Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef PravecEvropské státy se příchodem novověku naučily žít na dluh. Postupně rozšiřovaly své byrokratické aparáty a zároveň si vydržovaly stále nákladnější armády. A zdaleka ne vždy k tomu měly dostatek vlastních zdrojů. Dluhy často ničily ekonomiky velmocí, které pro prestiž a politické cíle přecenily síly. Na starém kontinentu se tak v 16. století vyskytl nový fenomén – státní bankrot.
Habsburské dluhy
První větší státní krach se odehrál v habsburském Španělsku v roce 1557, na počátku vlády krále Filipa II. Spolu s jeho zemí padly velké bankovní domy, kterým koruna přestala splácet předchozí půjčky, především obří banka jihoněmeckých Fuggerů. Šlo o důsledek nekonečných bojů, které Madrid buď sám, nebo v zastoupení zaplacených spojenců vedl proti Turecku, Francii i protestantům.
Krále Filipa II. ovšem bankrot nezastavil a válčil dál po celou svou čtyřicetiletou vládu. Důsledky byly katastrofální. Státní příjmy narostly na čtyřnásobek. Bylo to však díky enormním daním, které přispěly k úpadku španělské ekonomiky.
Tyto peníze stejně nestačily. Zadlužený král přestal platit úroky janovským bankéřům, u nichž si půjčoval nejčastěji. Nakrátko pomohla zvýšená těžba stříbra v Peru, která do pokladny přinášela dva miliony dukátů ročně. Po neúspěšné námořní válce s Anglií ale přišel v roce 1596 další bankrot – těsně před ním představoval státní dluh 100 milionů dukátů. Jen úroky z této sumy podle britského historika Irvinga Thompsona pohlcovaly dvě třetiny veškerých příjmů.
Ohromným státním zadlužením skončilo i americké dobrodružství francouzského krále Ludvíka XVI. koncem 18. století. Jeho armády pomohly povstalcům vedeným Georgem Washingtonem vyhnat Angličany a vyhlásit USA, nicméně výdaje na americkou válku spolu s rozmařilostí královského dvora a umořováním už existujícího státního dluhu vedly k úvahám o fiskálních reformách, především o zavedení daňové rovnosti. Což proti panovníkovi poštvalo dosavadní opory trůnu, daňově zvýhodněnou aristokracii a duchovenstvo. A právě tento boj uvnitř elit – mezi umírněnými reformátory a konzervativci – otevřel cestu k revoluci. Ta během několika let zničila francouzskou monarchii a sám Ludvík XVI. skončil v roce 1792 na popravišti.
I meziválečné Československo zápolilo s deficity a státním dluhem. Ten koncem třicátých let narostl na dvě třetiny ročního národního důchodu.
Následné napoleonské války opět přinesly dluhy a inflaci, tentokrát do celé Evropy. I do Habsburské monarchie, a tedy do českých zemí. Vídeň, která papírové peníze zavedla už v roce 1762, přikročila za těchto bojů k jejich nekontrolované emisi v podobě takzvaných bankocetlí. Nahradila tak podle historika Milana Hlavačky státní dluh nebývalou inflací. Protože veřejnost inflační bankovky nechtěla, nařídila jejich povinný oběh. Finanční rozvrat vyvrcholil v roce 1810, kdy vláda vydala bankocetle za rekordních 300 milionů zlatých, čímž se objem oběživa naráz zvýšil o 40 procent. Nepomohlo to a stát o masopustu roku 1811 vyhlásil bankrot. Dosavadní papírové oběživo nahradil poukázkami, které lidé dostávali výměnou při kurzu 5 : 1. Stát tak své dluhy přenesl na obyvatele.
„Důsledky státního bankrotu byly pro ekonomický život habsburského soustátí hrozivé. Teprve se rodící podnikatelský sektor se přes noc zhroutil a bylo nutné jej budovat znovu od základů,“ uvádí historik Hlavačka. Vzpomínky na ožebračení širokých vrstev doznívaly ještě po několik generací.
Zadlužená republika
S deficity a státním dluhem po celou svou existenci zápolilo i meziválečné Československo. Vyrovnané rozpočtové hospodaření stát vedl jen za konjunktury koncem dvacátých let. Vnitřní zadlužení nejvíce zvyšovalo zbrojení vyvolané hrozbou nacistického útoku. V roce 1937 na ně šlo přes pět miliard korun, skoro devět procent národního důchodu. Budovalo se pohraniční opevnění, nakupovaly tanky, letadla i děla.
Ministr financí Josef Kalfus varoval, že si stát takové výdaje nemůže dovolit, a podal demisi, kterou ovšem prezident Edvard Beneš nepřijal. Dluh narostl na 46 miliard korun, na tři čtvrtiny národního důchodu. Podle historika Antonína Klimka se tak Československo ocitlo před státním bankrotem. K němu nedošlo, přišel Mnichov, rozbití republiky a začlenění jejího zbytku do hospodářské soustavy třetí říše. Deficitní financování pokračovalo dál a kromě státního dluhu znamenalo i vysokou inflaci.
Po válce bylo nezbytné přistoupit k měnové reformě – státní dluh byl administrativně zlikvidován a inflační úspory skončily v takzvaných vázaných vkladech, k nimž lidé prakticky neměli přístup. Definitivně je zlikvidovala komunistická měnová reforma v roce 1953.
Poválečná doba přinesla i příklad, jak se s válečným dluhem vyrovnat, a to v USA. Za druhé světové války zadlužení Američanům umožnilo vyzbrojit armádu proti Německu a Japonsku – roční rozpočtové deficity oscilovaly mezi 14 a 30 procenty a státní dluh – podle Rozpočtového úřadu Kongresu – se v porovnání s HDP zčtyřnásobil na 108 procent. Současně se ale roztočila ekonomika a hospodářský růst pokračoval až do poloviny sedmdesátých let. Vůči velikosti ekonomiky dluh klesal až na pouhých 24,6 procenta v roce 1974. Americké ekonomice ovšem pomáhalo, že její průmysl v té chvíli chrlil polovinu světové produkce. Pomáhaly i nízké úroky z dluhopisů a také inflace, která ještě do roku 1950 umazala třetinu dlužné částky.
Na inflaci vsadili také ve Velké Británii, která vyhrála válku v roce 1945 se státním dluhem ve výši 230 procent HDP. Dluhy sice později brzdily rychlejší modernizaci země, k žádné finanční katastrofě nicméně nedošlo.
Bankrotu se naopak po skončení studené války nevyhnulo postkomunistické Rusko. V polovině devadesátých let za prezidenta Borise Jelcina a za šokového přechodu ke kapitalismu klesly příjmy rozpočtu v porovnání s HDP ze 41 na 28 procent a k tomu se objem ekonomiky mezi lety 1990 a 1997 smrskl na polovinu. Nakonec, jak připomíná britský ekonom Martin Myant, neměl rozpočet hotovost a nedokázal platit veřejným zaměstnancům ani důchodcům. Ruská vláda v srpnu 1998 přestala hradit dluhy denominované v rublech a přikročila k drastické devalvaci, rubl oproti dolaru klesl na třetinu. Zhroucení celého sociálního systému podle Myanta stálo za poptávkou lidí po silném státu a vzestupem Jelcinova nástupce, Vladimira Putina.
Pod diktátem věřitelů
Vysoké dluhy ale neničily jen velmoci, ale rovněž malé státy, které si na dluh chtěly zajistit hospodářský vzestup a prosperitu, v minulosti například komunistické Polsko a relativně nedávno Argentinu či Řecko.
Právě to se po vstupu do Evropské unie chtělo rychle přeměnit ze zaostalé zemědělské země v moderní ekonomiku založenou na službách a zejména turistice. Půjčky od německých a francouzských bank měly rychle zajistit životní úroveň srovnatelnou s tou v západoevropských zemích. V devadesátých letech kvůli sociálním transferům navíc začaly růst státní výdaje a přidaly se předražené státní zakázky. Zejména v Athénách, které se chystaly na pořádání olympijských her v roce 2004. Kvůli přijetí země do eurozóny, což umožnilo další zahraniční půjčky, dokonce levicová vláda falšovala ekonomické statistiky. Další, již pravicové kabinety v tom pokračovaly.
Život na dluh utnula světová finanční krize v roce 2008, o dva roky později Řecko stálo před státním bankrotem. Příštích pět let se stále dokola jednalo nikoliv o rozvojových, ale záchranných půjčkách. Aby je však dostalo, muselo Řecko pod tlakem věřitelů přistoupit na bolestivé reformy. Zvýšit daně včetně DPH u potravin, zvednout věk pro odchod do důchodu postupně až na 67 let a privatizovat státní majetek.
Za deset let, co se potýkalo s finančními problémy, obdrželo od Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu půjčky ve výši 260 miliard eur. To na jedné straně přispělo k finanční stabilizaci a tomu, že mu nyní stačí půjčovat si na běžných dluhopisových trzích. Na druhé straně prošlo hospodářským útlumem, lidé museli snést snížení životní úrovně, což se neobešlo bez sociálního a politického napětí. O jeho ekonomickém zdraví lze také pochybovat, protože jeho veřejný dluh narostl na 190 procent HDP a je oproti roku 2010 asi o třetinu vyšší. A v závodě v dohánění vyspělých zemí ho předběhla i Česká republika.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
