Dva nové uhelné bloky týdně. Čína si našla vlastní cestu k dekarbonizaci

Pokud se vydáte do severočínské provincie Šan-si, srdce tamního uhelného průmyslu, čeká vás pohled na průmyslovou modernizaci v brutálním měřítku. Hlavní roli tu nehrají horníci se sbíječkami, ale robotická rypadla těžící antracit stovky metrů pod zemí. Zatímco Evropa uhelné revíry rekultivuje na jezera, Čína i při těžbě spoléhá na umělou inteligenci, která má zajistit, aby ani tuna černého zlata nepřišla nazmar. Počet takových „inteligentních“ dolů se zvyšuje, podle čínských úřadů už přesahuje polovinu těžebních kapacit v provincii.

Pro Evropana je to lekce pragmatismu: ideologické debaty o tom, zda uhlí ano, či ne, v Číně často přebíjí jednoduchá myšlenka. Platí, že se investuje do všech zdrojů, které dokážou zajistit stabilní dodávku energie. Uhlí zůstává jedním z pilířů, které mají zaručit, že se světová manufaktura nezastaví ani ve chvílích, kdy nefouká vítr a nesvítí slunce.

Během loňského roku připojila Čína k elektrické síti podle analýzy Global Energy Monitor více než 78 gigawattů nových uhelných elektráren. Nejvíc od roku 2007. „V roce 2025 do provozu uvedla více uhelných elektráren než Indie za celé uplynulé desetiletí,“ říká spoluautorka zprávy Christine Shearerová. Indie je přitom vnímána jako nastupující průmyslový gigant. Pro srovnání, oněch 78 gigawattů je přibližně desetkrát víc než instalovaný výkon všech dosud fungujících uhelných zdrojů v Česku.

Uhlí jako kotva stability

Fosilní jízda však nekončí. Podle Global Energy Monitor by mělo letos po celém světě začít dodávat elektřinu dalších 104 uhelných zdrojů. Čtyři z pěti v tomto počtu právě v Číně. Její náskok je v tomto směru obří a tempo dekarbonizace s cílem snížit emise CO₂ bude záviset právě na ní. Vedle Číny a Indie se nové uhelné zdroje staví například v Indonésii, Vietnamu či Rusku.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Nutné dodat, že Peking masivně staví uhelné elektrárny, které pracují s extrémními tlaky a teplotami páry. Díky tomu dosahují účinnosti přes 45 procent, tedy výrazně nad úrovní starších bloků, jež se v mnoha zemích – včetně Evropy – stále provozují. Na vyrobenou kilowatthodinu tak spotřebují méně paliva a vypustí méně CO₂ i dalších znečišťujících látek. Zároveň umožňují lépe regulovat výkon pro stabilizaci sítě.

Na druhou stranu, jsou to stále investice s životností na 40 let i více, které energetický systém „uzamykají“. A to je paradox: technologicky špičkové řešení, které je objektivně čistší než minulost, ale pořád založené na spalování obrovských objemů uhlí. Tisíců tun každou hodinu.

Proč to Čína dělá? Odpověď vede do roku 2021, kdy zemi zasáhly výpadky dodávek elektřiny, které ochromily průmysl napříč regiony – od Šen-čenu po Šanghaj. Továrny dostávaly energii na příděl, někde bylo nutné přerušit výrobu. Pro vedení státu to nebyla jen technická porucha systému, ale politický problém první kategorie. Z pohledu Komunistické strany Číny šlo o jasné varování: energetická bezpečnost není abstraktní pojem, ale základ společenské stability. Mezinárodní klimatické závazky jsou druhotné.

Právě proto se uhlí v čínském myšlení stává „energetickou kotvou“. Na rozdíl od zemního plynu, který musí Čína z velké části dovážet, často po námořních trasách, které kontrolují Američané, je uhlí domácí zdroj. Čína ho má v obrovských objemech, má vlastní těžební kapacity, know-how i infrastrukturu, která už existuje a funguje.

Evropa trestá, Čína buduje

Právě tohle západní pozorovatele často mate. Čína zároveň vede v instalaci obnovitelných zdrojů, během loňska do sítě připojila více solárních panelů než zbytek světa dohromady. Jenže zatímco v Evropě jsou obnovitelné zdroje obecně vnímány jako náhrada za uhlí, v čínské logice jde o doplněk.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Má to však logické vysvětlení. Čínská síť se potýká s obrovskými výkyvy. Solární parky v poušti Gobi sice vyrábějí obrovské množství levné energie, ale neumějí ji dodat přesně ve chvíli, kdy je potřeba. Bateriová úložiště, i přes masivní investice, stále nestačí pokrýt potřeby těžkého průmyslu. Uhlí v tomto systému tedy plní roli obří zálohy. Nové uhelné elektrárny jsou projektovány tak, aby mohly rychle měnit výkon. Když svítí slunce, běží na minimum. Jakmile se setmí, uhelné kotle naskočí a drží síť.

S&P Global Ratings odhaduje, že uhelné elektrárny v Číně budou do roku 2030 v průměru fungovat v plném výkonu přibližně 4100 hodin ročně (tedy 47 procent času), což je pokles oproti 4400 hodin v roce 2025. Z hlediska byznysového modelu je to sice dražší, ale z pohledu stability státu je to cena, kterou je Peking ochoten zaplatit. V Evropě hrají stabilizační roli převážně plynové elektrárny, ty uhelné už jen z menší části.

Střetávají se zde dvě odlišné cesty k dekarbonizaci. Evropa si zvolila cestu regulace a tržních trestů. Cílem systému emisních povolenek ETS je zdražení uhlí natolik, že jej trh vytlačí. To se ostatně děje. Energetická skupina Sev.en Pavla Tykače loni na podzim ohlásila, že nejpozději v březnu 2027 ukončí provoz elektráren Počerady, Chvaletice a také teplárny v Kladně. Podle provozovatele přenosové soustavy ČEPS elektřina Česku chybět nebude, byť dva ze čtyř chvaletických bloků doporučuje ponechat v provozu jako prevenci před blackoutem.

Povolenky však zdražují cenu elektřiny napříč Evropou a výsledkem je paradoxní situace: energeticky náročný evropský průmysl, jako ocelářství nebo chemická výroba, ztrácí konkurenceschopnost kvůli vysokým cenám energií. Tedy do jisté míry nastupuje energetická chudoba. A výroba se stěhuje tam, kde je energie levná a dostupná. Mimo jiné do Číny.

Čína dekarbonizuje odspodu. Nezakazuje uhlí administrativně, ale zaplavuje trh takovým množstvím zelených technologií, že uhlí začne postupně ztrácet ekonomický smysl samo o sobě. Mezitím ho ale klidně pálí dál, aby udržela nízké ceny pro své výrobce. Země hraje hru na průmyslovou dominanci a uhelné elektrárny pomáhají krmit rostoucí hlad po energiích. Ve srovnání s rokem 2000 nyní spotřebuje Čína sedmkrát více elektřiny. Procentní podíl uhlí zvolna klesá, ale stále je zhruba za 60 procenty elektřiny vyrobené v Číně.

Dominance nad zelenou energií

Peking slíbil, že emise Číny dosáhnou vrcholu nejpozději do roku 2030. Aktuální analýza z finského Centre for Research on Energy and Clean Air naznačuje, že tento vrchol už možná přišel. Čínské emise jsou téměř dva roky stabilní nebo mírně klesají. Ale pozor: to neznamená konec uhlí. Pouze se jeho spotřeba v zemi přestává zvyšovat.

Současně však Peking připravuje 15. pětiletý plán, který poprvé zavede absolutní limity emisí místo dosavadních cílů na emisní intenzitu. To je jasný signál pro světové trhy: Čína už se neschovává za status rozvojové země a chce být čistou supervelmocí. Ale podle svých pravidel a s uhelnou strategickou pojistkou v zádech.

Čína totiž ovládá celý dodavatelský řetězec obnovitelných technologií. Vyrábí solární panely a větrné turbíny, často za využití energie z vlastních uhelných elektráren, a exportuje je do Evropy. Starý kontinent si kupuje cestu k čistému svědomí, zatímco Čína buduje moderní uhelné bloky, aby její průmysl zůstal levnější než ten evropský. Pro Evropu a další státy je to lekce, že zelená transformace globální ekonomiky není jen otázkou technologií. Je i hrou moci, strategií a obchodních pravidel, která si každý určuje sám.