Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef PravecPříroda v Česku i světě se dramaticky mění, například pod tlakem zemědělství, těžby surovin či průmyslu. Mění jí i biologické invaze anebo zarůstání krajiny. Velký vliv má klimatická změna, avšak podle paleobiologa Petra Pokorného z pražského Centra pro teoretická studia lidé s oteplováním mnoho neudělají a nejlepší bude se na ně adaptovat. „Naše moc je mnohem menší, než si namlouváme. Nevěřím, že jsme reálně schopni řídit klima na této planetě. Dokonce se obávám, že nejsme pořádně schopni regulovat ani vlastní příspěvek k současnému oteplování,“ řekl Pokorný týdeníku Ekonom.
Oteplování klimatu je v Česku faktem. Jak moc ale mění domácí přírodu?
Docela dramaticky. V běžném životě to ale vnímáme zkresleně, protože registrujeme hlavně jednotlivé události. Nejvíc samozřejmě ty nejvýraznější, které se vymykají běžnému dění. Prostě ty „pamětihodné“. Velkou roli tady hraje kognitivní zkreslení: z nedostatku nadhledu máme tendenci události buďto přeceňovat, nebo naopak podceňovat. Dlouhodobé trendy nám věrohodně zprostředkovává jedině vědecký výzkum. Vidíme je teprve na statisticky zpracovaných sériích naměřených dat. Na dlouhých sériích.
Můžete uvést nějaký příklad změny, která se nás nejvíce dotýká už nyní?
Nejmarkantněji se našeho území týkají změny teplot provázané se změnami vodního režimu. Když zvýšíme teplotu, zvýšíme i odpar. Což prohlubuje nebezpečí vodního deficitu ve srážkově podprůměrných letech. Když rostou teploty, narůstá zároveň energie celého systému, což zvyšuje nepředvídatelnost jeho chování. Bude víc turbulentního dění, jako když přidáme plamen pod hrncem s vodou. Také se zvyšuje pravděpodobnost extrémních jevů počasí. U nás roste výskyt velikých bouřek, dokonce tornád, extrémních veder.
Kam si mám vyjet, abych proměny Česka viděl?
Všude je něco k vidění. Já to vidím například východně od Prahy, kde to detailně sleduju. V minulých letech úplně zmizela voda v některých studních. Za poslední dva nebo tři roky se stav zase doplnil. Ale dlouhodobé sucho ještě úplně neodeznělo. Musíme počítat s jistou setrvačností. Pokud zase nějakou dobu nezaprší, nedostatek podzemní vody se brzy projeví znovu.
Píšete knihu o vývoji přírody v severočeských pískovcových krajinách. Co se změnilo tam?
Například v Českém Švýcarsku, protože jde o pískovce, tedy propustné horniny, byl vodní deficit opravdu hodně znát. I houževnaté a na sucho adaptované borové porosty odumíraly suchem. O to víc trpěl smrk, který je v podstatě podhorskou, vlhkomilnou dřevinou. Smrkové monokultury tam převažovaly. Plošné napadení kůrovcem byl následek dlouhodobého sucha.
Nemění se ale s vyššími teplotami a suchem podoba celé naší krajiny?
Mění se zásadním způsobem. Postihuje to hlavně lesy, které pokrývají asi třetinu rozlohy našeho státu. Když jsou stromy oslabené suchem a vlnami vedra, začnou je napadat škůdci a choroby. Konečným důsledkem je obrovská změna krajiny. Vidíme to hlavně na Českomoravské vysočině, třeba kolem Jihlavy. Mrtvé lesy působí docela depresivním dojmem.
Na klimatické změny je lepší se adaptovat než se jim snažit poručit. Naše moc je mnohem menší, než si namlouváme.
Kůrovcová kalamita postihla smrky, nemůže se v budoucnu se zvýšením teplot stát něco podobného dalším stromům?
Dnes všude vidíme odumírání jasanů. Skoro každý je napadený jakousi houbou. Mykologové popisují nové a nové druhy houbových chorob, které se k nám dostávají třeba ze vzdálených končin světa. Není to jenom důsledek klimatických změn, ale především intenzivního globálního mixování biologických druhů. Důsledek dopravně propojeného světa.
Umíme na to nějak reagovat?
Často se říká, že naše lesy zachrání podpora původních listnatých dřevin. Tak jednoduché to ale není. Mnohem důležitější je rozmanitost. Nejúčinnějším způsobem zvyšování odolnosti je lesy rozrůzňovat. Druhově, věkově i ve stylu hospodaření. Je potřeba vytvářet lesy s rozmanitými druhy stromů a hospodařit na nich různým způsobem a různě intenzivně. A některé lesy úplně nechat být, což se pochopitelně týká národních parků. To všechno s cílem, aby se budoucí změny dotkly jen části takto vytvořené mozaiky a eventuální průšvih nebyl tak dalekosáhlý. Všechno totiž nejde bezezbytku naplánovat. Budoucnost nás vždycky něčím překvapí. Někdy příjemně, ale často i nepříjemně.
Lesy z 18. století
Co by se mělo stát, aby to bylo reálné?
Je to obtížné, ale udělat se to musí. Stromy rostou dlouho. V době klimatické změny proto musíme myslet o několik kroků dopředu. A to je těžké, zvlášť v tam, kde je prioritou maximalizace krátkodobých zisků. Klimatická změna a její důsledky dopadly na lesy, které byly obhospodařovány velkoplošně a takzvaně schematicky. Unifikované postupy vytvořily unifikované hospodářské lesy. Naše lesnictví bylo nastaveno na situaci takzvané malé doby ledové. Čili na daleko chladnější a vlhčí klimatické podmínky 18. a 19. století, kdy se systém hospodaření v našich lesích utvářel. Tehdy bylo dokonce nutné velkou část lesní půdy odvodňovat, což je z dnešního pohledu těžko uvěřitelné. Zrovna smrk se v takových podmínkách dobře osvědčil. Jenže ty podmínky byly dramaticky odlišné od současných.
Týká se vámi zdůrazňovaná rozmanitost rovněž zemědělství?
Na první pohled se zdá, že adaptace tady bude snadnější, protože je možná prakticky z roku na rok. To ovšem platí jen zdánlivě. Můžeme si říci, že pokud se na polích rozšíří nějaký patogen, tak vysadíme jinou odrůdu, nebo i jinou plodinu. Achillovou patou moderního zemědělství je ale půda. V tradičním evropském zemědělství nikoliv náhodou rotovaly plodiny a půda se nechávala ležet ladem. Odpočívala. Dnešní průmyslové zemědělství využívá půdu na maximum. Poškozuje ji těžká mechanizace. V podstatě se to začíná podobat nějakému hydroponickému pěstování. Jako by na zdraví půdy ani moc nezáleželo. Musí se to dohánět umělým hnojením, různými pesticidy a podobně. Není to levné. Když si porovnáme vstupy a výstupy z hlediska energie, ukazuje se, že běžně provozované zemědělství dokonce ani není rentabilní. Více do toho vrazíme, než kolik z toho získáme. Proto to nemůže fungovat bez zemědělských dotací. Ale časem se můžeme dostat do situace, kdy si vysoké dotace nebudeme moci dovolit. Potom se ocitneme v pasti. Na pokračování dotačního zemědělství nebudou peníze a půda bude vyčerpaná, zničená.
Průmyslové zemědělství využívá půdu na maximum. V podstatě se to začíná podobat nějakému hydroponickému pěstování.
Nezmizí spolu s oteplováním z českých polí len, žito nebo brambory?
Vyšší teploty našim tradičním plodinám vesměs vyhovují. Ale na druhou stranu máme problém s nedostatkem vody. Naštěstí jsme na střeše Evropy a vody v řekách máme dost. Umělé zavlažování představuje investici, ale u nás může fungovat dlouhodobě. Jiné regiony takové štěstí nemají. Když je totiž odpar ze zemědělské půdy příliš vysoký, dochází v důsledku zavlažování k zasolování. S něčím takovým se v podstatě nedá bojovat.
Kde k tomu dochází?
Na Předním východě nebo ve Střední Asii. Tam je to dávný problém. Třeba starověká mezopotámská civilizace na to dojela. Egypt, někdejší obilnice Říma, na to doplácí v poslední době. Vybudovali přehrady na Nilu a tím skončily pravidelné záplavy. Přestaly se odplavovat soli z půd. Produkce se prudce snížila a dnes je Egypt totálně závislý na potravinové pomoci, kterou získává mimo jiné výměnou za udržování bezpečnosti Suezského průplavu. V evropském Středomoří donedávna nic takového nehrozilo, ale dnes, s klimatickou změnou, se zasolováním bojují v Řecku, v Itálii a ve Španělsku. Závlahové zemědělství se už i tam dostává na hranici možností.
Když se podíváme na domácí přírodu, neobjevují se v Česku s oteplováním nějaké zcela nové druhy živočichů a rostlin?
Od jihu se k nám opravdu šíří některé druhy, které tu dříve nežily. Logicky jsou to ty teplomilnější, například kudlanky nábožné nebo křižáci pruhovaní. Organismy, kterým vyhovuje chlad, se zase stěhují dál na sever. Takže celková bilance je zhruba vyrovnaná, protože jde o posun areálů rozšíření z jihu na sever. Pro Česko to tedy změna je, ale pro Evropu jako celek je to spíš přeskupení, což není nic až tak hrozného. Když je ale změna příliš rychlá, některé druhy nemusí přeskupení stíhat. Největší problém mají arktické a horské druhy, které nemají kam jít.
O jaké druhy konkrétně jde?
Hodně se to týká rostlin, protože nemají křídla ani nožičky. Může se například stát, že klimatické změny povedou k vymizení některých horských společenstev. Náznaky jejich zániku už pozorujeme, v ohrožení je například horská tundra v Krkonoších. Souběžně probíhají i jiné změny, které jsou stejně významné, ale mají odlišnou příčinu. Hnojiva se dostávají z polí a hnojí v podstatě celou krajinu. To některým druhům nevyhovuje. Na proměně naší flóry a fauny se podepisuje také zarůstání tradiční zemědělské krajiny křovím a lesem. Když se podíváme na sto let staré fotografie, praští nás do očí, jak krajina zdivočela. Postupně se do ní vracejí některá velká zvířata, například orel mořský nebo třeba krkavci, kteří jsou dnes skoro všude.
Je to tak dobře, nebo špatně?
Pro mě jako biologa jde v zásadě o návrat krajiny blíže k přírodnímu stavu. To ale neznamená, že je čistě přírodní stav ze všech nejlepší a nejvíc žádoucí. Člověk a příroda tu koexistují už mnoho tisíciletí. Naši přírodu do hloubky proměnilo tradiční zemědělství a pastevectví. Entomologové si stěžují, že mnohé druhy hmyzu vymírají, protože byly vázány na tradičně obhospodařovanou krajinu, na louky, pastviny, meze a světlé lesy s bohatým bylinným podrostem. Ani já jako botanik nemohu nevidět obrovský ústup mnoha rostlin z naší krajiny ze stejných důvodů. Po dlouhá tisíciletí, a dokonce ještě před sto lety byla naše krajina jemnozrnná, rozmanitá. Dnes je všechno unifikované. Zrno krajiny je mnohem hrubší. Hospodaří se buďto extrémně intenzivně, nebo na druhou stranu vůbec.
Je to tak všude?
Nejlepší jsou místa někde mezi oběma extrémy, což jsou paradoxně třeba okraje velkých měst. Leckde na okraji Prahy pozorujeme výrazně větší přírodní rozmanitost než v zemědělské krajině, která leží dál od města. Příroda je tu dokonce bohatší než v národních parcích. Jiný proces, který významně mění naši přírodu, jsou ovšem biologické invaze. Okraje velkých měst jsou sice biologicky rozmanité, ale velkou část té rozmanitosti tvoří přistěhovalci ze vzdálených končin planety. Když se tam teď, na začátku léta, půjdete projít, bude tam třeba úplně žluto od starčku úzkolistého. To je invazní druh, který se u nás rozšířil teprve v posledních letech. Jeho původním domovem je Afrika. V daném případě je to docela problém, protože starček úzkolistý je jedovatý pro včely. Když na něm sbírají med, oslabí je to natolik, že hynou.
Klima jako takové, bez ohledu na příčiny, se měnilo vždycky a příroda na to často i docela dramaticky reagovala.
Nevedlo oteplování i k současné záplavě klíšťat?
Klíšťata mají ráda teplo a vyhovuje jim delší vegetační období a mírné zimy. Za tepla se v nich vyvine i více patogenů způsobujících nemoci, které klíšťata přenášejí. O biologickou invazi ale u klíšťat nejde. Jsou to, pokud vím, vesměs původní druhy. Jde o přemnožení.
Nemůže se v souvislosti se změnami klimatu objevit i zcela nová epidemie, něco podobného covidu?
Nemyslím si, že by pandemie covidu nějak souvisela s oteplováním. Spíš zase souvisí s propojeností dnešního světa. S tím, jak lidé hodně cestují. Obecně však opravdu platí, že nejvíce patogenů, stejně jako jakýchkoliv jiných organismů, žije je tropech. Tropy jsou promořeny chorobami, které epidemiologové často ani pořádně neznají. S oteplováním se mohou šířit na sever a někdy se tak opravdu děje. Jsou třeba velké obavy ze šíření malárie, což je jedna z nejzávažnějších chorob z hlediska počtu případů a úmrtí.
Stěhovat se není kam, všude už je plno
Co uvidíme, když se podíváme dál do světa? Působíte na vědeckých expedicích v Africe. Jak to vypadá tam?
Afrika je obecně suchý kontinent a s výjimkou Konžské pánve tam téměř jakékoliv území ohrožuje sucho. Sahel je nejcitlivější. V překladu z arabštiny to slovo znamená „břeh“. Jde o „břeh“ Sahary. Neustálá nouze o základní zdroje tu rozdmýchává konflikty. Často to začíná jako konflikt o vodu mezi pastevci a usedlými zemědělci, kteří jsou zároveň příslušníky odlišných etnik. Vidíme, jak se tam období sucha, hladomorů a následných etnických konfliktů a občanských válek periodicky vrací. V poslední době se to zase dramatickým způsobem zhoršuje. Řadu let jsme pracovali s kolegy v Súdánu. Poslední expedice v roce 2023 se uzavírala těsně před vypuknutím hrozné občanské války, která tam momentálně probíhá. Je to nesmírně složitý, mnohovrstevný konflikt, ale v jeho nejvnitřnějším jádru opět leží boj o vodu. Bohužel také v Africe platí, že současné globální oteplování dopady sucha zhoršuje.
Nebyla ale Sahara zelená právě v době, kdy bylo teplo?
To je pravda, Sahara byla před šesti až deseti tisíci lety zelená. Oblasti kolem obratníku Raka byly tehdy skutečně teplejší, než jsou dnes. Je to totiž celé o něco složitější, než se to jeví na první pohled. Když jdeme do detailu, věci se začnou komplikovat. Ve starší polovině holocénu bylo na Sahaře skutečně tepleji, ale bylo to způsobeno něčím úplně jiným než současné globální oteplování. Konkrétně jiným nastavením parametrů oběžné dráhy Země kolem Slunce. Zelenou Saharu umožňovalo postavení Slunce výš na obloze v době severního léta – oproti dnešnímu stavu. Více sluneční energie spouštělo jakousi pumpu na vlhký oceánský vzduch a pohánělo letní monzuny přinášející od jihu na sever déšť. Později, když se postavení Slunce posunulo směrem k dnešnímu, začala Sahara prudce vysychat.
Jak se s tím vyrovnali lidé?
Šlo o obrovskou katastrofu nesrovnatelnou s tím, co se děje dnes v Sahelu. Celý ten obrovský prostor opustili. Odešli i do údolí Nilu a založili tam staroegyptskou civilizaci. Bylo to brutální, ale lidé se adaptovali tím, že civilizaci založili na zemědělství a říčním i umělém zavlažování. V něčem je celá ta historie poučná, v něčem jiném je ale úplně nesrovnatelná s dneškem. Dnes má i menší klimatická změna daleko větší důsledky, protože všude je hrozně moc lidí. Už nelze opouštět obrovské regiony a stěhovat se jinam. Všude už je přeplněno. Zrovna africké populace téměř bez výjimky prudce rostou.
Dostali jsme se tím opět do současnosti. Projeví se společenské dopady klimatické a přírodní změny v Africe prostřednictvím lidské migrace automaticky i u nás?
Automaticky nevím, ale reálně asi ano. Pokud se budou prohlubovat klimatické změny a zároveň budou pokračovat současně demografické trendy. V nejohroženějších zemích nejvíce přibývá chudého obyvatelstva, zatímco v relativně méně postižené a bohaté Evropě jich naopak ubývá. Proti takovému nastavení téměř nelze působit. Nejspíš nastane doba, a pravděpodobně není až tak daleko, kdy budou v Evropě její „původní“ obyvatelé v menšině. Co nás s tím může smiřovat, je fakt, že i dnešní takzvaně „původní“ evropské obyvatelstvo je komplikovanou směsicí lidí exotického původu. I my sami jsme potomci někdejších migrantů. Neolitických zemědělců z Předního východu. Indoevropanů odkudsi z kaspických stepí. Slovanů z bažinatých a lesostepních končin kdesi před Uralem. A tak dále. Archeologové a genetici nám to říkají naprosto jasně. Evropa má skvělé přírodní podmínky, je proto bohatá, leckdo by tady chtěl žít.
Petr Pokorný
Vystudoval vývojovou biologii a imunologii na Univerzitě Karlově. Pracuje v Centru pro teoretická studia UK a AV ČR a zabývá se především čtvrtohorní paleoekologií a vývojem přírody a krajiny. Účastnil se i mezioborových výzkumů v severovýchodní Africe. Je autorem více než stovky vědeckých prací a podílí se na psaní odborných a populárně‑vědeckých knih.
Nemáme to pod kontrolou
I tehdy se příroda a civilizace musely vyrovnávat se změnami klimatu. Vždy to nakonec zvládly.
Jako paleoekologa mě srovnání současných změn s těmi minulými samozřejmě eminentně zajímá. Z hlediska holocénu, tedy geologického období, v němž aktuálně žijeme, je dnešní klimatická změna opravdu významná. Přesto nemohu pod dojmem nejlepšího paleoklimatologického poznání potvrdit, že by současné oteplování bylo z hlediska holocénu bezprecedentní, jak se často tvrdí, když se má zvýraznit naléhavost současné klimatické výzvy. Dnešní oteplování se liší především tím, co je jeho příčinou. Nepochybně v něm má prsty závislost současné globální civilizace na fosilních palivech. Skrz skleníkový efekt oxidu uhličitého, samozřejmě. V hluboké minulosti lidstvo klima neovlivňovalo. Nebo jen ve velmi omezené míře – třeba skrz změny ve způsobu využívání krajiny. Klima jako takové, bez ohledu na příčiny, se ale měnilo vždycky a příroda na to často i docela dramaticky reagovala. My paleoekologové vnímáme minulost jako laboratoř – vidíme mnoho změn, někdy prudkých, a můžeme studovat jejich příčiny a dopady. Můžeme z toho získávat poučení pro přítomnost i budoucnost.
Jak konkrétně se z toho můžeme poučit?
Mně z toho například vyplývá, že na klimatické změny je lepší se adaptovat než se jim snažit poručit. Ze studia minulosti, a jistě taky proto, že jsem biolog, si odnáším ohromnou úctu před přírodou, která nás neskutečně přesahuje. Přírodou nemyslím jenom divokou, mimolidskou přírodu, ale i naši lidskou přirozenost. My lidé jsme sami sobě prostředím. Naše společnosti, naše civilizace. Nemáme se přece pod kontrolou, i kdybychom si to sebevíc přáli. Tím spíš nemáme pod kontrolou svět jako celek. Naše moc je mnohem menší, než si namlouváme. Nevěřím, že jsme reálně schopni řídit klima na této planetě. Dokonce se obávám, že nejsme pořádně schopni regulovat ani vlastní příspěvek k současnému oteplování. Zpátky na stromy se umíme vracet jenom v představách. Technologický skok do jiného světa asi není a priori vyloučený, ale když vidím naši upatlanou přítomnost, v blízkém horizontu bych si na něj nevsadil.
To mi zní dost fatalisticky. Můžete to blíže vysvětlit?
Copak k takovému truchlivému vidění neopravňuje pohled na dosavadní vývoj? Přes všechny snahy o dekarbonizaci naše uhlíková stopa, myslím stopu lidstva jako celku, neustále roste. Jistěže by bez jakýchkoliv snah eventuálně mohla růst ještě víc. Ale výsledky jsou stejně žalostné. Vyplývá z toho snad, že musíme ještě mnohem víc přitlačit na pilu? Obávám se, že tudy cesta nevede. Snadno by mohl přijít rozvrat, ekonomický, sociální i politický. Přidáme ještě víc s Green Dealem a v příštích volbách se to projeví vítězstvím stran, které ho zruší jako celek. A s vaničkou vylijí i dítě. První náznaky něčeho takového už jsme viděli v letošních evropských volbách. Green Deal se stal spolu s migrací tématem, na kterém se lámaly voličské preference. Slyšel jsem říkat, že Green Deal vlastně už zrušit nejde, protože už je schválený. Tohle mi připadá jako úplný nesmysl. Samozřejmě to půjde, když většina bude chtít. Jenže takový výsledek by byl, alespoň z mého pohledu, hodně špatný. Green Deal totiž není jen o klimatu, jak se to mnoha lidem falešně jeví, ale také o mnoha dalších důležitých věcech. Za obrovsky důležitou například pokládám nedávno schválenou agendu s názvem Zákon o obnově přírody – Nature Restoration Regulation.
Klimatická změna se strká do popředí. Čelíme ovšem spoustě jiných ekologických výzev, kterým by se měla věnovat srovnatelná pozornost.
V čem je to důležité?
V evropské ochraně přírody je to úžasný skok kupředu. Tedy může být, pokud se to během provádění nezvrtá. Má zabránit plíživému mizení přírody z běžné krajiny. Rezervace jsou skvělé, ale zbytek krajiny, té běžné, ve které bydlíme a hospodaříme, je často devastován. K nápravě přitom kolikrát stačí úplně drobná a často i levná opatření. Jenom jich musí být celá řada a někdo se o ně musí starat. Je to v zásadě posun směrem, kterým se před časem vydalo Švýcarsko. Jejich krajina je na tom mnohem lépe než ta naše. Nějakou dobu jsem působil na univerzitě v Bernu a tu krajinu jsem jim záviděl. Teď máme šanci dosáhnout něčeho podobného. Snad to celé nerozkrademe v podivných výběrových řízeních a úředně nerozmělníme.
Vidím, s jakým nadšením mluvíte o živé přírodě. Klimatické změny ale podle vás nejsou úplně nejdůležitější?
Víte, dlouhodobě mě docela irituje, jak moc se klimatická změna strká do popředí. Ne že by nebyla významná, ale čelíme i spoustě jiných ekologických výzev, kterým by se měla věnovat srovnatelná pozornost. Některé jsme v rozhovoru zmínili. Například důsledky průmyslového zemědělství v krajině. Nebo biologické invaze. Neustále stoupá přímý tlak na přírodní ekosystémy ze strany zemědělství, těžby surovin, průmyslu a mořského rybolovu. Divoká příroda globálně mizí, navzdory úspěchu některých přírodních rezervací. Je vážný důvod věřit, že stojíme na prahu nové vlny masového vymírání. Všechno je vzájemně provázáno. Samozřejmě i s těmi klimatickými změnami. Vůbec to nepopírám. V rámci boje s globálním oteplováním bychom ale neměli tak moc upozaďovat jiné příčiny naší komplexní ekologické krize. A už vůbec bychom neměli ve jménu klimatického boje zhoršovat jejich dopady.
Jak například?
Například vysazováním stromů v místech, kam nepatří. Zvlášť v některých tropických a subtropických oblastech to vede k destrukci původní přírody, což je opravdu tragické. Globální korporace si tím zlepšují svou „uhlíkovou karmu“. Dobře se to vyjímá na reklamách a při uhlíkových auditech, ale výsledkem je přímé ničení přírody, aniž se z dlouhodobějšího hlediska cokoliv pozitivního stane. Když stromy rostou, logicky vychytávají oxid uhličitý z atmosféry. V dalším kroku se tam ale všechen zákonitě vrátí a je jedno, jestli dřevo zetlí, nebo shoří v kamnech. Výsledná bilance bude za všech okolností nulová. Leda bychom polena vystřelovali do vesmíru nebo je potápěli hluboko na dno oceánu, kde se nebudou tak rychle rozkládat. Obojí je ale sci‑fi a stejně nevíme, jaké vedlejší důsledky by to nakonec mělo. Svět je složitý a snadná řešení jsou většinou jenom iluze.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
