Nemilosrdní obři proti utiskovaným trpaslíkům. Sucho se neptá, jestli jste malý, nebo velký farmář

Česká krajina vysychá. Delší období bez srážek, vyšší teploty a vítr znamenají rychlejší odpar vody a stále častější extrémní počasí. Stačí několik tropických týdnů a půda se i ve střední Evropě mění v australskou poušť. Jen v letošním roce Česko zažilo dva vrcholy půdního sucha, kdy dva nejhorší stupně zasahovaly zhruba polovinu země a alespoň nějaký stupeň sucha se projevoval na celém jejím území.

Sucho ovlivňuje mnoho oblastí našich životů. A zemědělství není vůbec žádnou výjimkou. Ve veřejném prostoru přitom panuje představa, že kdyby se obor rozdrobil na menší a ještě menší hospodáře, voda by se do půdy automaticky vrátila a krajina by byla znovu kvetoucí zahrádkou jako kdysi.

Jde ale o častý omyl. Na velikosti skutečně nezáleží. Sucho se nevyskytuje pouze tam, kde jsou rozlehlé lány zemědělských plodin, zatímco na jiných místech, která připomínají romantické představy o sedlačení z 19. století, nikoliv. Jediné, co na něj platí, je způsob hospodaření s půdou, který se snaží zadržet co nejvíce vody bez ohledu na to, zda sedlák hospodaří na deseti, nebo deseti tisících hektarech.

Ostatně právě česká zkušenost ukazuje, že obraz velkých zemědělců jako těch, kdo vodu z krajiny pouze vyhánějí, je nespravedlivě zjednodušený. V posledních letech téměř neustále mluvíme o suchu, vyšších teplotách a nedostatku vody. Přesto se produkce hlavních zemědělských komodit drží na podobných úrovních. To by nebylo možné, kdyby zemědělci s půdou a vodou hospodařili špatně. V takovém případě bychom už dávno viděli mnohem tvrdší propady na hektarové výnosy. Skutečnost, že se to ve velkém měřítku neděje, je argumentem pro podporu dobrého hospodaření, ne pro ideologické soudy podle velikosti podniku.

Podpora inovací, nebo ideologie?

Moderní zemědělství totiž musí používat moderní technologie, které v půdě pomáhají zadržovat vodu. Ty však stojí miliony korun. Proti vysychání pole například skvěle funguje pásové zpracování půdy, takzvaný strip-till, které omezuje odpar vody a erozi. Bezorebné technologie no-till zase chrání půdu před přehříváním a ponechávají na povrchu rostlinné zbytky, které fungují jako přirozený štít proti slunci a větru. Obě fungují tak, že rezignují na tradiční plošné převracení půdy tradiční orbou, aby zamezily úniku vody z půdy, a podobně jako meziplodiny pomáhají udržet organickou hmotu a zlepšují vsakování vody. Moderní secí stroje dokážou pracovat s centimetrovou přesností a snižují ztráty vláhy. Controlled traffic farming potom omezuje počet přejezdů po poli, a tím i utužení půdy.

Kombinace bezorebných technologií a ponechání posklizňových zbytků sníží sezonní ztráty vody odparem zhruba o 13 procent. Metaanalýza publikovaná ve vědeckém časopise Agricultural Water Management zjistila, že meziplodiny mohou snížit odpar z půdy až o třetinu. O tom, jak podpořit zavádění těchto metod, se však mluví mnohem méně než o velikosti polí.

Důvodem je možná i to, že se tato myšlenka nehodí do jednoduchého narativu nemilosrdných obrů proti utiskovaným trpaslíkům, i když obrů je jen hrstka. Ve skutečnosti si totiž právě větší a ekonomicky stabilní podniky mohou dovolit technologie, které mají pozitivní dopad. Precizní secí stroje, GPS navigace, senzory, automatizované dávkování nebo robotizace nejsou levné technologie.

A to je jeden z důvodů, proč moderní zemědělství po celém světě prochází přirozenou koncentrací. Evropa ale, pokud jde o zemědělství, podléhá iluzi, že obrátí ekonomickou logiku, konzervuje celý obor a udiveně zírá, jak jí ujíždí vlak.

Když se smějeme americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi za nostalgii po uhlí a starých továrnách, měli bychom si přiznat, že část evropské debaty o zemědělství je podobně nostalgická. Místo podpory inovací, precizního zemědělství nebo moderních technologií vedeme kulturní válku mezi „malými dobrými“ hospodáři a „velkými špatnými“ zemědělci.

Bez fungujícího zemědělství nebude voda ani dostupné potraviny.

Tím nechci říct, že malé farmy tady nemají své místo. Ve spoustě věcí jsou naopak lepší než velké farmy, především ve speciálních produktech s vysokou přidanou hodnotou. Přiznejme si ale, že pěstování pšenice nebo produkce mléka v malém objemu je neefektivní, neekonomické a neekologické. A hlavně, voda se v půdě nedrží podle velikosti firmy, ale podle toho, jak se s ní hospodaří.

To ale neznamená, že velikost nehraje žádnou roli. Obří lány bez krajinných prvků jsou jistě problém, stejně jako špatné hospodaření malých i velkých farem. Jenže skutečné řešení je složitější. Potřebujeme podporovat remízky, větrolamy, retenční nádrže, lepší pozemkové úpravy, obnovu organické hmoty v půdě nebo moderní způsoby obdělávání.

Skvělým příkladem je Austrálie. Země, která se v posledních desetiletích potýká s dramatickým poklesem srážek, se suchu nezačala bránit dělením velkých farem na malá hospodářství. Neřešila velikost, ale technologie, a australské farmy masivně přešly na no-till technologie, precizní hospodaření a nové odrůdy. Zatímco srážky v některých oblastech klesly o pětinu, výnosy pšenice dokázaly díky moderním metodám výrazně růst. Dnes bezorebné technologie používají na více než 80 procentech ploch, v některých regionech dokonce na více než 90 procentech.

To je skutečná adaptace na klimatickou změnu. Debata o suchu by proto měla být praktická a méně ideologická. Podporujme to, co skutečně funguje: moderní technologie, dlouhodobé hospodaření a ekonomickou stabilitu zemědělců. Protože bez fungujícího zemědělství nebude ani voda v krajině, ani dostupné české potraviny.