí vlády o výši vyplácených dávek.

S valorizací, která růst důchodů zrychlila, se pro penzijní systém začaly hledat doplňkové zdroje peněz mimo pojistné. Jednou z možností bylo vytvořit v rámci státních penzí samostatný fond a do něj převést výnosy z právě probíhající privatizace státních podniků a bank, tedy stovky miliard korun. ODS, která stála v čele vlády, to odmítla. Stejně tak kabinet premiéra Václava Klause smetl ze stolu koncept podnikových penzí s tím, že by v době ekonomické transformace nebylo únosné zatěžovat firmy novými povinnými výdaji ve prospěch zaměstnanců.

Hlavní rady Světové banky byly dvě – více spoléhat na soukromé úspory lidí a jejich kapitalizaci a prodloužit věk odchodu do důchodu.

Dál tak fungoval zděděný státní pilíř tvořený dvěma složkami. Základní částkou stejnou pro všechny. A procentní výměrou, která zohledňovala výši předchozích výdělků.

V roce 1994 bylo nicméně zavedeno penzijní připojištění se státním příspěvkem a vznikly penzijní fondy. V tom se Česko zařadilo mezi první postkomunistické země, kde k tomu došlo. Šlo také o jednu z mála věcí týkající se reformy penzí, na níž se dokázala pravice dohodnout s le­vicí. Ostatně jeho daňové zvýhodnění bylo uzákoněno o pět let později, za vlády ČSSD.

Jak se měnily starobní důchody

Zvětšit přes celé okno

Přesto penzijní připojištění zůstalo za očekáváním – ačkoliv do něj peníze ukládá 4,5 milionu lidí, jejich průměrná úložka představuje 770 korun měsíčně. Tímto tempem si tak střadatel na důchod během deseti let našetří necelých 100 tisíc korun.

Roboti versus demografie

Ve stejné chvíli začala Světová banka upozorňovat na zastavení populačního růstu ve vyspělých zemích. A na nutnost přizpůsobit novému trendu také penzijní systémy jednotlivých států, tedy i ten český.

Hlavní rady jejích analytiků byly dvě – více spoléhat na soukromé úspory lidí a jejich kapitalizaci a k tomu prodloužit věk, ve kterém nárok na penzi vzniká. Tyto koncepty také přijali ekonomové z vládní komise pro penzijní reformu v čele s Vladimírem Bezděkem.

Sociálnědemokratický premiér Vladimír Špidla však podobné představy odmítal. Jednak proto, že se ČSSD orientovala na starší voliče, současně ale sázel na budoucí technologický růst. Na to, že automatizace a robotizace vytvoří zdroje k udržení existující výše penzí.

Navíc Špidla předpokládal, že ani populační propad se jen tak nedostaví díky přílivu migrantů z etnicky spřízněných regionů. Například z Ukrajiny a dalších slovanských zemí. V tom se až tolik nemýlil, před propuknutím covidové epidemie v Česku podle statistiků pracovalo téměř 700 tisíc cizinců.

Představy reformátorů se začaly realizovat až za kabinetů ODS. Za premiéra Mirka Topolánka se v roce 2009 odstartovalo postupné zvyšování limitu pro odchod do důchodu, který byl v případě mužů a žen, které vychovaly jen jedno dítě, nově stanoven na 65 let.

Za premiéra Petra Nečase byl dokonce věkový strop zcela odstraněn, takže věk odchodu by stoupal o dva měsíce v každém roce dál. Se zdůvodněním, že jde o reakci na prodlužující se dobu života a na narůstající počet penzistů. Těch totiž od polistopadového vzniku penzijního systému přibylo půl milionu. Nepopulární opatření podle demografů řešilo hrozbu, že bude dál rychle přibývat penzistů a nebude se naopak dostávat lidí, kteří by na ně pracovali.

Nečasův kabinet zavedl i takzvaný druhý penzijní pilíř, který byl založen na možnosti vyvádět do soukromých penzijních fondů pojistné ve výši tří procent mzdy, které by jinak šlo do státního systému. A doplnit ho dalšími dvěma procenty z vlastní mzdy. Původně se uvažovalo, že bude povinný, nakonec byl ale schválen jako dobrovolný. Spory s opozicí od počátku vedly k mizivému zájmu veřejnosti o tento druh spoření. ČSSD avizovala, že jakmile se dostane k moci, tak jej zruší. Do konce roku 2013 tak do systému vstoupilo jen 84 tisíc lidí, přičemž původní odhady mluvily až o milionu potenciálních zájemců.

Koaliční vláda ČSSD, ANO 2011 a lidovců druhý pilíř v roce 2016 opravdu zrušila. A stejně tak ČSSD v zájmu svých voličů rekrutujících se ze starších ročníků odmítla kontinuální prodlužování věku odchodu do penze – premiér Bohuslav Sobotka se zasadil za zastropování penzijního věku na dříve stanovených 65 letech.

Penze versus mzdy

Pro penzijní komise za vlád ČSSD a ANO 2011 se stala prioritou nikoliv udržitelnost systému, ale okamžitá výše samotných penzí. Protože obě strany – sociální demokraté od počátku a ANO 2011 ve chvíli, kdy od nich převzalo část voličů – prioritně usilovaly o hlasy penzistů a lidí v předdůchodovém věku. Důchody se také měly zvyšovat zejména ženám, které se kvůli výchově dětí nemohly věnovat kariéře a mají tak vinou nižších celoživotních příjmů menší penze.

Návrhy poslední komise ministerstva práce v čele s brněnskou rektorkou Danuší Nerudovou směřovaly i ke zvýšení nízkých důchodů minimálně na deset tisíc korun a dřívějšímu odchodu do penze u vybraných těžkých profesí, například horníků a hutníků. Zůstaly ovšem jen na papíře.

Důchodce vs. zaměstnanec

Ačkoliv kabinety Bohuslava Sobotky i Andreje Babiše zvyšovaly důchody nad rámec automaticky fungující valorizace, je nyní výše penzí v porovnání se mzdami nižší než před čtvrtstoletím. Z tohoto pohledu se důchodci měli nejlépe v polovině devadesátých let za vlády Václava Klause, kdy průměrný důchod dosahoval 45 procent hrubé mzdy. Nyní je to o pět procentních bodů méně. A do budoucna má tento poměr ještě dále klesat. Analýza poradenské společnosti Deloitte pro příští desetiletí uvádí propad až na 30 procent.

V podstatě jde o důsledek neschopnosti politiků prosadit jakoukoliv reformu penzí, která by adekvátně reagovala na stárnutí populace. Od roku 1995 přibylo více než 600 tisíc penzistů, zatímco zaměstnanců, kteří na ně „vydělávají“, je pouze o 200 tisíc více.

Celkový objem vyplacených důchodů se sice v poměru ke mzdám a platům zvyšuje, musí se však o ně dělit stále větší množství lidí. Uprostřed devadesátých let představovaly starobní penze 15,8 procenta v porovnání s balíkem mezd a platů (76 ku 483 miliardám korun). V roce 2019 se jednalo o 19,2 procenta, starobní důchody přišly na 382 miliard korun, zatímco na mzdách a platech se v Česku vyplatilo 1,986 bilionu korun.

Podle OECD mají ve vyspělých zemích pouze lidé z Jižní Koreje a z Pobaltí nižší důchod v porovnání se mzdou než v Česku. Analytici OECD navíc předpokládají, že výdaje na důchody v Česku narostou z dnešních osmi procent HDP na 13 procent v roce 2070. Hlavním důvodem přitom nemá být prosté zvyšování penzí, ale právě nárůst počtu důchodců. Na jednoho penzistu tak nebudou pracovat zhruba tři lidé jako dnes, ale jen ekvivalent 1,7 člověka.

Slibem nezarmoutíš

Pokud jde tedy o penze, mají politické strany obrovský prostor pro nejrůznější sliby. Andrej Babiš už přišel s ujištěním, že pokud bude znovu premiérem, zajistí průměrný důchod ve výši 20 tisíc korun.

To samé říká ČSSD. V praxi to znamená každoroční růst penzí o pět procent, tedy o dva procentní body nad zákonnou valorizaci. Peníze na to by podle sociálních demokratů měly v příštích letech zajistit nové daně, například digitální daň, a k tomu více peněz od majetných a velkých firem.

O mnoho pozadu nezůstávají ani Piráti a starostové: ti pro rok 2025 hovoří o průměru ve výši 18 až 19 tisíc korun a zvýšení nízkých penzí. Navíc chtějí nový pilíř, dobrovolné připojištění u státního či veřejnoprávního fondu nad rámec dnešního sociálního pojištění.

Důstojný život penzistům slibují rovněž politici koalice Spolu (ODS, KDU‑ČSL a TOP 09). Zatím jako jediná mluví o vyšším věku pro odchod do penze. Nevztahoval by se však na lidi vykonávající náročné profese. Koalice navrhuje také zpřehlednění systému, z něhož by se vyčlenil rovný důchod.

Stranické programy však neobsahují ucelenou představu, jak důchodový systém zreformovat. Jde i o výsledek letitých zkušeností. Rozsáhlejší plány, jak ukazují marné pokusy využít na penze peníze z privatizace nebo osud premiérem Nečasem zavedeného druhého pilíře pro zvýšení soukromých úspor, narážejí na skutečnost, že pravice a levice měly o financování důchodů diametrálně odlišné představy. Nikdy se nedokázaly dohodnout na kompromisu a těsnou většinou odhlasovaná opatření se po volbách často rušila.

Možností, jak průběžně financovaný penzijní systém upravit, je přitom málo. Buď zvýšit sazbu důchodového pojistného, nebo zvýšit věk odchodu do penze. Jenomže první naráží na už nyní vysoké zdanění práce a druhá zase naráží na biologické limity populace.

Teoreticky existuje třetí možnost, kterou loni Česku doporučili analytici OECD. Zastavit nepříznivý demografický vývoj stojící na počátku problémů s penzemi přílivem migrantů. A to nejen ze zmíněné Ukrajiny, ale také z ostatních světových regionů.