Česko přichází o Einsteiny. Proč české školství neumí najít a rozvíjet talentované děti?

Václavu Vernerovi je teprve 18 let, přesto už studuje ve druhém ročníku Vysoké školy chemicko-technologické, několikátým rokem pracuje v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd a publikoval také několik odborných textů ve vědeckých časopisech. Stejně starý středoškolák Václav Knapp zase spolupracuje s Kalifornskou univerzitou v Berkeley na propojení umělé inteligence a neurověd a analýze videodat pro vývoj humanoidních robotů. Ještě o rok mladší Claudia Haová pro změnu vytvořila vlastní model umělé inteligence FungiGPT, který s přibližně 70procentní úspěšností diagnostikuje kožní plísňová onemocnění. Studentce VŠCHT Terezii Štěpánkové je sice „už“ dvacet let, i ona ale začala s vědeckou prací ještě na střední škole, když se věnovala výzkumu nanovlákenného krytu pro hojení ran.

Všechny tyto příběhy propojuje Nadace Neuron, která si čtveřici mladých vědeckých talentů zvolila za ambasadory své kampaně „Začni s proč“, jejímž prostřednictvím se snaží mladé lidi motivovat k vědecké kariéře. Takových lidí totiž v Česku dlouhodobě ubývá. Počet doktorandů je dokonce nejnižší za poslední dvě dekády. Přestože většina středoškoláků míří na vysoké školy, jen dvě až čtyři procenta z nich se pak věnují vědě. Proč tomu tak je a jak to změnit?

Jak je důležité se dobře narodit

Vítěz České hlavičky, medailista soutěže Středoškolák roku 2025, laureát Neuron Rising Star, trojnásobný zlatý medailista Mezinárodní chemické olympiády, loni dokonce celkově druhý v absolutním pořadí z 354 účastníků z 90 zemí, což byl mimochodem historicky vůbec nejlepší výsledek českého zástupce. To jsou jen některá z ocenění, která doposud posbíral Václav Verner. Za těmito úspěchy stojí vedle mimořádného talentu samozřejmě i spousta dřiny a také podpory okolí. Ať už jde o zmíněnou Nadaci Neuron, gymnázium PORG Libeň, kde mu mimo jiné upravili rozvrh, aby zároveň mohl docházet na VŠCHT, nebo jeho vlastní rodinu.

„Už na základní škole moji rodiče prosazovali takovou mentalitu, že všechno, co bylo dobrovolné, jsme dělali povinně. Když byly nějaké dobrovolné domácí úkoly, pro nás to byly povinné domácí úkoly,“ vzpomíná Verner. Podobně mluví i další mladé vědecké naděje. V Claudii Haové zvídavost probudila už její rodina, ostatně oba rodiče vystudovali technické obory na vysoké škole.

Oba rodiče vysokoškoláky má rovněž Václav Knapp, jenž si nemůže vynachválit podporu, kterou mu poskytla „jeho“ Smíchovská střední průmyslová škola a gymnázium. „Hodně mi vyšel vstříc pan ředitel Radko Sáblík, který mi například pomáhal shánět finance, abych mohl jezdit na konference. Zároveň jsem se nemusel bát, že kdybych někde zameškal výuku, tak bude průšvih. Nikdy nebyl problém se nějak domluvit,“ říká Knapp.

Terezii Štěpánkovou zase pomohla směrovat k dráze vědkyně Letní škola badatele Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, kam ještě na střední škole jednou v týdnu dojížděla a pracovala na výzkumu, který se týkal organické syntézy.

Související

Nadané děti

Školu mám plnou „divných“ studentů. Právě „divní“ lidé ale mění svět, říká Radko Sáblík

10 minut čtení

Smíchovská průmyslovka a gymnázium jsou v českém školství unikátem, který mnozí obdivují a jiné k nepříčetnosti dráždí. Studenti tu například...

Všechny tyhle příběhy ukazují, že pro rozvinutí talentu mladých lidí je naprosto klíčové, aby se pohybovali v motivujícím a inspirativním prostředí. A právě v tom je možná skryt jeden z důvodů, proč je mladých vědeckých talentů v Česku méně, než by být mohlo. Když totiž nadané děti nenajdou podporu doma, české školství často nedokáže jejich talent podchytit a pracovat s ním.

Jak říká analytička obecně prospěšné společnosti EDUin Nikola Šrámková, objevovat a rozvíjet nadané žáky se v Česku daří bohužel spíše nahodile než systémově. I Česká školní inspekce (ČŠI) ostatně v tematické zprávě konstatovala, že podpora nadaných a mimořádně nadaných žáků není dostatečně zajištěna a že školy se jí věnují méně systematicky než podpoře žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.

Podle školní inspekce sice školy mají podporu nadání často formálně ukotvenou ve školních dokumentech, ale jen zřídka ji skutečně systematicky uplatňují a vyhodnocují. Navíc jsou tu velké regionální rozdíly. Data ČŠI ukazují, že v některých krajích se daří identifikovat nadané a mimořádně nadané žáky lépe, v jiných o dost hůře.

„Celkově bylo podle této tematické zprávy na základních školách identifikováno jako nadaných jen pět procent žáků, na středních školách sedm procent žáků a jako mimořádně nadaných méně než 0,1 procenta žáků. To je výrazně méně, než by odpovídalo odborným odhadům, podle nichž tvoří nadaní žáci přibližně 10 až 15 populace populace,“ upozorňuje Šrámková. Tohle přehlížení nadaných dětí je samozřejmě problém, protože bez včasné identifikace jim nelze nabídnout účinnou podporu a jejich talent se tak nemusí rozvinout.

Klíč k rozpoznávání géniů

Proč se českému školství nedaří identifikovat talentované děti, které by se jednou po vzoru výše zmíněné čtveřice mohly vydat na vědeckou dráhu? První bariérou je skutečnost, že podpora nadání často stojí na nadšení jednotlivců a stále není běžnou součástí práce každé školy. „Chybí systematičtější screening doprovozený komplexní diagnostikou, práce s daty, vzdělávání učitelů v této oblasti, kapacity poradenského systému i čas na skutečnou individualizaci výuky,“ vyjmenovává Šrámková.

Podobně mluví i Jan Konvalinka, ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd (ÚOCHB), podle kterého sice v Česku naštěstí funguje vynikající systém středoškolských olympiád, který „vyhledává, inspiruje a motivuje ty nejlepší mladé lidi“. „Problémem ale je, že se celý ten rozsáhlý systém udržuje energií tisíců dobrovolníků a stát do něj přispívá stále méně, takže můžeme mít brzy vážné starosti,“ říká.

Druhou bariérou je pak sociální zázemí. „Nadání se snáze odhalí u dítěte, jehož rodiče jsou ambicióznější, vědí, čeho si všímat, kam dítě přihlásit a jak komunikovat se školou. Děti z méně podnětného prostředí ovšem mohou zůstat neviditelné,“ vysvětluje Šrámková.

Experti již dlouho upozorňují, jak důležité je narodit se do „správné“ rodiny. Dítě vysokoškoláků nenasává od útlého věku pouze bohatší slovní zásobu, ale také specifický postoj ke světu: vědomí, že vzdělání má hodnotu, že kritické myšlení je žádoucí a že vědecká kariéra je dosažitelnou realitou.

Na opačném pólu spektra pak stojí děti z rodin s nižším vzděláním, potýkající se s materiálním nedostatkem, exekucemi nebo nestabilním bydlením. Tyto děti jsou dramaticky závislé na aktivitě a možnostech svých rodičů. Pokud rodinný rozpočet nedovoluje zaplatit doučování, nákup odborné literatury, dojíždění do vzdálenější kvalitní školy nebo poplatky za zájmové vědecké kroužky, nadání dítěte se nerozvíjí.

Český vzdělávací systém nedokáže tyto startovní handicapy kompenzovat. Naopak, jak vyplývá z dlouhodobých analýz, funguje spíše jako multiplikátor nerovností. Pokud má dítě mimořádný matematický či přírodovědný talent, ale vyrůstá v prostředí strukturálně postiženého regionu, systém ho s vysokou pravděpodobností nedokáže detekovat.

Třetí bariérou, která brání lepší identifikaci nadaných dětí, jsou pak stereotypní představy, které o nich ve společnosti i školství stále panují. „Nadané dítě nemusí být premiant se samými jedničkami, bezproblémový žák ani oblíbenec učitelů. Může být neklidné, přecitlivělé, nepravidelně výkonné či sociálně neobratné, může mít ADHD, poruchu učení nebo jiné obtíže,“ říká Šrámková.

Na problémy s diagnostikou poukazuje i studie IDEA CERGE-EI s názvem Talent ve školách: Co pomáhá nadaným žákům: „V současné době je screening představován převážně nominací ze strany učitele či rodičů. Taková metoda je však velice nespolehlivá a může být nespravedlivá vůči některým skupinám žáků, neboť jejich chování se může odlišovat od typického stereotypu nadaného žáka.“

Příklady táhnou

Tam, kde selhává stát, mohou hrát podle Jana Konvalinky klíčovou roli projekty, jako je třeba zmíněná Nadace Neuron, či Nadace Experientia, podporující mladé vědce z oboru chemie, případně Nadační fond IOCB Tech, který se soustředí na přenos poznatků základního výzkumu do praxe. „Zastupují stát při podpoře oborových olympiád, popularizují vědu, ukazují úspěšné případy skvělých mladých osobností, které se dokázaly prosadit, a ve všeobecném českém fňukání, kterému občas propadáme, ukazují, že se to může povést,“ říká Konvalinka.

To ostatně dokládá i osobní zkušenost Terezie Štěpánkové, podle které mladí vnímají vědu jako něco vzdáleného, složitého a studentům nedostupného, a tak se třeba ani do vědeckých soutěží nepřihlásí. „Když ale zjistí, že to před nimi někdo dokázal, je pro ně jednodušší zkusit to také,“ popisuje s tím, že i na jejím bývalém gymnáziu byla první, kdo se vědeckou cestou tak brzy vydal. Jak ale zjistila při nedávné návštěvě své někdejší školy, do vědeckých soutěží a projektů se po jejím vzoru najednou zapojilo hned několik studentů.