Aktuální číslo časopisu Ekonom
Jan NěmecUž více než jedno desetiletí vyrábí česká společnost Lanex provazy, lana a tkaničky v ruském městě Orjol. Do společného podniku s tamním podnikatelem Igorem Melnikovem vstoupila v roce 2010. Ruský byznysmen dodal halu a své kontakty, Češi přinesli know‑how, stroje a další vybavení. Důvody pro vznik spolupráce byly dva. Prvním byly obavy z nové ruské legislativy, podle níž by Lanex jako západní firma nemohla soutěžit v tendrech pro ruské hasiče, záchranáře nebo bezpečnostní složky. „V minulosti byl dovoz části technologicky té nejméně náročné produkce Lanexu na ruský trh ekonomicky méně výhodný než výroba přímo na místě,“ vysvětluje druhý důvod mluvčí firmy Ivana Gračková. Co se zprvu zdálo jako prozíravá investice, dnes ale majiteli Lanexu Rudolfu Bochenkovi komplikuje život.
Lanex se v roce 2021 rozhodl navýšit podíl v ruské fabrice a od partnera odkoupil významný podíl. „To nám umožnilo začít plánovat další rozvoj továrny. Za tím účelem jsme hned poté investovali nemalé prostředky do převozu jedné technologické linky z České republiky do Ruska. Než se podařilo stroj spustit, začala válka na Ukrajině,“ vypráví Gračková. Investice se najednou stala v mnoha ohledech problematickou. I přesto se majitel rozhodl v jejím provozu pokračovat.
Odchod, útlum i vzkvétající byznys
Lanex se řadí mezi stovky zahraničních firem, které navzdory válce byznys s Ruskem z nejrůznějších důvodů nestoply. Například podle think‑tanku KSE Institute, který působí na Kyjevské univerzitě, pokračuje v běžném provozu v zemi agresora 1665 firem ze zahraničí. Další stovky pak byznys pozastavily, utlumily, anebo hledají cesty, jak co nejméně bolestně ruskou investici odepsat.
Český výrobce provazů patří mezi malé ryby. Na „seznamu hanby“ se najdou také názvy podstatně věhlasnějších a ekonomicky nesrovnatelně silnějších firem ze Západu. Svoje produkty podle KSE Institute v Rusku, byť někdy v omezené míře, dál vyrábí nebo prodávají třeba tabáková impéria Philip Morris a Japan Tobacco, potravinářské koncerny Nestlé, Mars, Ferrero, Coca‑Cola či Pepsi, producenti a obchodníci s drogistickým a dalším spotřebitelským zbožím jako Procter & Gamble, L’Oréal a Unilever a farmaceutické společnosti AstraZeneca, Sanofi a také česká Zentiva. V Rusku také dál fungují maloobchodní řetězce Metro, Globus a Auchan a východní trh neopustily ani některé velké finanční instituce, například Raiffeisen, Deutsche Bank nebo UniCredit.
V seznamu think‑tanku se vedle globálních obrů najdou i názvy dvou desítek českých firem. Část z nich je vedena v kolonce „pokračují v byznysu“. Vedle Lanexu či Zentivy jde třeba o výrobce technického kamene Technistone, výrobce psacích potřeb Koh‑i‑noor Hardtmuth nebo strojírenskou firmu Brano Group. Byznys většiny z nich s Rusy nicméně, zejména v porovnání s výše zmiňovanými nadnárodními korporacemi, v podstatě nestojí za řeč a tržby se většinou pohybují v řádu desítek milionů korun.
Drtivá většina českých firem ale mámení rublu odolala a z ruského trhu se stáhla. „Aktuálně žádná členská firma v Rusku nepůsobí. Ty, které tam podnikaly, změnily region působení,“ potvrzuje například mluvčí Svazu průmyslu a dopravy ČR Tomáš Dvořák.
Infografika
Alibi pro obchodování s Rusy
Jak firmy vysvětlují, že i přes opovržení části veřejnosti a politické tlaky pokračují v byznysu v nepřátelské zemi? Například zmiňovaný Lanex tvrdí, že se vlivem covidové epidemie a poté extrémního zdražení energií dostal do komplikované ekonomické situace. „Svou sofistikovanou produkci, která je výsledkem vlastního náročného vývoje, exportujeme do stovky zemí po celém světě. Jenže kvůli růstu nákladů na energie jen těžko udržujeme svou konkurenceschopnost na světových trzích, kde takové výkyvy cen energií vůbec nezaznamenali,“ říká mluvčí Gračková.
Mezi stovkami firem, které neopustily Rusko, se najde i několik českých podniků. Jejich byznys na Východě je ale v porovnání s nadnárodními korporacemi mizivý.
Zároveň ale dodává, že byznys v Rusku příliš nevzkvétá, protože firma byznys zásadně utlumila. „Tržby naší továrny v Rusku poslední dva roky padají dolů a generujeme tam ztrátu. Již delší dobu intenzivně zvažujeme možnosti, co dále s tímto výrobním podnikem, a to včetně našeho odchodu z Ruska,“ dodává.
Jiný český podnikatel, který kdysi s velkou slávou otevíral fabriku v Rusku, majitel skupiny Brano a exposlanec hnutí ANO Pavel Juříček, argumentuje hrozícím „utopením“ proinvestovaných peněz. „Musel bych to normálně odepsat. Nutili nás, že z hodnoty toho majetku bychom museli udělat nějaký finanční audit, který by nás stál strašné peníze. A pak bychom to mohli teprve prodat. Byla to úplná blbost,“ řekl nedávno Juříček Deníku N s tím, že by přišel o 200 milionů korun.
Firmy, které v Rusku vyrábějí nebo prodávají potraviny nebo léky, zase často hovoří o etických důvodech setrvání. Je to třeba případ české Zentivy. Dotaz Ekonomu společnost zdůvodnila „obrovskou zodpovědností za veřejné zdraví“. „Naším cílem je podporovat zdraví prostřednictvím dodávek potřebných léků pro lidi, kteří je potřebují, bez ohledu na to, jaké jsou národnosti nebo kde se nacházejí. To je důvod, proč pokračujeme v dodávání léků, v plném souladu s platnou legislativou,“ konstatuje mluvčí firmy Veronika Ocasio.
Infografika
Vedle toho bylo ale také možné v minulosti vyslechnout někdy až absurdní argumenty. Třeba hlavní ekonomka české Raiffeisenbank v rozhovoru pro podcast Spotlight prohlásila, že jí politika jejího zaměstnavatele, respektive rakouské mateřské společnosti Raiffeisen International, sice vadí, ale je do jisté míry pochopitelná. „Uvědomte si, že tam skupina zaměstnává tisíce lidí. Kdybychom je teď propustili, tak ta část mužské populace prostě odejde na frontu. Takže tam máme i společenskou zodpovědnost,“ prohlásila ekonomka.
A konečně, poslední poměrně častou taktikou, jak se s otázkami na byznys v Rusku vypořádat, je mlčení. To se týká třeba další české společnosti, která v Rusku působí – výrobce tužek a dalších psacích potřeb Koh‑i‑noor Hardtmuth. Firma před několika lety navázala spolupráci s ruským partnerem a otevřela několik vlastních prodejen v Moskvě a okolí. A podíl exportu na Východ se svého času na tržbách podílel až deseti procenty. „Pan ředitel je v zahraničí, takže vám jeho odpověď nemůžu zprostředkovat. Ale stejně, my se k těmto věcem ani nevyjadřujeme,“ řekl Ekonomu mluvčí firmy Jan Kubát na dotaz, jak se podnikání na Východě vyvíjí po začátku ruské invaze na Ukrajinu.
Bolestný odchod
Ať už jsou odpovědi na otázky obchodování s Rusy alibismem, či mají reálný základ, faktem je, že praktické příklady z nedávné minulosti ukazují, že opuštění tamního trhu je pro odcházející společnosti mimořádně bolestivé. A to jednak kvůli ztracenému byznysu, jednak kvůli drastickému přístupu ruských úřadů při prodeji aktiv zahraničních firem domácím společnostem.
Agentura Reuters letos v březnu vydala analýzu, která spočítala přibližné ztráty zhruba tisícovky firem, jež byznys s Ruskem úplně ukončily, případně jej výrazně omezily nebo pozastavily a zmrazily. Účet za odepsané investice a uniklé tržby od začátku invaze podle jejích výpočtů činí více než 107 miliard dolarů.
Ztráty zhruba tisícovky zahraničních firem, které ukončily, pozastavily nebo omezily byznys v Rusku, dosáhly celkem 107 miliard dolarů.
Příklad tvrdě zasažené firmy můžeme opět najít i u nás doma. Zastavit aktivity v ruské továrně a stopnout export se krátce po začátku války rozhodla také mladoboleslavská Škoda Auto. Za první rok po svém odchodu firma kvůli svému rozhodnutí přišla zhruba o 700 milionů eur, v přepočtu tedy více než 17 miliard korun. Přišla o druhý největší zahraniční trh; z ruské továrny Volkswagenu v Kaluze, kde se škodovky montovaly, navíc vyvážela vozy do dalších zemí. Koncern se přitom nezahojil ani na prodeji ruských aktiv, která přenechal tamní společnosti Avilon za desetinu jejich hodnoty.
Ztráta Volkswagenu kvůli prodeji továren a dalších dceřiných společností přitom není nic neobvyklého. Moskva s odcházejícími firmami nejedná v rukavičkách a podmínky odchodu spíše připomínají vyvlastnění. Zahraniční firmy běžně dostávají nabídky na odkup aktiv s 50procentní slevou; výjimkou ale nejsou ani případy, kdy exitující společnost dostala symbolické odstupné. Stalo se to třeba pivovarské skupině Heineken, která loni prodala své podniky v Rusku za jedno euro.
Podobně jako Volkswagen podle agentury Reuters loni dopadly také společnosti Shell, HSBC, Polymetal International a Yandex, které za svá aktiva v Rusku dostaly dohromady 10 miliard dolarů. Souhrnně tak byly přinuceny prodat také se slevou okolo 90 procent. Letos na jaře pak přes 1,3 miliardy eur prodělala při odprodeji ruských aktiv také společnost Danone.
Ani pokračování byznysu v Rusku ale nakonec nemusí zůstávající evropské firmy ochránit před ztrátami. Důvodem je dohoda evropských zemí z minulého týdne, podle níž státy EU chtějí použít úroky ze zmrazených ruských aktiv ve výši přibližně 300 miliard eur na nákup zbraní pro Ukrajinu. Prezident Vladimir Putin v reakci na tento plán pohrozil, že odvetou může být vyvlastnění evropských aktiv v Rusku. Ruská státní agentura RIA Novosti tvrdí, že by Západ v takovém případě přišel o 288 miliard dolarů.
Když se rýžují rubly
Ten nejzásadnější důvod, proč byznys s Rusy stojí za tu trochu mediální kritiky, je ovšem zištný: peníze, které se na obrovském trhu s více než 140 miliony spotřebiteli dají vydělat. List Ukrajinska pravda letos analyzoval finanční výkazy 50 největších nadnárodních firem (s výjimkou finančních institucí), které v Rusku působily v roce 2021. Výsledky pak srovnal s tím, jak se jim dařilo loni.
Infografika
Výsledek? Předloni tato padesátka společností v Rusku vykázala tržby zhruba za 130 miliard dolarů a na daních tam zaplatila na 20 miliard dolarů. Zkoumání loňských výsledků už ovšem podle analytiků deníku bylo komplikovanější. Některé ze společností, které na ruské zákazníky nezanevřely, totiž přestaly – s tichým souhlasem tamních úřadů – zveřejňovat hospodářské výsledky svých ruských „dcer“. Kvůli tomu a také kvůli ukončení byznysu dvou desítek korporací z „TOP 50“ v Rusku klesly celkové tržby sledovaných firem na 89 miliard a odvedené daně na necelých 14 miliard dolarů.
Pohled na vývoj tržeb ale ukazuje, že některé z firem byly za svůj pragmatický přístup k agresorovi odměněny více než bohatě. Vůbec největší zahraniční firmou se podle analýzy ukázal výrobce kuřiva Philip Morris s tržbami 8,2 miliardy dolarů, tedy o miliardu více než v roce 2021. Následovala Japan Tobacco, která utržila 7,7 miliardy dolarů, což bylo o 2,1 miliardy více než před ruskou invazí na Ukrajinu. Velmi výrazně, a to i přes skutečnost, že v Rusku přestala vyrábět některé nápoje, si polepšila také společnost Pepsi. Za rok 2023 vykázala obrat bezmála 4,7 miliardy dolarů oproti 3,7 miliardy v posledním předválečném roce.
Více než dvě miliardy dolarů, prakticky ve všech případech více než v roce 2021, v Rusku loni utržily British American Tobacco, Procter & Gamble, Mars, Nestlé, Metro, International Paper, Danone nebo Samsung. Kolem miliardy se pak pohybovaly tržby společností Bayer, Mondi Group, Glencore, Anheuser‑Busch, Uniper, Elko, Henkel, Johnson & Johnson, Unilever a Hellenic Bottling Company.
Na odchodu západní konkurence bohatě vydělaly ale také setrvávající banky, jež analýza Ukrajinske pravdy nezahrnovala. Byznys těch evropských – nikoliv tržby, ale přímo ziskovost – zkoumal britský deník The Financial Times. Závěr? Z necelých 980 milionů dolarů v roce 2021 vzrostl loni celkový zisk sedmi bank, které pokračovaly v poskytování služeb v Rusku, na bezmála 3,2 miliardy. Na daních pak tyto finanční instituce odvedly do ruského válečného státního rozpočtu 779 milionů dolarů – o 580 milionů více než před válkou.
Nejvíc vydělala rakouská Raiffeisen Bank International, které ve výsledovce v kolonce zisk vyskočila suma z 591 milionů v roce 2021 na 1,8 miliardy v loňském roce. Druhá nejziskovější byla s 658 miliony italská UniCredit, následovaná maďarskou bankou OTP s 338milionovým ziskem.
Kdo na odchodu vydělá
V souvislosti s dilematem, zda zůstat v Rusku, vydělávat tam a odvádět daně, které se použijí na zbrojení, anebo odejít a způsobit si tvrdé ztráty, se diskutují ještě tři další otázky. Ta první zní: není lepší, aby zahraniční firma v Rusku podnikala a „jen“ tam odváděla daně, než aby si nechala aktiva znárodnit a na nich pak vydělával jejich nový, ruský majitel, zhusta některý z oligarchů?
Odpověď je nejednoznačná. Pohled na někdejší západní podniky, které změnily majitele, je zatím příliš krátký. Například síť někdejších restaurací McDonald’s se novému ruskému majiteli podařilo „restartovat“ velmi úspěšně. Naopak automobilky pod novými majiteli bez západního know‑how strádají.
S tím souvisí i druhá otázka, a sice zda odchod západních společností nenahrává dalšímu hráči geopolitického soupeření, Číně. V případě zmiňovaných automobilů se ukazuje, že to je částečně pravda. Čísla tamního statistického úřadu ukazují, že prodej čínských automobilů v Rusku loni stoupl na 553 tisíc kusů a podíl čínských automobilek na trhu se zvýšil z dřívějších 17 na 49 procent.
A konečně, třetí otázka zní: Má smysl odejít z Ruska, když se západní zboží zhusta stejně na tamní trh dostane přes třetí země, jen marže inkasuje někdo jiný než západní distributor? Také na této výtce něco je. Ukazuje to opět příklad automobilů: třeba škodovky se i navzdory ukončené výrobě i exportu dají na ruském trhu sehnat, stejně jako produkce dalších automobilek – jen za patřičnou přirážku, která kompenzuje komplikovanější dovoz.
Stejný osud potkal také české pivo. Ačkoliv tuzemské pivovary bez výjimky vývoz do Ruska po začátku invaze ukončily, dodnes jsou jejich výrobky v regálech obchodů. A nejen to. Značka Velkopopovický kozel se dokonce v Rusku dál vaří, aniž by s tím mateřský Plzeňský Prazdroj mohl něco dělat. „Pro výrobu značky Kozel v Rusku je poskytnuta licence společnosti AB InBev Efes. S ohledem na válku na Ukrajině jsme hned po jejím začátku požádali AB InBev Efes, aby licenční výrobu ukončil. Podnikli jsme veškeré možné právní kroky, aby byla licenční výroba pozastavena, bohužel k tomu zatím nepřistoupil. Bohužel nemáme přímý vliv ani právo ukončit nebo pozastavit licenci,“ komentuje nepříjemnou situaci obchodní ředitel Prazdroje Roman Trzaskalik.
O rozsouzení otázky, zda bude mít odchod zahraničních firem na ruskou ekonomiku dostatečně tvrdé dopady, se pokusili také vědci z Yaleovy univerzity. A ti došli k závěru, že odpověď je jednoznačná. „Mezinárodní sankce a dobrovolný ústup podnikatelů zdaleka nejsou neúčinné, jak mnozí tvrdí, ale mají na ruskou ekonomiku ničivý vliv,“ zní závěr analýzy.
Západním firmám, které zůstaly, v Rusku často rostou zisky. Některé z nich, třeba Japan Tobacco nebo Pepsi, si polepšily o miliardy dolarů.
Oslabující tlak
Z analýzy byznysu zahraničních firem v Rusku je zjevné, že prvotní nadšení, kdy odchod sliboval kdekdo, nakonec vyprchalo. Mnoho firem, včetně například gigantů Pepsi nebo Unilever, navzdory ujištění o exitu nakonec v Rusku působí dál. Zdá se navíc, že se zmenšuje i tlak na firmy, které v byznysu s agresorem pokračují. Příklad? Ještě v roce 2022 se akcie setrvávajících firem ocitly na sestupné dráze. Dnes už to ale neplatí a obchoduje se s nimi stejně jako dříve – ziskový ruský byznys hraje při rozhodování investorů zanedbatelnou roli.
Přesto některé firmy pozdě, ale přece možná z Ruska nakonec odejdou. Jednou z nich by mohla být skupina Raiffeisen Bank International. Ta tvrdí, že svému slibu odejít z Ruska nakonec dostojí. „Plán odchodu skupiny z ruského trhu minulý týden opětovně potvrdil její CEO Johann Strobl, a to včetně informace, že po celou dobu skupina intenzivně pracuje na více možnostech, jak trh opustit. Současně zdůraznil, že skupina RBI od vypuknutí konfliktu na Ukrajině výrazně snižuje svou expozici v Rusku a například objem úvěrů klesl o více než polovinu,“ konstatuje mluvčí dceřiné české Raiffeisenbank Tereza Kaiseršotová. Mnoho dalších následovníků ale zatím na obzoru není.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
