Reálně hrozí masivní eskalace ruských hybridních útoků po celé Evropě. My to ale ustojíme

Státům NATO ani západní Evropě určitě v příštích měsících nehrozí, že by na ně Rusko podniklo frontální útok podobně, jako to udělalo v roce 2022 na Ukrajině. Rusové podle Jana Jireše, odborníka na oblast obrany a bezpečnosti z CEVRO Univerzity, moc dobře vědí, že by neuspěli, a navíc na to ani nemají kapacity, protože jsou vázané na ukrajinské frontě. „Co však hrozí zcela reálně a před čím veřejně varují evropské vlády i tajné služby, je masivní eskalace hybridních útoků po celé Evropě,“ varuje Jireš. V rozhovoru jsme si povídali o silných stránkách i slabinách českého obranného průmyslu i jeho dalším potenciálu a dotkli jsme se i otázky připravenosti českého státu i společnosti na potenciální konflikt s Ruskem.

Český obranný průmysl v poslední době zažívá boom. Je to dáno primárně válkou na Ukrajině, nebo hraje významnou roli i vysoká konkurenceschopnost?

Zásadní roli hrají oba tyto faktory. Samozřejmě, kdybychom nežili v komplikovaných časech, kdy probíhají ozbrojené konflikty po celém světě a kdy se nacházíme v nejméně stabilním bezpečnostním prostředí za posledních 35 let, k takovému boomu by nedošlo. Zároveň však platí, že český obranný průmysl jednoznačně prokázal svou extrémní konkurenceschopnost. To vychází z několika jeho klíčových charakteristik. Zaprvé, drtivá většina se nachází v soukromých rukou. Zde se plně projevuje klasické liberální dogma, že soukromý průmysl a podnikání jsou nesrovnatelně agilnější a flexibilnější než státní sektor. V obranném průmyslu je to velmi dobře viditelné, protože v mnoha jiných zemích je dominantním vlastníkem zbrojovek stát – typickým příkladem z našeho sousedství je Polsko. Ve srovnání se státem řízenými průmysly prokázal ten soukromě vlastněný český v posledních letech výjimečnou míru flexibility a zároveň značnou dávku odvahy. Zapojit se do některých aktivit na podporu Ukrajiny totiž vyžadovalo skutečnou podnikatelskou kuráž. A dodal bych ještě jednu zásadní věc: extrémně vysokou míru diverzifikace. Český obranný průmysl je schopen vyrobit v zásadě téměř cokoliv, od malých ručních zbraní a munice až po proudová letadla.

Kde naopak hledat jeho největší slabiny?

Přibližně 90 procent produkce směřuje na export. To je na jednu stranu skvělé, protože pak jeho osud nezávisí na tom, kdo zrovna vyhraje domácí volby, ale zase je o to více závislý na celkové situaci v Evropě a na Západě. Dominantním zahraničním odběratelem českého obranného průmyslu byla v posledních letech Ukrajina, následovaná řadou spojeneckých zemí v Evropě a v Severoatlantické alianci. Do budoucna je tedy náš průmysl do velké míry závislý na tom, jakým směrem se bude ubírat západní obranná politika v souvislosti s konfliktem na Ukrajině a jeho případným ukončením. Pokud vlády členských zemí NATO zareagují nezodpovědně a řeknou si, že je vše v pořádku a že mohou přestat investovat do obrany, tedy vrátit se na úroveň výdajů kolem jednoho až 1,5 procenta HDP, byla by to katastrofa. Takové rozhodnutí by naprosto podkopalo naši budoucnost a mělo velmi negativní dopad i na český a evropský zbrojní průmysl.

Jako slabiny se často zmiňují i nedostatek kvalifikované pracovní síly a zejména surovinová závislost na Číně. Jak velký problém tyto dva faktory představují a jak rychle jsou řešitelné?

Je to potenciálně obrovský problém, protože se z logiky věci jedná o vysoce citlivou výrobu, kde bychom měli dosahovat velké míry autonomie. Nesmíme být závislí na tom, zda se soupeřící světové velmoci rozhodnou omezit vývoz klíčových materiálů. To není hypotetický scénář, v posledních letech jsme viděli, jak se Čína opakovaně pokusila využít svou kontrolu nad těžbou a rafinací vzácných zemin pro dosažení vlastních politických a obchodních cílů. Na těchto materiálech přitom nezávisí jen zbrojní průmysl, ale i automobilový průmysl a řada dalších odvětví. Snahou Evropy proto musí být přitáhnout zpět celý dodavatelský řetězec, nebo si alespoň zajistit autonomní kontrolu nad klíčovými vstupy. Děje se to, byť to není snadné. Všichni v Evropě i v institucích EU si to uvědomují. Evropská unie již ostatně vyprodukovala řadu analýz i konkrétních dokumentů obsahujících postupy, jak kontrolu nad dodavatelským řetězcem získat. Sama Česká republika si to zajistit nedokáže. Část zvládne průmysl sám, protože si firmy snaží přístup k surovinám zajistit, ale nad tím vším musí stát autorita státu a EU s její finanční i regulatorní silou.

A co ten druhý zmíněný problém, tedy nedostatek kvalifikované pracovní síly? Kde získat lidi?

To se mi hodnotí hůře, protože nejsem přímo zapojen do samotné výroby či vývoje. S tímto problémem však zápasí většina odvětví v Evropě. Dokonce i samotné bezpečnostní složky a armády v řadě evropských zemí trpí nedostatkem lidí a do budoucna se tento stav bude spíše zhoršovat. Pravděpodobně bude docházet k přelévání kvalifikovaných pracovníků mezi jednotlivými průmyslovými sektory. Už dnes to vidíme v Německu, kde se část kapacit i zaměstnanců z automobilového průmyslu postupně zapojuje do zbrojní výroby. Je to populární myšlenka, o které se často píše, ale je potřeba krotit přehnaná očekávání. Obranný a automobilový průmysl mají odlišné fungování. Zbrojní výroba byla tradičně založena na malosériových zakázkách s vysokým podílem manuální práce, individualizace. Automobilový průmysl je naopak masová záležitost s produkcí stovek tisíc kusů. Asi jediným segmentem obranného průmyslu, který se charakterem blíží autoprůmyslu, je výroba dronů.

Dlouhodobým tématem je přístup k bankovnímu financování. Jak se tato situace podle vašich zkušeností od začátku války na Ukrajině změnila?

To je téma, které je neuvěřitelně obtížně uchopitelné. Zabýval jsem se jím delší dobu na ministerstvu obrany i později z pozice poradce. Problém spočíval v tom, že nikdo nebyl schopen kvantifikovat jeho reálný rozsah. Bankovní sektor je z povahy věci a kvůli regulacím velmi uzavřený a tajnůstkářský. S informacemi, které máme, však můžeme konstatovat, že se situace v posledních letech radikálně zlepšila, zejména od vypuknutí války na Ukrajině. Začalo být jasné, že obranný průmysl potřebujeme pro vlastní přežití jako klíčovou součást ekonomiky, a zároveň se ukázalo, že generuje vysoké zisky. Banky jsou dnes velmi intenzivně motivovány se zapojit, protože vidí ziskový byznys.

Do obranného průmyslu dnes plynou obrovské evropské finance, ale často slýcháme, že české firmy na ně neumějí dosáhnout. Jaká je vaše zkušenost?

I v tomto ohledu se situace postupně zlepšuje. Faktem je, že v návrhu nového víceletého finančního rámce EU je na projekty spojené s obranou a vesmírem navrženo 130 miliard eur na sedm let. I kdyby po politických kompromisech šlo jen o 80 až 100 miliard eur, stále jde o obrovskou sumu. Pro český obranný průmysl je klíčové se k těmto prostředkům dostat. Pokud si je totiž rozeberou výhradně velké západoevropské firmy z Německa, Francie či Itálie, náš další rozmach to fatálně poškodí. Abychom uspěli, je nutné propojit aktivitu státu a samotných firem. Nyní vzniká myšlenka vytvořit stálou komunikační platformu mezi státem a průmyslem, která úspěšně funguje například v Německu nebo Estonsku. Za stát by se zapojila ministerstva obrany, průmyslu, zahraničí a armáda, za druhou stranu zástupci zbrojovek. Tato platforma by se systematicky scházela, vyhodnocovala evropské výzvy a fondy, které dnes vznikají jako houby po dešti, a koordinovala postup. Příležitosti nám často utíkají mezi prsty právě proto, že chybí stálý mechanismus výměny informací a společné strategie.

V poslední době čelíme čím dál častějším hybridním útokům Ruska a objevují se varování, že Moskva otestuje odolnost NATO. Do jaké míry jsou česká společnost a stát připraveny na potenciální přímý či nepřímý konflikt s Ruskem?

Odolnost společnosti zahrnuje mnoho rovin. Máme tu jednak fyzickou odolnost, tedy ochranu kritické infrastruktury, kam by měla patřit i ta průmyslová. Jde o schopnost sítí, veřejných služeb a továren čelit sabotážím či kybernetickým útokům. Druhou rovinou je psychologická a mentální odolnost samotných občanů reagovat na hybridní hrozby, které nám podle zpravodajských služeb hrozí ve zvýšené míře. Pokud jde o to, jsme na tom určitě lépe než jižní státy Evropy, ale výrazně zaostáváme za zeměmi okolo Baltského moře a Skandinávií. Tamní vysoká připravenost souvisí s národní kulturou, mentalitou a historickým vývojem.

Hrozí podle vás v nejbližších měsících přímý konflikt s Ruskem a v jaké formě?

Zcela jistě nehrozí, že by Rusko podniklo frontální útok na státy NATO a západní Evropu podobně, jako to udělalo v roce 2022 na Ukrajině. Rusové vědí, že by neuspěli, a navíc na to nemají kapacity, protože je mají vázané na ukrajinské frontě. Co však hrozí zcela reálně a před čím veřejně varují evropské vlády i tajné služby, je masivní eskalace hybridních útoků po celé Evropě. Ty mohou mít nejrůznější podoby. Rusko může pokračovat ve využívání takzvaných telegramových teroristů – tedy verbování nezkušených lidí, kteří za pár tisíc dolarů někde hodí zápalnou lahev a způsobí požár. Může jít ale i o profesionálně provedené sabotáže ze strany ruských zpravodajských služeb. Riziko eskalace těchto útoků v následujících měsících je enormní, ale věřím, že jako společnost to ustojíme.