Druhého de Gaulla nevidím, říká expert na Francii Eichler. Země nezvládá migraci

Francii asi čeká chaos. Přinášejí ho předčasné parlamentní volby (první kolo se koná 30. června a druhé o týden později) vypsané prezidentem Emmanuelem Macronem po porážce jeho strany Renaissance v euro­volbách. Podle Jana Eichlera z Ústavu mezinárodních vztahů nelze vyloučit jak vítězství nyní sjednocené, ale jinak tradičně rozhádané levice, tak i pravicových nacio­nalistů. Hlavním tématem je přitom souhlas s měnícím se charakterem tradiční Francie či odpor k němu. „Přistěhovalectví, to tam hýbá celou politikou. Na odporu k migrantům je postaven úspěch Marine Le Penové. I kdyby se ale jejím lidem podařilo sestavit vládu, podle mého názoru by se rychle zdiskreditovala,“ předpověděl v rozhovoru pro týdeník Ekonom budoucnost předsedkyně pravicového Národního sdružení. Koncem padesátých let zemi před zmatky zachránil generál Charles de Gaulle, druhého takového však Eichler nyní ve Francii nevidí.

Po porážce strany prezidenta Macrona jdou Francouzi ani ne po měsíci znovu k volbám. O co vlastně jde?

Do hlavy mu nevidím a mohu jen odhadovat. Názor je takový, že kdyby současnou politickou situaci ještě chvíli prodlužoval, problémy by se jen stupňovaly. Jde o krok, který mu buď může pomoci, nebo vše dál zkomplikuje.

Co na jeho rozhodnutí vlastně říká francouzský byznys? Od počátku politické kariéry je Macron považován za jeho reprezentanta – je to bývalý bankéř.

Byznys je z toho docela rozhozený, protože s předčasnými volbami je spojena velká nejistota. Macron není prvním francouzským prezidentem, který se k něčemu podobnému odhodlal. Například v roce 1997 to udělal Jacques Chirac. Rozpustil Národní shromáždění a vyhlásil nové volby v domnění, že ho to posílí. Dopadl ale docela špatně, jeho strana prohrála a zvítězili socialisté. K moci jako premiér nastoupil Lionel Jospin a pak to spolu pět let táhli. Říká se tomu kohabitace, tedy spolužití. Kupodivu to tehdy šlapalo docela dobře. V obou případech šlo o silné a inteligentní osobnosti. Jospin se stal prvním premiérem páté francouzské republiky, který ve funkci vydržel celých pět let. Být ve Francii předsedou vlády je totiž dost nevděčná úloha – když se něco komplikuje a nedaří, prezident to svede na něj a vymění ho. Macron má už čtvrtého premiéra.

Takže to nyní může dopadnout podobně? Tím spíše, že vznikla široká levicová koalice, která mobilizuje proti fašismu, čímž myslím Marine Le Penovou a její Národní sdružení.

Levice se takto dávala dohromady už několikrát. Vždy se nejdříve rozhádá, někdy kvůli programu, ale častěji kvůli osobní nesnášenlivosti jednotlivých lídrů. Je jich mnoho, jde o socialistickou stranu, komunisty, ekology a další levicovou stranu kolem Jeana‑Luca Mélenchona. Ten bývá se socialisty rozhádaný tradičně. Teď hrozba nástupu pravice k moci žene všechny dohromady, oni sami říkají, že jsou odsouzeni k jednotě. Něco podobného se stalo i v roce 1973, kdy socialisté, tehdy za Françoise Mitterranda, vypracovali a podepsali s komunisty společný program. Později skutečně vznikla vláda se čtyřmi komunistickými ministry.

Macron není první, kdo vsadil na předčasné volby. V roce 1997 to udělal prezident Chirac a jeho strana prohrála.

Jakou roli v této levicové koalici hraje Raphaël Glucksmann, o němž se teď mluví nejčastěji?

Je to socialista, pro eurovolby navíc založil vlastní platformu, v překladu něco jako Společné náměstí. Potvrzuje, že ani socialistická strana samotná není homogenní, vždy v ní bylo mnoho rozmanitých proudů. Ale jak říkám, teď je na programu sjednocování, a dokonce se mluví o Lidové frontě. Což je odkaz na rok 1936 (Lidová fronta tehdy zabránila vzniku pravicové vlády – pozn. red.).

Jak rozumět tomu, že ve vnitrofrancouzských debatách levice někdy lepenovce označuje za fašisty?

Zrovna fašismus bych jim nepřisuzoval, mluvil bych o nich jako o nacionalistech, radikální pravici a protipřistěhovalecké straně. Je to však dnes stále extrémní pravice? Když už teď jsou druhou nejpočetnější stranou ve francouzském Národním shromáždění a mají početné zastoupení v Bruselu? Proto myslím, že nám ani toto nálepkování už dlouho nevydrží.

Sjednocená levice ale chce zabránit Le Penové ve vítězství stůj co stůj. Jaké jsou šance této političky na volební výhru?

Nelze ji vyloučit, kdyby ale vyhrála, premiérkou by nebyla, zajímá ji prezidentský úřad. Předsedou vlády by se stal její synovec Jordan Bardella. Je mladý, nezkušený a nemá dostatečné vzdělání. Nikdy nebyl ani starostou a poslancoval jen v Evropském parlamentu.

Hlavně ale tato strana nemá koaličního partnera, se kterým by získala v Národním shromáždění potřebnou nadpoloviční většinu.

Takový spojenec může být jen na pravici a pravice se už drobí. Éric Ciotti, šéf republikánské strany, kterou kdysi zakládal Charles de Gaulle, sice hovořil o ochotě s Le Penovou spolupracovat, jeho lidé jej však okamžitě svrhli. Žádného koaličního partnera pro ni proto nevidím. Teoreticky se ale může stát, že nadpoloviční většinu Le Penová získá sama. Stejně tak to ale může vyjít sjednocené levici.

Jak si vlastně vede klasická francouzská pravice?

Je ve špatném stavu, říkají si teď republikáni. Hodně se rozhádali a stále ještě doplácejí na prezidentské volby v roce 2017. Měli zdatného kandidáta Françoise Fillona, který také dokázal být pět letem premiérem. Soupeři na něj ale vytáhli různé malichernosti, hlavně šlo o to, že u sebe v kanceláři zaměstnával vlastní manželku. Což dělal kdekdo. Na jeho diskreditaci to však stačilo. Nebyl prostě zájem, aby se zrovna on stal prezidentem. Přednost dostal Macron, za něj se postavily bankovní kruhy a umetly mu cestu.

Kde se v těchto kombinacích nachází Macronova strana Renaissance?

Mohla by se přiklonit k levici, ale už bez Macrona. Toho by ostatní hodili přes palubu, protože se i ve vlastní straně stal neoblíbeným.

Proč?

Mnozí poukazují na to, že před zvolením prezidentem nikdy nikam nekandidoval, nikdy nebyl poslancem ani starostou. Což přitom patří k tomu, čemu Francouzi říkají politický parkúr, tedy to, co je v politické kariéře nutné přeskákat. Být v kontaktu s voliči, obhajovat své mandáty.

Před pár lety se Macron i za těchto okolností stal prezidentem, teď Francouze naštval. Jaké pro to máte vysvětlení?

Je ho prostě příliš mnoho. Rád přednáší dlouhé patetické projevy. Často mluví o sobě a pro mnohé je exhibicionista. Občas mu říkají Jupiter, protože jako nějaký antický bůh chce Francouzům říkat, jak mají žít. Navíc to říká celé Evropské unii.

Vítězem předčasných voleb ve Francii nakonec může být sjednocená levice, která připomíná vítězství Lidové fronty nad pravicí v roce 1936.

Foto: ČTK/AP

To ale přece jen jsou takové vnější znaky, jde asi i o vážnější a praktičtější věci. Co z toho mu voliči vyčítají?

Přistěhovalectví, to tam hýbe celou politikou. Na odporu k migrantům je postaven úspěch Le Penové a byl už i u jejího otce (Jean‑Marie Le Pen, zakladatel a bývalý předseda pravicové Národní fronty). I kdyby se ale jejím lidem podařilo sestavit vládu, podle mého názoru by se rychle zdiskreditovala. Nemají dostatek připravených lidí, Le Penová se na premiérství necítí a chtěla by vše řídit z pozadí.

Co by tato vláda, pokud jde o přistěhovalce, dělala jinak než dosavadní kabinety?

Lidé z Národního sdružení tvrdí, že by s nimi okamžitě začali otáčet lodě. Vycházejí z toho, že hranice existují dvojí, jedny až na území Francie, druhé ale představují francouzské pobřežní vody. Tam by je zastavovali a posílali zpět do Afriky a na Blízký a Střední východ. Zdůrazňují také, že by zpřísnili zákonodárství a sebrali například sociální příspěvky tomu, kdo neposílá své děti do školy. Nebo pokud ty děti dělají nepořádek, kde jen mohou. Dokonce chtějí takové rodiny vystěhovávat z obecních bytů. Rozhodně nejsou kompetentní, aby řídili ekonomiku, na to moc připraveni nejsou. Pár starostů na jihu sice mají, ti určité zkušenosti s praktickou politikou už získali, ve straně však stojí v pozadí.

Lidé i přesto Národnímu sdružení dávají hlasy. Není to tím, že jsou znechuceni i přešlapující ekonomikou, když země nijak výrazně neroste?

Všichni vidí, že zaostávají za Německem, že se to nijak nezlepšuje. Mnozí také Macronovi vyčítají, že se smířil s deindustrializací země a s úbytkem jejího průmyslu. Znovu ale opakuji, že největší slabostí je nezvládnutá migrace.

Je situace s migranty opravdu tak špatná, nebo se problém soužití cizinců se starousedlíky zveličuje?

Situace je opravdu špatná a zhoršuje se rok od roku. Týká se všech velkých francouzských měst. Už neexistuje jediný region, který by byl ušetřen. Potíže kdysi začaly na jihu u Středozemního moře a postupovaly pořád dál na sever. Takže migrantů a jejich potomků je hodně i v čisťounkém Alsasku, Bretani a Normandii. I v Grenoblu. Daleko víc ale jde o severní okraj Paříže, kolem Saint‑Denis. Odtamtud se rodilí Francouzi většinou vystěhovali. Ještě před čtyřiceti lety tam žila dělnická třída, tu ale vystřídali přistěhovalci. Už v roce 2005 tam propukly velké nepokoje, při nichž se ve velkém zapalovala auta. To byla předehra, pak tam začali útočit na četníky a policisty, kteří sem odmítali v noci jezdit. Odvážili se k tomu jen ve dne, dnes ani to. Teď tam ani ne za měsíc začnou atletické soutěže olympijských her, včetně maratonu v ulicích. Budou tam nasazeny tisíce vojáků, četníků a policistů a stejně nikdo neví, zda se tam nakonec něco nestane.

Jaké postoje k migraci a k islámu zaujímají soupeři Le Penové – Macron, republikáni a levice?

Macron se postupně stále více přikláněl ke stanoviskům kritiků migrace, jenomže v praktické politice byl velice nedůsledný. Revoltující francouzští vojáci jej na jaře 2021 dokonce označili za zbabělce, který, jak řekli, jen nečinně přihlíží narůstající agresivitě zdivočelých hord z přistěhovaleckého prostředí, které útočí na všechno francouzské. Postoj republikánů je také velice kritický, avšak jejich dosavadní předseda – jak jsem již řekl – zašel příliš daleko, když se spojil s Le Penovou. Názory levice se mění, i ta poukazuje na zločinnost v přistěhovaleckých čtvrtích a odmítá útoky na policii a symboly republiky. S doktrínou dvojí hranice, tedy hráze proti migraci, ale nesouhlasí.

Kdo koho vlastně ve Francii volí?

Například mladí Francouzi teď hodně volí podle sociálních sítí a na nich je dobrý právě Le Penové synovec Bardella. Zvláště mladíci jeho úderné slogany docela žerou. Silnou pozici má Le Penová i mezi policisty a vojáky, často mezi těmi, kteří už jsou v penzi. Některým z nich proto úřady zakázaly vystupovat v uniformě a hrozí jim i odebíráním důchodů. Možná se budete divit, ale řada podnikatelů, hlavně ti, kteří s přistěhovalci nemají dobré zkušenosti, volila už starého Le Pena. Teď volí jeho dceru a budou v tom pokračovat. Střední generace je hodně rozdělená, cítí však, že před sedmi lety Macronovi naběhli. Přišel totiž s tezí, že pravolevého dělení už bylo dost a že je nutné spojit to nejlepší z pravice, centra i levice. Teď mu to asi už nespolknou.

Jak se do Macronových preferencí promítla jeho otočka v případě rusko‑ukrajinské války? Zprvu byl spíše mediátorem, teď připouští vyslání francouzských vojáků na podporu Kyjeva.

Instruktoři tam už jsou. Na odpověď, zda mu to u veřejnosti prospělo, či naopak ublížilo, je příliš brzo, to se zatím neví. Jedním z vysvětlení je, alespoň pro mě, že si jako dobrý ekonom a finančník vyhodnotil ohromné nerostné bohatství na Ukrajině. A chce si její podporou zajistit podíl na jeho budoucím využití. Přičemž není jisté, zda si uvědomuje, co by případná válka s Ruskem obnášela. S mnohými svými generály se stačil rozhádat a na jejich rady asi moc nedá.

Do jaké míry v rusko‑francouzských vztazích hraje roli, že Rusové Francii nahrazují v Africe?

Francouzi se tam stihli dost zdiskreditovat, a to vojenskými zásahy v Libyi, Mali či Středoafrické republice. Na všechno sice měli mandát Rady bezpečnosti OSN, to však lidi v islámském světě nic nezajímá. Afričtí muslimové volají: Dost bylo Francie, už vás tu nechceme. A obracejí se k Moskvě. Takže část francouzského angažmá na Ukrajině se dá vysvětlit i odvetou. K tomu v Africe nejde ani tak o politiku, jako o strategické suroviny, například o uran nebo o zlato.

Lidé z Národního sdružení tvrdí, že by začali otáčet lodě s migranty. A brali by sociální dávky rodinám, jejichž děti dělají nepořádek.

Co by onen chaos ve Francii znamenal pro Evropskou unii? Jde přece o zemi, která spolu s Německem představuje její jádro.

Neuspěl ani Macron, ani německý kancléř Olaf Scholz. Každý je přitom zcela jiný. Macron se všude vnucoval, Scholz je naopak zdrženlivý a dělá jakoby vědeckou politiku a potlačuje emoce. Trochu jako kdysi Edvard Beneš, který také potlačoval emoce. Oba teď dopadli blbě a mnoho věcí bude záviset na tom, zda se z toho dokážou vzpamatovat. Já ale strašně nerad prognózuji.

Jak vnímáte pokles velmocenského postavení Francie ve světě?

To je dlouhodobá záležitost, začala přece už za druhé světové války.

Současné politické dění trochu připomíná zmatek, který ve Francii panoval před nástupem generála Charlese de Gaulla do prezidentského úřadu. Rýsuje se tam někdo podobný?

Z politiků nikdo. Pár generálů tam je, ale nikdo za sebou pochopitelně nemá nic z toho, na čem mohl stavět de Gaulle (sloužil v armádě už v první světové válce, za té druhé byl předsedou exilové vlády – pozn. red.). Jednu dobu byl populární pětihvězdičkový generál Pierre de Villiers, který byl náčelníkem generálního štábu. Před třemi lety se dokonce uvažovalo o tom, že by za klasickou pravici mohl proti Macronovi kandidovat, ale nakonec z toho nic nebylo. Takže – někdo, jako kdysi byl de Gaulle, by byl ve Francii opět žádoucí, avšak nikoho takového nevidím.