Důchodci jsou na tom jako před inflací, nejhůř dopadly chudší rodiny s dětmi

Většina české společnosti v současnosti buď ze svých příjmů nic neušetří a inflace je tak přiblížila chudobě, nebo se jim snížila hodnota úspor. Vyplývá to z průzkumů společnosti PAQ Research, v jejímž čele stojí sociolog Daniel Prokop. Pro celé Česko je podle něj nyní naprosto klíčové zabránit dlouhodobým negativním dopadům inflace na chudší regiony a třídy obyvatel. „Lidé s malým ekonomickým a sociálním kapitálem, kteří zažili nějaké sociální problémy, výrazně častěji říkají, že jim nezáleží na tom, zda je demokracie, či není,“ varuje Prokop.

Česko sužuje vysoká inflace. Jak dopadá na domácnosti? Které skupiny obyvatelstva jsou na tom nejhůř?

Trochu se to lišilo v průběhu roku. Kdybyste se mě zeptal loni v červnu, tak bych řekl, že nejhůř jsou na tom důchodci, především ti samostatně žijící. Tři vlny valorizací důchodů, dvě loňské mimořádné a jedna řádná letos v lednu, jim ale hodně pomohly. Když sledujeme, kolik jim z důchodu zbývá po zaplacení nákladů na bydlení a jídlo, tak vidíme, že jsou na tom v průměru podobně jako před nástupem inflace někdy v listopadu roku 2021. Samozřejmě především ti samostatně žijící na tom i po mimořádných valorizacích nebyli nijak dobře, těm ale zase pomohla lednová řádná valorizace, která zvedla hlavně nižší důchody, a rovněž jim pomohlo výchovné. Důchodci jako celek se zkrátka dostali na srovnatelnou životní úroveň jako před inflací. Byť i mezi nimi jsou ohrožení lidé – zejména samostatně žijící s menšími důchody a nezateplenými domy.

Kdo je tedy teď inflací ohrožen nejvíc?

Chudší polovina domácností s dětmi a mezi nimi samoživitelky. V těchto skupinách sledujeme, že výrazně roste podíl příjmů, který dávají za bydlení a potraviny. Většina z chudší poloviny domácností s dětmi a 60 procent samoživitelek tak v současnosti z příjmů neušetří vůbec nic. Pak je tu další skupina lidí, která sice je schopna šetřit, ale reálná hodnota jejich úspor se navzdory tomu snižuje, protože jim z nich inflace ukusuje víc, než si jsou schopni každý měsíc spořit. To se týká slabší části střední třídy i zajištěnější části seniorů, typicky domácnosti dvou důchodců, kteří měli střední až vyšší příjmy. Lze to zobecnit tak, že většina společnosti buď nic neušetří a inflace je přiblížila chudobě, nebo se jim snížila hodnota úspor.

Většina z chudší poloviny domácností s dětmi a 60 procent samoživitelek v současnosti z příjmů neušetří vůbec nic.

Z vašich výzkumů vyplývá, že asi pětina českých rodin s dětmi reaguje na inflaci omezováním výdajů za vzdělávání či volnočasové aktivity. Jaký to má dopad na děti?

Jde o to, jak dlouho bude takový stav trvat. Půlroční výpadek těchto výdajů by asi roli nehrál, ale dlouhodobé omezení rozvojových aktivit dětí v chudší polovině domácností by už vliv mělo. Vedlo by to k nárůstu nerovností mezi dětmi. Obecně se inflace může promítnout do života dětí dvojím způsobem. Buď zadlužením a destabilizací rodin, například ztrátou bydlení. Nestabilita bydlení má mimochodem velkou souvislost s neúspěšností ve vzdělávání. Když často měníte školy, projeví se to na školních výsledcích. Druhým vlivem inflace je zmíněné omezení volnočasových aktivit. Tím si děti z chudších rodin udržují kontakt se střední třídou a souvisí to také s jejich duševním zdravím a rozvojem.

Jak takovým rodinám pomoci?

Z našich výzkumů vyplývá, že rodiny, které mají nějakou podporu v obci nebo od školy, jako třeba příspěvky na volnočasové aktivity, asistenci s čerpáním dávek nebo obědy zdarma, výdaje za vzdělávání či volnočasové aktivity dětí snižují méně často. V tomhle ohledu je zajímavé, že tuhle podporu v našem výzkumu častěji měli chudší rodiče z bohatých krajů. To ukazují i data o tom, kolik škol poskytuje některým dětem obědy zdarma. Velmi málo to souvisí s chudobou v regionu. Třeba v Praze je poskytuje chudým dětem více škol než v Ústeckém a Karlovarském kraji.

Takže těm rodinám stát nepomáhá efektivně?

Obecně by pomohlo, kdyby se zjednodušily mechanismy podpory takových rodin. Vezměte si třeba obědy zdarma. K těm se dá dostat přes dva programy, jeden zajišťuje ministerstvo práce a sociálních věcí a ten systém je strašně složitý. Musí se k němu přihlásit kraj, v tom kraji se musí přihlásit škola – odhadnout dopředu, kolik obědů bude čerpat, a když to nestihne do termínu, tak už se nemůže v průběhu roku jednoduše připojit. Čerpat to mohou navíc jen rodiče v hmotné nouzi, což je extrémně malá skupina lidí. Ve výsledku tak tenhle program podporuje 14 tisíc dětí, přičemž reálně je na základních školách minimálně 100 tisíc dětí, které by tuhle podporu měly dostávat.

Druhý program je na ministerstvu školství přes Women for Women. Ten má zas podle mě velmi nejasná pravidla, kdo by měl obědy zdarma dostávat. Školy tyto děti samy vybírají. A v pokynech je doslova, aby se jednalo o děti, o které se rodiče starají a „pomoci si váží“. Což zase může vyřazovat prostě ty nejvíce znevýhodněné děti, které za své rodiče nemohou.

Větší počet školek vede k návratu rodičů na trh práce, zvyšuje porodnost, pomáhá začleňovat děti ze sociálně znevýhodněných rodin.

Chybí dohled nad nebankovními půjčkami

Ve společnosti v důsledku inflace roste zájem o nebankovní půjčky, netiká nám tu další exekuční bomba?

Je to určitě riziko, i nám v PAQ Research asi desetina lidí v průzkumech říká, že má problémy se splácením závazků. Ne všichni to řeší půjčkou, ale podíl těch, kteří půjčky zvažují, narostl na šest procent. Výhodou je, že oproti období před deseti lety je přece jen výrazně kultivovanější trh poskytovatelů nebankovních půjček. Z praxe, ale i z diskusí s ČNB nicméně víme, že i tak je mezi nimi pořád hodně nepoctivých firem. Neprovádí třeba analýzu solventnosti žadatele, případně když žadatel takovým testem neprojde, tak dají půjčku jeho přítelkyni. Abychom nárůstu exekucí zabránili, je zapotřebí cílená podpora státu a dostupné dávky. Lidé by opravdu neměli čekat 70 dní na příspěvek na bydlení, protože si pak často tu nebankovní půjčku vzít musí. Podle mě by tu měl být také agresivnější dohled nad trhem nebankovních půjček ze strany ČNB. Slovenská centrální banka například na tomto trhu dělá mystery shopping a monitoruje reálnou praxi poskytovatelů nebankovních půjček. Podle ČNB to u nás ze zákonných důvodů nejde a je to škoda. Měly by se zvýšit i pokuty pro nepoctivé poskytovatele nebankovních půjček, které jsou až směšně malé.

Kdyby inflace tíživě dopadala na valnou část populace delší dobu, jaké to může mít dopady? Může třeba negativně ovlivnit vztah lidí k demokracii?

Ve světě jsou studie ukazující, že výše reálné mzdy, výkonnost ekonomiky a třeba i míra nerovností ve společnosti souvisí se stabilitou demokracie. A i v Česku životní úroveň souvisí s podporou demokracie. Lidé s malým ekonomickým a sociálním kapitálem, kteří zažili nějaké sociální problémy, výrazně častěji říkají, že jim nezáleží na tom, zda je demokracie, či není. Takže ano, je naprosto klíčové zabránit dlouhodobým dopadům na chudší regiony a třídy obyvatel.

Ovlivňuje inflace podle vašich zjištění třeba i vztah lidí v Česku k ukrajinským uprchlíkům?

Když jsme dělali analýzu, na čem závisí podpora ukrajinských uprchlíků, ukázalo se, že určující je socioekonomické postavení daného člověka a to, jak silně jej zasáhla inflace. Podstatná je rovněž jeho důvěra v instituce a to, z jakých médií čerpá informace. Jestli třeba z veřejnoprávních, nebo naopak nějakých dezinformačních webů. Vývoj té důvěry je pak ale méně závislý na ekonomice a víc na mediálních zdrojích a vnímání integrace uprchlíků. Kdybych to měl shrnout, tak nedůvěra v instituce a ekonomická frustrace vytváří jakési podhoubí, v němž je podpora uprchlíkům omezená. Vývoj té podpory pak určuje, jak člověk vnímá integraci uprchlíků během posledního roku a zda má konkrétní obavy – třeba z dopadů na školství, zdravotnictví či zvyšování daní a omezování jiných podpor.

Proto je podle mě strašně chybné, když vláda říká, že kvůli válce se budou muset zvyšovat daně. Máme tu strukturální deficit ve výši 250 miliard korun, který přece s válkou nijak nesouvisí, a takováhle prohlášení jen posilují příběh, že za vyšší daně budou moct lidé, kteří uprchli před válkou, a naše podpora Ukrajiny.

Regionům ubližuje, že hodně daníme nízkopříjmové zaměstnance. Nezůstává v nich pak příliš velká kupní síla.

Kdybyste byl v pozici osvícenského absolutisty, co byste v Česku co nejrychleji změnil a zavedl, aby se tu žilo lépe?

Víte, co je zajímavé? Vůbec představa, že bych to jako osvícený absolutista dokázal určit. Často se stává, že poradní orgány, jako je NERV nebo důchodová komise, jsou stavěny do pozice, jako kdyby měly dostatek informací a expertizy k tomu, aby na podobnou otázku odpověděly. Ale my často nemáme data, na jejichž základě bychom se mohli odpovědně rozhodovat o detailech. Dáváme obecná doporučení, k nimž stát musí analýzy doplnit.

Kdybych tedy byl skutečně osvícenským absolutistou, tak bych jako první vybudoval analytickou a datovou základnu pro takové rozhodování. Jeden příklad za všechny. Ministerstvo zemědělství má asi dvacet resortních výzkumných ústavů, do nichž jde asi miliarda korun ročně. Ministerstvo financí přitom nemá ani jeden. A výzkumné ústavy ministerstva práce a sociálních věcí se zase ne vždy zabývají rychlou datovou podporou k aktuálním reformám, třeba k reformě důchodů. Do analytické podpory tak důležitých reforem jako reforma důchodová nebo daňová by přece měly jít mnohem větší peníze. Jde tam o stovky miliard a budoucnost státu.

Věděli jsme předem, ale neudělali jsme nic

Ke spoustě problémů nemáme data, ale určitě existují opatření, o nichž víte, že by mohla život v Česku relativně snadno zlepšit, ne?

Jasně, za všechny je to třeba větší počet mateřských škol či dětských skupin. Je to investice s prokázanou návratností, vede k návratu rodičů na trh práce, zvyšuje porodnost, pomáhá začleňovat děti ze sociálně znevýhodněných rodin. Není o čem přemýšlet, neexistuje důvod, proč neinvestovat do předškolní péče tam, kde plně neuspokojuje poptávku rodičů dětí od dvou let.

Druhý příklad jsou věci, kde víme o blížícím se problému a neřešíme ho. Roky bylo jasné, že nebudou stačit kapacity středních škol. Dlouho bylo jasné, že budou senioři masivně odcházet do předčasných důchodů. Nyní je zase jasné, že lidé, kteří půjdou do důchodu až v letech 2024 až 2026, budou mít celoživotně výrazně nižší důchody než dnešní důchodci, kteří stihli vlnu valorizací let 2021 až 2023. Stát by si měl připravit prostředky na to, jak části této nové skupiny důchodců pomoct. A podle mě je i nespravedlivé, že se letošní snížení valorizací týká i seniorů, kteří do důchodu nastoupili letos a předchozí vlny mimořádných valorizací je minuly.

Daniel Prokop

Sociolog a zakladatel výzkumné organizace PAQ Research. Zabývá se tématy chudoby, sociálních nerovností, vzdělávání a sociální politiky. V roce 2020 vydal knihu Slepé skvrny: o chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti. Devět let pracoval ve výzkumné agentuře Median.

Foto: Honza Mudra

O kolik budou ti budoucí důchodci brát méně?

Záleží na růstu mezd a pokračování inflace. Ale na průměrném důchodu může ten rozdíl být dva až tři tisíce korun. A to celoživotně. Je to nespravedlivé a v příštích letech to vyvolá nespokojenost. Stát by se na to měl připravit.

Jako problém také často zmiňujete špatné nastavení daňového systému.

Ano, myslím, že je zřejmé, že se do budoucna budou muset sblížit odvody OSVČ a zaměstnanců. Ten nepoměr je evidentní. Když máte minimální mzdu, tak daně a odvody zaměstnance a zaměstnavatele z ní činí až 7800 korun. OSVČ s příjmy 1,5 milionu korun ročně v paušální dani platí 6208 korun, a to i když má velmi malé reálné náklady. To je absurdní. Navíc to motivuje ke švarcsystému. Nepoměr odvodů mezi zaměstnanci a OSVČ ve stejném oboru je často mnohonásobný. Není pak divu, že OSVČ máme v průmyslové ekonomice skoro nejvíce v Evropě.

Česko je známé tím, že jsou tu velké regionální socioekonomické nerovnosti. Co se s tím dá dělat?

Nejprve je dobré si uvědomit, že regiony či kraje nejsou jednolitým celkem, i uvnitř nich jsou obrovské rozdíly. Vezměte si Moravskoslezský kraj, kde máte obce s rozšířenou působností jako Třinec, Opava nebo Hlučín, které jsou na tom z hlediska ukazatelů, jako je míra exekucí, nebo třeba pokud jde o vzdělávací problémy, velice dobře. A pak máte Ostravu, Karvinou, Orlovou, Vítkov, které jsou na tom naopak dost špatně. Jedním z řešení je využívat evrop­ské fondy tak, aby se pomoc v daném kraji soustředila skutečně do míst, která jsou na tom špatně, a ne do těch, která jsou na tom stejně či lépe než zbytek republiky.

Vy jste dokonce kdysi mluvil o potřebě jakéhosi Marshallova plánu pro regiony.

Ano, teď v NERV dokonce vzniká skupina, která by takový plán pomoci měla rozpracovat. Opatření je řada, jednak je to již zmíněné lepší využití evropských fondů, pak určitě kvalitnější strategie regionálního rozvoje. Kdyby se třeba v Česku stavěla gigafactory a podobné velké projekty, měl by zároveň vzniknout plán, jak zlepšit vzdělávání, služby či bydlení v dané oblasti. Aby to střední třída viděla jako příležitost žít v prosperujícím místě, kterým přitom není Praha nebo jiné z velkých měst. No a pak tu jsou další opatření, která se týkají oblastí, jako je daňový mix, exekuce, vzdělávání či dávkový systém. Řada věcí v těchto oblastech jde v současnosti přímo proti rozvoji regionů.

Co konkrétně?

Pokud jde o daňový systém, tak regionům například ubližuje, že hodně daníme nízkopříjmové zaměstnance. Tím pádem pak v regionech nezůstává příliš velká kupní síla. Ta je přitom zapotřebí, aby se mohly rozvíjet služby. A když se nerozvíjejí služby, tak odtamtud odchází vzdělaná střední třída, která je potřebuje ke kvalitnímu životu. Takže se to hezky zacykluje. Proto myslím musíme změnit daňový mix. Dále je zapotřebí vyřešit oddlužení, vezměte si třeba takovou Karvinou, která má devět procent populace v neřešitelných mnohočetných exekucích. V produktivním věku až kolem pětiny. To samozřejmě také odsává kupní sílu a mimo jiné rovněž omezuje podnikání v regionu, protože zaměstnavatel musí lidi zaměstnávat načerno. Dalším tématem jsou nerovnosti ve vzdělávání. Naše analýzy ukazují, že do znevýhodněných obcí nejde na vzdělávání víc peněz. Český systém financování základního vzdělávání je hodně závislý na dotacích, o které musí žádat ředitel dané školy. Neexistuje nějaký pilíř, který by dával znevýhodněným školám automaticky nebo nějakým jednoduchým způsobem víc peněz.

Velké malé problémy

Máte pocit, že se daří v Česku všechny tyhle problémy řešit?

Myslím, že na každém ministerstvu je nějaký háček, který to brzdí, ač by řada nadšených a pracovitých úředníků chtěla. Na ministerstvu školství je třeba problém v celkové decentralizaci systému základního vzdělávání. Když třeba stát iniciuje odvolání ředitele nějaké školy kvůli dlouhodobému špatnému vedení, tak si ho tam zřizovatel, například kraj nebo obec, klidně může dosadit znovu. Školy mají asi dva tisíce zřizovatelů, řada z nich je malá, kupí se tím administrativa. Pod kontrolou nejsou ani věci jako práce se spádovými oblastmi či práce poraden, které diagnostikují handicapy dětí a související podporu. Dokud neproběhne změna pravomocí, nezlepší se řízení a financování školství, je v podstatě nemožné ty nerovnosti ve vzdělávání odstranit. Na ministerstvu práce a sociálních věcí třeba zase blokuje posun k lepšímu skutečnost, že systém dávek není digitalizovaný.

Funkční dávkový systém a cílená podpora není sprosté slovo, ale věc, bez níž propálíte stovky miliard na plošných opatřeních.

Regionální nerovnosti jsou pravidelně vidět i při volbách, kdy socioekonomicky slabší regiony volí spíše populistické a antisystémové strany. Umíte si představit, že se tito lidé někdy vrátí k tradičním politickým stranám?

Jak ukázal třeba výzkum ekonoma Štěpána Jurajdy, v obcích s hodně exekucemi proběhl posun voličů od levice k takovým těm typicky národoveckým stranám. Podle mě je ale klidně možné, že se tihle lidé zase vrátí k nějaké demokratické levici.

Prezident Petr Pavel již před prezidentskými volbami jezdil do regionů, které nejvíce trpí nerovností, a avizoval, že se jim chce věnovat i nadále. Myslíte si, že to může pomoci?

Tyhle cesty do regionů asi nějaký symbolický význam mají, mnohem důležitější ale je, aby Petr Pavel vládu nutil do zlepšení života v těch oblastech. Podle mě je důležité ubránit se jedné chybě, která může vyplývat z toho, že do takového regionu vyjedete jen na chvíli. Vy tam uvidíte jen část problémů – tu, kterou lidé dokážou pojmenovat. A to nemusí být ta nejdůležitější. Představitelé samospráv a firmy třeba vypráví o tom, jak důležitý je pro ně cestovní ruch a investice do nějakého konkrétního projektu. Takže politici odjíždějí s tím, že toto je zapotřebí okamžitě podporovat. Podle mě je ale daleko podstatnější změnit třeba daňový mix tak, aby stovkám tisíců lidí v takové oblasti zbylo po výplatě o tisíc korun víc. Tyhle peníze pak mohou investovat do rozvoje služeb, které jsou pro oblast tolik potřebné. To vám ale na takové cestě po regionech nikdo neřekne, protože jde o malou zkušenost stovek tisíc lidí.

Přinesly podle vás jako sociologa poslední tři roky nebývalých krizí a války něco dobrého?

Určitě to vzbudilo velkou vlnu solidarity a dárcovství. Taky se mi zdá, že jak doba pandemie, tak války přinesla větší kooperaci expertního sektoru a vlády. Krize také konečně spoustě lidí ukázaly, jaké strukturální problémy tu máme, jak velká je třeba nerovnost mezi jednotlivými regiony a že je skutečně nejvyšší čas začít s tím něco dělat. Taky ukazuje, že funkční dávkový systém a cílená podpora není sprosté slovo, ale věc, bez níž propálíte stovky miliard na plošných opatřeních.