Děti už nevyrůstají s internetem, ale s umělou inteligencí. Co to udělá s jejich vztahy, kritickým myšlením a psychikou

Pro dnešní děti se hranice mezi online a offline světem stírá. „Jsou v jednom propojeném prostoru,“ říká psychoterapeutka Tereza Komárková. Popisuje, proč lidé hledají oporu u chatbotů, jak se mění role rodičů a proč bude v době AI důležitější než kdy dřív schopnost kriticky myslet. Závislost na umělé inteligenci není dosud popsaná a prozkoumaná, proto nevíme, kde je hranice, kdy do ní člověk již padá.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že se umělá inteligence stává tématem psychoterapie? Přicházejí už klienti s problémy spojenými s AI?

Paradoxně jsem AI do psychoterapie přinesla nejdřív já sama. Vedle mého angažmá v NEO Centru pracuji i na základní škole v sociálně vyloučené lokalitě, kde je často obtížné získat u dětí důvěru. Hledala jsem způsob, jak s nimi mluvit o emocích, a napadlo mě využít AI k jejich vizualizaci. Ukázalo se, že když děti své emoce uviděly, dokázaly o nich mnohem snáz mluvit. Klienti ale zatím tolik nepřicházejí s tím, že jsou závislí na umělé inteligenci. Častější je, že například rodiče řeknou: naše dítě tráví příliš mnoho času v online světě. Teprve během terapie postupně zjišťujeme, že potomek používá chatboty či AI jako společníky. Jen to téměř nikdo nepojmenuje jako závislost. Dnes AI používají lidé ve škole, v práci i doma. Pro některé profese se stává téměř samozřejmým pracovním nástrojem. Proto se s klienty nebavíme o tom, kolik času s ní tráví, ale proč ji používají a co jim přináší. Může přijít klient, který prochází rozchodem a mezi řečí zmíní, že celou noc konzultoval situaci s ChatGPT. Nebo rodič, který ve tři ráno nemůže spát, protože zjistil, že jeho syn bere drogy, a místo toho, aby čekal do rána na odbornou pomoc, začne si povídat s AI. To jsou okamžiky, kdy se začínáme ptát, jakou roli už technologie v jeho životě hraje.

Kdy se z užitečného nástroje stává problém, tedy od které chvíle je možné mluvit o závislosti?

Závislost se nedefinuje látkou, věcí či technologií, ale vztahem, který si k nim vytvoříme, a jeho následky. Závislost můžeme mít na vztazích, na jídle, na práci, na návykové látce i na chatbotovi. V nějaké míře ji máme trochu všichni, nejsme tady „my zdraví“ a „oni závislí“, jsme na jedné škále a lišíme se právě mírou, ne druhem. Proto ani u AI nesledujeme samotný nástroj, ale to, jestli člověk ještě rozhoduje sám, nebo už to nedokáže. Jestli mu technologie nezačíná zasahovat do oblastí, kde ji nechce, tedy do vztahů, do práce, do běžného fungování. Typická situace je, když partneři sedí večer spolu, baví se o dovolené, ale při každé druhé větě jeden z nich sáhne po telefonu a jde si odpověď ověřit u AI. Tak mezi ně vstoupila technologie. A důležitá je i zpětná vazba okolí. Když mi děti řeknou, že jsem pořád na telefonu a že si s nimi už nepovídám, je to signál, že moje chování začíná ovlivňovat vztahy. Princip je zachovat v životě rovnováhu. Když se překlopíme přechodně k fascinaci AI světem, je to v pohodě. Jakmile dlouhodobě budeme ochuzovat vztahy rodinné či přátelské nebo pracovní povinnosti na úkor času s AI, je to už riziko.

Vidíte riziko v tom, když se AI stane autoritou nebo emocionální oporou?

Vzpomínám si na mladou klientku, která řešila rozchod. Kamarádi už se o tom nechtěli bavit, maminka její trápení zlehčovala, a tak začala všechno řešit s ChatGPT. Ptala se ho, jestli má bývalému partnerovi napsat k narozeninám, nebo ne. Největší problém ale nevidím v tom, že se AI ptáme. Jde spíš o to, jestli se umíme ptát a u odpovědi zůstat kritičtí. Jestli výstup bereme jako hotovou pravdu, nebo jako něco, co si ověříme a o čem přemýšlíme dál. Klienty často edukuji například v tom, že stejnou otázku mohou položit několika způsoby a pokaždé dostanou trochu jinou odpověď. S tou klientkou jsme při sezení zkoušeli zadávat stejné otázky z různých perspektiv. Jak by odpověděl optimista? Pesimista? Rodinný terapeut? Najednou zjistila, že AI není autorita, která zná jednu správnou odpověď. AI jí nedává pravdu, ale jednu z možných odpovědí. Právě to podle mě rozvíjí kritické myšlení.

Setkáváte se často s tím, že děti nebo mladí lidé více používají AI jako kamaráda nebo důvěrníka?

U některých dětí se to děje. A často to ani samy nevnímají jako vztah. Vzpomínám si na dívku, která byla ve třídě hodně izolovaná a měla velké problémy chodit do školy. Tvrdila, že s AI své problémy neřeší. Pak se ale ukázalo, že má přes deset chatbotů, které považuje za své společníky. Ona to nevnímala jako něco výjimečného. Prostě byli součástí jejího světa. Právě to považuji za jedno z největších rizik.

Digitální občanství

Rozpoznají současné děti, že nejsou v rovnováze mezi skutečným a online prostředím?

Naše generace, dejme tomu lidé starší 30 let, pořád přemýšlí v kategoriích online a offline svět. Jenže pro dnešní děti už to neplatí. Mluví se o takzvaném offlife světě, kde je digitální i reálný svět jedním propojeným prostředím. Proto často dochází k nepochopení mezi rodiči a dětmi. Když rodič řekne „Vypni ten mobil a běž si hrát ven“, dítě tomu vlastně nerozumí. Pro něj je to pořád tentýž svět.

Jsou tedy děti a dospívající nejzranitelnější skupinou vůči možné závislosti na umělé inteligenci?

Ano, ale ne proto, že by byli slabší než předchozí generace. Spíš proto, že jsme je na tenhle svět nestihli připravit. Dnešní rodiče se sami učí, jak s umělou inteligencí nebo digitálními technologiemi zacházet. Jenže současně mají vychovávat děti v prostředí, které sami nepoznali. Jsem ale optimista. Myslím si, že dnešní mladí budou jednou v tomhle mnohem lepšími rodiči, než jsme my. Vidím to třeba doma. Moje osmnáctiletá dcera, když občas ukazuje té mladší videa na TikToku, sama upozorňuje, že některé věci jsou upravené nebo že jde o fake. Přirozeně ji učí kriticky přemýšlet. To je dovednost, kterou jsme my v jejím věku vůbec nepotřebovali. Dnes děti ale potřebují digitální občanství.

Mluví se o digitální gramotnosti. Co si máme představit jako digitální občanství?

Spousta lidí si digitální gramotnost spojuje hlavně s tím, že dítě umí ovládat telefon nebo tablet. Digitální občanství je něco jiného. Je to schopnost přemýšlet o tom, co v digitálním světě vidím. Pochybovat. Ověřovat informace. Přemýšlet, jestli fotografie není upravená nebo jestli AI nemůže odpovídat zkresleně. Tohle se podle mě musí učit mnohem dřív než na základní škole. Předškolní dítě už dávno žije v digitálním světě, i když ještě nemá vlastní telefon. Vidí rodiče, jak se ptají mobilu na cestu, na počasí nebo hledají různé informace. Vidí roboty v obchodech. Technologie jsou součástí jeho života.

Tereza Komárková

Je rodinná terapeutka a sociální pracovnice. V Česku se snaží otevřít téma AI v psychoterapii a v pomáhajících profesích. Pracuje v Pražském NEO Centru, které nabízí komplexní terapeutickou péči pro duševní zdraví. Založila vzdělávací iniciativu Digiterapie. Je aktivní členkou ve skupině AI v psychoterapii při České asociaci pro psychoterapii. Organizuje pracovní stůl v Poslanecké sněmovně právě s tématem AI v psychoterapii. V současné době připravuje ve spolupráci s nakladatelstvím Portál knihu AI v psychoterapii, která má vyjít na podzim.

Foto: Libor Fojtík

Jakou roli by měli hrát rodiče v osvojování digitálního občanství svých dětí?

Důležité je, aby byli u toho. Stejně jako malé dítě nenecháme samotné na první narozeninové oslavě, neměli bychom ho nechat samotné ani při prvních zkušenostech s online světem, s AI. To neznamená dítě kontrolovat nebo mu číst každou konverzaci. Znamená to zajímat se, co s AI řeší, jaké otázky jí pokládá a jaké odpovědi dostává. Transparentně si s dětmi nastavovat pravidla tak, jak to děláme v offline světě.

Některé země zavádějí věkové limity pro sociální sítě. Měla by podobná omezení platit i pro AI?

Regulace má určitě své místo, ale nemyslím si, že samotný zákaz problém vyřeší. Viděli jsme to u sociálních sítí. Zakáže se jedna aplikace a děti si najdou jinou nebo si založí falešný účet. Australská zkušenost ukazuje, že asi 85 procent mladých uživatelů na sociálních sítích stejně zůstalo. Smysl podle mě dává regulovat prostředí. Ve škole například není důvod, aby děti o přestávkách používaly mobilní telefon. Ale pokud se soustředíme na zákazy, uniká nám podstata – prevence a vzdělávání. Mnohem důležitější než to, jestli dítě používá ChatGPT, je, proč s ním tráví šest hodin denně a proč o tom rodiče nevědí.

Kde podle vás končí odpovědnost rodičů a začíná odpovědnost technologických firem?

Odpovědnost mají obě strany. Technologické firmy by měly nést odpovědnost za design svých produktů a za mechanismy, které podporují návykové chování. Není ani špatně, že je stanovena věková hranice produktů. Debata o odpovědnosti už probíhá a je dobře, že se otevírá. Současně ale nemůžeme přenést veškerou odpovědnost na technologie. Rodiče ani školy z ní nemohou vystoupit. Právě oni děti učí, jak se ve světě orientovat a jak přemýšlet.

Nebezpečí osamělosti

Čím je podle vás AI z pohledu závislosti jiná než sociální sítě nebo počítačové hry?

U sociálních sítí, hraní her nebo třeba alkoholu jsme si za roky vytvořili určité osobní mantinely. Tušíme, že několik hodin denně na sociálních sítích nebo dvě lahve vína každý večer představují problém, a vědomě si svoje hranice nastavujeme. U AI nic takového zatím nemáme. Nevíme, kde je hranice mezi zdravým používáním a okamžikem, kdy je jí příliš. Nemáme ještě společenskou zkušenost ani vlastní intuici, podle které bychom si řekli: tady už bych měl přestat. To je podle mě jeden z největších rozdílů.

Jaké mechanismy dělají z AI potenciálně návykovou technologii?

Je neustále dostupná. Nehodnotí. Je vstřícná. Často člověka uklidní nebo pochválí. A hlavně nabízí okamžitou úlevu. Když se člověku něco stane ve tři ráno, terapeut ani přátelé většinou nejsou dostupní. AI ano. Mozek si velmi rychle zapamatuje, že právě tady našel úlevu. A příště sáhne po stejném řešení znovu. Další důležitý prvek je, že AI člověka nesoudí. Lidé se jí často svěří s věcmi, které by neřekli ani partnerovi nebo terapeutovi. Ne proto, že by věřili, že je živá. Ale proto, že se nemusí bát reakce nebo odsouzení a kritiky.

Kdo má největší sklon takovou závislost získat?

Nejzranitelnější jsou stejně jako u jiných závislostí lidé v těžké životní situaci. Ti, kteří jsou osamělí, mají narušené vztahy, necítí se bezpečně nebo jim chybí podpora okolí. V adiktologii se často říká, že opakem závislosti není střízlivost. Opakem závislosti je propojenost. Když se člověk vrátí třeba z naší pobytové léčby do prázdného bytu a nemá kolem sebe žádné vztahy, míra pravděpodobnosti, že se k závislosti vrátí, neúměrně roste. Když se ale vrátí do prostředí, kde se podařilo v rámci léčby obnovit a podpořit rodinné a přátelské vztahy, jeho šance jsou mnohem větší. Stejný princip podle mě platí i u AI.

Čím si vysvětlujete, že si lidé začínají vytvářet k chatbotům citový vztah, byť vědí, že to není duše ve stroji?

Protože vztahy potřebujeme. Jsme společenské bytosti a díky vztahům se cítíme bezpečně, důležitě a přijímaní. Když nám to z různých důvodů nedávají lidé kolem nás, může tuhle potřebu částečně naplnit i chatbot nebo jiná technologie.

Může skutečně nahradit mezilidské vztahy?

Nemyslím si. Zatím dostupné studie ukazují, že lidé, kteří hledali blízkost hlavně u chatbotů, se po čase cítili stejně osamělí jako předtím. Technologie totiž pořád neumí to nejdůležitější. Nevidí, že člověk mlčí. Nevšimne si výrazu tváře. Nezaregistruje jako já, že si klient v terapii sedne co nejdál ode mě nebo že se mu třese hlas. Právě tyhle drobné signály vytvářejí skutečný lidský vztah. A ten zatím žádná technologie nahradit neumí.

Když se vrátím k dětem či mladým lidem, může to poškodit jejich schopnost navazovat skutečné vztahy?

Současné děti vyrůstají v prostředí, kde se dospělí snaží odstranit všechno nepříjemné. Aby se děti nenudily, nebyly smutné, nezažívaly frustraci. Když jedou hodinu autem, dostanou tablet. Když čekají, pustíme jim pohádku. Jenže právě nuda, čekání nebo konflikt jsou situace, ve kterých se učíme zvládat vlastní emoce. Pokud se s nimi dítě nesetká, bude později mnohem obtížněji zvládat partnerské vztahy, pracovní konflikty nebo odmítnutí. V terapii také klientovi jen nepřitakáváme. Naopak mu pokládáme otázky, které jsou někdy nepříjemné, nabízíme jiný pohled nebo zpochybňujeme jeho dosavadní uvažování.

Může umělá inteligence psychoterapeutům pomáhat? Nebo je spíš konkurencí?

Je potřeba rozlišovat dvě roviny. První tvoří odborné aplikace vyvíjené přímo pro léčbu konkrétních psychických obtíží. Za nimi stojí klinické studie a v některých zemích je už psychiatři předepisují jako součást léčby. Ve Spojených státech například existují programy pro ženy s poporodní depresí, jimž je lékař doporučí jako doplňkovou léčbu, třeba místo medikace. To je velmi specifická oblast a podle mě dál poroste. Druhou rovinou jsou běžné AI nástroje, které mohou psychoterapeutům otevřít úplně nové možnosti práce. Mně se velmi osvědčila vizualizace emocí. Měla jsem například chlapečka s vývojovou dysfázií, který jen obtížně popisoval, co prožívá. Řekl mi, že jeho vztek vypadá jako velká chlupatá koule se spoustou očí. Pomocí AI jsme ji nechali vytvořit, vytiskli jsme ji a v dalších sezeních jsme už nemluvili o abstraktním pocitu, ale o konkrétní postavě. Povídali jsme si o tom, kdy se koule probouzí, kdy usíná, co by potřebovala. Teprve díky tomu jsem pochopila, proč měla ta postava tolik očí. Chlapec říkal, že se vztek objevuje hlavně ve chvíli, kdy se na něj ostatní dívají a on má mluvit. Právě tehdy si uvědomíte, jak silný může být obraz tam, kde slova nestačí. Podobnou zkušenost mám s dětmi, které trápily noční můry. Jeden chlapec popisoval děsivé sněhuláky, ale rodiče si z toho spíš dělali legraci. Nechali jsme AI vytvořit přesně takový obraz, jaký měl v hlavě. Když ho rodiče viděli, poprvé opravdu pochopili, jak intenzivní jeho strach je. A teprve potom se jim vybavila dávná hospitalizace z jeho raného dětství, která mohla s těmi sny souviset. Tohle všechno je vlastně stará terapeutická technika externalizace. AI ji jen obohacuje o nový jazyk a nové možnosti.

Setkáváte se s tím, že se lidé nebo i terapeuti AI obávají?

Ano, a překvapivě na obou stranách. Někteří klienti mají pocit, že terapeuta podvádějí, když se na něco zeptali AI ještě před sezením. Zároveň vidím, že řada terapeutů si zatím není jistá, jak s tímto tématem pracovat. Nejde ani tak o obavu z technologie samotné, ale o to, že chybí metodika a zkušenost. AI se stala součástí života klientů a terapeuti se s tím budou muset naučit pracovat stejně jako s jinými společenskými změnami.

Máte tedy větší obavu z vývoje AI, nebo z toho, jak se mění lidé?

Upřímně větší obavu mám z lidí. Nemyslím si, že největším rizikem je, že budou technologie stále lidštější. Mnohem víc se bojím toho, že se lidé začnou chovat roboticky. Budou očekávat, že vztahy budou vždy příjemné, okamžitě uspokojivé, bez konfliktů a bez nepříjemných emocí. 

Jak tedy bude vypadat první generace, která vyroste s AI jako každodenním společníkem?

Pokud to zvládneme dobře, jsem vlastně optimista. Myslím si, že vyroste generace, která se bude umět mnohem rychleji přizpůsobovat změnám. A to bude v budoucnu jedna z nejdůležitějších dovedností. Lidé už pravděpodobně nebudou celý život dělat jednu profesi. Budou mnohem častěji přecházet mezi obory, učit se nové věci a hledat to, co je opravdu baví. Právě AI jim může usnadnit vzdělávání i změnu kariéry, takže experimentování pro ně bude přirozenější než pro naši generaci. Současně si ale myslím, že právě proto bude ještě důležitější schopnost vytvářet a udržovat kvalitní vztahy. V tom vidím největší výzvu. Ne v tom, jestli budou umět používat AI, ale jestli budou umět fungovat s druhými lidmi.

K problematice AI vznikla pracovní skupina Poslanecké sněmovny, jste její členkou. Co by podle vás mělo být prioritou státu v této oblasti?

Především propojit lidi z různých oborů. AI není jen technologické téma nebo jen téma psychoterapie. Potřebujeme, aby spolu mluvili psychologové, psychiatři, učitelé, technologické firmy i zákonodárci. Každý vidí jen část problému a teprve dohromady můžeme hledat rozumná pravidla. Jsem ráda, že první kroky už se dějí a všichni se domluvili, aby se z toho stala stálá platforma.