Ústup globalizace neblaze dopadne na naše děti, ukazuje na datech švédský ekonom Niclas Berggren

Dopady obchodních válek, zvyšování cel a ekonomického nacionalismu se obvykle hodnotí skrze inflaci, ceny energií nebo zpomalení růstu. Švédský ekonom Niclas Berggren tvrdí, že skutečné škody mohou být ještě výraznější. Na datech ukazuje, že globalizace nevytváří jen bohatší ekonomiky, ale i otevřenější a tolerantnější společnosti. A opačně: když se svět uzavírá, nerostou pouze náklady firem a států, ale postupně slábne i důvěra mezi lidmi. „Pokud dnes politici vytvářejí nestabilní, nejistý a ochranářský svět, podepisují se na mentálním nastavení celé budoucí generace,“ varuje Berggren, který působí také na Fakultě podnikohospodářské na VŠE v Praze. V rozhovoru vysvětluje, proč protekcionismus nahrává populismu, jak geopolitická nejistota formuje naše podvědomí i postoje dětí či proč jsou tolerantnější společnosti zároveň ekonomicky efektivnější.

Ve svých textech tvrdíte, že svět platí za nárůst protekcionismu dvojí cenu. Co tím myslíte?

Základní ekonomický princip je celkem jasný a potvrzuje ho většina relevantních výzkumů: mezinárodní obchod prospívá všem zúčastněným stranám. Země, které spolu obchodují, díky specializaci a vyšší efektivitě bohatnou. Kupujete to, co ostatní umějí vyrobit lépe, a sami prodáváte to, v čem vynikáte vy. Vedle hospodářských dopadů má však mezinárodní obchod také kulturní rozměr. Od druhé světové války, a zejména pak od počátku 90. let, zažíval svět masivní nárůst otevřenosti. Nyní se naopak vracíme k uzavřenějšímu světu. Kvůli clům, kvótám, ale i probíhajícím válkám je mezinárodní výměna nákladnější. A naše výzkumy ukazují, že omezování obchodu a pohybu kapitálu s sebou nese drastické kulturní náklady. Tou druhou cenou je tedy ztráta společenské tolerance a sociální důvěry. Z výzkumů a srovnání dlouhých časových řad nám vyšlo, že ekonomická globalizace je zásadním katalyzátorem pro toleranci ve společnosti.

Čím dokáže čistě ekonomická otevřenost státu ovlivnit tak niternou lidskou vlastnost, jakou je tolerance k jinakosti?

Sledovali jsme to skrze chování, které je pro budoucnost klíčové, tedy skrze postoje rodičů při výchově dětí. V celosvětových průzkumech se rodičů ptají na zdánlivě jednoduchou věc: jak důležité je podle vás učit děti toleranci? Když jsme tyto odpovědi propojili s daty o ekonomické i společenské globalizaci, objevila se jednoznačná pozitivní souvislost. Čím otevřenější daná ekonomika je, tím více rodiče vedou své potomky k otevřené mysli, toleranci a respektu k lidem z jiného prostředí. Nutně to však neznamená, že by oni sami byli odjakživa ztělesněním otevřenosti a tolerance.

Z jejich strany jde tedy čistě jen o pragmatismus?

Rodiče si uvědomují, že aby jejich děti v otevřeném, propojeném světě uspěly, jednoduše musí být otevřené. Když se rozhlédnete po univerzitách nebo kancelářích velkých firem, uvidíte mezinárodní prostředí. V takovém prostředí denně pracujete s lidmi z celého světa a odlišných kultur. Otevřený svět vyžaduje lidi, kteří kulturní rozdíly hladce zvládají, respektují je a chtějí jim porozumět. Pokud se ale svět začne uzavírat, motivace rodičů vychovávat tolerantní generaci dramaticky slábne.

Projevilo se už v datech, že současné protekcionistické tendence, jako je třeba zvyšování cel a zavádění dalších překážek obchodu ze strany USA a dalších zemí, způsobí v budoucnu kulturní úpadek?

Problém je, že náš výzkum analyzuje vztahy mezi ekonomickou otevřeností a kulturními proměnnými na základě historických dat. Nelze sice přesně říct, k čemu dnešní situace povede, ale dá se udělat kvalifikovaný odhad na základě toho, co už z historie s určitou jistotou známe. Donald Trump opakovaně hrozí zvýšením cel na osobní a nákladní auta dovážená z Evropské unie na 25 procent. Automobilky jsou nadnárodní a politická rozhodnutí o clech je nutí k neefektivním krokům. Například k tomu, aby postavily továrny přímo v USA, aby cla obešly. Přesně to Trump chce: ať Američané montují evropská auta. Jenže z čistě ekonomického pohledu jsou to umělé, naprosto zbytečné náklady vynucené politickou hrou, nikoli reálnými tržními faktory. Když k tomu připočteme narušení obchodních tras kvůli válce na Ukrajině, bojkot Ruska, napětí na Blízkém východě hýbající s cenami ropy a zemního plynu nebo dozvuky dodavatelských šoků z éry covidu, máme před sebou prostředí plné překážek. Můj odhad je proto jednoznačný: tento vývoj bude mít hluboké negativní důsledky jak pro globální ekonomiku, tak pro naši kulturu.

Dalo by se říci, že ekonomický protekcionismus nesleduje veřejný zájem, ale něco jiného?

Už v 18. století Adam Smith jasně formuloval, že volný obchod je prospěšný pro celou společnost. Jenže v současnosti se z něj stal politický nástroj. Uzavírání trhů často vyhovuje zájmovým skupinám nebo korporacím, které z omezení konkurence přímo profitují. Pokud máte navíc zákulisní informace o tom, jaká politická rozhodnutí se chystají, můžete na tom vydělat. Existuje řada náznaků, že lidé z Trumpovy sféry vlivu investují do oblastí, jako je ropa, těsně před oznámením klíčových politických rozhodnutí. To posouvá mezinárodní obchod z racionální roviny ekonomie do nečitelné politické šachovnice, což široké veřejnosti jen škodí. Ale abychom byli féroví: mezinárodní obchod s sebou přináší i problémy. Otevření hranic přineslo na mnoha místech zánik tradičních odvětví. Vzpomeňme na útlum britského hornictví v 80. letech nebo kolaps tradičních automobilek v USA. Vytlačila je efektivnější zahraniční konkurence. Pro lidi, kteří přijdou o práci i zázemí, je to osobní katastrofa. A z jejich pocitu ohrožení mezinárodní konkurencí pramení moderní populismus.

Levná pracovní síla paradoxně drží Česko v pasti nižší přidané hodnoty a zpomaluje proces reálného dohánění západního bohatství, říká švédský ekonom Niclas Berggren.

Foto: Honza Mudra

Co s tím?

Volný obchod generuje natolik dodatečných zdrojů a bohatství, že by pro stát neměl být problém zasažené skupiny obyvatel adekvátně kompenzovat. Pokud by k tomu byla politická vůle, byla by na tom společnost jako celek v konečném důsledku mnohem lépe. Problém je, že té vůle zatím moc není.

Pokud se podíváme do historie, existují nějaké konkrétní příklady, kdy izolace trhu vyústila v netolerantní režim?

V našich studiích obvykle sledujeme data z velkého množství zemí současně, abychom našli obecně platné vzorce. Příkladem propojení izolace a netolerance je třeba Venezuela za éry Huga Cháveze a Nicoláse Madura. To byla původně velmi bohatá země, která se však značně uzavřela před světem a pokusila se o autarkii, tedy o absolutní soběstačnost. Výsledkem byl monumentální ekonomický kolaps, s nímž současně přišlo extrémně autoritářské a netolerantní společenské klima. Je těžké oddělit, co bylo dřív. Vedl k netoleranci fakt, že země přestala obchodovat se světem, nebo to bylo primárně tím, že režim netoleranci aktivně prosazoval? Pravděpodobně obojí. Obecně platí, že politici, kteří omezují otevřenost, bývají sami o sobě netolerantní. Kulturní izolace jim vyhovuje, je to součást jejich politické identity.

Funguje to stejně spolehlivě i v opačném směru? Tedy že ekonomická liberalizace automaticky přinese do společnosti více svobody a tolerance?

Nejlepším laboratorním příkladem je Čína. Na konci 70. let se posunula od totálně uzavřené komunistické ekonomiky směrem k tržně orientované společnosti. Byť se specifickými, autoritářskými rysy. Z ekonomického pohledu jde o nepopíratelný úspěch, protože tento krok vymanil rekordní množství lidí z absolutní chudoby, což se odrazilo i v globálních statistikách. Číňané se současně začali postupně otevírat mezinárodním kontaktům. Větší podíl na světovém obchodě vedl ke zvídavějšímu pohledu na svět, větší ochotě Číňanů cestovat, studovat a pracovat v zahraničí. Sice kulturní posun k toleranci probíhal pomaleji, než mnozí západní optimisté v 90. letech očekávali, ale trend byl patrný. V poslední době se však Čína – podobně jako Trumpova Amerika – začíná opět uzavírat sama do sebe, přestože je na svém exportu existenčně závislá. Pokud jeden mocný globální hráč začne jednat sebestředně, vzniká riziko odvety a dominového efektu. Myšlení typu „když oni uvalují cla na nás, proč bychom my měli nechat jejich zboží proudit volně“ se začíná částečně šířit i do Evropské unie.

Říká se, že akce vyvolává reakci, takže je pochopitelné, že země chystají odvetná cla.

To sice ano, ale EU zatím reaguje poměrně umírněně. Mnoho ekonomů navíc tvrdí, že i při vyšších clech z druhé strany je lepší dál držet volný obchod než také zvyšovat cla. Stejně nakonec nejvíce dopadnou na spotřebitele, v aktuálním případě na Američany. Jinak, kulturní dopady jsou ale zatím málo prozkoumané. Ekonomické efekty, jako inflaci nebo HDP, lze sledovat rychle, zatímco kulturní změny se měří pomaleji, protože vycházejí z dlouhodobých průzkumů.

Jak dlouho trvá, než se ekonomický šok či nejistota ohledně budoucnosti přetaví do změny myšlení celé společnosti?

V našem nejnovějším výzkumu jsme použili unikátní data ze Světového indexu nejistoty, který je založen na datech The Economist Intelligence Unit. Monitoruje stabilitu v mnoha zemích už od poloviny minulého století. Metodika je prostá, ale efektivní. Index sleduje, jak často se v pravidelných analytických zprávách o jednotlivých zemích objevují zmínky o nejistotě. Čím více těchto zmínek v poměru k délce textu, tím vyšší míra nejistoty v dané zemi. Sledovali jsme pak krátkodobé i dlouhodobé účinky této nejistoty na to, jak tolerantní jsou lidé například k náboženským menšinám, konkrétně k židům a muslimům. A došli jsme k paradoxním výsledkům. V krátkodobém horizontu, i v rámci jednoho jediného čtvrtletí, má nárůst nejistoty na toleranci dospělých lidí překvapivě pozitivní vliv.

Jak je to možné? Proč by krize měla lidi činit tolerantnějšími?

Lidé mají v momentě náhlého šoku tendenci semknout se. Projevilo se to silně třeba během pandemie covidu. Když lidé čelí bezprostřední krizi, nezačnou hned podezřívavě koukat na sousedy, kteří jsou etnicky nebo nábožensky odlišní. Spíše převáží pocit: „Máme společný problém, jsme v tom spolu a musíme si pomáhat, bez ohledu na to, odkud pocházíme.“ Tento pozitivní efekt sice nastupuje velmi rychle, ale také poměrně rychle vyprchá. Jakmile akutní fáze krize pomine, lidé se vracejí ke své základní úrovni tolerance.

K jakým výsledkům jste došli při zkoumání dlouhodobého dopadu?

Abychom mohli prozkoumat dlouhodobý vliv, zaměřili jsme se na to, jak lidskou toleranci v dospělosti ovlivní fakt, že jedinec prožil ekonomickou nebo politickou nejistotu v dětství. Z pohledu psychologie jde o takzvaná formativní léta. Vyšli jsme z toho, že nejcitlivějším obdobím je věk mezi šesti a 12 lety a následně mezi 18 a 25 lety. Pokud jako dítě vyrůstáte v éře permanentní nejistoty, slyšíte rodiče, jak mluví o riziku nezaměstnanosti, či učitele, kteří popisují aktuální geopolitické hrozby, zanechá to ve vás hlubokou stopu. Dětská psychologie to popisuje jasně: úzkostné a ustrašené dítě se instinktivně uzavírá do své vlastní, bezpečné skupiny. K rodině, k lidem, kteří vypadají a přemýšlejí úplně stejně. Kohokoli cizího pak začne podvědomě vnímat jako přímé ohrožení své křehké jistoty. Strach a negativní nastavení vůči minoritám si nese po celý život. Postoje se formují v mládí a s věkem se mění jen velmi obtížně. Pokud tedy dnes politici vytvářejí nestabilní, nejistý a ochranářský svět, podepisují se na mentálním nastavení celé budoucí generace.

Záleží i na úrovni rozvoje konkrétní ekonomiky?

Vliv bohatství země je překvapivě malý. Jako spolehlivý tlumič společenských šoků a vlivu ekonomické i politické nejistoty funguje spíše demokratická tradice. Je pravda, že země s dlouhou historií demokracie bývají obvykle ty nejbohatší, ale příčinná souvislost jde přes instituce. Demokracie pomáhá lidem psychologicky. I když je vnější svět nepředvídatelný nebo se uzavírá, víte, že jste v bezpečí, protože se můžete opřít o svobodné volby, systém brzd a protiváh a nezávislou justici. Existují instituce, které vás ochrání. Lidé mají pocit, že mohou ovlivnit to, co se v zemi děje. Navíc jsou v demokracii zvyklí mluvit s lidmi s odlišnými názory. Proto se tolik nebojí rozdílů. V zemích, kde je demokracie kratší dobu, lidé institucím v takové míře nevěří, a proto při každé krizi propadají strachu a netoleranci. Částečně je to i případ postkomunistických zemí.

Co individuální charakteristiky rodiny? Hraje roli například pohlaví dětí nebo to, vůči jakým menšinám se společnost v dobách krizí vymezuje?

Platí, že ženy jsou v dospělosti v průměru tolerantnější než muži, i když pocházejí z naprosto identického sociálního prostředí. Totéž se dá říci také o lidech, kteří dosáhnou vysokoškolského vzdělání. Jeho vliv je dokonce statisticky významnější než v případě nejistoty v dětství. Pokud jde o to, vůči komu netolerance směřuje, testovali jsme postoje k židům, muslimům, homosexuálům i Romům. Ukázalo se, že vzorec chování je zcela univerzální. Lidé v nejistých dobách nereagují negativně na jednu vybranou minoritu. Jde o plošný, obecný odpor k jakékoli odlišnosti. A nemusí jít pouze o ekonomickou nebo politickou nejistotu, může to být třeba i v reakci na přírodní katastrofy, jako je zemětřesení. Dochází k posílení důvěry v takzvanou „vlastní skupinu“, tedy směrem k lidem uvnitř rodiny či přátelům, které znali už dříve, na úkor propadu důvěry vůči komukoli cizímu.

Co by si z vašeho výzkumu měli odnést tvůrci politik a lidé z byznysu?

Podnikání neprobíhá ve vzduchoprázdnu. Je přímo závislé na mezinárodních pravidlech, zákonech a také na kultuře dané země. Lze také sledovat zmíněný index nejistoty. Z řady výzkumů vyplývá, že v tolerantnějších kulturách s vysokou mírou důvěry se firmy řídí mnohem snáz. Lidé v nich lépe spolupracují, odpadá potřeba rigidních firemních hierarchií a transakční náklady jsou nižší. Byznys by proto měl aktivně podporovat síly, které posilují otevřenost a snižují nejistotu.

Mnoho firem ale v dobách krize raději volá právě po ochranářských opatřeních a clech.

Je to sice logický, ale krátkozraký pohled. Cla mohou přinést okamžitý benefit v podobě omezení zahraniční konkurence, ale dlouhodobě ani firmám neprospívají. Dnešní globální dodavatelské řetězce jsou tak propojené, že i exportéři musí řadu komponentů dovážet. Cla jim tak paradoxně zdraží vstupy. Dynamická ekonomika potřebuje otevřenost. Ta navíc formuje společnost směrem k vyšší důvěře, což je pro zdravé podnikání klíčové.

Evropský byznys výrazně transformuje Green Deal a s ním spojené uhlíkové poplatky. Co když tržní prostředí deformují politická rozhodnutí?

To je realita, se kterou musíme pracovat. Trh sám o sobě znečištění životního prostředí nezohledňuje, proto většina ekonomů preferuje nástroje typu emisních povolenek. Ano, pro některá tradiční odvětví je to fatální rána. Politici se těchto cílů nevzdají, otázkou spíše je, jak zvládnout restrukturalizaci. Některé znečišťující podniky zaniknou, jiné se transformují. Například ve Švédsku se teď masivně investuje do klimaticky neutrální, takzvané zelené oceli. Je to extrémně drahé a výsledek je zatím nejistý, ale ukazuje to směr.

Jak by tedy měl stát k této masivní transformaci přistupovat, aby nezpůsobil sociální kolaps?

Jako nejméně špatné řešení se ukazuje skandinávský model sociálního státu. Jeho základní filozofie říká: nikdy nezastavujte strukturální změny a nesubvencujte staré technologie jen proto, abyste je udrželi při životě. Místo toho vytvořte silnou a velkorysou záchrannou síť pro lidi. Ve Skandinávii stát garantuje propuštěným zaměstnancům klidně 80 procent původního platu po dobu několika let a plně jim hradí rekvalifikaci na nové dovednosti, které trh skutečně žádá. Transformace pak pro rodiny není tak děsivá. Žádné stoprocentní záruky ale neexistují. Švédsko má i kvůli tomu aktuálně nezaměstnanost kolem osmi procent, což je výrazně více než Česko, které si drží nejnižší míru v EU. Přesto je podpora adaptability lidí tou nejlepší investicí do budoucnosti, jakou mohou vlády i odpovědný byznys udělat.

Jak z pohledu ekonoma, který zná vyspělé skandinávské prostředí, vnímáte transformaci a ekonomický rozvoj Česka?

Prahu a Česko znám poměrně dlouho, poprvé jsem sem přijel před patnácti lety. Když se projdete městem, ten rozvoj a posun vpřed je naprosto nepopiratelný. Ale původně jsem očekával, že to půjde rychleji. Ve svých přednáškách pro studenty na VŠE často ukazuji historický graf HDP na obyvatele při srovnání České republiky a Rakouska. Až do první světové války byly tyto dvě ekonomiky v podstatě na identické úrovni. Pak ale přišel zlom, rozchod a po druhé světové válce komunistická éra, která Česko uvrhla zpět. Po pádu komunismu sice nastaly turbulence, ale následně nastartovalo Česko solidní růst, který byl dokonce o něco rychlejší než v Rakousku. Jenže ekonomická propast je stále značná.

Čím si to vysvětlujete? Proč se nám nedaří bohaté sousedy definitivně dotáhnout?

Svou roli v tom hraje specifická struktura české ekonomiky. Při pohledu na data o mzdách a produktivitě zjistíte zajímavý paradox. České mzdy sice v posledních letech znatelně vzrostly, ale v evropském kontextu je Česko stále vnímáno jako země s levnější pracovní silou. To vede k tomu, že pro řadu firem je ekonomicky výhodnější najmout si na práci člověka než investovat obrovské prostředky do drahé automatizace, robotizace a moderních technologií. Tato levná pracovní síla vás tak paradoxně drží v pasti nižší přidané hodnoty a zpomaluje proces reálného dohánění západního bohatství. To je přinejmenším jedno z možných vysvětlení.

Máme se tedy smířit s tím, že s koncem globalizace a pomalým doháněním Západu nás čeká nevyhnutelný morální i ekonomický úpadek?

Naštěstí ty negativní efekty prožité nejistoty v dětství nebo strukturální brzdy v ekonomice nejsou absolutní. Svět sice prožívá těžké časy, ale ve hře jsou síly, které působí opačným, pozitivním směrem. Tou nejsilnější zbraní je vzdělání. Pokud zvýšíte nejistotu v dětství o jednu směrodatnou odchylku – což odpovídá větší změně, jako byl například nástup Donalda Trumpa do úřadu –, zvýší se pravděpodobnost, že daný člověk bude v dospělosti netolerantní, zhruba o tři až čtyři procentní body. To není málo. Pokud ale tentýž člověk získá vysokoškolské vzdělání, pravděpodobnost jeho tolerantního chování vzroste o masivních devět procentních bodů. Vliv vzdělání je tedy přibližně třikrát silnější než negativní otisk traumatu z dětství. Pro tvůrce hospodářských politik je to optimistická zpráva. Nemůžeme sice jednoduše vymazat globální nejistotu, populistické nápady světových lídrů ani historické dědictví komunismu. Co ale státy ovlivnit mohou, jsou masivní investice do vzdělávacího systému, vědy a otevřeného univerzitního prostředí. Vzdělání funguje jako spolehlivý štít. Pokud dokážeme udržet vysokou úroveň vzdělanosti a podporu mezinárodních kontaktů, máme reálnou šanci, že si otevřenou, bohatou a tolerantní společnost udržíme i navzdory tomu, že se globální trhy zrovna uzavírají.