Zpomalte. Život není problém, který je třeba rychle vyřešit, ale zážitek, který je třeba prožít

Ekonom John Maynard Keynes ve své často citované předpovědi z roku 1930 odhadoval, že díky technologickému pokroku budou lidé za sto let pracovat jen 15 hodin týdně. Zatím to nevypadá, že by se jeho predikce naplnila. Ačkoli je pravda, že pracovní doba v rozvinutých zemích za posledních 100 let poklesla, zaměstnanci na plný úvazek v zemích s vysokými příjmy stále v průměru pracují 35–42 hodin týdně – více než dvojnásobek toho, co Keynes předpovídal.

Navíc byl tento pokles pracovní doby nejvýraznější na počátku a v polovině 20. století a v posledních desetiletích se ustálil, a to navzdory zrychlujícímu se technologickému vývoji. Zvýšení příjmů, vzdělání a produktivity se dokonce někdy paradoxně promítlo do prodloužení, nikoli zkrácení pracovní doby. Více než 80 procent Američanů uvádí, že „nikdy nemají dost času“, a v některých případech lidé, kteří vydělávají více, nikoli méně peněz, uvádějí, že jsou obzvláště „časově chudí“. Jak je to možné? 

V urbanismu existuje fenomén „dopravní indukce“: přidání jízdních pruhů na dálnici nezmenší zácpy, ale přiláká více aut. S technologiemi je to podobné. E-mail, Slack či umělá inteligence sice zrychlily proces práce, ale místo aby nám ušetřily čas, jen zvýšily očekávání ohledně naší pracovní produkce. Úkoly je třeba plnit v kratší době, svět zrychlil a lidé jsou často pod neustálým tlakem drobného stresu.

Zabiják stres

Jaký drastický dopad má tenhle nepřestávající tlak, odhalil již zesnulý americký neuroendokrinolog Bruce McEwen. Ten strávil téměř šest desetiletí v Rockefellerově institutu studiem toho, jak stres působí na mozek. Když v 60. letech minulého století zahájil svou práci, panoval mezi vědci konsenzus, že mozek dospělého člověka je hotovou architektonickou stavbou. McEwen dokázal, že to není pravda. Ukázal, že mozek je neustále přetvářen chemickými procesy, které se odehrávají v našem životě. Většina toho, co dnes považujeme za samozřejmé v neurovědě o stresu – že poškozuje paměť, předurčuje nás k depresi, urychluje samotné stárnutí a podobně – má v nějaké formě svůj původ v jeho laboratoři.

Jak McEwen zjistil, lidská reakce na stres je geniálním mechanismem pro zvládání akutních hrozeb, jaké pro naše předky znamenal například lev kroužící po savaně. Tento systém je nicméně navržen tak, aby se zapínal a zase vypínal. Při neustálém spěchu a přívalu notifikací je ale náš mozek v permanentní pohotovosti. Vylučuje kortizol, který v krátkodobém horizontu sice pomáhá (dáme si na lva větší pozor a zvyšujeme tak šanci na přežití), ale v dlouhodobém horizontu doslova „rozpouští“ synapse v prefrontálním kortexu – tedy v části mozku zodpovědné za komplexní plánování, rozhodování, řešení problémů a stanovování cílů.

McEwen to nazval biologickou daní za život, který se nikdy nesmí zpomalit. Snažíme se s tímto tlakem bojovat pomocí nástrojů produktivity. Plníme si kalendáře, optimalizujeme spánek, snažíme se udělat více věcí za kratší dobu. Ale jak upozorňuje britský autor Oliver Burkeman ve své knize 4000 týdnů (název odkazuje na průměrnou délku lidského života), tato snaha o „ovládnutí času“ je předem prohraná bitva.

Burkeman argumentuje, že čím efektivnější jsme, tím více práce si na sebe nakládáme. Pokud se stanete mistrem v rychlém odpovídání na e-maily, jedinou odměnou vám bude to, že jich budete dostávat ještě více. Skutečným řešením podle něj není dělat věci rychleji, ale přijmout fakt, že nikdy nestihneme všechno.

Jak Burkeman vysvětluje, když rychle odškrtneme úkol ze seznamu, mozek nás odmění dávkou dopaminu. Cítíme se produktivní, protože jsme odpověděli na 50 e-mailů. Ale zeptejte se sami sebe: Kolik z těchto e-mailů skutečně posunulo váš život nebo projekt kupředu? Nezaměňujete pouhý pohyb za pokrok? Děláte skutečně tu správnou věc, nebo jen děláte zbytečné věci rychle?

Návod na šťastný život

Jak tedy zpomalit ve zrychleném světě? Existuje několik zásad, které v tom lidem mohou pomoci, aniž by přitom přestali být produktivní. Za prvé, než začnete hledat způsob, jak něco udělat rychleji, zeptejte se, zda je to vůbec nutné dělat. Za druhé, když už se do práce pustíte, ať je to práce hluboká. Soustřeďte se na jednu náročnou úlohu, aniž byste se rozptylovali děláním čehokoliv jiného. Za třetí, respektujte rytmus svého těla. Různě dlouhé pracovní bloky následované odpočinkem jsou efektivnější než lineární osmihodinové nasazení. Za čtvrté, dejte věcem čas. Podobně jako u investování peněz i při budování dovedností platí, že síla složeného úročení funguje jen tehdy, když jí dopřejete dostatečně dlouhou dobu.

A co získáte, když takhle zpomalíte? Odpověď vám možná dá nejslavnější studie o lidském štěstí, v jejímž rámci vědci z Harvardovy univerzity už bezmála devět desetiletí sledují skupinu mužů (a později jejich rodin). Tahle práce přináší jasný závěr. Nejsilnějším prediktorem toho, kdo bude ve svých 80 letech zdravý a šťastný, není hladina cholesterolu nebo profesní úspěch. Je to kvalita lidských vztahů.

Vztahy však nelze „hacknout“. Nelze je urychlit. Jsou postaveny na pomalu se skládajících, malých, opakovaných a často nudných projevech přítomnosti v průběhu desetiletí. Ty nejdůležitější věci v životě prostě rostou pomalu a je třeba na nich dlouho a usilovně pracovat. Klíčem k dlouhodobému štěstí a zdraví je tak možná uvědomění, že život není problém, který je třeba vyřešit co nejrychleji, ale zážitek, který je třeba prožít.