Nebezpečné chyby v německé energetické politice

Francouzský prezident Emmanuel Macron se domnívá, že čas na důkladnou revizi německého ekonomického modelu už přezrává. Co se týče energetiky, má zřejmě pravdu. Zatímco Francie vyrábí přes 70 procent své elektřiny v jaderných elektrárnách a snaží se přejít na elektromobily využívající energii z jádra, Německo spoléhá na větrné farmy a další podoby zelené energetiky. Naopak jaderné elektrárny plánuje do roku 2022 odstavit. S uhelnými takto hodlá naložit do roku 2038. Snaha roztáčet kola německého průmyslu větrem však naráží na sílící politický odpor, neboť země už je poseta tolika větrnými turbínami − některé jsou až 250 metrů vysoké −, že i ty nejkrásnější výhledy se začínají podobat průmyslové krajině.

Zemědělci a vlastníci lesů samozřejmě vítají příležitost měnit svou půdu na průmyslové lokality. Terno s pozemky obvykle udělají jen majitelé půdy na okrajích velkoměst, ale s legislativou napomáhající výstavbě větrných turbín na venkově na zlatou žílu narazili i němečtí zemědělci a vlastníci lesů.

Vrtulemi proti krajině

Rozmach větrných turbín nicméně vázne, vzhledem k sílícímu sborovému volání občanů brojících proti ničení životního prostředí. Protestních hnutí proti rozvoji považovanému za environmentální vandalství přibývá jako hub po dešti. Dokonce i německý svaz ochránců přírody začíná revidovat svůj postoj k větrným turbínám, kvůli rozsáhlému úbytku hmyzu, ptáků a netopýrů. A byť možnou alternativou k větru jsou ještě solární a bioplynové elektrárny, mají také své meze, jelikož Německo není sluncem zalitou zemí a otázka, zda nakrmit lidi, nebo auta − tedy zda pěstovat potraviny, nebo paliva −, představuje vážné dilema.

Hlavním problémem je kolísavost větrné a sluneční energie. Někdy je elektřiny málo, jindy příliš. Pokud nefouká vítr a nesvítí slunce, dodávky elektřiny se musí opřít o konvenční elektrárny. Bez ohledu na to, kolik větrných a slunečních elektráren Německo postaví, stále proto nebude moci své konvenční elektrárny odstranit. Navíc když vítr a slunce vyrábějí příliš mnoho elektřiny, pravidelně její cenu stlačují pod nulu. Tato pokřivení budou dramaticky bobtnat, pokud tržní podíl větrné a solární energetiky, v současnosti na úrovni 25 procent, vzroste nad 30 procent, protože výrobní špičky začnou překračovat poptávku po elektřině.

Ještě horší je, že jak se tržní podíl přímo využitelné větrné a solární energie bude přibližovat 100 procentům, bude totéž platit pro podíl přebytečné energie. I kdyby Německo a jeho sousedé vytvořili dokonalou elektrickou síť sahající od Alp až do Norska, s tolika přečerpávacími zařízeními, kolik by bylo v zúčastněných zemích geologicky možné, tržní podíl větrné a solární energie by nemohl překročit 50 procent, aniž by se čím dál větší objemy přebytečného proudu likvidovaly nebo znehodnocovaly přeměnou na teplo.

V konfrontaci s tímto problémem mnoho lidí za řešení označuje nástup elektromobility. Není mnoho pochyb, že auta na elektřinu jsou budoucností, vzhledem k masivním regulatorním zásahům Evropské unie do automobilového trhu (na naléhání Francie) s cílem právě toho dosáhnout. Jenže energetické problémy Německa ani zdaleka nezmírní, ale naopak ještě zhorší.

Německé domácnosti, čerpající čím dál větší díl své energetické spotřeby ze zelených zdrojů, platí za elektřinu už dnes nejvyšší ceny v Evropě, ještě vyšší než v Dánsku, které se také silně opírá o větrnou energetiku. Bude-li k elektrifikaci nucen německý dopravní sektor, výsledný nárůst poptávky po elektřině povede k dalším vzestupům cen, což způsobí trvalou újmu průmyslové základně země.

Čas na přehodnocení energetické koncepce

Chce-li si Německo zachovat konstantní ceny energií, musí mírnit své zelené ambice. Bez dalšího osekání emisí oxidu uhličitého ale nesplní závazné cíle EU pro snižování emisí skleníkových plynů a bude nuceno platit pokuty.

Z této svízelné situace jsou dvě východiska. Prvním je přestavba stávajících uhelných elektráren na plynové, které produkují jen polovinu CO2. To by Německu umožnilo snížit roční emise CO2 alespoň z 900 milionů na 770 milionů tun. Tato eventualita by vyžadovala nové plynovody podobné Nord Stream 2, společnému německo-ruskému projektu, který už teď čelí tuhému odporu Evropské komise a především Francie. Ostatně jen týden po lednovém podpisu nové francouzsko-německé úmluvy o přátelství Macron náhle přestal podporovat úsilí německé kancléřky Angely Merkelové zablokovat uplatňování pravomoci EU nad plynovodem, přestože neprochází územím žádného jiného členského státu a běžně by regulaci EU nepodléhal.

Druhou německou možností je nakupovat jadernou energii ze zahraničí nebo začít budovat nové jaderné elektrárny na vlastním území. To první by Německo mlčky akceptovalo, ale k uskutečnění druhého by muselo podstoupit politicky bolestivý proces návratu do reality a penzionovat politiky, kteří trvali na útlumu jádra. Švédsko, první evropská země, která od jaderné energetiky ustoupila po havárii na Three Mile Island v roce 1979, své rozhodnutí v roce 2009 zvrátilo. Německo bude možná jednou nuceno učinit totéž. Země už sice ztratila většinu vlastní jaderné odbornosti, ale nové jaderné elektrárny by nemusela shánět daleko: dají se koupit od Francie.

© Project Syndicate, 2019