Afrika je kontinent budoucnosti, Češi se jí ale bojí a Evropa vyklízí pozice, říká afrikanista Jan Záhořík

Ačkoliv v Africe budou koncem století žít čtyři miliardy lidí, v Česku o ni není větší zájem. Byznys ji pokládá za chudou a příliš komplikovanou a rovněž domácí politici ji po roce 1989 na dlouhou dobu přestali pokládat za zajímavého obchodního partnera. Přesto by podle Jana Záhoříka ještě bylo možné navázat na dřívější kontakty českých inženýrů či geologů. „Pozornost bychom měli upřít na země, kde kdysi byli – na Angolu, Mosambik, Etiopii nebo i Tanzanii či obě Konga,“ řekl afrikanista týdeníku Ekonom. Dodal, že vliv Evropy obecně na tomto kontinentu slábne a na její místo přicházejí Čína, Indie, Turecko a arabské ropné monarchie. Problémem prý je, že Západ málo investuje a příliš často mentoruje. Záhořík v rozhovoru přibližuje příčiny francouzského ústupu a způsoby pronikání Pekingu nebo Moskvy. Hovoří rovněž o africké demografii, jejím významu pro tamní konflikty i migraci a o budoucnosti tropických pralesů a přírody.

Když si s lidmi povídáte o Africe, je patrné, že v pohledu na ni existuje mnoho stereotypů – že je všude stejná, chudá, zaostalá, nemocná a nebezpečná. Proč tomu tak je?

Jedním důvodem je naše izolace. I když tu kdysi byly tisíce studentů z afrických zemí, nebyli jsme nikdy koloniální zemí, a tak kontakty takříkajíc napřímo, na rozdíl od Francouzů či Belgičanů, nemáme. Navíc se po roce 1989 Afrika velice rychle vytratila z českého povědomí a nebyla ani žádná vize, jak s ní pracovat. Hlavní ovšem je role vizuál­ních médii. Když už televize něco z tohoto kontinentu ukáže, jsou to negativa: konflikty, nemoci a různé katastrofy. Takže nejen běžná veřejnost, ale také podnikatelé okamžitě nabudou dojmu, že zabývat se jí vůbec nemá smysl.

Domácí podnikatelé opravdu do Afriky jít nechtějí, dávají přednost vyspělým zemím, USA či Jižní Koreji. Nepřicházejí o příležitosti?

Je to chyba. Nechci Afriku idealizovat a romantizovat, avšak na konci století půjde o nejlidnatější kontinent na planetě. Mnohé z jejích 54 zemí disponují přírodními zdroji, o nichž se nám ve střední Evropě ani nezdá. Nedůvěra českých podnikatelů a firem je dána rovněž tím, že Afrika je opravdu specifická. Poté, co jsme zpřetrhali vazby, které se po desetiletí budovaly, není úplně jednoduché znovu vkročit do téže řeky. Dělat tam byznys opravdu není stejné jako v Německu nebo ve Švédsku. Nestačí udělat whatsappový hovor, domluvit se na základních věcech a poslat si faktury. Musí se tam jezdit. Fandím sice vládním misím do Afriky, ať šlo o cestu premiéra Petra Fialy, nebo předtím ministra Víta Rakušana, nicméně představa, že si potřesete s někým rukou a mnohami­lionový obchod následuje, je scestná. Tak to nefunguje. Mezi tím je nezbytných nějakých deset patnáct kroků, byznys se tam nedělá prostřednictvím abstraktních úkonů přes e‑mail, ale pomocí osobních vztahů. Francouzi nebo Číňané to dobře vědí.

Nemá vliv i to, že Afričané už nechtějí jen kupovat a prodávat, ale mají zájem, aby u nich partneři stavěli výrobní závody a předávali jim know‑how?

My jsme po roce 1989 na tento kontinent opravdu zapomněli. V minulosti, ať už tu byl režim takový, jaký byl, se vychovaly stovky lidí, kteří Afriku uměli. Inženýři, geodeti, geologové tam v různých zemích žili celá léta a vybudovali si vazby. K tomu jsme uměli dodávat velké investiční celky, třeba nemocnice nebo výrobní továrny. To s ohledem na stav domácího průmyslu už není možné a situaci komplikuje, že domácí banky jsou v zahraničních rukách, takže financují jiné projekty. Chyběla i jasná politika státu vůči Africe a alespoň ta se teď obnovuje prostřednictvím strategie ministerstva zahraničních věcí. Nemáme však moc co nabídnout, lidé tam už opravdu nemají zájem o pouhé konzervy. Požadují pomoc při industrializaci a chtějí, aby přišel investor a něco pořádného postavil. Afrika má nejmladší populaci, a tak poptávka po technologiích všeho druhu poroste. Pozornost bychom měli upřít na země, kde jsme kdysi byli – na Angolu, Mosambik, Etiopii nebo i Tanzanii či obě Konga. I když v tom velkém, v Demokratické republice Kongo, byl za studené války silný americký vliv, s tehdejším Československem docela čile obchodovalo. Všude tam zatím máme dobrou stopu, a to nemluvím o severoafrických zemích, jako je Alžírsko, Libye, Egypt či Súdán. Když do těchto zemí přijedete a řeknete „Czechoslovakia“, generace čtyřicet plus hned ví, o co jde.

Po roce 1989 se Afrika vytratila z českého povědomí, a navíc tu nebyla ani žádná vize, jak s ní pracovat.

Existují nějaké první vlaštovky firem, které si v Africe umějí prosadit?

V zemích kolem Guinejského zálivu jako Nigérie, Kamerun či Gabon jsou energetické či plynařské firmy, třeba VAE. V Etiopii je jako doma kupříkladu Linet. Někde jde i o takzvané vázané dary skrze českou rozvojovou pomoc. Pak existují jakési střípky na velkých trzích jako Jihoafrická republika a Nigérie. Tam také, i v dalších západoafrických státech, je například Veba hlavním dodavatelem oblíbených brokátových látek. Vlaštovky tedy jsou, pokaždé to ale chce roky a roky budování pozic a vztahů. Právě na to se každá česká firma, která o toto teritorium má zájem, musí připravit a musí si umět počkat. Když vazby naváže, zůstává africký partner loajální.

Jan Záhořík v nigerském Niamey s Azízem Chehou, který se v neziskovce Alarme Phone Sahara stará o uprchlíky před suchem.

Foto: archiv Jana Záhoříka

Čína na to jde chytře

Bavíme se o Africe, hlavně o černé Africe. Je ale vůbec z hlediska politické korektnosti takový termín přijatelný?

Černá Afrika je skutečně zastaralé označení, já raději mluvím o subsaharské Africe. A vedle toho o Africe severní, která je hodně arabizovaná a má blíže k Blízkému východu.

Vraťme se k byznysu – kdyby čeští podnikatelé do subsaharské Afriky šli, na jakou konkurenci by tam naráželi?

Když zatím pomineme Čínu, často se tam potkáváte s Indy, ti se pohybují hlavně v zemědělství a potravinářském i textilním průmyslu. Působí skoro všude. Turecko za posledních deset patnáct let udělalo obrovský kus práce v dlouhém pásu mezi Somálskem a Senegalem. Turkish Airlines, jedna z největších leteckých společností světa, spojuje Istanbul s téměř celým kontinentem, což je předpoklad pro příchod podnikatelů. V severovýchodní Africe, na Africkém rohu, zase stále více operují sunnitské země jako Saúdská Arábie, Katar a Spojené arabské emiráty. Investují do přístavů v Somalilandu, neuznaném státu na severu Somálska. Do Afriky na sever od rovníku proniká i šíitský Írán.

No a co tedy Čína? Do jaké míry už Afriku ovládá?

Je přítomna v drtivé většině afrických zemí a v 35 z nich má hlavní slovo, pokud jde o výstavbu infrastruktury a průmyslových komplexů. Jestli budeme vycházet z úrovně zadlužení vůči Číně, o zemích jako Etiopie, Keňa nebo Zambie se hovoří jako o těch, které si už koupila. Dluhy vznikají i vinou korupce tamních politiků – ukázkou je vybudování keňské železnice mezi Nairobi a Mombasou na pobřeží, po níž jezdí zastaralé čínské motoráky. Stála kvůli úplatkům třikrát víc než stejně dlouhá, také čínská, elektrifikovaná trať mezi etiopskou Addis Abebou a džibutským přístavem Doraleh.

Proč Čína do Afriky vlastně tak razantně jde?

Potřebuje suroviny, které se v Africe nacházejí. Jsou tam největší světové zásoby zlata, kobaltu a chromu, ty Čína pro svůj průmysl potřebuje. To by ale bylo málo, existuje i geopolitická rovina. Afrika má 54 států, členských zemí OSN. Mezi Čínou a Ruskem na jedné straně a Západem na druhé jde v souboji o Afriku i o podporu na mezinárodní šachovnici. To se každou chvíli ukazuje při hlasování Valného shromáždění OSN. Třeba ohledně války na Ukrajině. V souvislosti s investicemi a obchodem jde také o vytvoření klientů, kteří k Pekingu budou loajální. K vybudování takové vlivové sítě pomáhají i Afričané, kteří v Číně studují.

Afrikanista Jan Záhořík

Foto: Lukáš Bíba

Kolik jich je?

Každým rokem jich absolvují desetitisíce. Mnoho jsem jich potkal, v Etiopii, Nigérii. Perfektně mluví čínsky a anglicky, ve světě se neztratí a jsou ideálním materiálem pro mezinárodní obchod, diplomacii i politiku. Stávají se vůdčími osobnostmi také v ekonomice. V Čadu jsem se seznámil s člověkem, který je šéfem tamní obdoby ČEZ. V Číně studoval 12 let. Není také náhodou, že zrovna Čad je jediná země Afriky, z níž objem ropy prodávané do Číny neustále stoupá. Nechci se Číny zastávat, jde na to ale v Africe chytře.

Jak si proti Číně stojí tradiční země, hlavně ty, které tam měly dříve kolonie?

Číňané už pronikli do tradičních frankofonních bašt. Ačkoliv si Francouzi v zemích, jako je Pobřeží slonoviny a Gabon, v minulosti vytvořili systém politických loutek a firmy z jiných zemí se tam prakticky nedokázaly po celá desetiletí dostat, s hospodářským vzestupem Číny a úpadkem francouzské ekonomické síly to najednou neplatí. Ve finále rozhoduje cena a to, že Číňané jsou schopni postavit dálnici téměř přes noc. Francouzi ne, nemají kapacitu. Vedle toho klesá symbolický vliv Francie, už to není země, která by se ve světě těšila velmocenskému respektu. To v rozvojovém světě vidí a výsledkem jsou geopolitické změny v západní Africe, v Mali, Burkině Faso či Nigeru. Těm také vadí existence západoafrického franku, který je derivátem eura a udržuje západoafrické frankofonní země v závislosti na Francii.

Afričané chtějí pracovní místa a transfer znalostí. Nemají zájem o mentorování, což v Evropě a USA stále nedokážeme pochopit.

Tam ale přicházejí Rusové, respektive jejich vojáci.

Jde vlastně o souboj béčkových mocností, ani Rusko není supervelmoc. Moskvě ale napomáhá obecná únava Afričanů ze Západu. Za posledních dvacet let tam nejen Číňané, ale i Turci postavili tisíce kilometrů dálnic a železnic a stovky škol. Lidé vidí během pár let změny, které se neudály za celá předchozí desetiletí, za vlád loutkových prezidentů, které si Francouzi vodili jako nějaké panáčky. Navíc Rusko v tomto regionu má – podobně jako mělo Československo – vazby z minulosti a umí jich využívat. Nese se také na vlně popularity. Válka na Ukrajině ho podpořila jako stát, který se dokáže západnímu imperialismu či globalismu postavit. Navíc těží z toho, že má vlastní agendu. Číňané se nikde nechtějí angažovat vojensky a razí politiku nezasahování do vnitřních záležitostí států, s nimiž obchodují, a poskytují všechno ostatní. Rusové nic ostatního poskytovat nemohou, jsou však schopni nabídnout vojenské a strategicko‑bezpečnostní služby.

Jan Záhořík (44)

Vystudoval antropologii a afrikanistiku v Plzni a v Praze a nyní afrikanistiku vyučuje na Západočeské univerzitě. Zároveň pracuje jako konzultant pro firmy, které se zajímají o Afriku. Často pobývá v Etiopii, Nigérii, Keni, Súdánu a Senegalu. Je autorem a spoluautorem řady knih a odborných i popularizačních článků a studií.

Foto: Lukáš Bíba

Očekávejme sociální nepokoje

USA béčkovou mocností nejsou, ale v Africe o nich také moc slyšet není. Nemají o ni snad zájem?

I na ně se vztahují slova o únavě Afriky ze Západu. Řada zemí tam je sice závislá na americké humanitární pomoci, avšak velikost amerických a čínských investic za posledních dvacet let je zcela nesrovnatelná. Afričané přitom chtějí pracovní místa a transfer znalostí. Naproti tomu nemají zájem o mentorování, což v Evropě a USA stále nedokážeme pochopit. Svět se hodně posunul a nemůžeme lidem a politikům v Africe diktovat, co si mají myslet a jaké zákony mít, například ohledně LGBT. A podmiňovat tím vzájemné kontakty. Oni už mají na výběr a řeknou: „OK, když to vidíte takhle, tak my půjdeme k Číňanům, Indům, Turkům nebo Rusům. Rádi nám vyjdou vstříc, aniž by nás ponižovali.“ Zrovna z úst francouzských prezidentů zněla v minulosti vůči africkým partnerům hodně necitlivá slova. Jsou ovšem země jako Nigérie, ta je v Africe s 220 miliony obyvatel nejlidnatější, které čínský vliv tím západním vyvažují a chtějí udržovat politiku mnoha azimutů. Jsou tam i otevřeně protizápadní, třeba Alžírsko nebo Angola.

V Africe rychle přibývá lidí, odhady do konce století mluví o čtyřech miliardách. Nezastavuje se již tento růst?

Afrika je za pomyslným zenitem, avšak protože je velice mladá, lidí ještě bude přibývat. Nedokážeme ale odhadnout, jaký vliv bude mít pokračující industrializace a urbanizace. V Nigeru a Čadu více než osmdesát procent lidí žije na venkově a tam je porodnost vysoká, v rodině mají šest až osm dětí. Zatímco v etiopské Addis Abebě, což je stále rostoucí velkoměsto, mladí chtějí mít nanejvýš dvě.

U nigerijského Lagosu a konžské Kinshasy demografové odhadují časem více než padesát milionů obyvatel. Když se Afrika stane kontinentem megapolí, nehrozí tam nezvladatelné sociální problémy?

Panují kolem toho velké obavy, na rozdíl od evropských měst vznikají africká velkoměsta živelně. K tomu je migrace venkov–město daleko početnější než migrace Afrika–Evropa. Ve vesnicích často chybí obživa, lidé utíkají do měst, ale žádné urbánní plánování, s výjimkou JAR, neexistuje. Vznikají ohromné slumy a tam, kde náznak plánování existuje, například ve zmiňované Addis Abebě, se to řeší tím, že chudší vyvezou na okraj města. Tam jim postaví kondominia a bytovky bez pořádné infrastruktury. Takže ve všech velkých městech existuje velice třaskavý potenciál a hrozí v nich nezvladatelný chaos.

Nemohou nakonec právě sociální rozpory rozbít africký pokrok?

Zatím vnímáme spíše etnické konflikty, ale ve všech afrických zemích jsou sociální nůžky z našeho pohledu nesmírně rozevřené. Tím, že populace chudých neklesá, stát jednoho dne nebude schopen své obyvatele uživit. Problémem je i inflace, protože ceny v Africe rostou před očima. To komplikuje život nejen daleko movitějším cizincům, ale zejména místním lidem. Ti ve městech v přepočtu vydělávají třeba jen kolem jednoho až dvou tisíc korun měsíčně, což už nestačí ani na základní potraviny, na chleba, na cibuli.

Výsledkem sociálních otřesů může být i další vlna migrace do Evropy. Pravděpodobněji než třeba etnické spory.

Se zvyšujícím se počtem lidí v Africe poroste migrační tlak jak na Evropu, tak na Blízký východ a USA. Evropa je ale první na ráně. Na jedné straně migraci můžete považovat za ďáblovo dílo, ale dějiny lidstva jsou vlastně jedna velká migrace. Žádná vláda také migraci nezruší, to prostě není možné. Navíc Evropa stárne a někdo v ní pracovat a platit daně bude muset. Bude tedy záviset na jednotlivých zemích i na EU, jak budou přistěhovalectví řešit. Každý už ale vidí, že nemůžeme přijmout každého, kdo projde kolem dveří. V Německu nebo ve Švédsku se ukazuje, jak to v takovém případě dopadá.

Kde je ambasáda, je podnikání snazší

Jak do toho vstoupí klimatická změna?

Zatím je odpovědná hlavně za migraci mezi venkovem a městem. Těžko si někdo v Čadu řekne, že přestane obdělávat vysušená pole a odejde do Evropy. Mnoho lidí na venkově tam i v dalších zemích Sahelu ale určitě přijde kvůli horku a suchu o obživu. Ne hned, během několika generací.

Nehrozí také války o vodu?

K nim již dochází. O vodu a o přístup k půdě. Obojí je příčinou lokálních konfliktů mezi pastevci a zemědělci. Příkladem je severní Nigérie. Stále čteme, že tam někdo někoho přepadl a zabil, jinak to však jde mimo nás. Jednou z příčin konfliktu je, že sever země se pro pastevce stává stále méně příhodným a oni se tlačí na jih. Nemají problém vyvraždit celou vesnici, na jejímž území mohou chovat dobytek a získají přístup ke studním. Za dvacet či čtyřicet let takových střetů může být daleko víc a pak nás to bude zajímat i v Evropě.

Se zvyšujícím se počtem lidí v Africe poroste migrační tlak jak na Evropu, tak na Blízký východ a USA. Evropa je však první na ráně.

V jakém stadiu je nyní boj o vodu z Nilu mezi Etiopií a Egyptem?

Dlouhá léta to bylo předmětem diplomatického sváru. Přehrada na Modrém Nilu v Etiopii nicméně funguje, i když zatím ne na sto procent. Velkým čínským diplomatickým úspěchem je, že se Egypt a Etiopie staly členy sdružení BRICS (mezivládní sdružení devíti zemí napříč kontinenty – pozn. red.), obě země proto teď vedou jednání a Egypt se snaží dosáhnout toho, že vody v Nilu příliš neubude a jeho zemědělství bude dál fungovat. Jak to bude za pět či deset let, je však těžké předpovídat, protože to hodně závisí na vývoji srážek v Etiopii. Zatím jich tam ubývá.

Běžní lidé znají Afriku skrze dokumenty o přírodě a hlavně o zvířatech. Zbude pro ně s postupnou modernizací a přetvářením přírody na další pole a pastviny místo?

K nejproblematičtějším zemím z tohoto hlediska patří Středoafrická republika. Je tam sice řada národních parků a mnoho divokých zvířat, ale vzhledem k místnímu bezvládí často dochází k pytláckým útokům na slony a nosorožce. V Keni a Tanzanii to je lepší, jsou na turismu hospodářsky docela závislé a bez různých safari by o ně byl daleko menší zájem. Středoafrická republika je jakýsi outsider, který nikoho nezajímá, bohužel.

Jaký bude v souvislosti s klimatickou změnou osud deštných pralesů v centrální Africe? Není jejich osud zpečetěn už tím, že se většina z nich nalézá na území Demokratické republiky Kongo, tedy země, kde také velice rychle přibývá obyvatel?

Spíš to závisí na schopnosti vlády v Kinshase zajistit, aby se pralesy ilegálně netěžily. Aby to fungovalo podobně jako v nedalekém Gabonu, kde si včas uvědomili, že nemohou jen tak každému dovolit kácet – šlo hlavně o čínské firmy –, a zavedli velice přísný systém kontroly. Jde i o průběžnou obnovu pralesů. Problém však je, že centrální vláda v Kinshase nemá plnou kontrolu nad celým územím státu, což je dědictvím z doby, kdy zemi od 60. do 90. let řídil prezident Mobutu. Takže ve východní části operuje řada protivládních organizací. Demokratická republika Kongo je v Africe asi nejproblematičtější země. Jednak jde o nekontrolovatelný demografický růst a rovněž o částečné bezvládí. Chaos tam panoval i v minulosti.

Není právě to, co říkáte, pro skeptiky pádný argument, abychom se od Afriky drželi co nejdále?

Afrika přece není jednotná, jde o 54 zemí s různou historií a rozmanitými přírodními podmínkami. Takže prostor jít tam existuje. Znovu říkám, že jsem rád, že současná česká vláda přijala pro tento kontinent obchodní strategii. Je to ale stále málo. Měli bychom se podívat, zda tam nemůžeme našemu byznysu více pomoci, například garancemi. Nebo dalšími návštěvami politiků. Hlavně do zemí, které nás v subsaharské oblasti zajímají nejvíce: Nigérie, Etiopie a Jihoafrická republika nebo i Keňa, Tanzanie či Uganda. Namístě podle mě je také rozšířit počet zastupitelských úřadů, protože když se firma rozhoduje, zda do Afriky jít, hraje velkou roli, zda tam takový úřad funguje. V Senegalu firma Transcon staví síť regionálních modulárních letišť a je ukázkou, že s přítomnou ambasádou se dá byznys dělat alespoň o fous lépe.