Důsledky vládních čistek ve státní správě budeme napravovat celou generaci

Personální čistky, které ve státní správě spustila po svém nástupu současná vláda, mají řadu obětí mezi zkušenými úředníky. Jedním z nejdiskutovanějších odchodů byl vyhazov odborníka na akcelerační zóny Martina Abela, který skončil po slovní přestřelce s vládním zmocněncem pro Green Deal Filipem Turkem (Motoristé sobě). Abel už má novou práci, stal se členem správní rady nově vznikajícího Nadačního fondu regenerace, jehož cílem je podpora projektů, které přispívají k dlouhodobé odolnosti české společnosti. Povídali jsme si o tom, jak s odstupem času nese svůj vyhazov, ale hlavně o plánech a cílech nového fondu.

Jak vnímáte svůj konec ve Výzkumném ústavu pro krajinu a obecně personální politiku vlády na ministerstvu životního prostředí i v jiných úřadech?

Snažím se na to nedívat s nějakým nešťastným pocitem. Politické dění je prostě taková hlučná show, která se přežene. Smutné ale je, že za čtyři roky tu budeme stát znovu a vymýšlet řešení pro stále stejné strukturální problémy, které máme už dnes. Přičemž dlouhodobým odkládáním těchto řešení se propadáme do stále větších potíží. Jinak ale musím říct, že to, co se na některých úřadech stalo od voleb, je naprosto nepochopitelné. Je možné, že důsledky budeme napravovat celou následující generaci. Rozpočty klíčových institucí pro zdravý a bezpečný život, jako je třeba Český hydrometeorologický ústav nebo správy národních parků, byly drasticky seškrtány. To se dá časem napravit, rozpočty se dají navýšit. Horší je, že byli vyhozeni lidé, kteří jsou pro státní správu neobnovitelným zdrojem. Jakmile tito odborníci odejdou, velmi těžko se získávají zpět. Najdou si práci jinde, kde si jich váží. Navíc s nimi odchází institucionální paměť. Jediný, komu tento rozvrat vyhovuje, jsou zájmové skupiny, které chtějí, aby ekonomickým zájmům nestála v cestě ochrana přírody ani zdraví obyvatel.

Kdyby se změnila vláda a dostal jste nabídku vrátit se pracovat pro stát, šel byste do toho?

Nechci nic předem vylučovat. Momentálně je ale situace pro lidi uvnitř státní správy nesmírně zraňující a frustrující. Je tam obrovská míra bezmoci.

Stal jste se předsedou správní rady Nadačního fondu regenerace. Jak tento projekt vznikl?

Iniciativu k založení dal Luděk Sekyra. Společně se třemi dalšími spoluzakladateli Josefem Fantou, Bedřichem Moldanem a Yvonnou Gaillyovou silně vnímají fakt, že dnes čelíme několika hluboce propojeným ekologickým a sociálním krizím. A že současná řešení bohužel nemíří na jejich kořenové příčiny. Cítili proto potřebu založit nový filantropický projekt, který bude cíleně podporovat iniciativy orientované tímto směrem.

Čeho chcete v příštích letech dosáhnout?

Naší vizí je odolná česká společnost, ve které lidé a příroda žijí ve vzájemné symbióze. Odolnost společnosti není jen o krizové komunikaci nebo státních hmotných rezervách. Odolnost spočívá v kvalitních vztazích mezi lidmi. Chceme budovat „sociální tkáň“, která společnosti pomůže čelit budoucím šokům. Naší misí je práce na vztazích. Tím se lišíme od jiných organizací, které se zaměřují třeba na změnu legislativy. Základní nedostatek současnosti spatřujeme v „krizi oddělenosti“. Oddělenosti člověka od sebe samého, od ostatních lidí a od přírody. Chceme proto pracovat na znovupropojování. Máme tři hlavní oblasti působení. První je kultivace myšlení. Chceme podporovat projekty a vzdělávací iniciativy, které pěstují ekocentrické myšlení místo egocentrického. Naším východiskem je, že to, jak se chováme k vnějšímu světu, je odrazem toho, jak se chováme k sobě. Nelze mít zdravý a regenerativní systém s lidmi, kteří se chovají destruktivně sami k sobě – například tím, že se přetěžují a nerespektují vlastní limity.

A ty další dvě oblasti?

Zadruhé je to kultivace dialogu. Ať už čelíme jakékoliv globální výzvě, kolektivního řešení nedosáhneme, pokud se nedokážeme domluvit. Dnes je veřejný diskurs často redukován na vzájemné překřikování. Nenasloucháme si. Chceme proto vytvářet a podporovat prostory, kde je skutečný dialog možný. Zatřetí je to kultivace rozhodování. Budeme podporovat iniciativy, které vracejí lidem kontrolu nad jejich bezprostředním prostředím. Jde o demokratické ekonomické modely, jako jsou družstva, spolky nebo obce usilující o takzvané budování lokálního bohatství (community wealth building). Sem spadá komunitou podporované zemědělství, lokální měny a podobně.

Jakými finančními zdroji disponujete?

V tuto chvíli máme přislíbeno 10 milionů korun pro nadcházející období od Sekyra Foundation. Naším cílem je oslovit široké spektrum firemních i rodinných dárců. V řádu několika let bych považoval za úspěch rozpočet okolo 20 milionů korun ročně.

Už jste vybrali nějaký konkrétní projekt k podpoře?

Ano, prvním je program Re:generace mezinárodní iniciativy dětí a mládeže Plant-for-the-Planet. Mladí lidé se v jejím rámci učí iniciovat vlastní aktivity pro obnovu přírody a ochranu klimatu. Podpořili jsme je částkou 300 tisíc korun. Cílem je, aby porozuměli současné klimatické situaci, zorientovali se v možnostech řešení a získali prostředky na rozjezd vlastních drobných projektů v místech, kde žijí.

Musím říct, že mi vaše vize přijdou hodně abstraktní. Když vysadíte hektar lesa, dá se to změřit. Jak ale změříte úspěch v budování vztahů nebo odolnosti?

To byla v posledních měsících naše hlavní interní otázka. Pracujeme s kořenovými příčinami, které nepodléhají snadné kvantifikaci. Uvažujeme o hloubkových rozhovorech a fokusních skupinách s dotčenými lidmi jako základu pro kvalitativní hodnocení dopadů. Zároveň je potřeba si uvědomit, že usilujeme hlavně o experimentování. Pro naši správní radu může být hodnotným výsledkem projektu klidně i hluboká reflexe neúspěšného experimentu. Pokud někdo vyzkouší například specifický model lokální měny, který u nás nemá tradici, a experiment selže, neznamená to, že projekt nesplnil účel. Potřebujeme vědět, proč se to stalo a co se musí příště změnit. I to je nesmírně cenné know-how pro celý ekosystém.

Když mluvíte o komunitě a lokálních ekonomických modelech, nepředstavují si pod tím lidé někdy návrat k minulosti nebo snad kolektivizaci typu JZD?

Komunita pro mě není komunismus. Je to síť vztahů mezi lidmi na určitém území, kde spolu lidé komunikují a spolupracují i jinak než čistě skrze tržní mechanismy. Komunitu tvoří sousedka, která vám pohlídá kočku, místní kavárnice, která vám dá drobný dárek k narození miminka, kamarád, kterému pomůžete vykopat studnu, nebo místní zemědělec, od kterého odebíráte potraviny. Ti lidé žijí své svobodné životy, mají svůj soukromý majetek, ale zároveň mají silné sociální vazby. Peníze nás historicky od těchto vazeb abstrahovaly – dnes můžu mít díky penězům všechny statky světa, aniž bych znal jediného člověka ve svém sousedství. Komunitní projekty nám umožňují participovat na globální ekonomice a zároveň pěstovat sociální tkáň v místě, kde žijeme.

Co budete považovat za úspěch za takové tři roky?

Úspěchem bude, pokud se etablujeme jako důvěryhodný fond, který změní způsob, jakým se u nás o udržitelnosti uvažuje. Pokud se potkáme za tři roky, chtěl bych vám ukázat nižší desítky podpořených, převážně víceletých projektů, které se úspěšně rozjíždějí.