Loni vyšla v časopise Psychological Science vědecká práce, která se zabývala tím, jaký dopad na člověka má, když se dostane do nepříjemné a nepohodlné situace. Jak se ukázalo, lidé, kteří byli nuceni vystoupit ze své komfortní zóny (absolvovali například kurzy improvizace pro posílení sebedůvěry nebo si třeba četli o opačných politických názorech), později zaznamenali největší míru osobního růstu.

Není to vlastně nic objevného, už staří Římané měli rčení per aspera ad astra neboli přes obtíže ke hvězdám. Moc dobře věděli, že jen překonáváním překážek se člověk posouvá dál a žádného cíle, který za něco stojí, není možné dosáhnout bez úsilí a tvrdé práce.

Někdy mi přijde, že jsme na tuhle starou pravdu trochu zapomněli. Chceme se hlavně cítit bezpečně a pohodlně a vyhýbat se jakémukoliv diskomfortu. V souvislosti s mladými lidmi se často mluví o takzvané nárokové generaci – lidech, kteří trpí pocitem, že mají na vše automaticky nárok.

Taková cesta životem je sice na první pohled pohodlná, ale podle mě nikam nevede. Zní to sice možná jako klišé, ale když nejste ochotní skousnout nějakou tu bolest, natlouct si a zase se zvednout a jít dál, tak nejenže se nikam neposunete, ale ani po sobě nezanecháte žádnou stopu.

Přeji pěkné čtení.

Související