Vládnutí kabinetu Petra Fialy připomíná slavnou metodu frustrační kompozice, s jejíž pomocí český velikán Jára Cimrman složil předehru k operetě Proso. I v případě Fialovy vlády se fáze očekávání střídá s fází zklamání. Frustraci cítí veřejnost, ale také představitelé byznysu, kteří vesměs vznik pravicové vlády na konci roku 2021 vítali. A cítí ji i mnozí ekonomové, kteří vládě radí. Jak si občas povzdechnou, její kroky směřují někdy jiným směrem, než jak zní jejich doporučení. Není tak vlastně divu, že podle dubnového šetření Centra pro výzkum veřejného mínění je s činností vlády spokojena jen zhruba čtvrtina dotázaných.

Jenže když se bavíte s podnikateli i ekonomy, kteří vládu kritizují, často dodávají jedno: momentálně neexistuje žádná lepší alternativa. Jak okomentoval ekonom Daniel Münich z akademického pracoviště CERGE‑EI nedávný vládní konsolidační balíček, „kdyby byla vláda vyčůraná, nemusela by dělat nic, být za to populární a dokoupit si voličské hlasy. České rozpočty by tu deficitní jízdu ještě pár let nějak daly“. To je určitě pravda, ale člověk by po letech poněkud chaotického vládnutí Andreje Babiše přece jen čekal něco víc.

Související

Jak však už před lety ověřil v jedné své studii slavný psycholog Dan Ariely, mezi mírou očekávání a mírou zklamání je přímá úměrnost. Třeba toho voliči současného vládního kabinetu opravdu očekávali moc. Otázka je, jaké si z toho vezmou ponaučení. Budou příště jejich očekávání menší? Nebo budou volit někoho jiného? Anebo nepůjdou k volbám vůbec?

Přeji pěkné čtení.

Související