Kontejnery, z nichž přetékají pomačkané PET lahve, igelitové sáčky a další plastový odpad, který vítr honí po ulicích, nevypadají dobře, ale to je ještě ten lepší obrázek. Horší jsou ostrovy plastových odpadků plující oceány a rozpadající se na mikročástice ohrožující život. Otázka "Co s tím?" trápí čím dál víc lidí a mnozí se snaží najít řešení.
I když obsah kontejnerů na plastový tříděný odpad na pohled vypadá ve své nevábnosti jednolitě, není tomu tak. Ve skutečnosti se díváme na směs různých druhů plastů, z nichž každý má jiné vlastnosti a jinými metodami se také musí recyklovat. Jen tak namátkou: populární igelit spadá do stejné rodiny jako novodur, ze kterého se dělají odpadní trubky − obojí je polyvinylchlorid (PVC), i když s výrazně odlišnými vlastnostmi. Naproti tomu z úplně jiného gangu jsou mikroten a PET, jejichž parta si říká polyetylen (zkratka PET znamená polyetylentereftalát). Ty recyklovat jde (i když to není bez obtíží), naproti tomu u PVC je to ještě mnohem obtížnější.
Všechny plastové odpady mají společné to, že se přirozenou cestou v přírodě rozkládají velmi pomalu (v oceánu plastová lahev "zmizí" až za 450 let). Ještě ke všemu se obvykle nepromění na něco neškodného, ale na mikročástice, které se začleňují do potravního řetězce − a dříve či později končí na našich talířích a v našich nápojích. Na rozdíl od recyklace kovů je také recyklace plastů nákladná a nepříliš výnosná záležitost.
Společnou mají ale ještě jednu věc: jejich hrozivé množství v oceánu, na které ekologičtí aktivisté poslední dobou naléhavě upozorňují, z největší části pochází ze zemí třetího světa. Podle statistiky OWID mají 60 procent na svědomí země východní Asie a Oceánie, 11 procent jižní Asie, téměř devět procent subsaharská Afrika a přes sedm procent Latinská Amerika. Naproti tomu na Evropu i se Střední Asií dohromady připadá 3,6 procenta a na Severní Ameriku pouhých 0,9 procenta. V České republice se zrecykluje okolo 60 až 75 procent plastů. Těžiště problému tedy nespočívá ani tak v otázce, jak recyklovat, ale spíš, jak přimět země mimo euroatlantickou civilizaci, aby vůbec recyklovaly.
Regranulát je jen odklad problému
Každou minutu se na světě prodá okolo milionu PET lahví. Jejich všudypřítomnost provokuje nejen ekologické aktivisty, ale i kutily všeho druhu, kteří sociální sítě zaplavují tisíci návody, jak je dál využít − od krmítka pro ptáky až po stavbu domů. Často jde o velmi důmyslné a působivé konstrukce, ale je v tom háček: problém odpadu se pouze oddálí, zatímco výroba nových lahví se nezastavuje.
Plasty se rozpadají na mikročástice, které se začleňují do potravního řetězce − a dříve či později končí na našich talířích.
Na první pohled paradoxně ale totéž platí i o velkoprůmyslové recyklaci. I kdyby se všechny odpadní PET lahve vrátily zpět do výrobního procesu, vznikne z nich zase jenom plast na bázi polyethylenu − a je úplně jedno, jestli to budou nové lahve, svetr, bunda, čalounění vozu nebo cokoliv jiného. Dříve nebo později (spíš dříve) se z toho zase stane odpad. A ten se v nejlepším případě přidá k lahvím, které mezitím průmysl dál vychrlil. Nejspíš ale ani to ne, protože oblečení v kontejnerech obvykle nekončí (většina uživatelů nepřemýšlí o tom, z čeho je jejich svetr), a navíc se kvůli přítomnosti barviv a dalších látek recykluje obtížněji.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později