Chtěli byste se se svým šéfem či kolegy potkávat nejen přes den v práci, ale třeba také ráno při vynášení odpadků či večer při zalévání balkonových květin? Nebo snad spolu dokonce každý víkend grilovat na zahradě maso?

Pro většinu lidí je takový styl života šílenost, do níž by šli jen výměnou za enormně vysoký výdělek nebo za vyřešení akutní bytové nouze.

Právě proto býval život ve společných bytovkách dříve »výsadou« především armádních či policejních důstojníků. Anebo úředníků, železničářů a dělníků žijících ve speciálně postavených koloniích, jako bývala třeba úřednická »kolonka« v pražských Dejvicích, Masarykova kolonie bankovních úředníků v Košicích či hornické kolonie v Ostravě.

Jenže v současném Česku se pro společný život v práci i v soukromí rozhodla i řada bohatých, špičkových podnikatelů a jejich manažerů. A to - na rozdíl od uvedených lampasáků či horníků - docela dobrovolně a záměrně.

Nový fenomén

Týdeník Ekonom zjistil, že život ve vilové kolonii v těsném sousedství s kolegy z firmy zlákal vedle šéfa energetického gigantu ČEZ Martina Romana, Zbyňka Frolíka, majitele továrny na výrobu nemocničních lůžek Linet, nebo Petra Vinkla, šéfa kladenské společnosti Izoglass, která vyrábí technické sklo.

Na pražské Hanspaulce pak spolu sousedí starší vily nejbohatšího Čecha Petra Kellnera a jeho generálního ředitele a menšinového spoluvlastníka PPF Jiřího Šmejce.

Prakticky to chodí tak, že se kamarádi z vedení jedné či více firem dohodnou na koupi velkého pozemku na lukrativním místě, pak si ho rozparcelují a postaví vily.

Areál bývá jednotně oplocen, ploty mezi jednotlivými pozemky jsou jen symbolické, třeba z keřů.

Psychologové vidí na tomto trendu negativa, ale i řadu pozitiv. Na jednu stranu se bohatí lidé v důsledku společného bydlení pohybují stále jen v prostředí stejně zámožných sousedů, a v tomto případě dokonce mezi stále stejnými osobami.

Na druhou stranu, v případě velkých pozemků se spolubydlící ani nemusejí potkávat nebo vidět.

Podnikatelé, jejichž bydlení týdeník Ekonom zmapoval, jsou však přes všechny uvedené výhrady vesměs spokojeni.

Vítejte ve Frolíkově

Pahorku na severním okraji středočeského města Slaný se běžně říká »U hvězdárny«, podle starší astronomické pozorovatelny, která původně lokalitě dominovala. Dnes by však tamní vilová čtvrť klidně mohla nést jméno Frolíkov.

V roce 1998 totiž koupila zhruba jeden hektar zdejších pozemků čtveřice manažerů Linetu v čele se zakladatelem a hlavním majitelem firmy Zbyňkem Frolíkem. Během dvou let si zde postavili domy, z nichž mají svoji továrnu v nedalekých Želevčicích, kde se vyrábějí nemocniční lůžka pro celý svět, doslova na dohled.

»Musím říci, že máme úplně dokonalou komunitu,« pochvaluje si Frolík pro týdeník Ekonom i po deseti letech svoje tehdejší rozhodnutí bydlet s nejbližšími podřízenými po boku.

»Abych nemusel denně trávit půldruhé hodiny dojížděním do práce z pražského Suchdola, kde jsem do té doby bydlel, skoupil jsem postupně pozemky ve Slaném, nechal tam zavést veškeré sítě a dohodl se s kamarády, že vytvoříme komunitu. Ono je totiž lepší si sousedy vytvořit, než je zdědit. Co bych dělal se sousedem, pokud by mi spadl ořešák na jeho plot a on by se se mnou chtěl soudit?« objasňuje hlavní výhodu Frolík, který zároveň působí ve Slaném jako zastupitel.

Prostor prý nabídl jen lidem, které si předem otipoval. Kromě čtyř přímých kolegů z firmy (existovala v té době již osm let) se totiž projektu společného bydlení zúčastnily i další osoby. Při jejich výběru podle Frolíka vždy hrálo roli, aby byly na stejně vysokém stupni společenského žebříčku a aby měly obdobné politické smýšlení. Jinak by totiž mohly vznikat hádky.

Vybraným přátelům pak Frolík prodal koupené parcely za cenu nákladů. Vedle Frolíkovy vily, která je v areálu největší, vzniklo dokonce jakési náměstíčko, kolem něhož bydlí jak současný ředitel Linetu či hlavní konstruktér firmy, tak třeba i rodina jedné z Frolíkových dcer.

Život bez plotů

Mezi pozemky dosud vede veřejně přístupná cesta, její část však nedávno jeden z obyvatelů přece jen znepřístupnil, když na ní vystavěl vstupní vrata. Vzhledem k tomu, že ulice je na soukromém pozemku, ani k tomu nepotřeboval stavební povolení od slánské radnice.

Na rozdíl od běžných českých satelitů nenajdeme mezi vilami ve slánském »Frolíkově« ploty - jsou tu nanejvýš jen keře, které pozemky symbolicky oddělují.

»To je pravda, děti se u nás volně pohybují. A protože se známe i s příbuznými sousedů a každý dům má svoje griloviště, stalo se tradicí, že jednou za týden s vysokou pravděpodobností zakotvím na nějakém grilovacím posezení u některého z domů,« usmívá se Frolík.

Dá se ale vůbec zabránit, aby se hovor šéfa firmy se svými spolupracovníky na takové party dříve či později nestočil k práci? Prý dá. Frolík tvrdí, že přirozenou zábranou je přítomnost lidí, kteří nejsou z podniku.

Přiznává však, že někdy je firemní téma silnější. »To nás pak musejí utnout manželky, protože je to nezajímá,« popisuje.

Zatímco u majitele firmy je chuť obklopit se i v soukromí svými podřízenými ještě pochopitelná, protože tak má své okolí pod kontrolou, jaké důvody pro společné bydlení mají zaměstnanci?

Dnešního ředitele a muže číslo dvě v Linetu Tomáše Koláře zastihla Frolíkova nabídka zrovna ve chvíli, kdy se chystal stavět vlastní dům. Jak Kolář řekl týdeníku Ekonom, kromě výhodné ceny pozemku prý rozhodl fakt, že si mohl vybrat sousedy.

»Soused je stejně důležitý pro klidné žití jako sama lokalita. A u hvězdárny nám to funguje dobře,« pochvaluje si i on.

Rizik společného bydlení s kolegy z firmy si byl vědom, dokonce mu prý i rodiče vyčítali, že dělá hloupost.

»Ale já si myslím, že to je vždycky o osobnostech, jestli mají k sobě respekt, jestli dokážou tolerovat svůj čas a svoje soukromí a zda dokážou oddělovat práci od zábavy. Pokud tyto tři věci fungují, tak je to úplně v pohodě. Já jsem tady naprosto spokojený,« líčí Kolář.

Za deset let se prý všichni naučili odstiňovat své blízké od pracovních problémů.

»Když máme nějakou věc k řešení, tak si někam zalezeme, nikoho neotravujeme. A když jsou naopak všichni pohromadě, tak se o práci nebavíme,« popisuje Frolíkova pravá ruka.

Šlouf, Dalík, Janoušek a Dvořák

Česká veřejnost zná ovšem některé příklady společného bydlení kamarádů kooperujících na poli byznysu už déle. Byť jde nejspíše jen o vrchol ledovce, protože řada významných podnikatelů vlastní své nemovitosti prostřednictvím účelově založených firem, takže dohledat skutečného vlastníka je skoro nemožné.

Pomineme-li fakt, že byty na stejné adrese v Klausově ulici na pražské Velké Ohradě si roku 2000 pořídilo hned několik prominentů tehdejší Zemanovy vlády (mimo jiné šéf poradců premiéra Miroslav Šlouf a ministr zahraničí Jan Kavan), lze za skutečné pionýry tohoto fenoménu společného bydlení považovat lobbistu Marka Dalíka a expremiéra Mirka Topolánka. Oba si totiž v roce 2006 pořídili luxusní byty na stejném patře v jednom domě v prestižní ulici Na valech na pražských Hradčanech.

Domácká vzájemnost však nevydržela ani po dobu Topolánkova působení v ústavní funkci. Expremiér se totiž z bytu záhy odstěhoval od manželky za novou přítelkyní a Dalík dal posléze přednost nově pořízené nemovitosti zhruba o dvě stě metrů dále.

Účel a význam dočasného soužití obou kamarádů zůstaly zahaleny tajemstvím.

Podobně je tomu i s dvěma novými vilami na severním svahu Kavčích Hor v pražském Podolí.

Jak v roce 2008 zjistil týdeník Ekonom, na pozemku známého pražského lobbisty Romana Janouška vyrostly dva objekty. První z nich patří Simoně Janouškové, lobbistově manželce, druhý pak Radaně Dvořákové, což je žena generálního ředitele Letiště Praha a Českých aerolinií Miroslava Dvořáka.

A opět měli oba významní muži kromě vil společné i obchodní zájmy, což v té době byla privatizace pražského letiště.

Kamarádi z Chuchle

Vyznavačem společného bydlení je i jeden z nejvýznamnějších současných českých byznysmenů, šéf ČEZ Martin Roman (viz Ekonom č. 3/2009).

»Pozemek byla velmi výhodná koupě, podmínkou ale bylo, že se musí vzít celý. Logicky chce mít člověk za souseda někoho, koho zná, proto jsem navrhl i kolegům z práce, zda by se také nechtěli podílet,« vysvětlil Roman týdeníku Ekonom, proč dnes jeho dům sousedí s vilami jeho bývalých i současných spolupracovníků.

Uvnitř nového oploceného areálu na kraji pražské Chuchle tak těsně vedle Romanovy nemovitosti stojí objekty manažerů plzeňského holdingu Škoda Tomáše Krska, Michala Koreckého a Jiřího Zapletala.

S nimi Roman spolupracoval, když byl před nástupem do čela ČEZ v dubnu 2004 šéfem plzeňské Škodovky. Partnery však byli i později, když s nimi Roman jednal jako s dodavateli strojírenských výrobků pro českou energetiku.

A přes ulici stojí vila Daniela Beneše, druhého muže ČEZ.

Kromě vrcholných kapitánů ČEZ a Škody Holding se života v chuchelské osadě o rozloze tří hektarů účastní i majitel sítě pražských pizzerií Coloseum Jan Mužátko a Aleš Minx, manažer PPF Group.

Hříčkou náhod se pak i Romanova kolonie stejně jako Frolíkova ve Slaném nachází v lokalitě zvané Hvězdárna. Když týdeník Ekonom před časem nazval Romanovu chuchelskou kolonii kibucem, netušil, že si tento pojem osvojí i její obyvatelé. Sám Martin Roman líčí, jak kolegům někdy řekne »jedu do kibucu«, čímž myslí domů.

Způsob, kdy si několik spřátelených manažerů společně koupilo pozemek, rozparcelovali si ho a postavili si vily s jednou hlavní vstupní branou, však kritizoval architekt Vít Máslo, který měl původně celý chuchelský projekt řídit.

»Je to naprostá výjimka, sám si podobný druh bydlení s kolegy z firmy nedokážu představit,« uvádí.

Na nabídku společného bydlení v Chuchli nereflektoval svého času ani bratr šéfa ČEZ Patrik Roman, ředitel Pražských služeb.

»Byl jsem přizván, ale nechtěl jsem. Ví se, že mezi příjmy mého bratra a mými je relativně velký rozdíl. Já bych se tam dobře necítil. Navíc velmi striktně odlišuji práci od soukromí. Nejvíce si odpočinu a nejraději trávím čas s kamarády, které nenajdete na žádné VIP listině,« řekl před časem týdeníku Ekonom.

Psycholožka: Skvělá hra

A co říkají na společné bydlení některých českých špičkových manažerů psychologové?

»Určitě je tady negativum, že se podnikatelé pohybují neustále ve stejném okruhu lidí, a třeba děti tak mají malou šanci poznat jiný životní styl,« říká psycholožka Irena Wagnerová, místopředsedkyně České asociace psychologů práce a organizace.

Pro firmu však podle ní může být propojení práce a bydlení jejích představitelů pozitivním signálem. »Vypovídá to o přátelských vztazích. Z hlediska teambuildingu přináší bydlení v sousedství řadu příležitostí, rodiny mohou společně pořádat výlety či grilování, což všechno stmeluje pracovní tým,« soudí Wagnerová.

Co podnikatele a manažery ke společnému bydlení táhne? Podle psycholožky mají někteří bohatí strach z normálních lidí a jen těžko mezi nimi mohou bydlet. »Když se ve svých domovech obklopí manažery či partnery ze své firmy, je to pro ně alespoň předvídatelné prostředí,« dodává s tím, že byznysmeni si dnes mohou postavit své rezidence kdekoli už jen teoreticky.

»Ve skutečnosti je pro ně prvořadé, aby bydleli mezi stejně úspěšnými a známými lidmi, v bezpečném prostředí,« říká.

U některých společně bydlících byznysmenů, jako například u šéfa ČEZ Martina Romana, prý může jít i o podvědomé dodržování skupinového řídicího stylu ve firmě.

Vyznavači »one man show« typu Aleše Hušáka ze Sazky by proto asi na něco podobného nepřistoupili.

Wagnerová upozorňuje, že pro byznysmeny může být lákavé i to, že si na stavbu více vil na společném pozemku mohou vzít jednoho stavebního dodavatele. Ušetří tím totiž nejen peníze, ale i drahocenný čas.

Experiment v Žilině

Že podobná »ghetta« společně žijících podnikatelů mohou mít problematické konce, ukazuje minikolonie na kraji vesnice Žilina na Kladensku, hned kousek od východního cípu obory prezidentského zámku v Lánech.

Tam si v roce 2001 vyhlédla volné pozemky trojice společníků z kladenských firem Kosta a Izoglass, které se zabývají stavebnictvím a výrobou technického skla. Podnikatelé a kamarádi Petr Vinkl, Jaromír Matějka a Václav Ženíšek si postavili nejen tři rodinné domy se společnou příjezdovou cestou, ale i tenisové kurty. Pustili se i do stavby hotelu, ten však dodnes není dokončen.

»Zkušenosti se společným bydlením mám dobré. Mohli jsme si vybrat dobré sousedy. Plánovaná investice vyšla, obec náš příchod uvítala,« pochvaluje si Vinkl celý projekt. Přesto osada de facto zanikla.

Václav Ženíšek totiž svůj dům v roce 2006 prodal firmě Nikita, respektive jejímu majiteli Romanu Jemelkovi, a od letošního února ve své vile nebydlí už ani Vinkl.

»Musím říci, že s novým majitelem již původní záměr nefungoval. V naší trojici jsme mezi sebou měli řadu dohod, a ty najednou jako by neplatily. Tím, že máme na naše pozemky vstup jedinou branou a jiné řešení není možné, tam vznikají třecí plochy - to se týká třeba i úklidu sněhu,« popisuje Vinkl novou situaci.

Jedeme dál

Nicméně Romanovy Chuchle ani Frolíkovy čtvrti ve Slaném se problém rozpadu zatím nedotkl.

Naopak. Majitel Linetu před pár lety za vlastní peníze koupil severně od domů manažerů své firmy další čtyři hektary pozemků, na kterých již vzniklo deset z plánovaných pětatřiceti řadových domů. A vedle nich vznikají ještě další rodinné domky.

Účel řadovek situovaných u silnice ze Slaného do Budišova nad Ohří je, jak Frolík přiznává, prozaický. Mají odstínit manažerské vily od frekventované komunikace.

»Některé pozemky si ale dál necháváme pro sebe, protože máme starší rodiče a děti, abychom jednou mohli bydlet blízko,« vysvětluje.

I to je důvod, proč bydlení ve společné firemní kolonii může být pro dobře situované podnikatele čím dál lákavější. Jakkoli se bydlení se šéfy pod jedním zámkem může zdát pro mnohé z nás bizarní.

Jan Štětka

Na pahorku na jižním okraji pražské Chuchle se rozprostřelo městečko vrcholných manažerů firem ČEZ a plzeňské Škody Holding. Středem oploceného a střeženého areálu vede skrze recepci ochranky (mimo záběr nahoře) centrální přístupová cesta k domu generálního ředitele ČEZ a bývalého šéfa plzeňské Škodovky Martina Romana i k dalším vilám. Foto : Radek Vondra

Ústředním objektem nové vilové čtvrti na severu Slaného už není jen městská hvězdárna (na obrázku dole), ale i dům Zbyňka Frolíka, hlavního majitele firmy na výrobu nemocničních lůžek Linet. Kolem přilehlého náměstíčka, dnes pro veřejnost uzavřeného vraty přes ulici, bydlí hlavní manažeři firmy, jejich rodinní příslušníci a přátelé. Vpravo nahoře je část Frolíkem přikoupeného pozemku pro nové domy. Foto : Radek Vondra

Trojice šéfů a spolumajitelů kladenské firmy Kosta si před deseti lety pořídila trojici vil, tenisové kurty a rozlehlý hotel ve vesnici Žilina při okraji obory prezidentského zámku v Lánech. Hotel však dodnes není zcela dokončen a není v provozu. I »družstvo domkářů« se už rozpadlo, jeden z domů má nového majitele bez vazby na firmu Kosta a ani v dalším už jeho vlastník nebydlí. Foto : Radek Vondra

Související