30 let podnikání: ČSSD spoléhala na zahraniční kapitál, pravice věřila domácím podnikatelům

Podnikání založené na soukromé iniciativě v Česku chybělo čtyřicet let. A jeho obnova a podmínky vytvářené státem pro byznys patřily pro politiky k důležitým tématům. Další díl předvolebního seriálu Ekonomu se proto podívá, jaký prostor se před podnikateli otevřel a jak se byznysu při častých změnách domácí politiky vedlo. A jak si republika stála v mezinárodním srovnání, pokud jde o produktivitu a konkurenceschopnost.

Obnova kapitalismu

Bezprostředně po pádu komunistického režimu nastal návrat k trhu – rozsáhlá liberalizace celé ekonomiky, kterou prosadili reformátoři v čele s Václavem Klausem a pravicové vládní strany. Kromě změn podnikatelské legislativy k tomu přispěla rozsáhlá privatizace, při níž se do soukromých rukou dostal majetek za bilion korun, a rovněž zemědělské restituce. Tyto kroky totiž v ekonomice obnovily soukromé vlastnictví a osobní iniciativu.

Bez ohledu na to, že v podnikání bylo nutné začínat na zelené louce, protože ekonomika byla na rozdíl od Polska či Maďarska téměř stoprocentně zestátněná, se na ně vrhla spousta nadšenců. Do konce roku 1992 tu takových bylo již 160 tisíc. Podle studie akademického ekonoma Vladimíra Benáčka se základem nového podnikatelského stavu staly jak zbytky soukromých zemědělců, řemeslníci a umělci, lidé se starými „kapitalistickými“ kořeny, tak lidé zformovaní socialismem. Překupníci a meloucháři ze šedé zóny a manažeři někdejších státních podniků.

Zastoupením podnikatelů v populaci je před Českem ze západních zemí Itálie a Řecko, z postkomunistických Polsko a Rumunsko.

Devadesátá léta se zpětně označují za dobu ekonomické svobody, tradice silného státu se ale rychle vracela. Už v roce 1996, ještě za Klausovy vlády, byla schválena novela, která na jedné straně chránila drobné akcionáře, na druhé však zvýšila náklady na podnikání a zkomplikovala situaci začínajícím byznysmenům.

Také podle ekonoma Libora Žídka, autora řady prací o obnově domácího kapitalismu, nebyla domácí ekonomika liberalizována nijak nadměrně. Například kanadský think‑tank Fraser Institute zařadil Česko co do ekonomické svobody v roce 2000 až na 43. místo na světě. Hlavně v důsledku přetrvávajícího vlivu vlády na hospodářství a s tím souvisejícím rozsahem ekonomických regulací.

Komplikací byla od počátku byrokracie – podle tehdejší statistiky Světové banky zahájení podnikání v Česku v průměru trvalo 88 dnů, zatímco ve vyspělých zemích OECD 30 dní a v Austrálii na to stačilo 48 hodin. Byrokracie a regulací přitom časem přibylo. Jednak se vstupem Česka do EU v roce 2004 a znovu s nástupem digitálních technologií. Velký odpor podnikatelského stavu, s výjimkou velkých firem, si vysloužilo postupné zavádění elektronické evidence tržeb od roku 2016, tedy v době, kdy ministrem financí byl Andrej Babiš.

Ráj podnikatelů?

Bez ohledu na rezidua státního dirigismu nastal po pádu komunismu bouřlivý rozvoj drobného podnikání, který odstartovala malá privatizace, tedy prodej menších obchodů a také služeb do soukromých rukou. Živnostenský zákon byl přijat ještě za federace, kladl však důraz na odbornou způsobilost. Liberalizaci přinesla jeho novelizace za Klausovy vlády v roce 1995, opětovné zpřísnění naopak úpravy za vlády ČSSD v roce 1999 a znovu pak v roce 2004. Zjednodušení živnostenské administrativy, zejména usnadnění přístupu do podnikání, přinesla až novela z doby premiéra Mirka Topolánka. K prokázání odborné způsobilosti stačil doklad o vzdělání a přestala se vyžadovat praxe.

Samostatně výdělečně činných osob je nyní podle statistiky resortu práce 1,07 milionu a více než třikrát více než po vzniku samostatné České republiky. Celkovým podílem podnikatelů na populaci je před Českem ze západních zemí jen Itálie a Řecko, z postkomunistických zemí Polsko s vysokým podílem soukromých zemědělců a Rumunsko.

Hospodářská politika v Česku v letech 1993 až 2021

Zvětšit přes celé okno

Jak se politici chovali k firemnímu světu? Pro podniky začátek 90. let minulého století představoval obtížné období. Průmysl za pozdního socialismu technicky zaostával a pak ho zasáhla liberalizace zahraničního obchodu, která přinesla konkurenci – zboží z dovozu. Ta například téměř zlikvidovala domácí textilní a obuvnický průmysl. Klausova vláda ale současně zavedla řadu opatření na podporu podniků. Uvolnila ceny, polostátní banky dostaly pokyny úvěrovat klíčové firmy. Konsolidační agentura převzala část špatných úvěrů a podnikové dluhy umazávala i inflace. Na druhé straně vláda premiéra Klause odmítala aktivní průmyslovou politiku, v níž viděla především pokračování praxe z doby socialismu, kdy úspěšné podniky prostřednictvím státního rozpočtu subvencovaly neúspěšné firmy.

Pobídky jako spása

Systematickou průmyslovou politiku naopak prosazovala levice, která přišla k moci v roce 1998. Protože předchozí snaha ODS ponechat průmysl i banky v českých rukou skončila řadou krachů, otevřela dveře zahraničnímu kapitálu. S lákáním investorů sice začala už úřednická vláda Josefa Tošovského, ucelený zákon o investičních pobídkách ale přišel až za premiéra Miloše Zemana v roce 2000. O deset let později někdejší ministr průmyslu Milan Urban konstatoval, že firmy, které za toto období do Česka přišly, se postaraly o třetinu exportu. Kladně v té době vyhodnotily investiční pobídky rovněž poradenské společnosti Deloitte a Patria Finance, které zmínily jak jejich přínos pro vývoz, tak vytvořená pracovní místa.

Pravice od začátku kritizovala znevýhodňování domácích podnikatelů, svých voličů. Nešlo jen o vytěsňování domácího kapitálu, ale také o závislost na několika málo výrobních odvětvích, především na autoprůmyslu. Postupně se státní pomoc dostávala i k domácím byznysmenům v průmyslu. K zásadní změně došlo až v roce 2020 – v době, kdy investoři od státu dostali celkové pobídky ve výši 75 miliard korun. Podpora je od loňského roku přesměrována od projektů vytvářejících „jen“ nová pracovní místa na technologické investice orientované na výzkum a vývoj a projekty s vysokou přidanou hodnotou.

(Ne)viditelná ruka státu

Významným příspěvkem státu k růstu ekonomiky byly rovněž rozsáhlé dopravní stavby a energetika, tedy investice do těch částí ekonomiky, které si ponechal ve svých rukou.

Při vědomí, že kvalitní dopravní síť je nezbytná pro spojení českého byznysu s Evropou, se v polovině 90. let rozběhlo budování železničních koridorů, tratí, na nichž vlaky mohou jezdit rychlostí až 160 kilometrů v hodině. Z finančních důvodů jen na papíře zůstaly plány vysokorychlostních železnic typu francouzských TGV. Se začátkem jejich budování, z větší části za evropské peníze, se počítá až koncem tohoto desetiletí.

Opozdila se také výstavba nových dálnic. Ta se rozběhla až v letech 2000 a 2010, tedy za vlád ČSSD a Mirka Topolánka, kdy jich vyrostlo celkem 378 kilometrů. K dálniční síti se připojila například Ostrava a Hradec Králové, výrazně se urychlilo cestování do Německa. Později, s argumentem, že dopravní stavby jsou v evropském srovnání příliš drahé, je politici přibrzdili. Což je patrné zejména v porovnání s Polskem, které i v době těsně po světové finanční krizi dokázalo využít peníze z Bruselu.

V zemi s 30procentním podílem průmyslu na HDP je rovněž nezbytný dostatek elektrické energie. Výsledkem státní politiky je však po třiceti letech hrozba, že už po polovině tohoto desetiletí se Česko z evropského vývozce elektřiny změní v jejího dovozce. A obtížně bude za hranicemi hledat dodavatele. Zprvu takovému vývoji nic nenasvědčovalo: klíčovou investicí v polovině devadesátých let, za premiérství Václava Klause, bylo odsíření hnědouhelných elektráren společnosti ČEZ, které polostátní firmu přišlo na 111 miliard korun. Tato investice umožnila provozovat tyto elektrárny dodnes. Dostatek elektřiny i její dosavadní vývoz jsou možné také díky tomu, že Klausova vláda přes protesty jak domácích, tak rakouských ekologů rozhodla o dostavbě Jaderné elektrárny Temelín. Přičemž Zemanův kabinet tuto investici v roce 2002 úspěšně dokončil.

Další rozšíření Temelína se už ale v důsledku politických sporů zadrhlo. Tendr vyhlášený na stavbu dalších atomových reaktorů v roce 2014 zrušila vláda Bohuslava Sobotky. Důvodem byly nejasnosti okolo financování – šlo nejméně o 140 miliard korun.

Kabinet Andreje Babiše i celá opozice se k jaderné energetice opět hlásí. Nový zdroj by měl vyrůst v Dukovanech. V provozu ale nebude dříve než po polovině třicátých let. Pokud se tedy pro něj vůbec najde vhodný stavitel.

Kulhající produktivita

Aktivita soukromých podnikatelů v kombinaci se zahraničními investicemi vedla v Česku v uplynulých třech desetiletích ke zdvojnásobení produktivity práce. Ta podle statistiky OECD stoupla z 21,6 dolaru na hodinu práce v roce 1993 na 42,5 dolaru ke konci loňského roku. Rostla sice kontinuálně, nicméně různým tempem. V první transformační dekádě byl vzestup jen pozvolný. Rychle šla vzhůru v době vrcholícího přílivu zahraničního kapitálu, s příchodem moderních technologií a know‑how. Hlavně v letech 1999 až 2007, tedy za vlád ČSSD. Její růst se obnovil ještě jednou od roku 2013, přesto produktivita zůstává hluboko za úrovní vyspělých ekonomik – na dvou třetinách německé a jen polovině dánské úrovně. Jde i o důsledek toho, že se české vlády po roce 2000 spokojily s tím, že tu zahraniční investoři budovali především provozy zaměřené na subdodávky.

Pořadí konkurenceschopnosti v roce 2021

Zvětšit přes celé okno

Česko nevyniká ani v mezinárodním srovnání konkurenceschopnosti, které ukazuje na úroveň byznysu a podmínek pro jeho další rozvoj. Podle žebříčku švýcarského Institutu pro rozvoj managementu, který kombinuje data ze statistik o vývoji ekonomiky a společnosti s dotazníky mezi podnikateli, se Česko letos nachází na 34. místě a z postkomunistických zemí je před ním Estonsko a Litva.

Navíc od roku 2017 kleslo o šest míst. Hlavně kvůli rostoucí byrokracii, nedostatku pracovních sil a v posledním roce i dopadům covidu na efektivitu podnikání. Z odpovědí manažerů pro dotazník institutu vyplývá, že si domácí byznys cení kvalifikovanou pracovní sílu a také nákladovou konkurenceschopnost. Kritika se soustředila na úroveň veřejného sektoru a právního prostředí.