Z majitele největších německých jatek se kvůli koronaviru stal veřejný nepřítel

Všechny dosavadní problémy dokázal největší německý řezník Clemens Tönnies překrýt svými dřívějšími úspěchy. Spolu s bratrem vybudoval masokombinát s miliardovými tržbami a vyšvihl se mezi německou smetánku. V minulosti ustál byznysové přešlapy jako daňové úniky i domlouvání cen s konkurencí. Ovšem aktuálně patnáct set zaměstnanců nakažených koronavirem a lokální ohnisko, jehož se bojí celé Německo, je šrám, který Tönnies jen tak jednoduše nevyžehlí. Zvlášť když se nyní ukazuje, že ve snaze ušetřit každé euro šel nákaze v podstatě naproti.

Pověst muže, kterého němečtí novináři přezdívají králem prasat nebo kotletovým císařem, upadá a jeho podnik čelí krizi. Doposud přitom Tönnies patřil k čelným představitelům tradičního německého průmyslu. S majetkem, který časopis Forbes odhadl na 2,3 miliardy eur, se rovněž řadí mezi 100 nejbohatších Němců.

Pracovní podmínky třetího světa

Celý holding zaměstnává v Německu a Dánsku přes 16 tisíc lidí. Jeho celkový obrat loni přesáhl 7,5 miliardy eur.

Závod v Severním Porýní-Vestfálsku je největším masokombinátem v Německu. Zaměstnává více než sedm tisíc lidí a poráží 20 tisíc prasat denně. Zároveň je ovšem i největším lokálním epicentrem koronaviru v zemi.

Příčina je podle epidemiologů jasná: zaměstnanci Tönnies pracují v naprosto nevyhovujících podmínkách. Namačkaní blízko sebe v chladném vzduchu okolo výrobních linek. Navíc žijí − často i se svými rodinami − v těsných bytech a rozpadajících se ubytovnách, jež koncern poskytuje svým zaměstnancům. Ti jsou ve velkém dováženi z východní Evropy a placeni minimální mzdou. Byť řada aktivistů a některých novinářů dlouhodobě poukazovala na problémy, které v Tönnies panují, katarze přišla až s pandemií koronaviru. Z ještě donedávna úspěšného podnikatele Clemense Tönniese se tak stal veřejný nepřítel číslo jedna, který je zodpovědný za současnou vlnu nákazy.

Maso a fotbal

Clemens Tönnies se narodil v roce 1956 do tradiční (západo)německé středostavovské rodiny řezníka. Byť jej zajímala radiotechnika, nakonec se po vzoru otce vyučil řezníkem a na konci 70. let nastoupil do rodinné firmy, kterou tehdy úspěšně vedl a rozšiřoval jeho o čtyři roky starší bratr Bernd. Ten ovšem po komplikacích spojených s transplantací ledviny v polovině 90. let zemřel a Clemens se stal šéfem dobře rozjetého podniku.

Ještě před tím měl bratrovi slíbit, že se postará jak o rodinu, tak o jeho druhý koníček: fotbalový klub Schal­ke 04. Plnění těchto slibů v podání Clemense Tönniese se neobešlo bez kontroverzí a jeho metody byly často na hraně zákona. Tönnies se choval jako predátor, který − obklopen známými z politiky − dlouhodobě využíval každý prostor k expanzi. Jen velmi obtížně si držel dobrou pověst, kterou nabral štědrým sponzoringem fotbalu i měst, ve kterých sídlí jeho továrny.

Do hlavních zpráv se tak Tönnies vedle byznysových úspěchů dostal mimo jiné i kvůli několika daňovým aférám: třeba si nechal vrátit daně, které předtím nezaplatil. Před čtyřmi lety zase pobouřil veřejné mínění, když zlikvidoval několik dceřiných firem, a stát tak od nich nemohl vybrat pokuty ve výši 128 milionů eur, jež jim udělil za cenový kartel. Kvůli tomuto "úhybnému manévru" se pak dokonce měnily zákony.

Část Německa sledovala i pomyslné veřejné praní rodinného špinavého prádla mezi Clemensem a jeho synovcem Robertem (synem Bernda), kdy se tito přes právníky dohadovali, kdo z nich je v právu vést rodinný podnik.

Světlo pro Afriku

Největší průlom do povědomí běžného Němce udělal Tönnies jako šéf dozorčí rady bundesligového týmu Schalke 04. Skrze tento klub a jeho hlavního sponzora, jímž je ruský těžařský koncern Gazprom, se dostal do spojení s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Což samo o sobě německé veřejné mínění pobuřovalo.

Skutečný skandál nicméně způsobil loni na Dni řemesel v Paderbornu. V projevu doporučil německému ministrovi rozvoje a ekonomické spolupráce Gerdu Müllerovi, aby místo zavádění zelených daní postavil v Africe pár elektráren, aby Afričané měli světlo a přestali ve tmě vyrábět děti.

Následovala smršť kritiky ze všech stran a výzvy k rezignaci na pozici v Schalke 04. Tehdy to Tönnies ještě ustál, stejně jako katastrofální jarní sezonu svého týmu, který − byť jako jeden z nejbohatších v celé soutěži − nevyhrál v lize 17 zápasů v řadě. Opravdovou katastrofou se pro něj stala až nynější exploze nákazy koronavirem v jeho továrně.

Clemens Tönnies si od státu nechal vrátit daně, které ovšem nikdy nezaplatil.

Filmaři ve firmě

"Chovají se k lidem, jako by byli postradatelní," citoval týdeník Der Spiegel teologa Petera Kossena a jeho komentář k zaměstnaneckému modelu Tönnies. Další aktivisté se nebojí použít k popisu téhož termín "otroci", který má v Německu vzhledem k jeho nacistické éře velmi silné konotace.

Jakkoliv firma zahájila protiofenzivu a zprostředkovala novinářům setkání s několika východoevropskými pracovníky, kteří si práci i čistou mzdu ve výši 700 až 900 eur měsíčně chválí, pozornost na Tönnies byla upřena a novináři do managementu a jeho napojení na lokální elity začínají vrtat.

Týdeník Stern tak popsal třeba bleskovou inspekci hygieniků z poloviny května, která našla poloprázdnou ubytovnu a velkou část zaměstnanců narychlo ubytovaných v místních hotelech.

A na Tönniese se valí další problém. Regeln am Band by se do češtiny dalo přeložit jako "pravidla zpracovatelské linky". Tento dokumentární film Julie Lokšinové má sice oficiální premiéru až za čtyři měsíce, ovšem vzhledem ke svému uvedení na festivalech (kde posbíral několik cen) a aktuálním událostem se o něm diskutuje už nyní. Ukrajinská režisérka Lokšinová se v něm věnuje osudům a životním podmínkám východoevropských dělníků v jednom z německých masokombinátů. Právě v tom Tönniesově.

Podle festivalových diváků a recenzentů má být film plný detailů, kterak dělníci z Rumunska, Ukrajiny nebo Afriky za minimální mzdu − kterou jim zprostředkovatelé na­pojení na koncern ještě snižují nejrůznějšími poplatky − riskují zdraví prací v nevyhovujících podmínkách. Na bouracích linkách absolutně nerespektujících bezpečnostní pravidla, v plesnivých ubytovnách vybu­dovaných ze starých kasáren. Ze současné perspektivy to tak vypadá, že letos si Clemens Tönnies "neodpočine" ani na chvilku.