Amerika překonala éru prohibice, snad se jí podaří odříznout i od trumpismu, říká historik Vít Smetana

Postupimská dohoda před 80 lety měla zajistit klidný poválečný vývoj. Na ten ale nedošlo – proč?

Pravda ale je, že došlo k úspěšnému završení trojstranné snahy velmocí z let druhé světové války. Jejich představitelé se dokázali sejít a domluvit se na konkrétních věcech. Týkaly se hlavně dalšího nakládání s Německem. Mnohá ujednání, podobně jako při setkáních v Teheránu a Jaltě, byla však formulována pružně a umožňovala různé výklady. V protihitlerovské koalici se totiž spojily tři velice odlišné země s odlišnými cíli. Na jedné straně to byla imperiální Velká Británie a antikoloniální USA s demokratickým uspořádáním, na druhé stál komunistický, totalitně vedený Sovětský svaz. Nicméně míra jejich nasazení ve válce byla tak enormní, že lidé po celém světě věřili, že se spolupráci podaří protáhnout dál. Rychle se ale ukázalo, že rozdíly společensko‑politického uspořádání byly tak zásadní, stejně jako přístup k mezinárodním otázkám, že to možné nebylo.

Američané se po válce soustředili na země, které šlo stabilizovat na bázi zastupitelské demokracie a ekonomického liberalismu.

Můžete to rozvést?

Američané věřili – byla to hlavně vize prezidenta Franklina D. Roosevelta, který v dubnu 1945 zemřel –, že při řešení problémů pomůže Organizace spojených národů. A že hospodářská spolupráce začne jednotlivé státy provazovat do té míry, že zavládne období klidu.

Před 80 lety se vítězové nad fašismem – Josif Stalin, Harry Truman a Winston Churchill – sešli v Postupimi. Mluvili o míru a spolupráci, místo toho nastala studená válka.

Foto: Profimedia

Sovětský svaz a hlavně Josif Stalin však chtěl zajistit bezpečnost jak své zemi, tak komunistickému režimu prostřednictvím územních zisků a vytvořením jakéhosi sanitního kordonu z těch států, do nichž došla Rudá armáda. Kde také podle svého uspořádá poměry, i když hned po válce o jejich výsledné podobě neměl zcela jasno. Nějaký velký plán na okamžitou sovětizaci těchto zemí nikdy nebyl nalezen, na druhou stranu kroky Moskvy logicky směřovaly k tomu, že v nich dříve nebo později budou vytvořeny režimy sovětského typu.

Související

Budoucnost

Svět 2100: Ani Amerika, ani Rusko. Zemi ovládnou mocenské zájmy Asie a Afriky

9 minut čtení

Hlavními geopolitickými soupeři budou Čína a USA, koncem století však rychle poroste váha lidnatých rozvojových zemí.

Místo spolupráce rychle vznikl systém dvou supervelmocí a rozběhla se studená válka. Hrozila někdy přerůst i ve válku opravdovou?

Několikrát byla mezinárodní situace mimořádně napjatá. Zpočátku šlo o to, zda Sovětský svaz bude prostřednictvím jím řízených komunistických stran a převratů podobných tomu, jaký se v roce 1948 odehrál v Československu, dál šířit svůj vliv. Tato obava byla jedním z impulzů k vytvoření NATO. Američané se naopak soustředili na obnovu západoevropských zemí, které ještě bylo možné stabilizovat na bázi zastupitelské demokracie a ekonomického liberalismu. Nejistota a rozpory však opakovaně přerůstaly v nebezpečné krize.

Například?

Nebezpečným obdobím byly už poslední roky Stalinovy vlády, protože od roku 1949 měl Sovětský svaz jadernou bombu. To je například korejská válka. Později šlo o druhou berlínskou krizi v roce 1961, tehdy byla vztyčena Berlínská zeď. V říjnu toho roku tam sovětské a americké tanky mířily na sebe a hrozilo, že některému z velitelů povolí nervy a začne se střílet. K ještě nebezpečnější konfrontaci došlo o rok později za kubánské raketové krize. Když Sovětský svaz na Kubu dopravil rakety středního doletu včetně jaderných hlavic. Na moři i ve vzduchu kolem Kuby hrozilo střetnutí, nakonec došlo k tajné dohodě, podle které Sověti rakety zase odvezli. Američané se zavázali do budoucna nenapadnout Kubu a také odstranit podobné rakety instalované v Turecku. Po následném dlouhém období uvolňování napětí je třeba připomenout sovětský vpád do Afghánistánu v roce 1979, společně s rozmístěním sovětských raket SS‑20 ve střední Evropě a následně amerických Pershingů. Situace eskalovala při několika incidentech v letech 1982 až 1984. K uvolnění napětí došlo až s nástupem posledního sovětského vůdce Michaila Gorbačova.

Pokud Američané cíleně nechtějí pomáhat ostatním, přestane být jejich země zajímavá a kredibilní.

Pomohly jaderné zbraně za studené války uchovat mír, nebo naopak ve světě přispěly k destabilizaci?

Na to není jednoznačná odpověď a v čase se to měnilo. Nejprve to stabilizující prvek nebyl, protože se chápaly jako nová zbraň, která může být efektivně nasazena. Změnila to až politická rozhodnutí, že použity nebudou. První takové přijal americký prezident Harry Truman, jakkoli v roce 1945 nařídil právě on svrhnout atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Za korejské války je ale nepovolil svrhnout na komunistické „čínské dobrovolníky“, kteří Severokorejcům pomáhali. Když jaderných zbraní na obou stranách přibývalo, ukazovalo se, že válku s jejich použitím nelze vyhrát. Na začátku 60. let vznikla koncepce MAD, tedy vzájemného zaručeného zničení, které je však pro obě strany nepředstavitelné. Tím jaderné zbraně paradoxně pomáhaly mezinárodní situaci spíše stabilizovat.

Dá se konec studené války vysvětlit tím, že se SSSR uzbrojil?

Jde o jeden z výkladů, čísla ho ale moc nepotvrzují. Americké investice do zbrojení za prezidenta Ronalda Reagana nebyly malé, nicméně větší nárůst sovětských výdajů na armádu nenastal. Spíše v Moskvě zapracovalo vědomí, že technologicky zaostává. Reaganova představa Strategické obranné iniciativy (takzvaných hvězdných válek – pozn. red.) zněla hrozivě, ačkoliv se dodnes vedou spory, zda tyto plány šlo realizovat. Důvody rozpadu komunistického režimu bych ale hledal jinde.

Kde?

Po intervenci v Československu v roce 1968 sovětští představitelé dospěli k názoru, že je potřeba se prosazovat silou, protože právě to Američanům imponuje. Prezident Richard Nixon se pak opravdu se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem třikrát setkal. Sověti začali věřit, že jim vše vychází, ale v Afghánistánu se zakousli do příliš velkého sousta, které je následně enormně vyčerpávalo. Navíc Nixon a jeho ministr zahraničních věcí Henry Kissinger Brežněva ujistili, že proti němu nikdy nezačnou hrát s kartou lidských práv. Takže Sověti se v roce 1975 v Helsinském závěrečném aktu formálně přihlásili k jejich dodržování. Jenomže nový demokratický prezident Jimmy Carter se přísliby předchůdců necítil vázán a pod taktovkou poradce pro národní bezpečnost Zbigniewa Brzezinského naopak kartu lidských práv rozehrál velice intenzivně. Což pomohlo protikomunistickým iniciativám v Polsku i v Československu a dalších zemích. Vzpomeňme alespoň Chartu 77. Jak už jsem ale řekl, nejdůležitější byla prohlubující se technologická zaostalost, což Gorbačova vedlo k rozhodnutí, že postaru už pokračovat nelze. Jeho ekonomická politika a snaha spolupracovat se Západem se zdály být racionální, otevíraly však stavidla kritiky a ta komunistický systém destabilizovala. Nakonec se naplnila vize amerického diplomata George Kennana z druhé poloviny 40. let, že Západ má komunismus „zadržovat“ a zároveň být příkladem prosperity a efektivity, uplatňovat svou měkkou sílu. A čekat, až se komunistické režimy postavené na násilí samy rozloží. Přesně to se koncem 80. let stalo.

Po pádu komunismu a rozpadu SSSR se mluvilo o dominanci USA, o americkém 21. století. To však – jak uvádí mnoho politologů a ekonomů – už končí. Je to odraz slábnoucího postavení amerického hospodářství?

Nemyslím, že ekonomické postavení USA slábne. Můžeme ho sice srovnávat s rokem 1945, kdy se na globálním HDP podílely více než 40 procenty. Avšak polovina světa tehdy byla destruována druhou světovou válkou. Pak se americký podíl nutně snižoval, ale už v sedmdesátých letech se pokles zastavil na nějakých 20 až 25 procentech v tržním dolarovém vyjádření. Dnes je americká ekonomika na 26 procentech a prokazovala až dosud obrovskou vitalitu. Historik by se neměl pouštět do nějakých předpovědí, avšak to, co se po nástupu Donalda Trumpa v USA děje, k udržení jejich ekonomické síly nenahrává. Musí totiž zůstat atraktivní pro uprchlíky a udržet si vysokou míru invenčnosti. Ta se nerodí z ničeho jiného než ze vzdělání, tedy na skvělých univerzitách, které se teď mají podřizovat jakési podivné politické vůli. Pokud Američané navíc cíleně poškozují svoji měkkou sílu, přitažlivost svého liberálně‑demokratického modelu, a nechtějí už pomáhat ostatním, přestane jejich země být zajímavá a kredibilní. Bude tak ztrácet klíčové impulzy pro svoji prosperitu a nemusí to dopadnout dobře.

Problémem Evropy je demografický trend, ten je brzdou ekonomického vývoje. Jsme zpohodlnělí, stárneme a máme málo dětí.

Bez ohledu na vnitřní vývoj v USA roste vliv Číny, Indie a celého bloku BRICS. Rodí se multipolární svět?

Čína má vliv v teritoriu, kde jí je to umožněno. Rovněž její ekonomická síla narostla, avšak vize, že v horizontu několika roků předstihne USA, čtu už dvacet let a zatím se to nestalo. Ekonomika Spojených států je o polovinu silnější než ta čínská – 26 procentům ku 16 procentům celosvětového HDP.

V dolarovém tržním vyjádření, nikoliv v paritě kupní síly. V tomto vyjádření Čína předstihla USA již v roce 2014.

To je vyjádření v jakékoli konvertibilní měně. Naopak parita kupní síly říká, kolik si toho koupíte doma. V mezinárodním prostředí ztrácí relevanci. Navíc, pokud HDP přepočtete na obyvatele, ať už ho počítáte jakkoliv, jsou Američané stále hodně vpředu. Číňanů je přece více než 1,4 miliardy, jich jen 340 milionů. Ohromen bych nebyl ani často připomínaným sdružením BRICS. To jsou přece země, které k sobě nejsou nijak zvlášť vázány, snad kromě intuitivního odporu vůči Západu. Rusko se hospodářsky nijak zvlášť nerozvíjí a je závislé na exportu ropy. Proto má zájem roztáčet různé krize, které její ceny ženou vzhůru. Jeho demografie je zoufalá, známé jsou jeho ohromné problémy s alkoholismem. Má ovšem jaderné zbraně. Čína nepochybně mocnost je, avšak Evropská unie má přes veškerou kritiku také nezanedbatelnou hospodářskou váhu, zhruba na její úrovni.

Evropa zrovna dvakrát neroste…

Problémem je demografický trend, ten je brzdou jejího ekonomického vývoje. Jsme zpohodlnělí, stárneme a máme málo dětí. K tomu narůstá po celé Evropě averze přijímat pracovní sílu zvenčí, xenofobní uskupení v řadě zemí získávají na popularitě. Na jednu stranu tomu rozumím, na druhé straně moc nechápu, že tu jsou lidé, kteří nechtějí založit rodinu a pak říkají, že tu nikoho odjinud nechtějí. Přitom požadují robustní sociální systém a hospodářský růst. Dohromady to nedává smysl. Platí to i pro Česko. Příliv Ukrajinců je pro nás obrovská šance, vidíte však, jaká se vůči tomu vzmáhá averze. Přitom domácí demografická křivka je katastrofální a Ukrajinci jsou z podobného kulturního okruhu, snadno se u nás integrují.

I když na rozložení sil mohou být různé názory, nebude se Západ muset smířit s poklesem globálního vlivu?

Co je dnes Západ? Kdybyste mi takovou otázku položil loni před Trumpovým nástupem, odpovídalo by se mi daleko snadněji. Jeho administrativa totiž se Západem, s jeho silou i reputací, mává zásadním způsobem. Vedle USA k Západu ovšem můžeme počítat Evropskou unii a další země jako Velkou Británii, Norsko či Švýcarsko. Nebo Kanadu, Austrálii a Nový Zéland. Svým způsobem rovněž Japonsko a Koreu, které západní politické a sociální uspořádání kdysi okopírovaly. Vliv Západu teď ale opravdu klesá, protože má problém s demografií. To je i případ Japonska, které ještě v závěru minulého století bylo ekonomicky na druhém místě na světě. Tehdy z deseti největších globálních firem bylo sedm japonských, dnes jen jediná, Toyota.

Co na základě historických zkušeností říci k budoucnosti?

S predikcemi je to těžké. Skvělý britský historik a politolog Paul Kennedy napsal koncem osmdesátých let minulého století knihu, v níž předvídal úpadek USA, zatímco SSSR mu vycházel docela dobře. Na jejích stránkách ani neoschl inkoust a rozpadl se jak sovětský blok, tak Sovětský svaz a bipolaritu vystřídal unipolární model, tedy americká převaha. Ta se totiž odvíjí nejen od demografie, která pro Ameriku pořád nevyznívá nijak špatně, ale hlavně od zmíněné invence a jejího využití. V tom, v aplikaci vědecko‑technického pokroku, byly USA v posledních 150 letech vždy na špici. Teď si tuto schopnost sice podřezávají, stále však věřím, že se jim to podaří překonat. Podobně jako v minulosti překonaly kampaně, které si samy přivodily a které je srážely, ať šlo o prohibici nebo o mccarthismus (období v první polovině 50. let, které proslulo vysokou mírou politických represí proti americké levici – pozn. red.), se snad v budoucnu dokážou odříznout také od trumpismu. Ačkoliv v době sociálních sítí, kdy takovíto věrozvěsti, kteří všechny přesvědčují, že se jim daří špatně a že jen oni přinášejí záchranu, to bude daleko těžší než dřív.