Kaddáfího pád: Jaký bude další osud Libye?

Režim libyjského vůdce Muammara Kaddáfího je po půl roce u konce s dechem. Povstalci, kterým dodaly odvahu předchozí revoluce v Tunisku a Egyptě, ovládli s podporou zemí NATO poslední Kaddáfího baštu, Tripolis v západní části státu.

Ropa teď zřejmě bude o něco levnější, nové příležitosti se mohou otevřít i pro české firmy, které se v posledních pěti letech pokoušely v relativně bohaté Libyi uchytit. Ale jen v případě, že mezi písečnými přesypy konečně zavládne klid.

V to doufají i miliony samotných Libyjců a Západ vystrašený prognózami, že beznadějně uvázne v konfliktu, který nakonec nabere podobu nikomu nevyhovující remízy.

Oddechnou si však skutečně? Zatím vůbec není jasné, co může po porážce 42 let trvající diktatury následovat. A zda více než dva tisíce mrtvých Libyjců, jejichž životy si občanská válka podle odhadů OSN vyžádala, bude konečné číslo.

V krajním případě se Libye může rozdělit na dvě části. Rozpad by asi nebyl bezproblémovou záležitostí - nová hranice by vedla mezi bohatým východem a o poznání chudším západem.

Ve hře je ohromné přírodní bohatství, zásoby ropy a zemního plynu, které zajišťují více než 70 procent celkových příjmů a 95 procent exportu. Většina se přitom nachází ve východních oblastech, respektive podél možné hranice.

Na minovém poli

Národní přechodná rada, vrcholný orgán povstalců, si rozpad země zatím nepřipouští. Ujišťuje o jednotě, nástupu demokracie a hlavně o volbách, které ji nastolí.

To vše si přeje i Západ v čele se Spojenými státy. Jejich prezident Barack Obama již optimisticky vzkázal, že budoucnost Libye je v rukou jejího lidu. Jenomže realita je poněkud složitější.

»Spojené státy a jejich severoatlantičtí spojenci zásahem v Libyi vstupují na nebezpečné politické a demografické minové pole,« varoval letos v březnu, ihned po propuknutí bojů a začátku západní vzdušné intervence, která rebely zachránila před porážkou, Ted Carpenter. Podle tohoto specialisty amerického Cato Institute na obrannou a zahraniční politiku hrozí této severoafrické zemi další konflikt. Nevylučuje ani závěr v podobě rozkladu státu na tradiční regiony.

Nejde o názor akademika odtrženého od reality. Jeho slova potvrzuje i obchodní rada v Libyi Jaroslav Reif.

»Všichni teď očekávají, že se povstalci po definitivní porážce plukovníka Kaddáfího mezi sebou pohádají. Je to možné, uvidíme,« řekl Reif týdeníku Ekonom.

Nešlo by o nic neobvyklého, pro příklady není nutné chodit daleko. Po pádu totalitního režimu zanikl Sovětský svaz, za občanské války se zhroutila Jugoslávie. I Československo vydrželo po sametové revoluci pohromadě jen dva roky.

Kyrenaika versus Tripolsko

Rozpadu Libye přitom nahrává, že vznikla jako umělá konstrukce. Na mapě se poprvé objevila jako italská kolonie, když fašistický vůdce Benito Mussolini nařídil v roce 1934 spojit tři odlišné oblasti vybojované už dříve na Turcích.

Po válce země zůstala pohromadě snad i proto, že o západní Tripolsko měl v roce 1945 zájem sovětský vládce Josef Stalin.

»Rozmanité kmeny obývající Kyrenaiku a Tripolsko nemají prakticky nic společného. V minulosti naopak byly často na kordy,« připomíná Ted Carpenter.

Řídce osídlený vnitrozemský a zcela vyprahlý Fezzán nikdy neměl větší význam a zřejmě se o něj nebude bojovat. Naopak obě pobřežní provincie, tedy východní Kyrenaika (s 29 procenty Libyjců) se střediskem v Benghází a Tobruku a západní Tripolsko (s 63 procenty populace) vždy přitahovaly zájem okolního světa a vzájemně si konkurovaly.

Ted Carpenter předkládá dvě možnosti. Povstalci zachovají Libyi v současné podobě, ale přenesou těžiště moci z dnešního hlavního města do Benghází. To pochopitelně povede k vnitřním třenicím.

Druhou variantou je úplné rozdělení státu. Americký analytik podotýká, že odlišnosti obou provincií jsou si vědomi samotní Libyjci. »Po druhé světové válce původně bengházský král Idrís sdělil, že hodlá vládnout pouze na východě a že o Tripolsko nemá zájem. Vláda nad celou zemí by podle něho byla příliš složitá,« uvádí Carpenter.

Panovník měl pravdu. V roce 1969 jej svrhl z trůnu při takzvané zelené revoluci, která chtěla spojit islám se socialismem, právě sedmadvacetiletý Muammar Kaddáfí a s ním spojené západolibyjské kmeny. Východ zbavený moci proti němu v roce 1980 povstal, ale byl tehdy poražen.

Nyní hrozí, že se situace otočí a poražení Tripolci budou z podřízeného postavení vinit Západ. Prezident Barack Obama už také vítěze vyzval, aby se při vyřizování účtů Libyjci řídili mezinárodním právem.

I tak existuje nebezpečí, že se spojenci z NATO dostanou po své intervenci do podobné situace jako v Afghánistánu plného znepřátelených frakcí.

Více se dočtete v novém vydání týdeníku Ekonom, který vychází ve čtvrtek 25. srpna. Celý článek si můžete přečíst také pod odkazem níže: