Lidé si podle politického analytika Jana Herzmanna nežijí tak dobře jako před rokem 2019, což vede k frustraci a snižování důvěry vůči současné vládě. A vysvětluje, proč je hnutí ANO 2011 podle všech žebříčků popularity favoritem podzimních voleb do Poslanecké sněmovny. „Česká společnost prošla dost problematickým obdobím covidu, energetické krize a vysoké inflace. Je tím už unavena a čeká, kdy bude lépe,“ vysvětluje Herzmann. Kabinet Petra Fialy by ale neměl skládat zbraně, protože do voleb zbývá devět měsíců a ANO 2011 ještě může v kampani dělat chyby. Navíc mnoho voličů zůstává nerozhodnutých a ti na poslední chvíli odevzdají svůj hlas až pod vlivem politického marketingu. Herzmann, který před více než třiceti let stál v Česku u obnovení volebních průzkumů, naznačil také budoucí vývoj. Za nejpravděpodobnější považuje příští vládu ANO 2011 s Motoristy nebo komunisty (v podobě uskupení Stačilo!). Přidává i překvapivou možnost spolupráce ANO s ODS, kdyby ve vládě nebyl Andrej Babiš.

Výzkumy veřejného mínění kolem voleb se zabýváte více než 30 let. Kdy jste se spletl a kdy naopak nemýlil?

Nejdříve, mezi roky 1990 a 2013, jsem se podílel na výrobě volebních průzkumů a volebních modelů. Cílem bylo, aby se poslední průzkumy týden či čtrnáct dnů před volbami od skutečných výsledků u žádné politické strany nelišily více než o jeden procentní bod. Což se nám většinou dařilo. Největší chybu jsme udělali v roce 1998 v rámci volebního studia, kdy jsme se dotazovali lidí právě opouštějících volební místnosti. Náš model pak tvrdil, že Sládkovi republikáni budou mít 7,4 procenta hlasů a zasednou do Poslanecké sněmovny. Ve skutečnosti dostali jen 3,9 procenta a ze sněmovny vypadli. Po roce 2013 v naší rodinné firmě průzkumy neděláme. Analyzujeme, porovnáváme a doplňujeme výzkumy jiných a pokoušíme se na jejich základě o různé prognózy. Není to jednoduché, protože rozhodování voličů se posunulo až do doby těsně před volbami. V některých případech se lidé rozhodují jen hodiny předtím, než vyrazí k urnám. Pak se prognóza sestavuje těžko.

Kdy tomu tak například bylo?

V roce 2021 jsme koalici Spolu ve volbách prognózovali 22,3 procenta a dostala 28,6 procenta. V případě hnutí ANO 2011 jsme předpovídali 23,9 a skutečnost byla 27 procent. Důvodem nepřesnosti byl fakt, že na poslední chvíli došlo k posunu ve prospěch obou největších favoritů. To na druhé straně způsobilo, že Sociální demokracie a Přísaha v rozporu s dlouhodobými trendy nedosáhly pěti procent nezbytných pro vstup do sněmovny, což se promítlo do podoby vlády.

Lidé své preference mění, protože jejich postoje jsou málo hodnotově podložené. Značná část je ovlivněna marketingem stran.

Lze s podobným efektem počítat i v podzimních volbách?

Rozhodující opět bude poslední týden, kdy se část voličů teprve bude rozhodovat, zda zůstanou doma, nebo půjdou volit. To bude největší nejistota, která nás čeká.

Dokážou váhání voličů politické strany využívat?

Zkušenost s tím již mají a teoreticky by na to měly být připraveny. Která z nich to opravdu dokáže, se však dnes těžko odhaduje.

Není nejistota kolem průzkumů spojena i s tím, že voliči jsou roztěkaní a snadno přecházejí od jedné strany ke druhé?

Došlo k obrovské změně – když jsem se učil dělat volební průzkumy, byla jakousi biblí kniha The Loyalties of Voters od britského politologa Richarda Rose. Popisuje, jak se vytvářely volební preference v britském prostředí v osmdesátých letech minulého století. Podstatná tehdy byla dlouhodobá a mezigenerační kontinuita. Jenomže to už neplatí. Mezigenerační přenos je vzácný a děti obvykle volí jinak než rodiče. Lidé také preference často mění, protože jejich postoje jsou málo hodnotově podložené. To není česká specialita, ale záležitost, kterou najdeme v celém euroatlantickém prostoru a nejvíce v USA. Značná část voličstva je ovlivněna marketingovým výkonem politických stran a hnutí a snadno přechází z jednoho tábora do druhého. Prostor k tomu je ohromný: v jednom z posledních průzkumů agentury Median stojí, že 34,5 procenta lidí, kteří pravděpodobně přijdou k volbám, zatím neví, které straně hlas odevzdají. 

Boj o dvojku a kdo je na hraně vstupu do sněmovny

Nedávno jste řekl, že jedním z důvodů roztěkanosti je názor lidí, že se jim v roce 2024, navzdory očekávání a slibům, nezačalo dařit lépe. Můžete to rozvést?

Dosud jsme mluvili o dlouhodobých faktorech, které volby ovlivňují. To, o čem mluvíte teď, je specifická záležitost roku 2024 a možná roku letošního. Česká společnost prošla dost problematickým obdobím covidu, energetické krize a vysoké inflace. Je tím vším už unavená a čeká, kdy bude lépe. V loňském roce byla očekávání změny k lepšímu už velice silná, avšak k posunu nedošlo. Pokles inflace pod hladinu tří procent neznamená, že by lidé mohli žít stejně dobře jako do roku 2019. To vede k frustraci a zklamání a přispívá ke snižování důvěry vůči vládě, od níž se změna čekala. Nespokojenost s ní a celkové rozčarování způsobuje, že mnoho občanů hledá politickou alternativu.

Společnost prošla problematickým obdobím covidu, energetické krize a vysoké inflace. Je tím unavena a čeká, kdy bude lépe.

Vláda nicméně tvrdí, že realita vůbec špatná není a že problémem je komunikace a dezinformace. Jak to vidíte vy?

Nejsem ekonom, abych mohl zodpovědně posuzovat celkovou hospodářskou a sociální situaci. Za sebe bych také řekl, že tak špatná není. Avšak to, jaká tu ekonomická situace je, a to, jak se jeví veřejnému mínění, jsou dvě diametrálně odlišné věci. Zajímavé je, že ve veřejném mínění existuje velký rozpor mezi vnímáním vlastní situace – zhruba dvě třetiny populace o sobě v průzkumech říkají, že jejich životní či materiální úroveň je dobrá – a hodnocením ekonomiky celého státu. Tu za dobrou považuje jen čtvrtina lidí. Svou kritičnost veřejnost spojuje s obavou, že se celková ekonomická situace v zemi dále zhorší. Podle posledního průzkumu Českého statistického úřadu takových lidí v závěru loňského roku dokonce přibylo. Právě obava z toho, jak se nám bude žít a zda různé hospodářské potíže nedopadnou na rodinu, je skrytým faktorem, který ovlivňuje nespokojenost s vládou a s poměry ve státě.

Když mluvíte o roztěkanosti a přelétavosti voličů, jak potom mohou být volební průzkumy přesné?

Je potřeba vidět, čím skutečně jsou. Přirovnávám je k fotografii. Když chcete poznat nějakou osobu a nemáte možnost s ní být v přímém kontaktu, je fotografie vítanou pomocí. Stále to ale je pouze fotografie a ukazuje jen to, co existuje v daném okamžiku, a k tomu ještě jen z jednoho úhlu pohledu. Totéž platí o průzkumech. Pokud jsou dobře profesionálně udělané, dobře odrážejí situaci v daném momentě a z jedné perspektivy. Když agentura vytváří volební model, musí už pracovat s tím, že při odpovědích na dotazy část lidí ještě neví, jak se zachová. Nebo že nakonec udělají něco zcela jiného, než co zatím říkají. Proto agentury prognózy většinou nedělají a neříkají, co bude, ale jen to, co je. I to však má smysl. Když o situaci v daném okamžiku něco vyzkoumají, všechny politické strany to vezmou v potaz a upraví volební kampaň. V tom spočívá význam průzkumů.

Jan Herzmann (71)

Vystudoval matematickou ekonomii na Univerzitě Karlově a po roce 1989 stál u obnovení volebních průzkumů v Česku. V roce 1992 se podílel na založení výzkumné společnosti Factum, v roce 2013 odešel do rodinné analytické společnosti Herzmann s.r.o. Vyučuje marketingový výzkum na VŠE a je autorem řady odborných i popularizačních publikací.

Co říci k tomu, že většina průzkumů nyní favorizuje ANO 2011? Odpovídá tento závěr skutečnosti?

Té nynější velice dobře. Všechny průzkumy, a to i ty neveřejné, pokud jsem měl možnost se s nimi seznámit, ukazují stejná nebo velmi podobná čísla. Když navíc měříme provoz na sociálních sítích, také vidíme, že debata o hnutí ANO 2011 dominuje. O ostatních politických subjektech se komunikuje méně. Takže pozice ANO 2011 je v tuto chvíli opravdu silná, odstup od koalice Spolu představuje kolem 15 procentních bodů.

V ANO 2011 se občas hovoří o 40 procentech ve volbách, což znamená jednobarevnou vládu. Může získat až tolik?

V samostatné České republice nejlepšího výsledku dosáhla ODS v roce 2006, a to 35,4 procenta. Sociální demokracie se dvakrát dostala nad 32 procent, nejlepší výsledek ANO 2011 je 29,6 procenta z roku 2017. To naznačuje, že pravděpodobnost získat přes 40 procent je malá. Navíc vznikají či posilují strany, které donedávna nehrály větší roli. Překonat rekord ODS by ale ANO 2011 letos mohlo.

Třeba se ještě dosud suverénní ANO 2011 dopustí nějaké fatální chyby. Rozhodně bych si nedovolil říci, že už je vymalováno.

Takže by mu k sestavení vlády stačil jediný partner?

Bude záležet na budoucím složení Poslanecké sněmovny, na tom, kolik subjektů se do ní dostane. Vím nejméně o čtyřech, o nichž nelze s určitostí říci, zda ve volbách uspějí. Tím myslím Piráty, Stačilo!, za nímž jsou komunisté, Motoristy a stále i Přísahu. Situace je u všech nejasná. Komunisté posilují, Piráti – i když právě teď se jejich situace trochu stabilizuje – donedávna oslabovali. V posledních parlamentních volbách propadl milion hlasů, tedy téměř 20 procent. Kdyby tehdy Přísaha a Sociální demokracie překročily pětiprocentní limit, dnes by vláda vypadala jinak. Pokud se na podzim tyto čtyři subjekty ve sněmovně ocitnou, tak spolu s těmi, jež poslanecká křesla mají jistá, vytvoří hodně rozrůzněnou sněmovnu. V takové by ANO 2011 jeden koaliční partner stačit nemusel.

Pokud ANO bude v průzkumech ostatní válcovat, nemůže ubírat hlasy i svým potenciálním spojencům?

Takové riziko existuje a ANO 2011 a jeho analytici si musí dobře rozmyslet, čí hlasy má smysl se pokoušet získat, koho jen oslabit a koho raději nechat být, protože by s ním bylo možné vládnout. Jsem přesvědčen, že ANO 2011 bude útočit na Piráty s cílem je oslabit a pokud možno ze sněmovny vytlačit. Asi nebude šetřit ani koalici Stačilo!, protože s ní napřímo soupeří o část nespokojených voličů. Na druhé straně v Přísaze a hlavně v Motoristech by Andrej Babiš mohl vidět potenciální koaliční partnery, a proto by je v kampani mohl takříkajíc trochu šetřit.

Jan Herzmann
Foto: Lukáš Bíba

Nehovořil jste o Sociální demokracii. Jak si stojí?

Špatně. Zatím nejsou žádné signály, že by změna v jejím vedení vedla k přílivu hlasů. Současná předsedkyně Jana Maláčová také velmi vážně uvažuje o možnosti kandidovat v rámci uskupení Stačilo! – části sociálních demokratů je to proti srsti, jiným takový záměr vyhovuje a vidí v něm příležitost dostat se k poslaneckým mandátům, které by samostatně asi nezískali. Podle mého soudu ale strana vůbec nemusí přežít.

Nezmínil jste ani SPD. Znamená to, že ta je naopak za vodou a má místo ve sněmovně jisté?

To nemá jisté téměř nikdo, černé labutě existují. Ale pravděpodobnost, že by SPD klesly preference pod pět procent, je malá. Navíc v ní pracují na vytvoření konglomerátu, který by podobně jako ve volbách do Evropského parlamentu zahrnul více subjektů. Pak by mohla získat kolem deseti procent hlasů, i s nimi by ale hrála roli spíše opoziční. Nemám pocit, že by se ANO 2011 líbilo vládnout s SPD.

Na druhou stranu nelze předem odepisovat dosavadního lídra vládní koalice, uskupení Spolu. V minulých parlamentních volbách nečekaně zvítězilo.

Máme před sebou devět měsíců, kdy se může stát mnoho věcí. V tuto chvíli je však situace současné vládní koalice velmi nepříznivá. Kdyby se do Poslanecké sněmovny dostaly malé subjekty, o nichž jsem mluvil, a pokud bychom Piráty počítali k opozici, nynější vládní strany by získaly asi jen třetinu mandátů. Piráti pod vedením Zdeňka Hřiba by se k nim pravděpodobně připojili a rozdíl by nebyl tak velký, i tak to pro ně vypadá špatně. Neznamená to, že by vládní strany měly složit ruce do klína a čekat na porážku. Což neudělají a budou bojovat. Takže uvidíme, co přijde, třeba se dosud suverénní ANO 2011 dopustí nějaké fatální chyby. Rozhodně bych si netroufl říci, že je už „vymalováno“.

Podle stranických kritiků premiéra a šéfa ODS Petra Fialy se ve značce Spolu původní ODS rozplývá a ztrácí tradiční voliče. Mají pravdu?

Strategicky pro ODS existují dvě možnosti. Buď budovat vlastní značku a najít cestu, aby koalici Spolu nepotřebovala. Nebo vytvořit na bázi ODS a společně s KDU‑ČSL a TOP 09 nový kompaktní subjekt. Skupina, která Petra Fialu kritizuje, upřednostňuje takovou ODS, která by šla pod vlastním praporem. Oba koncepty mají své opodstatnění, kritériem může být právě výsledek nadcházejících voleb. Pokud současná hybridní podoba, kdy ODS buduje jak vlastní značku, tak koalici Spolu, k úspěchu stačit nebude, dojde buď k obnovení samostatné ODS, nebo naopak k integraci obou zmíněných partnerů do jednotného uskupení.

Na vzestupu jsou Starostové. Odkud berou hlasy?

Jednak jde o bývalé voliče Pirátů, respektive koalice PirSTAN. Jejich podstatná část je zklamána výkonem Pirátů ve vládě, což vyvrcholilo při neúspěšné digitalizaci stavebního řízení, a přešla ke Starostům. Druhým zdrojem jsou rozčarovaní přívrženci koalice Spolu. Nechtějí na druhý břeh, nehodlají volit opozici a ve Starostech vidí východisko. Pokud se na to podíváme z pohledu samostatných stran, s ODS a možná i s SPD soupeří Starostové o druhé místo v pelotonu.

Máme málo lidí bez práce, je tu velmi nízká migrace lidí z jiných kultur. To omezuje prostor pro krajní levici i pravici.

Jak vládní koalici může pomoci korespondenční hlasování a s tím spojený větší příliv hlasů ze zahraničí?

Ve výsledcích hlasování našich občanů v zahraničí historicky vidíme, že častěji volí pravicové strany. Takže lze čekat, že to letos bude také tak, přičemž těchto hlasů bude s korespondenční volbou přibývat. Nedovolím si to numericky přesněji odhadnout, nemám ponětí, jak velká volební účast v zahraničí bude. Odhadnout se jen dá, že to ve výsledcích voleb bude znamenat několik procentních bodů. Zda dva, čtyři, nebo dokonce pět, to ale opravdu nevím. (Piráty se Starosty volilo v roce 2021 50,5 procenta ze zhruba 13 236 voličů, kteří hlasovali na ambasádách v cizině. Koalice Spolu dostala 34,3 procenta a ANO 2011 obdrželo necelých pět procent – pozn. red.).

Existuje na pravici prostor pro nové politické strany? Exministr Miroslav Kalousek od takových plánů ustoupil.

I já jsem čekal, že se pan Kalousek buď někam přidá, nebo novou stranu vytvoří. S přihlédnutím k tomu, že jde o jednoho z nejlépe strategicky uvažujících politiků polistopadové éry, mám pocit, že nevidí příležitost k velkému politickému úspěchu. Do akce, která by zopakovala založení TOP 09, by asi šel jen v případě, že by se nejen dostal do sněmovny, ale mohl by zásadním způsobem ovlivňovat politiku a sedět ve vládě. Zřejmě dospěl k názoru, že jde o nereálný cíl. Pořád není vyloučeno, že se na kandidátce jiné strany nakonec objeví, za moc pravděpodobné to ale nepokládám. Na druhé straně ovšem prostor pro nějaké nové politické subjekty na pravici vidím – už proto, že tu máme docela velkou skupinu zklamaných voličů nynějších vládních stran. Zdá se, že tuto šanci začali využívat Motoristé sobě, na zelené louce vzniká strana GEN a uvidíme, jestli přijdou ještě nějaké další politické start‑upy.

Spojení ANO a ODS by bylo účelnou nehezkou mezaliancí

Zůstanou tu po volbách dva jasně oddělené bloky – tedy Babiš a nynější vládní koalice?

Pokud v příští Poslanecké sněmovně zasedne mnoho subjektů, pak si vítěz voleb, pravděpodobně ANO 2011, bude moci hodně vybírat. Současně na významu získá postoj: je nutné se s vítězem voleb dohodnout, protože jinak se do vlády dostane někdo jiný, podstatně horší. Pak si dovedu představit, že by na vládní spolupráci mohla přistoupit třeba ODS. Zřejmě by to byla vláda bez Andreje Babiše v čele s Karlem Havlíčkem. Možná by se přidala také KDU‑ČSL. ANO 2011 může hledat čitelného partnera, o němž bude předpokládat, že v průběhu volebního období nezmění chování. Což by nahrávalo spolupráci se stranou, která je v politice už dlouho. Na druhé straně nové subjekty budou mít velký zájem o vládní angažmá za cenu ústupků. Mnoho bude záviset i na samotném Babišovi – zda opět bude chtít být premiérem, nebo jestli dá přednost byznysu.

Při spolupráci ANO 2011 a ODS by padla teze, že společnost je politicky nesmiřitelně rozdělena. Může se to reálně stát?

Odpovědí je zkušenost, kterou jsme učinili s opoziční smlouvou v roce 1998. Před volbami se tehdy také zdálo, že není větších nepřátel, než byli Václav Klaus a Miloš Zeman. A stejně se dohodli. I teď se jeví, že politická scéna i voliči jsou naprosto rozděleni, jenže ono to tak úplně není. Veřejnost není nijak eurohujerská, o setrvání v Evropské unii ale stojí. Na druhé straně jak v současné koalici, tak v opozici panuje odpor k přijetí eura. Pokud by taková mezaliance opravdu vznikla a byla dostatečně silná, vznikl by prostor i pro změny důchodového systému či vpuštění soukromých peněz do zdravotnictví.

Opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS však s odstupem času začala být vnímána dost negativně.

Mluvím proto o mezalianci, rozhodně nejde o přirozenou záležitost. Někdy však přirozená řešení nefungují nebo ne dobře. Naopak to, co vypadá jako umělé, může přinést výsledky. Co je účelné, nemusí být hezké. Abych ale byl správně pochopen – netvrdím, že koalice mezi ANO 2011 a ODS po volbách vznikne, jde pouze o jednu z řady možností.

Odhadnete její pravděpodobnost?

Určitě je to daleko méně než 50 procent. Pravděpodobnější je spojení ANO 2011 s některým ze subjektů, které se ve sněmovně nově objeví či se do ní vrátí. Proto nevylučuji jeho vládu s uskupením Stačilo!, myslím ale, že by mu byla podstatně milejší spolupráce s Motoristy.

V obou případech by šlo čekat spory o zahraniční politiku. Lidé ve Stačilo! nechtějí NATO a pochybnosti mají i o funkčnosti Evropské unie. I Motoristé Brusel tvrdě kritizují.

To je pravda. Přesto si myslím, že jde o problémy, které by šlo překonat. Podívejte se třeba na působení Kateřiny Konečné, šéfky Stačilo!, v Evropském parlamentu. Má tam docela dobrou reputaci a nevystupuje tam zdaleka tak útočně, jak znějí její slova určená pro domácí scénu. Podle mého soudu by se kompromis jak se Stačilo!, tak s Motoristy či třeba s Přísahou, pokud by se dostala do sněmovny, ohledně zahraniční politiky našel.

Jaký prostor je v Česku pro vzestup radikálního populismu, jaký vidíme třeba v sousedním Rakousku, kde se svobodní pokoušejí sestavit vládu?

To, že žádný z extrémně pravicových ani extrémně levicových subjektů nesehrál v domácí polistopadové politice větší roli, je překvapení. Hlavní důvod vidím v tom, že nejsme společnost radikálních akcí, ty nám nejsou vlastní, ale tichého mrmlání. Rádi si zanadáváme v hospodě. Koneckonců se nám jako celé společnosti nedaří nijak špatně, máme tu málo lidí bez práce a právě nezaměstnanost je jedním z hybatelů radikálního odporu. K tomu tu je, například na rozdíl od Francie, velmi nízká imigrace lidí z jiných kultur. Takže na jedné straně mentální výbava české společnosti a na druhé poměrně komfortní situace ve státě omezují prostor pro krajní pravici i levici. V jejím případě tu navíc máme zkušenosti s komunisty před rokem 1989, které by si chtěl málokdo zopakovat.

Související