Pohádka o penzích skončila. Víme, jak si reálně zajistit slušný důchod

Češi mají zvláštní schopnost věřit dvěma věcem současně. Zaprvé že stát se o ně ve stáří postará. Zadruhé že „nějak to dopadne“, protože doposud to tak vždycky bylo. Ne nadarmo se také říká, že Češi vyrostli na pohádkách. Jenže demografie je v tomhle směru neúprosná: čím dál víc lidí bude pobírat důchod a čím dál míň lidí na něj bude vydělávat. Výsledek se dá shrnout do jedné věty: náhradový poměr – tedy podíl důchodu vůči průměrné mzdě – bude do budoucna klesat. Současní důchodci dostávají 43 procent průměrné hrubé mzdy, lidé, kteří do penze půjdou později, budou mít podle Národní rozpočtové rady výrazně méně. V roce 2060 bude pro všechny důchodce náhradový poměr 38 procent průměrné budoucí mzdy. A jestli něco Čechy spolehlivě znejistí, pak je to představa, že ve stáří spadnou z „normálního života“ do režimu permanentního šetření. Týdeník Ekonom proto sestavil návod, jak se zabezpečit na důchod.

Cihlový pilíř, který funguje. Ale má háček

V Česku platí, že když se řekne „zabezpečení na stáří“, většina lidí si nepředstaví akcie ani fondy. Zpravidla si představí klíče od bytu. Ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská říká, že „významnou roli, více než v západních zemích, hraje v Česku vlastní bydlení“ a že „výrazně snižuje životní náklady ve stáří“.

Horská dodává i důležitý kontext: pro střední třídu se „nákup investiční nemovitosti nebo investice do nemovitostních fondů stal běžnou a v dobách ultra nízkých úrokových sazeb i relativně dostupnou a velmi častou formou investice, potažmo spoření na stáří“. Rozdíl mezi bydlením ve vlastním a v nájmu může dnes v důchodu činit klidně 15 až 30 tisíc korun měsíčně. „Vlastní bydlení tak v českých podmínkách funguje jako velmi silný stabilizační prvek na stáří,“ říká Horská. Jenže tady přichází první háček. Vlastní bydlení je v Česku často považované za finální odpověď. A tím se z něj stává past. Protože pokud člověk 25 let splácí hypotéku a na investice nezbude, do důchodu dorazí sice s bytem, ale bez peněz. Analytik České spořitelny Michal Skořepa tuhle iluzi shazuje poměrně nemilosrdně: „Nejsem přesvědčen o tom, že bydlení důchodce ve vlastním domě je výrazně levnější než v nájmu. Pokud jsem byl schopen během života splatit nákup nemovitosti, pak to v mnoha případech znamená, že bych byl schopen našetřit i na srovnatelně velkou sumu investic v jiné podobě.“ A přidává přirovnání: „A bydlet v důchodu ve vlastním bytě je podobné, jako žít v nájmu a nájemné platit z výnosů z investic,” doplňuje.

Související

Klidné stáří

Hlavně nepanikařit. Zrušit penzijní spoření a všechno přesunout do DIP určitě dobré není, varuje šéfka AKAT

10 minut čtení

Důchodové investice už nejsou jen doménou penzijních fondů a států. Dlouhodobý investiční produkt, kdy si Češi investují se státní úlevou...

Z toho všeho plyne jednoduchá poučka: vlastní bydlení je výborný pilíř, ale není to celý most. A kdo ho staví jako jediný, riskuje, že mu v důchodu bude chybět to nejdůležitější – cash flow.

Penze se státní dopomocí

Když se hovoří o tom, jak se Češi připravují na důchod, povinnou zastávkou je třetí pilíř, tedy spoření na penzi se státním příspěvkem. Není to sice sexy ani rychlé zbohatnutí, ale je to masové – účastní se ho skoro čtyři miliony Čechů a je podporované státem více než 15 miliardami korun ročně. Podle dat Asociace penzijních společností bylo ke konci září loňského roku v doplňkovém penzijním spoření 2,1 milionu účastníků a ve starých – transformovaných fondech, které garantují nezáporný výnos, byť po započtení inflace na nich lidé prodělávají, 1,8 milionu účastníků.

Třetí pilíř má jednu dlouhodobou slabinu: lidé v něm zůstávají zbytečně opatrní. Nejen padesátníci, ale často i mladší ročníky. A rozložení strategií je výmluvné: V konzervativních fondech je zhruba 20 procent účastníků, 25 procent je ve vyvážených, 40 procent v dynamických a 15 procent připadá na všechny ostatní typy fondů. Tomu odpovídají i průměrné naspořené částky, se kterými lidé odcházejí do důchodu. Podle Asociace jde o nižší statisíce korun.

Mluvčí asociace penzijních společností Jan Sedláček to popisuje bez obalu: „Penzijko a i jiné dlouhodobé investování je často tím posledním, na co mladý člověk myslí – a to lze pochopit. Proto, když už se podaří ho do systému získat, měl by spadnout tam, kam mladý člověk patří – do dynamických či alternativních fondů. Pokud necháme volbu jen na něm, hrozí tu riziko zbytečné opatrnosti.“ A co s tím? Podle Sedláčka je problém systémový: „Vzhledem k tomu, že penzijko má být jednoduchý produkt pro každého, dává mnohem větší smysl strategie životního cyklu. Tedy nastavení, kdy je investiční strategie od začátku automaticky dynamičtější a s blížícím se důchodem se postupně sama „uklidňuje“, portfolio se stává s rostoucím věkem konzervativnější třeba skrze větší podíl dluhopisů, bez nutnosti, aby klient cokoli aktivně řešil nebo vyplňoval složité investiční dotazníky.

Ještě více zarážející je ale statistika ke transformovaným fondům, které reálně nic nenesou. Ve věku 30 až 50 let v nich dnes spoří zhruba půl milionu lidí. Tedy lidé, kteří mají do důchodu minimálně 15 let, ale peníze drží v režimu „hlavně nic neriskovat“. To by samo o sobě nebyl problém, kdyby šlo o vysoké částky. Jenže třetí pilíř má v Česku ještě jednu brzdu: lidé do něj posílají málo. V kombinaci s konzervativní strategií tak penzijko často nekončí jako skutečný pilíř důchodu, ale jen jako drobné přilepšení.

Když dvacetiletý začne posílat 1000 korun měsíčně a vydrží to do důchodu (zhruba 47 let), při průměrném výnosu osm procent ročně se dostane zhruba na: 6,2 milionu korun. Když začne s tím samým čerstvý čtyřicátník, tak na stejnou částku musí 27 let posílat 5500 korun. A právě proto dnes sílí debata o změnách, které by lidem pomohly zvolit vhodnější strategii automaticky – bez složitého rozhodování hned na startu.

Asociace penzijních společností tak i na popud nové vlády připravuje řešení, které by měla představit v následujících měsících. Penzijní společnosti mluví o takzvané evoluci třetího pilíře. Chystají návrhy, jak více mladé do třetího pilíře zapojit. Rovněž chtějí klienty motivovat, aby se přesunuli z transformovaných fondů k dynamičtějším stra­tegiím. I ministerstvo financí připouští, že už plánuje změny. Úředníci resortu v současnosti připravují soubor návrhů. „Mezi ně bude patřit snížení poplatků penzijním společnostem, které jsou v Česku ve srovnání s řadou jiných evropských států vysoké,“ uvedla pro Ekonom ministryně financí Alena Schillerová. Podle ní se zároveň řeší i posílení motivace začít spořit co nej­dříve – ideálně už u dětí.

Klíčový bod, který bude v následujících měsících nejspíš určovat tón celé debaty, je právě odměna penzijních společností. Konkrétně u nejvýnosnějších dynamických fondů a pak vyvážených fondů je poplatek jedno procento z objemu spravovaných prostředků ročně a 15 procent ze zhodnocení. Jednoduše, pokud si člověk bude do takového fondu posílat ročně 1000 korun, dostane státní příspěvek 200 korun a fond ročně vynese osm procent, za 25 let bude mít na účtu 772 tisíc, přičemž penzijní společnosti za celou dobu spoření zaplatí na poplatcích dalších 325 tisíc korun. U některých jiných investičních nástrojů na finančním trhu se ale přitom lze dostat na náklady v řádu desetin procenta. Podle nedávné studie CERGE‑EI tak hlavním problémem nejsou nízké vklady účastníků, ale extrémně nízké výnosy a vysoká poplatková zátěž. V důsledku toho jsou budoucí penzijní renty výrazně nižší, než by při stejných vkladech mohly být.

Jenže i kdyby byly poplatky nižší a systém jednodušší, pořád Češi začínají s přípravou na stáří pozdě. „Myslí si, že penze je v nedohlednu, a mezitím jim utíká čas, který už nikdy nedoženou. Třicátník i padesátník mají přitom před sebou statisticky ještě desítky let života. V obou případech to znamená dynamickou investiční strategii,“ říká ekonom Pavel Kohout.

Více pod kontrolou

Alternativou pro ty, kteří chtějí investovat na stáří „po svém“, je dlouhodobý investiční produkt (DIP) s daňovým zvýhodněním. Po dvou letech má podle AKAT 218 740 smluv – vedle penzijka je to pořád menší číslo, ale rozjezd je rychlý. V DIP lidé skutečně investují, protože 88 procent prostředků tvoří investiční fondy. Průměrná měsíční úložka se navíc pohybuje mezi dvěma a třemi tisíci korun.

Pro většinu lidí dává smysl kombinace doplňkového penzijního systému kvůli státnímu příspěvku, popřípadě i příspěvku zaměstnavatele, a DIP jako flexibilní investiční nadstavba. DIP se hodí pro ty, kteří chtějí mít širší výběr investic a vyšší kontrolu nad strategií.

Při debatě o důstojném důchodu se skoro vždycky mluví jen o penězích. Kolik si člověk naspoří, kolik mu stát vyplatí a co mu bude chybět. Jenže stáří je i o něčem jiném: o tom, kdo vás podrží ve chvíli, kdy už nejde jen o finance, ale o každodenní fungování. Z čistě ekonomického pohledu jsou děti nákladná investice – vychování jednoho dítěte v roce 2022 vycházelo v průměru na 1,8 milionu korun. Jenže realita stáří se neodehrává v Excelu. Odehrává se na úřadech, v nemocnicích, v čekárnách, v situacích, kdy člověk potřebuje někoho, kdo zavolá, přijede, domluví, zkontroluje. Kdo pomůže ve složité životní situaci. A právě v tomhle jsou děti – pokud dobře fungují vzájemné vztahy – často tím největším „zajištěním“, které žádný finanční produkt nenahradí.