Na dalšího silného politika si počkáme hodně dlouho

Jediným způsobem, jak účinně čelit absenci silných politických osobností ve veřejném prostoru, a tím i čím dál většímu vyprazdňování politiky, je rozvíjení i jiných forem demokracie, než je zastupitelská, je přesvědčen profesor Martin Potůček.

Všichni se shodují, že s odchodem Václava Klause z prezidentského úřadu končí v Česku éra silných politických osobností, a všichni se také shodují, že šlo o dva antipody. Není to tak, že se jako ekonom vůči lidskoprávnímu Havlovi vymezit musel?

Po listopadu 1989 zde nebyl jen Václav Klaus. Od roku 1990 do roku 1992 spolu soupeřily dvě ekonomické koncepce, a ta Klausova se prosadila proto, že se začal už v té době prosazovat jako silná osobnost politická, se zázemím v podobě nově se ustavující ODS.

Klausovým oponentem míníte Valtra Komárka?

Nejen jeho, třeba Jan Švejnar už v lednu a únoru 1990 rozvinul alternativní koncept ekonomické reformy v tehdejším Československu.

Proč se neprosadil?

Právě proto, že byl akademik a neměl za sebou politické zázemí, které si postupně vybudoval Václav Klaus. Vyskytli se i další ekonomové oponující Klausovým koncepcím, například Václav Valeš, do roku 1992 místopředseda tehdejší federální vlády. Šlo o koncepty alternativní, gradualističtější, s větší vahou kladenou na institucionální rámec ekonomiky, s alternativním pohledem na privatizaci, který se více blížil postupnému předávání státních podniků jednotlivým silným ekonomickým subjektům, firmám, zahraničním i našim. Ty spolu soupeřily.

Měl Václav Klaus i mezinárodní oporu?

Celková společensko-politická atmosféra se od devadesátých let až do začátku globální krize v roce 2007 nesla v duchu neoliberálního konceptu, Washingtonského konsenzu. To byla pro Václava Klause velká opora. Tehdejší Evropské společenství se, co se týče reforem, drželo zpátky. Když si vzpomenu na Kodaňská kritéria přijetí naší země do EU, vybavuji si tři základní nároky: abychom měli tržní ekonomiku, ovšem včetně institucionálních rámců, dále demokratický politický systém a také právní stát, který by byl kompatibilní s právem EU. To však nebylo dostatečné pro ošetření velkých majetkových transferů, které byly podporovány ze strany mezinárodních finančních institucí. Ale hlavně - k největšímu jen vlažně veřejnou rukou spravovanému přesunu majetků v řádu stovek miliard korun docházelo hned v prvních letech transformace.

Všeobecně se soudí, že krizí, která po válce vygenerovala silné politické osobnosti, bylo období přelomu 70. a 80. let minulého století. Vyčerpání sociálního státu a ekonomická krize přivedly na scénu lidi, jako byla Margaret Thatcherová a Ronald Reagan...

U obou to byla jak neoliberální idea, která šla poměrně ostře proti sociálnímu státu a určitému vybalancování vztahu mezi správou a trhem, tak silné politické zázemí.

Co je vlastně přivedlo na politické výsluní?

Dostáváme se k základnímu problému soudobých společností, což je vliv peněz na politiku. Velké peníze usilují o rozmnožování nejen na půdě samotného trhu a podnikání, ale i na půdě podmínek, které tyto velké ryby na trhu mají. Jejich přirozenou potřebou je ovlivňovat politiky, aby jim co nejpříznivější podmínky vytvářeli. Se vstupem Thatcherové a Reagana na scénu nesouvisí jen podpora politiků, ale také konzervativních think-tanků, které od velkého byznysu dostávaly peníze, aby podporovaly ideje, jež se pak promítly do silné vlny neoliberalismu. Politici pak už jen jako by sklízeli ovoce. Samozřejmě že také vyrůstali v nějakém kontextu a byly to kompetentní osobnosti.

Uvažujeme-li o nich, musím zmínit ještě něco, co berte jako spekulaci: V okamžiku, kdy je země ve válečném konfliktu, úloha státu nutně významně roste: objevuje se válečné hospodářství, plánování, zejména zbrojní výroby, velké půjčky a velké oběti obyvatelstva, jež také zvyšují roli státu v sociální oblasti. Když pak nastane delší období míru, není vyloučeno, že stát ustupuje do pozadí a vychází vstříc ekonomickým zájmům.

Mocenské poměry mezi ekonomikou a politikou se změnily. Je to vidět i u nás, kde se politici jako politici chovali jen pár let po Listopadu, pak se jejich chování začalo měnit. Vypovídá o tom i politologická teorie o genezi politických stran. Dokázal byste popsat, jak se česká politická realita v tomto smyslu měnila?

Máte pravdu. S částečnou výjimkou dvou politických stran zděděných z doby komunismu, komunistů a lidovců, nemáme žádné masové strany. A i těm valem ubývá členů. V některých evropských zemích sice stále existují, ale i tam členstva ubývá a mají to stále složitější. Nové české politické strany se masovými nestaly, což je velký problém české politiky. Politici s idejemi to ve stranách, které nejsou masové, mají mnohem obtížnější, než kdyby jejich strany takové byly. Tím, že role politických stran je zároveň velmi pevně fixována v naší ústavě a že strany se definovaného koláče moci nikdy nevzdají, vzniká veliký problém, neboť kompetentnost stran je mnohem nižší, než by bylo pro rozvoj společnosti žádoucí.

Vraťme se k české politické scéně. Vyrůstá zde někdo nový a nadějný?

Na nějakou silnou osobnost, která by měla odpovídající politické zázemí, nosnou politickou ideu a v optimálním případě i etický grunt, si budeme muset počkat. Pokusů zde několik bylo a je, ale nezdá se mi, že by některý z nich měl šanci uspět. Je to také otázka času. Mluvíme-li o silných osobnostech ve smyslu, jak jsme si je definovali, může to být otázka nikoli let, ale desetiletí. Třeba už mezi námi taková silná osobnost chodí, jen ještě nestačila uzrát, a o své budoucí roli sama ještě neví.

 Foto: Jiří Cajska

---

 

Kde dnes hledat skutečného politického lídra?
Proč má politický systém mouchy a přestal generovat opravdové lídry?
Kdy přijde nový silný politik?

VÍCE SE DOČTETE V NOVÉM VYDÁNÍ TÝDENÍKU EKONOM, KTERÝ VYŠEL VE ČTVRTEK 17. LEDNA.