Evropa se chce vymanit ze závislosti na Číně a touží po soběstačnosti. Na dodávky od cizích producentů však spoléhá stále víc

Evropa nyní kvůli zelené revoluci spotřebovává více kovů a prvků, než na kolik byla zvyklá. Jenže drtivá část těžby, zpracování a výroby klíčových komponent probíhá v Číně. Mezinárodní energetická agentura dokonce v posledních letech opakovaně varuje, že poptávka po klíčových kovech pro čistou energetiku rychle převyšuje tempo otevírání nových dolů a zpracovatelských kapacit. „Dodávky šesti klíčových kritických surovin spojených s energetikou jsou rok od roku méně diverzifikované,“ říká šéf agentury Fatih Birol.

Za poslední čtyři roky vzrostl podíl tří největších producentů téměř na 90 procent. Ani nové těžební projekty po celém světě přitom koncentraci trhu výrazně nezmění. Zůstane zhruba na úrovni roku 2020. Týdeník Ekonom proto prozkoumal, jak Evropa bojuje o svou surovinovou soběstačnost a zda má šanci vybudovat vlastní těžební a zpracovatelský řetězec, který ji před před závislostí na Číně ochrání. Součástí strategie není jen těžba a zpracování, ale i recyklace kovů z elektroodpadu, starých baterií či větrníků. Bude to však stačit?

Rostoucí poptávka po těchto prvcích však zároveň zvyšuje evropskou závislost na dodavatelích odjinud. Důsledkem je tlak na dodavatelské řetězce, cenová volatilita a narůstající geopolitické riziko. Nejde přitom jen o energetiku, ale také o ekonomickou bezpečnost. Nerovnováha je totiž ještě výraznější, vezme‑li se v úvahu širší soubor energetických nerostů využívaných například v letectví, obranném průmyslu nebo při výrobě mikročipů. U 19 z 20 strategických minerálů je Čína hlavním zpracovatelem s průměrným tržním podílem 70 procent.

Související

Soběstačnost

Recyklace místo dolů. Pomůže, ale jen z odpadu evropské výrobce neuživíme, varuje šéf Elektrowinu

10 minut čtení

Elektroodpad představuje nejrychleji rostoucí druh odpadu na světě. Evropa proto hledá cesty, jak ho co nejvíc využít a připravit k použití do...

Evropská unie si to už přiznala. Tedy alespoň na papíře. V Aktu o kritických surovinách, vydaném loni na jaře, si poprvé stanovila jasně kvantifikované cíle: do roku 2030 chce zajistit, aby těžba pokrývala alespoň 10 procent, zpracování 40 procent a domácí recyklace nejméně 25 procent roční spotřeby strategických surovin v EU. Současně z jedné země mimo EU nesmí pocházet více než 65 procent spotřeby konkrétní suroviny v jakémkoli stupni zpracování. Navíc se píše o rychlejším povolování: u těžby 27 měsíců a u zpracování a recyklace 15 měsíců.

Na seznamu je 34 kritických surovin, z nichž polovina má povahu strategických. Za slovníkem bruselských byrokratů se skrývá jednoduchá teze: bez lepšího přístupu k surovinám nebude dost baterií, bez baterií nebude dost elektroaut, bez elektroaut a spolehlivých sítí nebude snižování emisí. A Evropa v globálním soupeření s Čínou a Amerikou prohraje ještě výrazněji, než to dnes vypadá.

Šance a konflikty s veřejností

Evropa přitom má i své zdroje. Byť často menší, hůře přístupné nebo je těžba politicky či environmentálně komplikovaná. Třeba lithium. Odhaduje se, že na Cínovci na severozápadě Čech jsou tři procenta světových zásob, jde o jedno z největších evropských ložisek suroviny v tvrdé hornině. Před osmi lety se těžba lithia v lokalitě stala jedním z hlavních témat parlamentních voleb a kauza pomohla Andreji Babišovi do premiérského křesla.

Těžba a zpracování lithia v regionu je od jara jednou ze dvou českých iniciativ na seznamu šesti desítek evropských strategických projektů. Z EU má přislíbenou finanční podporu 800 milionů korun. Druhý je projekt kanadské společnosti Euro Manganese, která plánuje ze starých hald u Chvaletic získávat mangan pro baterie.

Skupina ČEZ, která drží v lithiovém projektu přes Severočeské doly většinový podíl, však zatím nerozhodla jak dál. Čeká na výsledky studie proveditelnosti celého projektu. Ta by mohla být hotová letos. Studie se zdržela kvůli prověřování dopadů přesunu závodu na zpracování lithia, který by podle současných plánů mohl stát u elektrárny v Prunéřově.

Těžba nicméně vyvolává obavy místních obyvatel a ekologických organizací. Podle studie z roku 2025 se většina respondentů obává negativního dopadu na krajinu, kvalitu vody a ovzduší, přičemž pouze 23 procent považuje projekt za pozitivní pro regionální rozvoj. Zároveň však existují názory, že těžba může přinést ekonomické příležitosti, jako jsou nová pracovní místa a investice do infrastruktury. V ideálním případě by mohla dodat materiál do evropských gigatováren na výrobu baterií.

S protesty se potýkají i další evropské projekty. Nejvýrazněji se demonstruje v Portugalsku, kde plánovaná těžba lithia v oblasti Barroso vyvolala ostré střety mezi vládou, těžebními firmami a místními obyvateli. Ti se obávají znečištění, nedostatku vody a narušení životního prostředí, zemědělství i tradičního způsobu života. Soud už dokonce pozastavil část průzkumných povolení a výbor OSN letos konstatoval, že Portugalsko při přípravě projektu porušilo pravidla o zapojení veřejnosti. Napětí panuje i ve Francii, kde se proti záměru těžby lithia společnosti Imerys v departementu Allier zvedla vlna odporu kvůli obavám z dopadů na zemědělství a životní prostředí. V dalších částech Evropy je odpor mírnější, i když obavy přetrvávají.

Geopolitika vzácných kovů

Evropa nyní stojí před dilematem: pokud těžbu odmítne, odsuzuje se k dovozu surovin a vývozu environmentální zátěže na jiné země. U řady kritických surovin Evropa nemá kvůli své závislé pozici možnost ceny jakkoliv ovlivňovat. Čína se navíc během posledních dvou desetiletí posunula od samotné těžby přes zpracovatelské kapacity až do vyšších pater přidané hodnoty. Výmluvné je to například u moderních LFP baterií do elektromobilů, které se z 99 procent kompletují v Číně.

Navíc více než polovina strategických nerostných surovin čelí nějaké formě omezení vývozu nebo kontroly obchodu. Tyto regulace nejsou zaměřeny pouze na suroviny nebo rafinované materiály, stále více cílí i ​​na technologie pro zpracování surovin. Geopolitika tento obraz ještě zostřuje. Peking v roce 2023 omezil vývoz gallia a germania, surovin kritických pro polovodiče. Washington zpřísňuje kontrolu exportu pokročilých čipů a výrobních zařízení do Číny.

Nedávno přibylo další napětí. „Musí nám dát magnety, a když nám je nedají, musíme jim účtovat cla 200 procent nebo něco takového,“ řekl v srpnu americký prezident Donald Trump s odkazem na dodávky kovů vzácných zemin. I kdyby šlo pouze o vyjednávací nátlak, cokoliv, co naruší tok kritických materiálů mezi dvěma největšími hráči, se okamžitě promítá do Evropy skrze ceny, nedostatky a nervozitu v řetězcích.

Analytici upozorňují, že Čína využívá vzácné zeminy jako nástroj k dosažení svých geopolitických cílů. Využívá svou dominanci ve výrobě vzácných zemin k vyjednání ústupků v jiných oblastech, jako je zmíněná politika kontroly čipů nebo omezení pro čínské studenty v USA.

Ambice a realita baterií

Aktuálně jsou však trhy nerostnými surovinami vcelku dobře zásobené. Ceny většiny komodit jsou díky tomu ve srovnání s pandemií a začátkem ruské invaze na Ukrajinu nižší. Zejména nové hráče to však odrazuje od investic, které by byly nezbytné k diverzifikaci dodávek a pokrytí očekávaného růstu poptávky v nadcházejícím desetiletí. EU se na to snaží reagovat aktivně: uzavírá partnerství s demokratickými zeměmi, jako jsou Kanada, Norsko, Chile, Argentina, Namibie či Kazachstán.

Nejviditelnější posun probíhá v bateriích. Francouzsko‑belgická skupina Umicore před pár lety rozjela výrobní linky pro katody v nové továrně u polského města Nisa poblíž českých hranic. Anody se zase vyrábějí v několika severských společnostech s přístupem k levné a „nízkouhlíkové“ elektřině. Jenže existuje i pár příkladů, které ukazují, že to nebude tak jednoduché. Například chemický koncern BASF musel po nařízení soudu odložit otevření finské továrny na katody.

Neuspěl ani švédský výrobce baterií pro elektromobily Northvolt. Mělo se přitom jednat o hlavní evropský projekt na výrobu baterií a vzor, jak to má Evropa dělat, aby dohnala USA a Čínu. Jenže postupně se nakupily problémy a firma zkrachovala. Za největším bankrotem v moderní švédské průmyslové historii jsou vedle výrobních problémů a finančních těžkostí také zpomalení evropského trhu s elektromobily a vysoké kapitálové náklady. Po bankrotu převzaly části firmy Scania a americký start‑up Lyten.

Evropa – a spolu s ní i USA a také Rusko – si hodně slibuje od Ukrajiny. Je to země s významnými zásobami titanu, manganu, grafitu a potenciálními ložisky lithia. EU s Kyjevem podepsala partnerství zaměřené na kritické suroviny a baterie, s vizí postupné integrace ukrajinských zdrojů do evropského trhu. Praktická realizace však naráží na problémy války: bezpečnost těžby, pojištění rizik, infrastrukturu a dlouhodobou politickou stabilitu. Smlouvu o nerostných surovinách má od letoška i USA a Rusko se k surovinám snaží dostat vojensky.

Nejrychlejší cestou k novým zdrojům surovin nemusí být doly, ale města. Tedy vytěžování kovů z elektroodpadu, starých elektroaut či větrníků. Přestože se třeba v Česku daří sbírat rekordní objemy elektroodpadu, miliony mobilů a jiných zařízení dál leží v šuplících nebo garážích. Problémem zůstává, že Evropa neumí uzavřít celý kruh. Vytěžené suroviny často míří k rafinaci do Asie, odkud se pak draze vracejí. Slabým místem jsou i složitě rozebíratelné produkty a skutečnost, že primární suroviny jsou levnější než recykláty.

Evropa hru o kritické suroviny nevyhraje – alespoň ne v tom smyslu, že by byla úplně soběstačná. Nikdy nebude mít všechno a nikdy to nebude levné. Ale může vyhrát jinak: vybudovat odolný a předvídatelný systém, který drží klíčové části řetězce pod vlastní kontrolou.