Aktuální číslo časopisu Ekonom
Prvních deset let bylo hodně krušných, spousta dřiny a stejně tolik omylů. "Až se divím, že jsme v podnikání přežili," říká o sobě a svém společníkovi Jiří Kollert. Byla v tom prý zarputilost, ale i kus štěstí. Nakonec vždy přišlo něco, co dalo dvěma spolužákům ze základní školy sílu vydržet u pekařského řemesla, na které se bez znalostí a zkušeností vrhli po roce 1989.
Dnes patří jejich pekárna s ročním obratem 311 milionů korun v Česku mezi dvacet největších společností v oboru. Nedodávají přitom do zahraničních řetězců, ale především do tří desítek vlastních prodejen. A z Lanškrouna na Orlickoústecku se rozpínají do velkých měst − na západ do Hradce Králové a na východ do Olomouce. Mimo jiné proto, že pečou jiným způsobem a s jiným výsledkem, než na jaký je zvyklý zákazník tuzemských supermarketů.
Jestli dnes Jiří Kollert vnímá ve svém podnikání nejistotu, pak ji představuje stát. Třeba způsob, jakým finanční zpráva obstavuje firmám majetek zajišťovacími příkazy, podle něj Česko posouvá daleko za Ural. "Kdybych se dostal do parlamentu, tak bych se rád zeptal, jak je v demokratickém státě možné, že vás pověsí a pak se vyšetřuje, jestli jste byl vinný, nebo ne," říká.
Jak jste se dostal k pekařství? Je to rodová tradice?
Vůbec ne. Byl to takový nápad. Můj společník Dalibor Matějík, s nímž se známe od základní školy, je elektrikář. Já jsem vystudoval čtyřletou zemědělskou školu a dělal jsem technika v zemědělství, což mě nesmírně bavilo. Ale pracoval jsem v JZD a ta jsou dodnes samý komunista. Když máte nějakou ambici, chcete se dál vzdělávat, někam se dostat, tak tam nemáte šanci. Zařadí vás jako technika a tady jsi skončil. A tak jsem družstvo opustil. Kolega zase dělal v lanškrounské Tesle, což byl mrtvý podnik.
Takže jste se hned po roce 1989 vrhli do podnikání?
V roce 1990 jsme si řekli, že chceme dělat něco, co by nás dlouhodobě živilo. Ale tvrdě jsme ze začátku narazili, protože jsme o pekařině nevěděli vůbec nic. Začali jsme svépomocí stavět vlastní budovu u kolegy na pozemku, takovou větší garáž. V roce 1991 jsme upekli první chleba, ale v těch prostorech tehdy to bylo naprosto šílené. Po třech letech jsme byli na zavření, protože jsme to neuměli. Pak jsme se přestěhovali do centra Lanškrouna a začali jsme cestovat po světě, hlavně do Německa, a učili jsme se, jak se to má správně dělat.
Jak dlouho trvalo, než jste se takovými cestami na zkušenou "vyučili pekařině"?
Prvních deset let jsme si prošli velice tvrdým obdobím. Nabalila se na nás spousta podvodníků, technologie jsme koupili kolikrát špatně. Až se divím, že jsme v podnikání přežili. Zdraví odešlo, oba jsme se rozvedli. Domů jsem chodil jen na pár hodin spát. Sedm osm let jsem spal tak tři čtyři hodiny denně. Pekli jsme, rozváželi, dělali papíry.
Čím to, že jste vydrželi a přežili těch deset let?
Byla v tom taková zarputilost. Když jsme začali pekařinu dělat, tak mě to třeba vůbec nebavilo. Ale během těch let jsem k tomu oboru získal jakýsi cit a dnes jsem, řekl bych, fanatik do chleba. Miluju chleba. Pekařina je pestrý, nádherný obor.
Dnes 85 procent sortimentu pečeme a prodáme ve vlastních prodejnách. Nedodáváme do žádného zahraničního řetězce.
Vaše současná společnost Pekařství a cukrářství Sázava vznikla v roce 2001. Celá devadesátá léta jste fungovali jako živnostníci?
Nejdříve jsme podnikali jako fyzické osoby, pak jsme v roce 2001 založili společnost s ručením omezeným. Mělo to širší souvislosti. Deset let jsme to táhli ve dvou a cítili jsme, že to dál nedáme. Tak jsme začali tvořit management. Navíc místo ve středu Lanškrouna, kde jsme byli od půli devadesátých let, se ukázalo také jako nevhodné. Ale v době, kdy jsme to kupovali, jiné pozemky prostě nebyly. Nicméně postupně se nám firmu podařilo rozjet tak, že jsme mohli koupit parcely a postavit současnou tovární halu v Sázavě. Tu jsme dokončili v roce 2008.
Lidé z byznysu občas mluví o tom, že Češi jsou velmi výrobně zdatní, ale neumí prodat. Jak vy jste rozvíjeli obchod?
Myslím, že s kolegou máme oba dva v životě štěstí. Spoustu průšvihů, ale vždycky přijde něco, co nám dá sílu: vydrž ještě chvíli. Měli jsme taková rozcestí, co s tím dál, že takhle se to nedá dělat. A najednou zaťukal u nás na dveře kluk. Byl to Martin Březík z pekárny Svoboda a Březík ve Zlíně. Oni začínali jako dva společníci úplně stejně jako my. Ale Martin Březík, protože emigroval do Německa a pracoval v pekárně, měl úžasné množství zkušeností, znal technologie a vozil je použité nebo nové do pekárny ve Zlíně. A rozvíjel vlastní prodejní síť, vlastní obchody. Nám řekl: "Kluci, takhle to dělat nemůžete, to zahynete."
Konkurent vám přijel takhle poradit?
On přijel s něčím, vlastně už nevím s čím. Jen si pamatuji, že přijel ohromným mercedesem a my jsme na to koukali, jak si může pekař dovolit takové auto. My jsme měli montérky a staré dvanáctsettrojky. Řekl nám: "Kluci, tudy cesta nevede, to vás zabije." Naložil mě do auta a jeli jsme do Německa. Tam mi radil: "Potřebujete pec, tahle je starší, ale výborná, tu berte." Prostě nám v jisté chvíli ukázal cestu.
A po jeho vzoru jste přišli na to, že musíte budovat vlastní síť prodejen?
Vlastní síť prodejen, jiné technologie, jiný způsob výroby a řízení lidí. Dnes 85 procent sortimentu pečeme a prodáme ve vlastních prodejnách, 15 procent zbývá na všechny ostatní. V podstatě jsme jedni z mála, kteří nedodávají do žádného zahraničního řetězce.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
