Sjednocení Německa před třiceti lety od základu změnilo život všech jeho obyvatel. Dodnes ale neskončilo, a v důsledku toho má Německo své slabé místo: nové spolkové země na východě zůstávají přes obnovení kapitalismu a obří finanční transfery chudší a ekonomicky méně výkonné.

Navzdory tomu se 80milionové Německo stalo hospodářským motorem starého kontinentu. A k tomu získalo postavení politického hegemona Evropské unie. Což podle mnichovského sociologa Ulricha Becka zvýraznily důsledky finanční krize v letech 2008 a 2009, s níž se Německo díky orientaci na průmysl a reálnou výrobu vypořádalo lépe než jiní. V jeho ekonomické a politické orbitě se ocitli také Češi. Jejich životní úroveň díky napojení na německý byznys vzrostla. Geopoliticky se nicméně vrátili tam, odkud se v letech 1918 a 1945 chtěli vymanit.

Sjednoceni markou

Ačkoliv NDR byla v roce 1989 nejvyspělejším socialistickým státem, ekonomicky se se západním Německem nemohla měřit, a musela proto po připojení projít zásadními reformami. Při nich šlo, jako ve stejné době v Česku, o zavedení trhu, privatizaci státních podniků a celkovou modernizaci. Na rozdíl od Čechů měli východní Němci "bohatého strýčka" a bylo je možné sanovat ze západoněmeckého rozpočtu.

To se ukázalo už na samém počátku, když si mohli své úspory do výše šesti tisíc marek vyměnit za západoněmecké marky v poměru 1 : 1. Západoněmečtí ekonomové se takové štědrosti obávali a v čele s Bundesbankou doporučovali střízlivější kurz 1 : 2, či dokonce 1 : 3. Nakonec zvítězila politika, velkorysé rozhodnutí znamenalo, že se obyvatelé NDR snadno smíří se zánikem svého státu.

Východní Němci vyměnili trabanty za volkswageny, ve stejnou chvíli se však ukázalo, že produktivita jejich průmyslu dosahuje jen 30 procent té západoněmecké. Rychlé propojení obou ekonomik pak vedlo ke krachům firem z východu, které se ocitly bez zákazníků, protože lidé z NDR požadovali západní zboží. Na počátku na východě fungovalo 280 tisíc podniků, do roku 1995 jejich počet klesl na 43 tisíc. Ze sociálních ohledů přesto rostly mzdy. Koncem roku 1990 byly na 39 procentech starých spolkových zemí, v roce 1999 již dosáhly 80 procent. Tuto úroveň si drží dodnes.

Částečný vzestup nízké efektivity východoněmeckých firem v podobě přesunu kapitálu, moderních technologií a know-how zajistila privatizace. Ta se uskutečnila v režii obřího státního fondu, Treuhandu, který prodal osm tisíc podniků za 1,3 bilionu západních marek. Výsledkem ovšem bylo i to, že tyto podniky, zejména perspektivní, dostaly ze dvou třetin západní vlastníky.

Největším transformačním problémem se stala vysoká nezaměstnanost, která po deset let narůstala až téměř na 19procentní úroveň. Po dlouhou dobu zůstávala dvojnásobná oproti západní části Německa. Míra nezaměstnanosti se začala srovnávat v posledních pěti letech a teď k tomu přispěla i koronavirová krize. Srpnová čísla pro východní část země vykazují nezaměstnanost ve výši 7,8 procenta, pro západní na úrovni 6,1 procenta.

Tíživou sociální situaci musely zachraňovat dotace přeživším firmám, na výstavbu infrastruktury a na štědré sociální dávky. Bez ohledu na ně se lidé stěhovali na západ, a v bývalé NDR tak ubyly dva miliony obyvatel.

Těžkosti po sjednocení dolehly i na silnou západoněmeckou ekonomiku. V důsledku obrovské finanční zátěže − na východ šlo v polovině 90. let šest až sedm procent jejího výkonu − i tam rostla nezaměstnanost a předchozí pětiprocentní hospodářský růst klesl na 1,5 procenta. Zatímco v roce 1989 byl HDP na obyvatele v západním Německu zhruba stejný jako jeho průměr v nejvyspělejších zemích G7, v devadesátých letech rostl pomaleji. A západní Němci ztratili šanci, že dosáhnou americké úrovně.

Sjednocení podle loňské studie Institutu pro ekonomický výzkum v Halle (IWH) pohltilo příliš mnoho peněz, které chyběly na investice. Transfery do východních zemí, i když už klesly na pětinu původních částek, pohltily více než dva biliony eur.

Trvající rozdíly

Ani tyto peníze nezacelily rozdíly mezi starými a novými spolkovými zeměmi. O rozdílné životní úrovni svědčí i zmíněná migrace. V půlmilionovém saském městě Chemnitz například klesl počet obyvatel o více než 70 tisíc.

Podle IWH zůstává produktivita a tím i úroveň mezd na východě stále o 20 procent nižší než na západě. U mezd konkrétně loni šlo o 3340 oproti 2790 eurům měsíčně. K tomu klesají od západu k východu i na samotném území bývalé NDR. V Jeně v Durynsku dosahují 96 procent průměru, ve Zhořelci blízko polských hranic už pouze 68 procent.

Infografika: Před 30 lety se spojilo Německo, dodnes se však rozdíly nesmazaly

Celkem 93 procent z 500 největších německých firem sídlí podle stejné studie na západě. Přitom produktivita ve velkých společnostech je dvojnásobná oproti firmám s méně než 50 zaměstnanci. Právě malé a střední podniky na východě převažují. Navíc jde o výrobu bez orientace na zahraniční obchod a využívající méně kvalifikovanou pracovní sílu. Často se jedná o dodavatele větších firem bez vlastního výzkumu a vývoje.

Podle výzkumníků IWH je hlavní příčinou pokračujícího hospodářského zaostávání příliš štědrá státní podpora. Její vinou mnohé firmy drží zbytečná pracovní místa a nezvyšují odpovídajícím způsobem produktivitu. "Dotační politika má negativní důsledky," tvrdí šéf IWH Reint Gropp s tím, že k jejímu odstranění se promeškala doba ekonomického růstu. Kritika dotací je z pohledu ekonomů přirozená, tyto peníze však pomáhaly tlumit sociální napětí. I tak ve východních spolkových zemích narostla krajní pravice a silná je tam i postkomunistická levice.

I když asi 90 procent východních Němců podle americké výzkumné instituce PEW sjednocení považuje za správnou věc, ke spokojenosti je daleko. Stále si připadají jako lidé druhé kategorie a mají výrazně menší majetek. Podle společnosti DekaBank domácnosti na východě disponují na účtech, v akciích a různých druzích pojištění v průměru asi 40 tisíci eury a na západě jde o 63 tisíc eur. Nejbohatší jsou v Bavorsku, nejchudší v Sasku-Anhaltsku a Pomořansku. A i rodinný dům u Drážďan či Berlína vypadá daleko skromněji než třeba v okolí Mnichova.

Exportní mašina

Koncem minulého století ekonomové o Německu dokonce mluvili jako o "nemocném muži Evropy". Klesla konkurenceschopnost jeho firem, které vyklízely pozice i v mezinárodním obchodě a spoléhaly na poptávku v zemích bývalé NDR. Tato stagnace si na počátku 21. století vynutila radikální reformy − hlavně pracovního trhu − a zpřísnění sociální politiky. Sociální demokraté kvůli tomu prohráli volby a smetanu slízla nová kancléřka Angela Merkelová a CDU/CSU. Ekonomický růst nastartovaný jejich předchůdci umožnil snáze překonat ekonomickou recesi po roce 2008. V Německu tak dál funguje model exportní ekonomiky. Kombinace hospodářského liberalismu, státních zásahů i důrazu na vědu a techniku. A schopnosti udržet sociální smír.

Model přitom uchovává reálnou ekonomiku a vedle malých a středních firem, nositelů inovací, v něm hraje důležitou roli velký byznys reprezentovaný koncerny jako Volkswagen, Daimler, Siemens či BMW. Německou pozici vylepšují levné subdodávky z Česka, ze Slovenska, z Maďarska či Polska, odkud plynou i peníze z dividend, jelikož část tohoto průmyslu je v německých rukách. Jen z Česka tímto způsobem v roce 2018 odplynulo 45 miliard korun.

Dveře ke sjednocení otevřel Michail Gorbačov

Německo zůstávalo 45 let rozděleno v důsledku drtivé porážky ve druhé světové válce. Spolková republika vznikla sloučením západních okupačních zón, Německá demokratická republika ze zóny sovětské. Ještě v polovině osmdesátých let se sjednocení zdálo být nepravděpodobné nebo možné až za desítky let.

Náhlou změnu přineslo zhroucení komunismu. Zhruba týden po pádu Berlínské zdi, k němuž došlo 9. listopadu 1989, přišel západoněmecký kancléř Helmut Kohl s plánem na rychlé spojení. V USA proti tomu nic nenamítali a také sovětský šéf Michail Gorbačov usoudil, že jde o jedinou reálnou variantu, protože si to lidé v NDR přejí. Tím zaskočil britskou premiérku Margaret Thatcherovou a francouzského prezidenta Francoise Mitterranda, kteří si vznik 80milionového Německa s ohledem na dvě světové války nepřáli. A spoléhali, že Gorbačov řekne "ne". Ten se však po jednání s Kohlem spokojil s 15 miliardami marek, které měly usnadnit odsun sovětské armády z východoněmeckého území. Dodnes Gorbačov v Rusku čelí výtkám, že nežádal vyšší sumu, například 50 až 80 miliard marek. Což německá vláda podle svědectví tehdejšího Kohlova poradce Horsta Teltschika byla ochotna zaplatit.

Německo ale mohlo dopadnout i jinak. Šedesátistránkové memorandum, které francouzský prezident Mitterrand dostal od svého ministerstva zahraničí, předpokládalo jen pomalý postup. Někdy kolem roku 1995, jak uvádí francouzský historik Georges-Henri Soutou, by se podle tohoto plánu Paříže mohla ustavit konfederace, jíž by snad mohlo být dovoleno, aby se za nějakých 30 let přeměnila v plnohodnotnou federaci. I ta by ovšem podle rakouského vzoru zůstala neutrální.

Pokud by v Paříži a Londýně pod tlakem Němců i amerických a sovětských politiků neustoupili, neslavilo by se nyní třicet let od německého sjednocení. To by – a jen možná – teprve začínalo. Celá Evropa by vypadala jinak.

Dominance v Evropě

Silná ekonomika zajišťuje Německu dominantní pozici v Evropě. Jedinou zemí se srovnatelným výkonem je při odchodu Velké Británie z EU Francie. Německý HDP byl loni podle MMF v přepočtu 3,63 bilionu dolarů a francouzský 2,71 bilionu dolarů. Více než 40 procent své produkce Německo exportuje. Do zemí EU loni vyvezlo za 777 miliard eur a dovezlo jen za 631 miliard. Vysoký obchodní přebytek umožňuje, aby německé banky byly věřitelem jižní Evropy. To vyvolává konflikty nejen s Řeckem a Itálií, ale i s Francií. Také v Německu se ozývají varovné hlasy. "Obchodní přebytky začínají být čím dál větší problém," míní například ředitel mnichovského Institutu pro ekonomický výzkum Gabriel Felbermayr.

Nejisté vyhlídky

Zatím se nic nezměnilo, německou exportní mašinu ale může zbrzdit současný trend relokalizace výroby, protože jednotlivé státy začínají více dbát na hospodářskou soběstačnost. Vedle pokračující robotizace a digitalizace k tomu přispívá koronavirová epidemie.

Nezačne se však po případném zadrhnutí německé ekonomiky hroutit také sociální smír v zemi? S fatálními důsledky pro politickou stabilitu v Berlíně i celé Evropě? Ta přitom má vryto do paměti, že vypjatý německý nacionalismus, jednou v podobě vilémovského militarismu a podruhé v ještě daleko výbojnějším nacismu, vedl ke dvěma světovým válkám.

Ve střední Evropě jde o to, že poválečný odsun milionů německých obyvatel a zabavení jejich majetku by se v Berlíně za nové politické konstelace nemusely považovat za uzavřenou minulost. Přitom mnohé průmyslové regiony Polska byly kdysi německé a v Česku žije třetina německé populace v místech, kde po staletí žili Němci.

Jenomže Německo se rychle mění − tradiční nacionalismus rozmělňují miliony přistěhovalců a skoro čtvrtina jeho obyvatel vykazuje neněmecké kořeny. K tomu země stárne a při zachování dosavadního trendu by do konce století měl klesnout počet jejích obyvatel z 80 na 70 milionů. Pokud tedy budou s Německem jeho sousedé soupeřit, tak hlavně o pracovní sílu z Balkánu a východní Evropy.