Porážkou rakoviny trable nekončí. Onkologie se zdokonaluje, návrat vyléčených do práce je stále těžší

Před nemocí pracovali ve středním managementu velké firmy. Pak ale přišla obávaná diagnóza – rakovina. A i když se s ní nakonec dokázali úspěšně poprat, návrat do původní práce neplánují. „Během léčby si uvědomí, že dlouhodobě fungovali pod velkým tlakem, a do stejného prostředí se už vracet nechtějí,“ popisuje jeden z častých příběhů vyléčeného onkologického pacienta Šárka Slavíková, koordinátorka projektů v neziskové organizaci Amelie.

Spolek se psychologickou pomocí a poradenstvím onkologickým pacientům, a to i těm po úspěšné léčbě, věnuje dlouhodobě. A upozorňuje na jednu věc. Zatímco o rostoucích nákladech na stále dokonalejší péči o pacienty s novotvary se hovoří často, ekonomické dopady na domácnosti i státní rozpočet v případě vyléčených lidí zůstávají stranou. Návrat do aktivního života po prodělané rakovině je pro mnoho lidí komplikovaný. „Naši klienti mívají nejrůznější zkušenosti – od vstřícnosti až po snahy o nezákonné výpovědi během pracovní neschopnosti nebo okradení o dovolenou,“ popisuje Slavíková.

K desítkám miliard, které stát každoročně prostřednictvím zdravotních pojišťoven vydá na léčbu onkologických nemocí, je tak potřeba přičíst další, skryté miliardy korun. A i ty díky lepšímu záchytu nádorů a dalších nemocí a vyšší míře přežití v příštích dekádách výrazně porostou. Upozorňuje na to ostatně i Národní onkologický plán – velkou výzvou nebude „jen“ samotná rakovina, ale taky péče o rostoucí počet lidí, kteří ji přežijí.

Nemoc za desítky miliard

V posledních letech lékaři každoročně objeví zhoubný novotvar nebo jiný typ onkologického onemocnění téměř u sta tisíc pacientů. V loňském roce v Česku podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) žilo téměř 570 tisíc lidí v různých fázích rakoviny. Oproti roku 2020 je to nárůst o 17 procent.

Jen v příštích letech má toto číslo stoupnout až na 650 tisíc pacientů. „Nárůst lidí léčených pro nádorová onemocnění je opravdu enormní. Částečně je to dáno vyšším výskytem rakoviny. Ještě důležitějším faktorem jsou však paradoxně pokroky v léčbě,“ vysvětluje Jiří Šedo z Masarykova onkologického ústavu v Brně, že díky kvalitnějším lékům a péči se onkologičtí pacienti dožívají vyššího věku.

Pro stát, respektive zdravotní pojišťovny přináší stále důkladnější a sofistikovanější boj s rakovinou a také stárnoucí populace náchylnější k onkologickým nemocem dramaticky rostoucí náklady. Podle posledních dostupných údajů ÚZIS za posledních pět let vzrostly výdaje na léčbu rakoviny z veřejného zdravotního pojištění téměř o tři čtvrtiny – z 33,7 miliardy korun v roce 2019 na téměř 58 miliard v roce 2024.

Vzhledem k tomu, že zároveň roste úspěšnost léčby – za poslední čtvrtstoletí u mužů o 36 a u žen o 28 procent – zvyšují se ale také náklady, které s rakovinou souvisejí nepřímo. Tedy výdaje na sociální služby, invalidní důchody nebo příspěvky na péči. Jen u případů, kde je diagnóza zhoubného novotvaru u přiznaných sociálních dávek přímo uvedena jako příčina problémů, to dává dohromady sedm a čtvrt miliardy, skoro o polovinu více než před pěti lety.

A konečně, třetí skupinou nákladů jsou ty, které statistici neměří, protože plynou z kapes samotných pacientů. „Onkologická léčba je v Česku zdarma, ale rekonvalescence a rehabilitace již ne. Řešení dopadů léčby, jako je detoxikace, snížená imunita, kožní potíže nebo lymfodrenáže, a rehabilitaci si nemocní často musí hradit sami,“ vypočítává Slavíková. I když se podle ní ale většina pacientů chce vrátit do práce, narážejí při tom na mnoho problémů. A ztráta kvalifikované pracovní síly je další skrytý náklad rakoviny.

Návrat na půl plynu

Dočasná pracovní neschopnost v případě nádorových onemocnění trvá v Česku podle České správy sociálního zabezpečení v průměru 170 dní, tedy necelý půlrok. V praxi ovšem podle průzkumu Amelie chybí v práci kvůli zhoubné nemoci čtyři z pěti pacientů déle než půl roku.

Ani v případě úspěšné léčby se velká část z nich nedokáže zapojit do pracovního procesu naplno. „Největším problémem je únava a u některých pak další omezení jako otoky, snížená imunita, psychické potíže, bolesti nebo potíže se soustředěním a pamětí či spánkem, případně stravovací potíže,“ popisuje Šárka Slavíková obvyklé komplikace.

Lidé, kteří prodělali chemoterapii, operaci, ozařování a třeba biologickou léčbu, tak obvykle hledají uplatnění alespoň na částečný úvazek. V mnoha případech ale často narážejí u bývalých zaměstnavatelů na nepříliš velkou vstřícnost. „Zaměstnavatelé jsou k tomu ochotní jen v omezeném počtu. Častěji si během dlouhodobé pracovní neschopnosti nemocného zaměstnance najdou a zaškolí zástup. Ten pak nechtějí propouštět a jít do nejistoty s ne zcela zdravým vracejícím se pracovníkem,“ vysvětluje Slavíková. Malá flexibilita přitom není jen věcí soukromého sektoru. „Potíže s částečnými úvazky najdeme napříč všemi sektory včetně státní správy, která trpí systemizací na osobu, jež mnohdy nedovolí přijmout dva lidi na částečný úvazek,“ dodává.

Velkou roli při návratu do práce hraje také charakter zaměstnání. Obtížně se vracejí hlavně učitelky, zdravotní sestry, fyzioterapeuti, řidiči autobusů a vlaků, policisté, hasiči nebo zaměstnanci těžkého průmyslu. „Společným jmenovatelem bývá vysoká fyzická zátěž nebo zvýšené riziko infekcí, vůči nimž jsou pacienti po léčbě často citlivější,“ říká Slavíková.

Jak problémům se zaměstnavateli předcházet? Hlavní je komunikace už během nemoci. „Důležité je říci si o částečný úvazek nebo změnu pozice včas a dát prostor firmě, aby se na to připravila,“ doporučuje. Vzhledem k tomu, že si takovou vstřícnost nelze vynutit, je podle ní potřeba také diplomacie a projevení opravdového zájmu se do práce vrátit.

Jen léčba nestačí

Zajištění co nejlepší kvality života pacientů po léčbě patří také mezi klíčové body Národního onkologického plánu České republiky. Dokument vychází z předpokladu, že díky pokroku medicíny bude lidí, kteří rakovinu přežijí, rychle přibývat. Zdravotní systém se tak bude muset starat o stále větší skupinu pacientů, kteří sice nejsou v aktivní léčbě, ale potýkají se s jejími následky.

Právě proto plán věnuje mimořádnou pozornost oblastem, které bývaly v minulosti na okraji zájmu. Počítá s rozšiřováním rehabilitační péče, psychologické podpory, sociálních služeb, domácí péče i dlouhodobého sledování pacientů po léčbě. 

Z pohledu ekonomiky jde o významnou změnu. Zatímco v minulosti tvořily hlavní část nákladů samotná diagnostika a léčba, stále větší podíl budou představovat služby spojené s dlouhodobým sledováním pacientů a řešením následků onemocnění. České zdravotnictví tak čeká paradoxní úkol: vypořádat se s důsledky vlastního úspěchu.