Všimnu si toho pokaždé, když se vrátím do naší vlasti ze západní ciziny. My Češi se na sebe neusmíváme. Třeba v takové Austrálii, kde jsem pár let žil, je běžné, že když se s někým potkáte očima, automaticky se na něj usmějete. V Česku jsem to po návratu také zkoušel, když jsem se ale v reakci dočkal udivených, až kyselých pohledů, zase jsem to rychle vzdal.

Nedostatek úsměvů není jen český, ale obecně středo‑ a východoevropský fenomén, který je doložený i vědeckými studiemi. V jedné takové práci jej vysvětloval jakýsi východoevropský respondent podle mě velmi přesně: „Ještě nedávno mohl úsměv vyvolávat nedůvěru. Proč se ten člověk usmívá? Znamená to, že je šťastný – jak je to možné, když je kolem nás tolik bídy? Projev štěstí byl důvodem k podezření – v lepším případě byl považován za neslušný.“

Související

Tohle vysvětlení by ale přece dnes už nemělo obstát. Letos budeme slavit 35 let od sametové revoluce. Naše životní úroveň se za tu dobu výrazně přiblížila úrovni západní Evropy, podle letošní ekonomické analýzy České spořitelny v Česku HDP na obyvatele v paritě kupní síly dosáhl 91 procent evropského průměru. Velká část z nás si nežije vůbec špatně a naprostá většina si žije lépe než kdykoli v minulosti. Tak se na sebe začněme trochu víc usmívat. Jak je ostatně vědci zjištěno, už to, že se usmějete, vám ve skutečnosti zlepší náladu. Zapojení svalů, které používáme při úsměvu a pocitech radosti, totiž aktivuje části mozku, která se s radostí spojují. Tak do toho. Usmějte se.

Přeji pěkné čtení.

Související