Za medaili knedlíky a jitrnice. Jak si Češi užívali fotbal, když ho ještě uměli hrát

Desátá účast českých fotbalistů na mistrovství světa je pro fanoušky velkou událostí i proto, že zdaleka není tak samozřejmá jako v začátcích těchto turnajů v první polovině minulého století. Dvě finálové účasti a dvě sady stříbrných medailí z let 1934 a 1962 jsou v současné světové konkurenci a při kvalitách nynější hráčské generace pouhým snem. Samostatné Česko se na šampionát dostalo teprve podruhé, šestkrát v kvalifikaci neuspělo. Jak se ovšem národnímu týmu dařilo v dobách největší slávy? 

V neděli odpoledne 10. června 1934 se v Praze na Letné sešly tisíce lidí, aby na stadionu Slavie poslouchaly rozhlas. Přenos finálového utkání mistrovství světa ve fotbale mezi Československem a Itálii. Ta nakonec v podvečer doma v prodloužení zvítězila 2:1, avšak českoslovenští fanoušci i tak odcházeli domů spokojeni. Ještě před dvěma týdny v takový úspěch nikdo nevěřil.

Když se pak fotbalisté vraceli domů, už od hranice je na všech nádražích vítaly zástupy lidí. Rychlík, který je vezl, nabíral na každé stanici větší a větší zpoždění – lidé jim nosili ovocné knedlíky či jitrnice, velkolepé přivítání připravila Plzeň. Potom Praha, kde v autokaru Čedoku jezdili po ulicích a nakonec dorazili na slavnostní přijetí na Staroměstské radnici. Tisk komentoval každý jejich krok. Vraceli se jako národní hrdinové a novináři se shodli, že pětitisícová odměna pro každého fotbalistu je zcela namístě. Fotbal byl už tehdy o penězích a o politice.

Ve stínu fašismu

Před začátkem mistrovství to přitom vypadalo na debakl. Sportovní novináři od počátku roku propadali hysterii a psali o krizi československé kopané. Většina hráčů prý byla z formy. Nakonec generální sekretář a hlavní trenér Karel Petrů složil tým z deseti hráčů Slavie, sedmi sparťanů a jednoho fotbalisty z německých Teplic.

Slováci ve výběru chyběli, protože u nich se fotbal teprve rozbíhal. Zato čeští hráči byli již od roku 1925 profesionálové, v Praze se hrála Asociační liga a zájem fanoušků rostl. Jedna z tehdejších hvězd, útočník Antonín Puč, bývalý soustružník, podepsal v polovině dvacátých let se Slavií smlouvu, podle níž jeho nástupní plat představoval 900 korun měsíčně. Což bylo podstatně více než průměrná mzda. Ve třicátých letech oficiální gáže těch nejlepších překračovala dva tisíce korun, nepočítaje prémie za vítězná derby či mezistátní pohárová utkání.

Už kvalifikaci na mistrovství světa, utkání s Polskem, poznamenala politika. Poláci doma prohráli a k odvetě ani nepřijeli s vysvětlením, že polská menšina je v Československu utiskovaná. Domácí reprezentace pak během jara 1934 sehrála 15 přípravných zápasů, teprve senzační vítězství nad Anglií na Letné 2:1 (které sledoval tehdejší ministr zahraničí a někdejší fotbalista Slávie Edvard Beneš) těsně před odjezdem na mistrovství naznačilo možnosti.

Itálie naopak patřila k horkým favoritům. Fotbal tam byl populární, a tak fašistická vláda turnaj vzala jako příležitost k prezentaci režimu. Dopředu fotbalové funkcionáře z celého světa ujistila, že uhradí případné ztráty, což v době hospodářské krize mělo váhu. Nakonec to ale nebylo potřeba, turnaj skončil ziskem. Nicméně právě pod dojmem tohoto slibu Švédsko, hlavní konkurent v boji o pořádání turnaje, stáhlo svoji kandidaturu.

Italové nic neponechali náhodě. Diktátor Benito Mussolini odsouhlasil štědrý rozpočet, osm nových či opravených stadionů pak mělo evokovat dobu antického Říma a současně ukázat technickou zdatnost italského průmyslu. Předseda organizačního výboru, policejní generál Giorgio Vaccaro, navíc prohlásil, že „konečným efektem šampionátu je ukázat, jak velký vliv má fašistický sport na dosažení mužného ideálu“. Ačkoliv v zemi hrála řada vynikajících fotbalistů, jeho emisaři vyrazili do Argentiny a přivezli trojici tamních hvězd, které si najednou vzpomněly na italské kořeny.

Šampionát ovlivnila i neúčast předchozích mistrů světa: Uruguayci se obávali, že by neobhájili titul z prvního mistrovství světa v roce 1930. Chyběl také tým z Velké Británie, která v roce 1928 po sporech s ostatními vystoupla z FIFA a sebevědomě prohlašovala, že k určení nejlepších fotbalistů světa stačí její liga.

Čechoslováci v Itálii nejprve se štěstím postoupili přes Rumuny. Vzápětí porazili silné Švýcarsko a v semifinále zvítězili nad favorizovaným Německem – všechny tři góly za ně dal Oldřich Nejedlý. Pak dva dny odpočívali v Neapoli. Itálie se na turnaji nejvíce trápila se Španělskem, o jejím postupu rozhodlo až opakované utkání a přízeň sudího.

Gladiátorský zápas

Římské finále se před 45 tisíci diváky hrálo za vedra, už na přelomu května a června teploty šplhaly nad 35 stupňů Celsia. Lístek přišel na 60 lir, což by dnes odpovídalo částce kolem osmi tisíc korun. Politika a národní zájem byly všude – italský tisk burcoval fanoušky i hráče, nic jiného než vítězství nepřipouštěl. Mussolini ho rovnou nařídil a hrozil tresty, pokud to tak nebude.

Československo proto nebylo soupeřem, ale nepřítelem, což na ochozech bylo jasně patrné. Dva tisíce českých fandů, které přicestovaly do Říma dvěma zvláštními vlaky a desítkami autobusů, na tom nemohly nic změnit. „Na plochu stadionu jsme vběhli s naší vlajkou. Uprostřed hřiště jsme se postavili po bok Italů, kteří zdravili hlediště fašistickým pozdravem. Byli optimisté, vše bylo na jejich straně: domácí prostředí, obecenstvo, horko,“ vzpomínal později brankář a kapitán týmu František Plánička.

Na italské straně stál i nezkušený, jen 28letý švédský rozhodčí Ivan Eklind, který domácím pomohl už v zápase se Španělskem. Navíc si ho před začátkem zápasu pozval do lože sám Mussolini. Svůj neslavný výkon, kdy přehlížel brutální hru Italů, sudí později vysvětloval nikoliv nátlakem fašistických činovníků, ale horkem, v němž se podle vlastních slov špatně orientoval.

Utkání nasazením a úporností připomínalo gladiátorské zápasy. Italové získali převahu, ale Čechoslováci stejně vedli gólem ze 76 minuty. Domácí, kteří měli v závěru více sil, vyrovnali devět minut před koncem normální hrací doby. Vítězství 2:1 na svoji stranu strhli v prodloužení. Rozhlasový reportér Josef Laufer, který ve strhujícím přenosu přenesl drama do přijímačů v Československu, i tak označil „své“ fotbalisty za morální vítěze turnaje.

Itálie bouřlivě oslavovala a ještě vydala oslavnou publikaci, v níž své soupeře zkritizovala. To v Československu nikoho nezajímalo, vždyť Nejedlý byl s pěti brankami nejlepším střelcem šampionátu. Šlo o národní triumf a stříbro mělo cenu zlata. Zmíněný komentátor Laufer hovořil o našich „zlatých hoších“.

Nemlčel ani evropský tisk – československé hráče vyzdvihl jako hrdiny a odsoudil jak rozhodčího Eklinda, tak hrubou hru Italů ve zfanatizovaném prostředí. I německý sportovní magazín Kicker napsal, že triumfovala brutalita. „Co se dělo na trávníku, nemělo nic společného s fotbalem,“ uvedl. Tento pohled trval desítky let. Mezinárodní federace pro fotbalovou statistiku a historii dokonce polovině devadesátých let navrhla FIFA, aby Itálii titul zpětně odebrala. Převládl ovšem názor, že s odstupem více než půl století už nelze minulost měnit.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Chilský návrat

Druhé místo z Říma byl ohromující úspěch. Na další – opět stříbrný – ovšem musela sportovní veřejnost čekat až do roku 1962, na mistrovství světa v Chile. V pochmurné předmnichovské atmosféře v létě 1938 Čechoslováci odcestovali na světový šampionát do Paříže s řadou těch, kteří oslnili v Itálii. Hvězdou mohl být fenomenální vídeňský Čech Josef Bican, který už přestoupil do Slavie, nicméně nové občanství neobdržel včas. Československo vypadlo v opakovaném utkání s Brazílií.

Na první poválečný šampionát v roce 1950 v Brazílii hráči z Československa vůbec neodjeli. Bylo po válce a po komunistickém převratu. O čtyři roky později ve Švýcarsku nepostoupili ze skupiny a v roce 1958 ve Švédsku také ne.

Domácí fotbal se v porovnání s prvorepublikovou dobou podstatně proměnil, z profesionálů se opět stali amatéři, i když jen na oko. Fotbal se přejmenoval na kopanou, dokonce tradiční jména klubů se načas změnila – ze Slavie se stalo Dynamo a ze Sparty zase Spartak Sokolovo. Prosazovat se začaly vojenské celky, hlavně Dukla Praha, a stále větší slovo v celostátní lize hrály slovenské celky v čele se Slovanem Bratislava.

Na mistrovství světa v Chile v roce 1962 si od československé reprezentace nikdo mnoho nesliboval, ačkoliv v kvalifikaci přehrála houževnaté Skoty a k tomu už předtím dokázala získat bronzovou medaili z Poháru evropských národů ve Francii. Šlo o zcela nový tým pod vedením protřelého trenéra Rudolfa Vytlačila, někdejšího hráče Rapidu Vídeň. Ten spoléhal na brankáře Viliama Schrojfa, záložníky Josefa Masopusta a Svatopluka Pluskala a útočníka Andreje Kvašňáka.

Ve skupině Čechoslováci porazili silné Španělsko, a když dokázali remizovat s obhájci mistrovského titulu, s Brazílií, bylo o postupu rozhodnuto bez ohledu na porážku od Mexika. Ve čtvrtfinále narazili na nebezpečné Maďarsko. Zápas vychytal brankář a k postupu stačil jediný gól. Výtky, že jen brání, vyvrátili vzápětí v semifinále s Jugoslávií, kterou rozdrtili 3:1.

Uprostřed června se pak utkali ve finále s Brazílií, která vyřadila jak Anglii, tak domácí Chile.

Finále se hrálo před 70 tisíci diváky v Santiagu. Československo po Masopustově gólu v 15. minutě vedlo, nakonec ale dostalo tři góly. Brazílie hrála skvěle. Na stříbrné mužstvo čekalo uvítání na strahovském stadionu a každý hráč obdržel odměnu za vzornou reprezentaci pět tisíc korun, což odpovídalo třem měsíčním platům. K tomu možnost koupit si přednostně bez čekací lhůty – ale za své – auto. Masopust k tomu v závěru roku obdržel za výkon na mistrovství od pařížských sportovních novinářů Zlatý míč.

Domácí fandové se o chilských mistrovských utkáních v reálném čase dozvídali jen z rozhlasových přenosů, přímé televizní vysílání k dispozici nebylo. Hlavní vinu na tom měla telekomunikační zaostalost Jižní Ameriky, filmový materiál se do celé Evropy dovážel letecky a diváci se museli spokojit jen s opožděnými sestřihy. Přitom v západní Evropě začala Eurovize s televizními přenosy z mistrovství už v roce 1954, i když milovníci fotbalu v Československu se jich kvůli finančním nárokům nedočkali ani v roce 1958. Poprvé měli mistrovství na obrazovkách teprve v roce 1966 z Velké Británie, tam však své hráče neviděli, protože místo nich z kvalifikace postoupili Portugalci.

Ústup ze slávy

Pro fotbalové Československo přišla hubená léta. Do Mexika v roce 1970 se ještě kvalifikovalo, nepostoupilo ale ze skupiny. Pak dvakrát jeho hráči na šampionátech chyběli, i když v roce 1976 získali v Bělehradě titul mistra Evropy a dokázali přitom vyřadit oba finalisty předchozího mistrovství v Mnichově, tedy Nizozemsko i Spolkovou republiku Německo. Zklamáním bylo rovněž mistrovství ve Španělsku v roce 1982, na němž nepostoupili ze skupiny.

Reparát se měl za velké pozornosti úřadů skládat v roce 1990 v Itálii. Pro tento šampionát se mužstvo začalo pečlivě skládat několik let předtím a do bojů o postup poprvé zasáhli legionáři, Jozef Chovanec, František Straka a Ján Kocian. Tedy fotbalisté, kterým komunistické úřady povolily hrát v západních zemích. O postupu se rozhodlo v remíze s Portugalskem dva dny před 17. listopadem 1989. Tým ČSFR, v němž pod trenérem Jozefem Venglošem naposledy hráli spolu Češi a Slováci, nejprve porazil suverénně USA a pak Rakousko. S domácí Itálií sice prohrál, v boji o čtvrtfinále ale přehrál Kostariku. Pak se potkal s Německem, které vyhrálo díky jedinému gólu z přísně nařízené penalty.

Následovala divoká devadesátá léta, opětovná profesionalizace fotbalu a hektická transformace fotbalových klubů doprovázená nástupem silných sponzorů. Čeští fotbalisté se dokázali zviditelnit na evropském šampionátu v roce 1996 v Anglii, což byl první start samostatné reprezentace na velkém turnaji. Až ve finále podlehli Německu 1:2 a přivezl stříbro. Zato na mistrovství světa se v polistopadové éře dokázali probojovat jen jednou, v roce 2006 do Německa. Ve skupině porazili USA, jejich další účinkování však zhatily porážky od Ghany a Itálie.

Chabé výsledky na světových šampionátech v posledních desetiletích fotbaloví teoretici vysvětlují různě. Na prvním místě připomínají přísné postupové síto – evropská kvalifikace je nejnáročnější na světě a reprezentace opakovaně v kvalifikaci prohrávala se silnými rivaly. Patrný je generační propad, kdy po odchodu „zlaté generace“, Pavla Nedvěda, Karla Poborského či Tomáše Rosického chyběly podobné hvězdy schopné rozhodnout zápas. Dalším problémem je taktická strnulost a malá odvaha, kdy tým doplácel na defenzivní pojetí hry, které na dravé, rychlé a herně vyspělejší soupeře nestačilo. Trvalou bolestí je zastaralý systém přípravy mládeže, malý důraz na dynamiku a individuální techniku. Snad ale chybělo i více štěstí.

V každém případě má český fotbal v Severní Americe co dohánět.